Programové prohlášení 6. část

Ve svém letně-podzimním (ano, ukazuje se, že přetáhneme do podzimu) seriálu o rodičovských chybách jsem se poměrně dlouho zabývala tím, že rodiče by měli být vůči svým ratolestem v maximální možné míře féroví a v minulém díle pak nebezpečími, jež v sobě skrývají neurčité požadavky.

Dnes chci psát o nešvaru, který také souvisí s tím, co po svých dětech požadujeme. Především pak kolik toho požadujeme a jak následně na splnění svých požadavků trváme.

Čím více pravidel k dodržování budu dítěti předkládat, tím více je bude porušovat. Zaprvé proto, že si je všechna nebude pamatovat (a to ani tehdy, když je několikrát zopakuju), zadruhé proto, že přílišná sešněrovanost ho bude omezovat v přirozeném rozletu. Ve chvíli, kdy dozraje do období prvního (druhého, desátého, …) vzdoru, zblázníme se všichni.

Ještě horší než mnoho pravidel, je nedůslednost při dbaní na jejich dodržování. Vysvětlím na příkladu. Matýsek mi chce pomoct s mytím nádobí. Přisune si židli a začne šmudlat hrnečky. A už to jede: „Matyášku, necákej. Umyj to takhle. Dávej to semhle, ne tam. Pusť si to míň. Ne, tohle nemyj. Nelij tu vodu ven. …“. Chrlím ze sebe jeden příkaz za druhým dřív, než vlastní autocenzurou zkontroluju, že to všechno je opravdu třeba.

Ve finále to stejně dopadne tak, že je nacákáno všude, stejně mu dovolím dávat to tak, jak on si představuje, a mýt to, co chce, protože je to vlastně jedno. Jen tu vodu má puštěnou na málo. Jenže já ho během pěti minut stihla xkrát zbuzerovat a přitom to k ničemu nevedlo. Tedy vlastně vedlo, názorně jsem mu předvedla, co to znamená zbytečně prudit. Co si z toho asi vezme za ponaučení?

Co s tím udělám? Především pokud zrovna nehoří, rozmyslím se, než ze sebe vysypu záplavu požadavků a pravidel. Je opravdu nezbytně nutné tohle všechno po dítěti chtít a zbytečně tím jeho i sebe zatěžovat? Pokud ne, vykašlu se na to. Postupem času zjišťuju, že se takhle dá eliminovat 80% příkazů, které svým dětem dávám. Ta trocha nacákané vody se utře, hrnky v případě nutnosti přerovnám a pokud kromě nich umyje i flašku se sirupem a už jednou umytý kastrol, tak ať.

Pokud však dospěju k závěru, že můj požadavek je zásadní, pak budu trvat na tom, aby se jím dítě opravdu řídilo. Nevytvořím mu tak v hlavě zmatek v tom, co po něm skutečně chci, co je důležité a co naopak ne.

Zároveň hodně pomáhá, pokud společně se žádostí či pravidlem poskytneme dítěti vysvětlení toho, proč po něm danou věc chceme. Mám vyzkoušeno, že Matyáš se mnohem ochotněji podřizuje, pokud má alespoň mlhavou představu o smyslu daného požadavku.

Příští díl bude o přenášení negativních emocí a stresu na děti.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Programové prohlášení 6. část

  1. avespasseri napsal:

    Jo, jo. Ta moje se také mnohem raději podřizuje tomu, čemu rozumí. Beztak by se ptala „Proč???“. A to zž je jí téměř sedm. Také se mnohem raději podřizuje tomu, o čem má pocit, že sama rozhodla. Takže dávání na výběr (super technika Respektovat a být respektován) nám funguje výborně. A už dospěla i věku, kdy na to jde chytře racionalizačně: „To jsem právě chtěla říct, že to udělám takhle“ 🙂 Jen mě trochu mrzí, že tak pomalu zapomíná, co vlastně doopravdy sama chtěla 😦 Při takovýchto postupech se to bohužel projevuje velmi jasně… to, jak se zjevně přizpůsobují nám dospělým i tam, kde by byla možná domluva. Pravidlo nakonec shrnuji v jedno základní: neublížit ani sobě, ani druhým. To je tak složité pravidlo, že ho neumím dodržovat ani já, natož pak ona 🙂 Ale v těch jednoduchých okamžicích (hopsání u silnice apod.) funguje suprově. Také si pamatuju, že na kurzu respektovat a být respektován se víc rodičů nakonec shodlo na tom, že postupně přehodnocujeme, co je opravdu nutné a co byly jen takové naše utkvělé představy, že „takto to musí být a přes to vlak nejede“. A pak občas zbude i energie na důslednost :-)))))))

    • Alinka napsal:

      Mě by ty kurzy manželů Kopřivových moc zajímaly. Měla bych na ně určitě spoustu dotazů, takže moc děkuju za komentář. Jen manžel má na „moderní“ přístupy k výchově bohužel svůj konzervativní názor, takže mi zatím zbývá samostudium, než se k něčemu takovému dostaneme :).

  2. Lenka napsal:

    Nevím, jestli se to hodí zrovna k tomuto článku, ale já teď zjišťuju, že ideální dny jsou takové, kdy se vzdám všech svých ambic a cílů, co bych ten den všechno chtěla udělat (myslím tím v domácnosti). Když se to nedaří, jsem potom jenom naštvaná na sebe i na kluky (zatím tedy hlavně na Kubíka), že nespolupracují. Naopak když to nechám jen tak plynout, tak v naprosté pohodě zvládneme spoustu práce. Nevím, jestli je to takhle obecně k pochopení, takže příklad: Máme doma příšerný binec a je potřeba udělat generální úklid. Naplánuju si to na tento týden, každý den zvládneme jednu místnost. Jenže zatímco já se ženu za svým cílem a uklízím v pokojíku, Kubík zvládá dělat binec v ostatních (i těch uklizených) místnostech… Já se rozčiluju, protože si připadám jako uklízečka, propadám beznaději, že to nikdy neuklidíme, Kubík nechápe, co se děje, Jiřík cítí nervozitu a mizerně spí… Nic se nedaří, domácí pohoda leda ve snu… Tak jsem to zkusila jinak. Proplouváme týdnem, každý den uděláme něco, ale volbou programu se přizpůsobuju Kubíkovým náladám a Jiříkovu biorytmu. Holt v některých místnostech uklízíme i tři dny, ale ve výsledku mám pocit, že uděláme mnohem víc práce, protože když Kubíka zapojím, tak nemá roupy dělat binec jinde… A nemusím na něj chrlit desítky příkazů, zákazů a pokynů…

    • avespasseri napsal:

      Já myslím, že se to hodí. A myslím, že je to zrovna ten zakopaný pes spousty konfliktů, které s dětmi máme… že se je snažíme naroubovat na NAŠE plány a cíle, na NAŠE představy o tom, co se bude dělat. Přesně jak říkáte, když tohle nedělám, panuje doma klid a pohodička. Naše děti nechápou, že za pět minut jede autobus a další až za hodinu, nemají ponětí o čase a chtějí si hrát, užívat si to teď a tady, které jim tolik lidí tak trochu závidí, snaží se tam v dospělosti dostat, ale už to tak nejde, protože jsme ve vleku všeho toho, co „musíme“ stihnout. A děti táhneme s sebou už od útlého dětství. Spousta lidí vám řekne: no jo, ale ani si musí zvykat na povinnosti, musí to a musí ono, kam bychom přišli, kdybychom skákali, jak oni si budou pískat, podívejte na tu generaci rozmazlenou dneska. Ale v tom to myslím není. Respektovat něčí potřeby neznamená, že někoho rozmazlujeme, a ony se učí hranice, ale svým tempem. Bohužel to ale chce, aby s nimi byla matka (nebo nějaký rodič, blízká jedna osoba) doma, aby si dítě nepřehazovali z jedné osoby na druhou, protože tohle napojení a tohle postupné důsledné budování hranic není snadné. Vidím to ve školách, kde učím (MŠ, ZŠ), chodím tam 2x týdně, nějaký vliv na chod hodiny to jistě má, ale protože nejsem s dětmi pořád, trvá velmi dlouho, než pochopí, kde přesně jsou mé hranice. Hlavně ty děti, které se naučili, že hranice se určují tresty…

      • Alinka napsal:

        V téhle souvislosti mě napadá kniha německého psychiatra Michaela Winterha: Proč se z našich dětí stávájí tyrani. Když mi ji mamka (psychiatrička) nadšeně přinesla vykládala o čem je, skoro jsem ji (ovlivněna R&BR přístupem zahodila), ale nakonec jsem ji přečetla a nelituji. I když s některými věcmi nesouhlasím, měla bych ke knížce řadu výhrad a i když se může zdát, že je s Kopřivovými a jejich metodami v přímém rozporu, postupem času jsem zjistila, že tomu tak není. Naopak se docela vhodně doplňují. Winterh sice neposkytuje žádné konkrétní návody, co a jak dělat, ale rozhodně vás nakopne k přemýšlení o stanovování hranic pro děti a o tom, jak bychom na děti neměli přenášet svou vlastní zodpovědnost za ně. Zkuste přečíst.

    • Alinka napsal:

      Ano, rozhodně souhlasím. A ještě bych doplnila, že je třeba přihlížet nejen k dětem, ale i k aktuálnímu rozpoložení mému. Jsou dny, kdy všechno zvládám jako superžena levou zadní. Jindy naopak nejde vůbec nic, jsem unavená, líná a protivná. A pak to můžou odnést děti, což si pak jen vyčítám. Takže v takovýhle den rozhodně slevuju ze všech svých nároků na cokoli a snažím se přežit bez toho, aniž by okolí mou zpruzenost nějak výrazněji pocítilo. V těch dobrých dnech si to pak vynahradím.

  3. Lenka napsal:

    Ještě abych se vrátila ke článku – tisíce pokynů jsou z celé série zatím asi mým největším prohřeškem. Příklad s mytím nádobí je přesný. Někdy to člověk dokáže urejdovat a povznést se… Ale po pravdě – někdy už při větě „Mami, Kuba podívá“ jdu do vývrtky, protože vím, jaké důsledky bude mít jeho prohlídka plechovky s kafem v právě uklizené kuchyni… 🙂 A nedejbože, když se rozhodne, že mi pomůže to kafe uvařit:D Ale i maminka je jenom člověk, že?

    • Alinka napsal:

      Hihi, to jste mě pobavila. Matyáš mi skoro každé ráno pomáhá s přípravou čajů a kafí pro celou rodinu. Když nadavá cukr a kafe, tak se musím hodně držet, abych mo do toho moc nezasahovala. Naštěstí si u toho sám žádá minimálně mou slovní asistenci, protože si třeba není úplně jistý kolik čeho. A už jsem si prostě zvykla, že pak po každé musím setřit linku. Ale on má radost, že mi pomohl. A to je pro mě hlavní.

  4. vimneok napsal:

    jo jo chce to řízený chaos 😀 ale tohle mi funguje jenom pokud jsem v pohodě… pokud jsem ve stresu (nebo v PMS), tak to neumím nechat plynout…

  5. Lenka napsal:

    Opět mám námět, který se k článku možná moc nehodí, ale vrtá mi hlavou a ráda bych znala Váš názor i názor ostatních diskutujících. Co si myslíte o metodě, které já říkám „obrácená psychologie“? Například: Kubíku, ne aby sis lehnul do postýlky! – v tu ránu je tam. Já osobně se snažím ji nepoužívat, přijde mi manipulativní. Na druhou stranu naprostým mistrem je v ní můj děda, který ji dotáhl k naprosté dokonalosti. A vím, že já i všechny jeho ostatní vnučky dědu naprosto milujeme, od dětství to byl můj „oblíbený dospělák“ a dodneška tvrdím, že je to nejlepší děda na světě.
    Myslím, že jsme všechny časem přistoupily na to, že je to prostě jakási hra, a přesto jsme ji s ním dál hrály. A do dneška když mi děda dává radu nebo třeba i kritizuje, vždycky to od něj vezmu daleko líp, než od zbytku rodiny… Je to tím, že má děda zvláštní charisma? Nebo tuto metodu děti berou? Tím, že reagují obráceně, vlastně mají možnost prosadit si svoji osobnost. Obě strany jsou pak spokojené…

    • Lenka napsal:

      Napadá mě, že je to tím, že děda mi tím dával od malička možnost rozhodovat o sobě sama (i když mě tím vmanipuloval tam, kam potřeboval). Narozdíl od ostatních dospělých, kteří prostě vyžadovali, abych dělala to, co chtějí oni… Co myslíte?

      • Alinka napsal:

        Jo, to asi taky dává smysl :). Čímž se obloukem dostávám k tomu, co už jsem odpověděla před chvílí – totiž že dítě rozumí tomu, že jde o legraci. Příklad: Chci aby dítě vlezlo do postele, ale jemu se nechce. Řeknu: „Nelez do té postýlky.“ Pokud by legraci nechápalo, byl by to pro něj jen další z mnoha příkazů, ne možnost volby, kterou jste popisovala v dědečkově přístupu k vám. Jeneže dítě ví, že je to legrace a tím, že se rozhodne na ni přistoupit se vpodstatě samo rozhoduje, co udělá. Davá to smysl?

    • Alinka napsal:

      Já to taky občas používám. Myslím, že to neškodí ve chvíli, kdy dítě chápe, že jde o legraci. A to už myslím, třeba dvouleté dítě zvládne. Ono totiž, když nějakou takovou větu použijete, říkáte ji jinak (jinou intonací, s jiným výrazem, jiným hlasem), než kdybyste to myslela doopravdy. Většinou se u toho i smějete a to samé dělá i dítě. My to používáme občas u jídla. Matyáš je hodně špatný jedlík a atak občasné pošťouchnutí s tím, ať něco nejí nebo že mu to třeba sníme, aspoň trošku pomáhá. Já bych se toho (pokud to používáte s mírou samozřejmě) nebála.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s