Žádný učený z nebe nespadl

K napsání tohoto článku mne inspirovala příhoda, která se před nějakým časem jednoho rána odehrála v naší kuchyni. Snídáme, načež manžela poněkud vyvedly z míry Matyášovy neúspěšné (ale o to zuřivější) pokusy dopravit do pusy jogurt a kukuřičné křupky. Jogurt byl všude – na stole, na židli, na zemi, na Matyášově obličeji, v jeho vlasech i uších, na jeho tepláčcích i mé mikině, na manželových novinách a jednu várku se mu podařilo dostřelit dokonce až do předsíně. Jednoduše řečeno, dělal u toho neuvěřitelný svinčík.

Můj muž se tehdy neudžel, vytrhnul (v tu chvíli už ječícímu) dítěti lžíci a se slovy: „Vrátím ti ji, až se s ní naučíš zacházet!“ ji obloukem zahodil do dřezu. Napřed jsem na něj zůstala bezmocně civět, vzápětí však propukla v huróský řehot. Chvíli se tvářil jak masový vrah, ale pak mu absurdnost jeho vlastního jednání došla a začal se smát taky. Zvedl se, došel pro zahozenou lžíci a s omluvou ji podal zpět Matýskovi.

Naše ratolesti se musí opravdu VŠEMU naučit zcela od začátku, žádné z nich neumí používat příbor nebo mýt si ruce zničeho nic. Všechny se to učí a většinou se to učí dlouho, často metodou pokus omyl a často přitom jdou slepými cestičkami. Dlužno dodat, že ty „pokusy a cestičky“ jsou často zábavné pro děti – cákání vody po koupelně, vrhání jídla na cíl, neustálé sundávání si čehokoli, co mám na sobě – méně pak už pro rodiče.

Ale buďme shovívaví, i my jsme se kdysi museli naučit zavázat si tkaničky nebo utřít zadek a naučili jsme se to díky tomu, že jsme k tomu učení dostali příležitost. Stejně jako se učíme psát, jezdit na kole nebo hrát na klavír (a že to všechno stojí hodně dřiny), učíme se i základní lidské úkony. Problémem je, že my dospělí máme tyto činnosti už natolik zautomatizované, že nám přijde naprosto nemožné, aby někdo nebyl ani napodvacáté schoen trefit se lžící rovnou do pusy. Ale to je problém právě nás dospělých a nikoli dětí.

Nechme je proto trénovat tak často a tak dlouho jak je to jen možné i za cenu toho, že budeme muset (pětkrát denně) uklízet celou kuchyň nebo vytírat koupelnu. Čím více prostoru dětem ke zkoušení dáme, tím dříve a tím lépe dané činnosti zvládnou.

Navíc je vhodné podporovat dítě v „tréninku“ právě v té době, kdy ho danou činnost trénovat baví. Odborníci to nazývají „senzitivní fáze“. Vrátím-li se k případu jídla – kolem jednoho roku věku děti projeví touhu krmit se samy. Sápou se po lžíci, nemotorně nabírají a ještě nemotorněji si jídlo strkají do pusy. Nebo se o to aspoň pokoušejí.

Tahle touha se však objevuje u jídla, oblékání, mytí … Pokud dítěti zvláště v takové době dáme dostatek prostoru, aby si daný úkon procvičovalo, naučí se vše mnohem přirozeněji, rychleji a bezbolestněji, než kdybychom čekali na dobu, až na to bude dle našeho mínění „mít rozum“.

Jen bych chtěla upozornit ještě na jednoho zakopaného psa – každé dítě je jiné, některé jsou šikovnější, některým to i přes usilovnou snahu trvá déle. Nezoufejte, když váš drobeček nebude umět jíst sám (nebo cokoli jiného) stejně rychle jako sousedovic dítko. Buďte si jisti, že se to s vaší podporou jednoho dne určitě naučí.

Přeji vám pevné nervy ;).

Předchozí díl seriálu naleznete zde.

Tip: Pokud Vás mé články zaujaly, přihlaste se k odběru Novinek. Dostanete tak upozornění na každý nový příspěvek přímo do své emailové schránky.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Dětské čmáranice, Když dělám chytrou, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s