Mámou teď a ráda

Letos v září, to byly dva roky, co se ze mě stala máma. Dva roky od chvíle, kdy jsme si domů přinesli hubeňoučkého skřítka s pomačkaným obličejíkem, samá ruka samá noha. Od té doby je můj do té doby celkem vzorně organizovaný život vzhůru nohama.

Ač jsme se s manželem hrozně těšili, začátky nebyly dvakrát jednoduché. Do té chvíle jsme totiž neměli nejmenší ponětí, co to znamená, mít doma miminko. Já byla vyděšená z každého Matyáškova zaplakání (a že se občas rozeřval víc než siréna civilní obrany), neuměla jsem kojit, on neuměl pít, byla jsem nevyspalá, utahaná, neustále jsem řešila, jak všechno dělat správně, přičemž jsem trpěla neodbytným pocitem, že všechno dělám naopak špatně. Tatínka přepadla poporodní deprese, kdy opakovaně přicházel s návrhem, abychom „to dítě zkusili nějak nacpat zpátky“.

Od té doby se mnohé změnilo. Náš malý stažený králiček roste do velkého kluka a letos v říjnu mu přibyla sestřička. Já už nejsem vyděšená nebo aspoň ne tolik (byť Barunka si v řevu s bráškou rozhodně nezadá). Kojím spíš jen tak mimochodem v dětském pokoji na zemi obklopena legem a autíčky, kdy minimálně jednu ruku používám na správné umístění bagru tam, kam si Matyášek zrovna představuje. Cítím se odpočatější než za dob, kdy jsem chodila do práce. A už dávno vím, že všechno správně nedělám ani zdaleka.

Ale učím se, respektive mé děti mne učí. Každý den, každou hodinu, každou minutu … každým okamžikem mi dávají další lekci. O tom, že být mámou není jednoduché, protože mám zodpovědnost, jakou jsem nikdy předtím neměla, protože nemám žádný volný čas, protože mě dokážou rozplakat zoufalstvím nebo vytočit k mezím příčetnosti (popřípadě obojí).

Ne, nezastírám, že někdy mám mateřství skutečně plné zuby a probouzejí se ve mě násilnické sklony. Ale jen někdy. Mé děti mne totiž učí i tomu, že být mámou je zábava a já pak jen v duchu žasnu, jak hodné, šikovné, roztomilé, zkrátka fantastické jsou.

Není to jednoduché a ne vždycky se mi to daří, ale snažím se zcela vědomě vyhýbat tomu, abych stále na něco čekala – až přestane Matyáškovo období vzdoru, až začne Barunka chodit, až budeme moci vyrazit celá rodina na dovolenou pod stan … Ne, mé děti jsou tu teď, právě v tuhle chvíli. V tohle jedinečném a neopakovatelném okamžiku mám tu možnost být jejich mámou a nehodlám se jí vzdát za nic na světě.

Jen tatínek má pořád tu poporodní depresi a marně vyhlíží klidnější zítřky, kdy ptáčci vylétnou z hnízda. Však on se dočká, jen sama za sebe doufám, že to bude za hodně, hoooooodně dlouho.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Barborka, Dětské čmáranice, Matyášek, Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s