Malé opičky

K dnešnímu příspěvku, který je prvním ze zamýšleného zamýšlecího seriálu, mě inspiroval článek na jednom z mých oblíbených blogů o tom, jak nás naše děti napodobují.
Já u Matyáška nacházím kopírování svého i manželova chování neustále. Po manželovi dělá například obličeje – otrávený, nechápavý, zamračený, poťouchlý, „jdisevycpat“. Po mě pak většinou opakuje mluvu (včetně bezchybné intonace) – „Teď nemůžu!“, „Vydrž!“, „Nesahej na to!“, „Ty vogoooo!“, „Huuustýýýý!“ a za všechno pro jistotu dodává ještě „Barunko“, abychom snad nebyli na pochybách, komu jsou jeho repliky určeny.
Ten malý rarášek bedlivě sleduje všechno, co se kolem něj šustne a byť se může v dané chvíli tvářit, že dospělým absolutně nevěnuje pozornost (ignorovat své rodiče, to on umí velice dobře), zcela neomylně vše „zapisuje na disk“.
Kupodivu se nám zatím daří vystříhat se zmiňovaných pastí v podobě všech „dopldelí“ a „kulní“. Však ono to přijde později. Nicméně o tom psát nechci. Zatímco na kanální výrazy si rozumný člověk zvládne při troše tréninku a uvědomění dávat alespoň trochu pozor, je spousta situací, u nichž nás to ani nenapadne, ale které mohou být pro zachování harmonického fungování vztahu rodič-ratolest stejně nebezpečné.
Příklad první
Uklízíme večer dětský pokojíček, sbíráme s Matyáškem všech asistopadesát autíček, která jsou rozeseta všude po koberci a ukládáme je do jedné z velkých plastových krabic na hračky. Některá já, některá Matýsek. Úklid mu jde, což o to, jen by s těmi autíčky nemusel tak třískat.
„Matyášku, autíčkama neházíme. Hází se míčkem. Autíčka by se mohly rozbít.“ Přeměří si mě se zarputilým výrazem a mrskne do krabice dalším autíčkem. Zopakuji svůj miniproslov. Prásk další auto přistálo s rachotem mezi ostatními. „Matyáši!?!“ začínám zvyšovat hlas. „Žádné házení, autíčkama se nehází. Máma taky neháže. Nemůžeš s nima házet.“ Zamračí se na mě hůř než býk na svého toreadora a odsekne: „Můžeš!“ (zatím stále ještě neumí použít první osobu jednotného čísla). „Máma taky háže.“ doplní a praští dalším autem.
Než úplně vyletím, napadne mě se zamyslet nad tím, co vlastně říká. Já že hážu? Jakto? Já přece seberu auto, dám ruku nad krabici a … ouha, pustím autíčko minimálně z výšky okraje krabice. S platovými si dokonce dovolím i větší výšku. Rozhodně ta auta do krabice opatrně nepokládám. Ano, z pohledu mého dvouletého syna s nimi prostě házím. Jemu je jedno, ze já rozlišuju plastová, s nimiž se dá zacházet trochu neopatrně, od těch kovových, která se spíš omlátí. Nezajímá ho, že s nimi vyloženě „neházím“. Pro něj ta auta v krabici třískají stejně.
Takže vezmu další autíčko (Matyáš mě bedlivě sleduje) a opatrně ho položím na ta ostatní v krabici. Pak to udělám znovu. A najednou nevěřím svým očím … Matýsek to po mě naprosto samozřejmě zopakuje.
Příklad druhý
I když se Matyáškovi už myčka trochu omrzela a nefascinuje ho zdaleka tolik jako v době, kdy jsme si ji pořídili, občas mi přeci jen pomáhá při jejím vyklízení. V kuchyni už se velice dobře orientuje. Ví, kam patří příbory, kam vařečky, talíře a tak dále.
Nejradši uklízí hrnce – asi proto, že dokážou vyrobit největší kravál. Otevře si šuplík, do něhož patří, uloží hrnec na místo, zarachtá poklicí a pak do šuplíku vší silou kopne, aby se zavřel. Nadechuju se, abych ho patřičně okřikla, přičmež sama uklízím mísy do jiného šuplete a … co byste řekli? Ano, hádáte správně – strčím do šuplete kolenem, aby se zavřelo.
A takových příkladů bych našla (a vy jistě se mnou) několik každý den. My dospělí strašně často zapomínáme, že malé děti vnímají svět jinak než my. Nedokážou ještě rozlišit jemné nuance, kterými je vše kolem nich prostoupeno. Vidí a vnímají vše mnohem víc černobíle. Zavírá máma šuplík nohou? Pak to znamená, že do něj kope. A když to dělá máma, pak je to přece správně, ne?
Vzpomínám si na jednu scénu z prevítské série knih Simona Bretta. Dvouleté batole je svědkem toho, že jeho maminka, která se ho pokouší změřit, udělá na zeď tužkou značku nad jeho hlavou. Malý hlavní hrdina, je samozřejmě totálně zmatený, protože na zeď se přece nekreslí. Ale když to může udělat máma? Důsledky si můžete domyslet (nebo přečíst) sami.
Buďme proto k našim malým (w)opičkám shovívavější a než jim příště vynadáme za nějakou neplechu, zamysleme se napřed nad tím, jestli ji přeci jen nemohly okoukat od nás.
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Dětské čmáranice, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s