Kamikadze

Včera jsem chtěla dát prát prádlo. Jelikož máme pračku v suterénu, jedná se vzhledem ke dvěma ratolestem, z nichž jedna ještě nechodí, o úkol minimálně trošku komplikovaný. Abych si ho ulehčila, čekám většinou až Barča usne a teprve pak se s Matyáškem vypravíme o dvě patra niž do prádelny. Jenže včera se naše malá princezna rozhodla, že prostě spát nechce. Jelikož jsem potřebovala vyprat nějaké věci, které jsem chtěla zabalit manželovi na víkend na hory a potřebovala jsem tudíž, aby stihly uschnout, odhodlala jsem se k odvážnému kroku – vydat se po schodech s košem prádla a dvěma dětmi naráz. Vždyť odvážnému štěstí přeje …
Takže v jedné ruce mimčo, v druhé koš s prádlem, Matyášek nadšený, že půjdeme po schodech (začal po nich nedávno chodit úplně sám, takže jakoukoli možnost tréninku vítá). Připraveni, vyrážíme. Já se svým nákladem první, Matyáš pár schodů za mnou.
Jde to dobře, občas letmým pohledem kontroluju, jestli se přidržuje zábradlí, byť je na něj hodně vysoko, a jestli nedělá nějaké vylomeniny. Přidržuje a nedělá.
Jsem pod schodištěm. Otočím se přesně ve chvíli, kdy se pomalý pohyb schod sun schod ze zcela nepochopitelných důvodů zničeho nic mění na pád střemhlav a Matyáš za neuvěřitelného jekotu nabírá rychlost. Zarazí se až o moje nohy. V panice zahazuji … jo, prádelní koš nikoli dítě a vrhám se k němu.
Vřeští jako šilenec a při sípavém nádechu ze sebe vyráží neartikulované zvuky, které vzdáleně připomínají slabiky: „de po…, de po…“.
Ve stavu čiré hrůzy ho tisknu do náruče. „Matyášku, dobrý? Bolí tě něco? Kam ses uhodil? Prosím tě mluv!“ V panice naprosto ignoruju fakt, že se mluvit snaží. Pokouší se mi zuřivě vymanit z náruče. „De po … po … po…“ vykřikuje mezi záchvaty pláče. Naprosto zmateně se rozhlíží. V hlavě mi okamžitě běží nespočetné variace katastrofického scénáře typu – dezorientace, otřes mozku, krvácení do mozku, smrt.
„Matyášku, proboha, co tě bolí? Podívej se na mě!“ Jelikož oba poněkud hystericky řveme, zmatená Barunka se k nám přidá, aby nezůstala pozadu.
Konečně se Matyášovi podaří se normálně nadechnout a vypraví ze sebe: „De pojšák???“ Cože??? Co to mele??? Mám mozek stále příliš ochormený zděšením, takže svůj dotaz ještě jednou zoufale opakuje, než mi dojde, co má na mysli.
Mé dítě sletí hlavou napřed sedm schodů, vyděsí mě k smrti a jediné, na co myslí, je atíčko „poršák“, které mu při pádu vyletělo z ruky a nemůže ho najít. Uf …
Naštěstí poršák není daleko. Jakmile ho najdeme, Matyášek se překvapivě rychle uklidní (narozdíl od maminky). Konec dobrý, všechno dobré.
O chvíli později … Sedíme na schodech, já se pomalu vzpamatovávám ze šoku, Barunka, která pochopila, že už jsme dokřičeli, se spokojeně snaží nacpat si celou pěstičku do pusinky. Matyášek drtí znovunalezené auto ručičkama, aby mu náhodou znovu nevypadlo a na můj dotaz „Co se vlastne stalo?“ lakonicky odpovídá: „Matyáškovi zamontovaly nožičky.“
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Dětské čmáranice, Matyášek. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s