Proč nejsem „stylová“ matka

Z několika různých a na sobě vzájemně zcela nezávislých stran se na mě v poslední době hrnou stesky na to, jak se dnešní maminky zanedbávají, jak často chodí na procházku s dětmi v teplácích a teniskách, jak rezignovaly na líčení či pravidelné návštěvy u kadeřníka, jak zkrátka vůbec nejsou „stylové“.

K jednomu takovému povzdechu jsem se dostala i včera ve chvíli, kdy jsem byla s dětmi na hřišti. Spokojeně jsem si brouzdala blogosférou, zatímco Barunka spala a Matyáš se pokoušel přebagrovat píškoviště. V teplácích jsem sice nebyla, ale měla jsem na sobě ošoupanou (přesto nebo právě proto velmi oblíbenou) mikinu, džíny a obnošené tenisky. Nalíčená jsem nebyla ani omylem a má poslední návštěva kadeřnice se odehrála před více než měsícem. Přiznávám, že jsem se cítila dotčeně.

Ne, „stylovou“ maminkou opravdu nejsem. Nejsem jí proto, že jí být nechci. Proč?

  • Jsem, pokud jde o oblečení obecně, spíš pro pohodlnost. Ano, mám ráda pěkné věci a za pár hadříků jsem schopná utratit bez mrknutí oka celou výplatu (manžel by vám mohl vyprávět!). Ale upřednostňuji kalhoty před sukněmi, nízké podpatky před těmi vysokými a trička před košilemi.
  • Elegantního oblečení jsem si užívala v práci měrou vrchovatou. Kolikrát mi nařízený kostýmkový „dresscode“ lezl na nervy a toužila jsem po obyčejných džínách. Takže si na mateřské pro změnu moc ráda užiju zase ty.
  • Snažím se oblékat tak, aby to bylo nejen pohodlné, ale i praktické a až pak hledím na módu. Proto si na hřiště asi nikdy nevezmu krátké šaty a lodičky. V šatech se totiž nedá pořádně sednout na zem, aniž by se neumazaly, nezmačkaly nebo z nich nevykukovalo víc, než je žádoucí. Tedy způsobně si sednout se možná dá, ale zkuste tak postavit pískový hrad nebo fotit mimino plazící se v trávě. Do lodiček zase leze písek a ve chvíli, kdy jedna z těch malých ještěrek vezme dráhu, nehodlám se soustředit na to, abych si při jejím odchytu na podpatcích nezlomila obě nohy.
  • V práci jsem měla kamarádku, která byla (narozdíl od nás běžných smrtelnic) neustále pečlivě nalíčená. Několikrát denně si kontrolovala rtěnku i řasenku a vždy jí to moc slušelo. Hrozně jsem ji za to obdivovala. Pro mě totiž líčení představuje spíš opruz. Zaprvé nemám ráda cokoli napatlaného na obličeji, zadruhé jsem na věčné malování a následné odličování jednoduše líná. Měla jsem ve svém životě období dlouhých umělých nehtů a hollywoodských řas, ale to už (viděno optikou té pohodlnosti a praktičnosti díkybohu) pominulo. Líčím se jen tehdy, pokud společenské konvence víceméně vyžadují, abych nalíčená byla – do divadla, do práce (pokud se tam náhodou vyskytuju), na svatbu, a tak podobně.
  • Svému muži se nejvíc líbím nenalíčená, v džínách a obyčejném tričku (nebo to aspoň víc než 11 let zarytě tvrdí).

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

Možná můj nedostatek tak zvaného stylu bude někdo považovat za lenost (kterou v jistém velmi příjemném slova smyslu je), jiný za rezignaci způsobenou mateřstvím (kterou v žádném případě není). Mě je to jedno. Možná nejsem „in“, ale neváhám zakleknout vedle svého syna do hlíny a hledat holýma rukama žížaly, které ho momentálně strašně zajímají. Nestydím se lehnout si v parku do trávy a válet tam s Barunkou sudy. Nebojím se, že si přivodím výron kotníku, když za Matyáškem frčícím na kole sbíhám z našeho kopce. Zkrátka, chodím ven s dětmi nenalíčená a oblečená ležérně proto, že se tak cítím příjemně a pohodlně. Ne proto, že bych neměla čas nebo chuť na tom něco měnit.

Všem maminkám, které zvládnou být s dětmi venku stále jako z módního časopisu, to moc přeji, protože předpokládám, že i ony se tak cítí dobře. Ale já se k nim nepřidám. Schovám si tu „stylovost“ na jiné příležitosti, než je procházka na hřiště či nedělní výlet do lesa.

A jak jste na tom vy?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Dětské čmáranice, Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Proč nejsem „stylová“ matka

  1. vimneok napsal:

    jé, taky manduca 🙂 a červená 🙂
    a koukám, že jste s mužem spolu jedenáct let…
    Jinak já jsem na tom byla jako ty. Ale doma jsem devátým rokem a už mi to začínalo pomalu lézt krkem, takže jsem postupne začala zase přidávat, místo tepláků a trika chodím doma v tunice a elasťákách nebo v letních šatech, místo tenisek nosím baleríny (geniální jsou od crocsů, jsou do vody, do písku, umyješ je a navíc vypadají docela hezky), místo džín široké sukně nebo alespoň místo trika k džínům nějaký top a k tomu sako. To teda, když někam jedeme. Když jdu na písek, tak vybíhám v „domácím“ – snažím se, aby to bylo takové oblečení, ve kterém se nebudu stydět jít ven a kupuju to v sekáčích, není mi pak líto, že se to zmaže a zničí.
    Jo a líčení a kadeřnice – líčím se minimálně, jsem líná to večer sudnavat… a dobu černých linek a pečlivého makeupu mám stejně za sebou. A stříhám se a barvím sama doma, akorát dvakrát do roka si to nechám upravit od profíka…

    • Alinka napsal:

      No předpokládám, že devátým rokem by mi to už taky lezlo na mozek. A dneska jsem dokonce byla na hřišti v sukni. Sice v extra pohodlné sukni z teplákoviny a kní jsem měla žabky (jaký to výkřik módy!), ale sukně to byla :D.
      A mě šlo spíš o to, že když někdo potká venku matku ve sportovnějším oblečení, nenalíčenou a s culíkem, tak si často pomyslí: „Chudera, ta zpustla. Kam až ji mateřství dohnalo …“. Asi před dvěma měsíci jsem zahlídla v televizi Agátu Hanychovou, která si stěžovala, jak když jde s děckem na pediatrii, tak jak v čekárně potkává samé tlusté neopečovávané a oteplákované maminy a jak teda ona takhle klesnout nehodlá. Tak proti těmhle hemzům to bylo myšlený …
      A jak se stříháš sama??? To mě vážně zaujalo :).

  2. Witch napsal:

    Kdysi mne mamka poučila, že i do práce se člověk líčí a krášlí spíš kvůli ostatním ženským, než kvůli veřejnosti. Když jsem se věnovala dětem, tak to bylo také praktické, abych s nimi mohla vlézt do houští a podobně. Jak vyrostly, taky jsem si dopřála sukně a šaty na doma. Odmalička jsem to milobvala , ale byla jsem držena velmi prakticky. A sekáče, ty miluju! Kadeřník, jo, tuhle profesi znám z práce. Ovšem držím se toho, co mi dal jeden dárek k narozeninám – sezení u vizážistky. Dost schválila, co se sebou dělám…

    • Alinka napsal:

      Ze mě by asi vizážistka vyrostla do vejšky … Mám totiž štěstí, že mám celkem pěknou pleť, teď po dětech tím spíš, a dost na to hřeším. Takže moc žádný serepetičky neřeším. Já si ani neumím vytrhat obočí, z čehož třeba moje sestra padá do mdlob, jelikož ona to uměla už asi ve dvanácti letech :D.
      A sekáče můžu taky. Člověk tam občas vyloví velice zajímavý kousky. Další věc, kterou občas praktikujeme s holkama (i když teď spíš na dětský věci) je „hrabárna“. Prostě se někde sejdem a každá přinese hromadu věcí, co už nenosí a vzájemně si to povyměňujem nebo za dorbný peníz prodáme. Vřele doporučuju ;).

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s