Programové prohlášení 4. část

A pokračujeme v letním seriálu řečnickými otázkami.

My dospělí je používáme neustále a naprosto běžně „Tak co, půjdeme?“, „Nedal bys mi ochutnat?“, „Můžu si to půjčit?“. Víme předem nebo aspoň předpokládáme, jak dotázaný zareaguje. Jde vpodstatě jen o projev dobrého vychování.

Jenže malé dítě koncept řečnických otázek nechápe. Slyší, že se ptáme. Takže nám také dle svého nejlepšího vědomí a svědomí odpoví. Na výše uvedené otázky tříleté dítě narozdíl od dospělého odpovídá často „Ne!“.

Ve chvíli, kdy dotaz byl pouze řečnický a my jsme očekávali, že s námi půjde, že nám dá ochutnat nebo nám danou věc ochotně půjčí a začneme ho k tomu přemlouvat nebo nutit, znamená to z jeho pohledu, že nerespetujeme jeho přání. Proč jsme se ho teda proboha ptali? Vždyť nám přece jasně řeklo, co si o tom myslí.

Co s tím udělám? Prostě tenhle typ otázek zruším do doby, než je mé děti pochopí. Tedy zruším … pokusím se o to. A pokud už je přeci jen použiju, pokusím se bez ohledu na svá původní očekávání respektovat dětskou odpověď.

Následující díl bude o neurčitých požadavcích.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s