Kniha: Kateřina Tučková / Žítkovské bohyně

K loňským Vánocům jsem si nadělila celkem tři knížky. Jako první jsem do ruky vzala knihu české spisovatelky Kateřiny Tučkové – Žítkovské bohyně.

„Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele – její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice…“ … tolik text na přebalu knihy.

zitkovske bohyne

O tomto románu se toho napsalo hodně a recenzenti nešetřili chválou. Navíc se v žebříčcích knihkupectví posledních několik měsíců drží mezi TOP 10. Bývám k takovým knihám již ze zásady nedůvěřivá. Především proto, že pak (jednoznačně pod vlivem všech těch nadšených ovací) od dané knihy očekávám příliš a po jejím přečtení jsem docela obyčejně zklamaná. S Žítkovskými bohyněmi tomu tak díkybohu nebylo.

Kniha je ponejvíce asi detektivním románem, kdy hlavní hrdinka postupně skládá střípky skládanky, kterou tvoří životní osudy nejen její tety a dalších bohyní, které na Žitkové žily a praktikovaly své umění, ale i její vlastní život, to co mu předcházelo, a jak se ukazuje i to, co (ne)může následovat.

Příběh je napsán velmi čtivým způsobem, bez zbytečně hluchých míst. Nicméně přiznávám, že jsem se zhruba po dvou třetinách přečtených jedním dechem trochu zasekla a knihu asi na dva dny odložila. Bylo to zhruba v části, kdy Dora dokončí pátrání v archivech Stb a dostává se k dokumentům starším, pocházejícím z doby druhé světové války. Příběh se tak dostává do další roviny a zdálo se mi, že chvilkově přibrzdil ve svém vývoji. Nicméně po krátké pauze jsem román druhým dechem dočetla.

Za největší plus Žítkovských bohyní však považuji především jejich autentičnost a díky tomu i věrohodnost. Z celé knihy je cítit obrovská příprava, kdy autorka musela jistě prostudovat stohy dokumentů a rozhodně ví, o čem píše. Na faktech pak staví neotřelý příběh, u něhož až do poslední stránky rozhodně netušíte, jak vlastně dopadne (což je něco, čeho si u románů velice cením).

Autorka v poznámce na závěr uvádí, že zdaleka ne vše se stalo tak, jak je v knize uvedeno, některé osudy jsou pozměněné či zcela fiktivní. Ale to není podstatné. Podařilo se jí vše poskládat a propojit tak dovedně, že bez problémů věřite, že se takový příběh skutečně udál. A co víc, ve chvíli, kdy si tohle uvědomíte, začne vám běhat mráz po zádech, protože právě díky věrohodnosti se před vámi doslova zhmotní nejen obludnost komunistického a nacistického režimu, ale především temné stránky lidské povahy dřímající v každém z nás.

K Žítkovským bohyním vlastně nemám žádnou vážnější výtku a přidávám se tak (velmi ráda) k těm, jež knihu tolik vychvalovali. Určitě si to zaslouží.

Hodnocení: 8/10

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisky laskavého čtenáře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Kniha: Kateřina Tučková / Žítkovské bohyně

  1. Sedmi napsal:

    díky za tip, zní to zajímavě

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s