Den špatné matky

Dneska byl jeden z těch dnů, kdy bych se radši neviděla. Špatně snáším, že Matyášek španě snáší nástup do školky. Rozčiluje mě, že Barunka se začíná vztekat jakmile se jí něco jen trochu nelíbí. Navíc jí zřejmě rostou zoubky, takže má přes den náladu odpovídající rozhašené sinusoidě a v noci mizerně spí. Do toho je počasí (s ohledem na roční dobu) pod psa.

Vzato kolem a kolem, nic tak strašného se neděje. Země se točí správným směrem a gravitace pořád funguje (o tom se mimochodem Barunka neustále znovu a znovu přesvědčuje). Přesto jsem podrážděná a protivná. Bohužel nejvíc právě na děti.

U Barči se omezuju na to, že ji nosím po bytě s okázale otráveným výrazem a pokouším se jí každou chvíli podstrčit něco o čem doufám, že ji zabaví, abych měla chvilku klid. Moc to nefunguje. Především proto, že jí zároveň urputně bráním v činnostech, které jí momentálně přijdou doopravdy zábavné – žužlat kabely od počítače pod psacím stolem, vyhazovat na zem knížky z knihovny a stoupat si za pomoci záchodové mísy nebo bidetu.

S Matyášem je to horší. Je rozhozený tou školkou, takže na mě visí víc, než je obvyklé, je ukňouranější a roztěkanější. I s jídlem stávkuje víc, než normálně. Snažím se mu být oporou, snažím se být chápající a láskyplná maminka. Fakt snažím …

Jenže pak skočil Báře s rozběhem na záda a mě prostě ujely nervy. Začala jsem na něj ječet a cloumala s ním, abych ho „probrala k rozumu“. Pochopitelně spustil pláč. Trvalo mi sotva pár vteřin, než jsem se uklidnila natolik, abych přestala být hysterická. Mezitím spustila Barča, která sice bratrův útok na svou tělesnou schránku přežila bez úhony, zato pochopila, že se děje něco dramatického a nemohla se neúčastnit.

Seděla jsem na zemi, na mě visely dvě vřískající děti a v hlavě mi běžela neumlčitelná smyčka: „Jsi špatná matka.“ Začala jsem je těšit, přičemž jsem se hanbou a zoufalstvím sama rozbrečela. Trvalo docela dlouho, než jsme se všichni vzájemně utěšili. Snažila jsem se Matyáškovi omlouvat, vysvětlit mu, že ho mám moc ráda, i když se zlobím. Tvářil se, že to chápe. Ale já nad tím přemýšlím celý zbytek dne. A je mi z toho smutno. Hlavně z toho, že pořádně nevím, jak takovéhle situace elegantně řešit.

Míváte také takové „zkraty“? Jak se s nimi vypořádáváte?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Barborka, Dětské čmáranice, Matyášek, Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Den špatné matky

  1. avespasseri napsal:

    Mívám takové zkraty. Na emoce má právo každý, když to skončí tím, že se vzájemně utěšíte a v náručí vypláčete a omluvíte, je to to nejlepší, co můžete udělat. Naučíte děti, že emoce jsou tady, že věci nejsou neustále růžové, že hlavně když jeden druhému nenaslouchá, nespolupracuje, nesoucítí (což samozřejmě ještě malé děti nechápou), tak emoce jsou první věc, kde se to odrazí. Nejsme dokonalé, kdo je? Nejhorší je dětem v těchto okamžicích nadávat, snižovat je a tak. Být hysterická, rozzlobená lze i jinak, neurážet. Ale pokud cítí lásku a to, že se usmiřujete a že vás to mrzí, myslím, že nic víc (kromě toho, že bychom se měly snažit se učit emoce zvládat) udělat nemůžeme. My si dcerou často v dobách dobrých říkáme, že se máme rádi, i když se zlobíme (nebo když zlobí). Aby to věděla. A poté si to pro jistotu ještě radši zopakujeme 🙂 Pamatuju, že jsme jednou měli jeden z cela výjimečných výstupů s mým manželem. Skončilo to tím, že jsme oba brečeli na gauči a omlouvali se. Ta hádka byla silná, ale to usmíření, to, že jsem pak cítila, jak je mu to líto a jak mu na mě záleží, je pro mě silný zážitek…

  2. vimneok napsal:

    Ano, samozrejme ze jo… nekde jsem cetla, ze pro deti je tohle daleko prinosnejsi, protoze se uci, ze lide mohou mit ruzne emoce a uci se, jak se zachovat v momente, kdyz je sami nezvladnou… priklad je nejlepsi… a ty je i ucis se omluvit, kdyz to nezvladnes, takze vidi, ze jejich mama je taky jenom clovek, ktery chybuje, ale ktery se umi omluvit za chybu, coz je o dost lepsi nez matka, ktera se bud tvari, ze emoce nema a chova se jako robot nebo matka, ktere proste na detech tolik nezalezi a tak to neresi… KLID. Nejsi spatna matka, to by ses tim netrapila…

  3. vimneok napsal:

    Taky se snazim vzdycky omluvit, vysvetlit, a ujistit, ze je mam rada, i kdyz se na ne zlobim nebo kdyz zlobi ony…

  4. Lenka napsal:

    No jéje… Řešim to většinú stejně – omluva, vysvětlení. Odbourat to neumím. Když se věci, které jednotlivě zvládám s úsměvem a levou zadní, nakumulují a k tomu se ještě střetnou s únavou, tak pak stačí jenom jiskřička… A když teď Kubíka čím dál častěji popadají záchvaty vzteku, umíněnosti nebo žárlivosti, říkám si, že bych měla možná zkratovat častěji, aby si mohl z mého příkladu „nastudovat“, jak to pak řešit 🙂

  5. Vanilka napsal:

    Včera byly asi nějaké skvrny na slunci či co. Děti byly možná všechny trochu… „nenaložený,“ řekla mi moje sestra do telefonu, když jsem se jí svěřovala a měla jsem na jazyku spíš „nesnesitelný.“ Dneska je to u nás už o moc lepší. Každý den zkrátka není posvícení.

  6. Alinka napsal:

    Nebudu tentokrát odpovídat každé z Vás zvlášť, protože Vám chci říct všem vlastně to samé. Děkuju, děkuju moc. Za to, co jste napsaly i za to, že jste stejně nedokonalé jako já. Děkuju za to, že díky Vašim komentářům cítím (ano, vnímám to víc citem, než rozumem), že nejsem špatná, že takovéhle situace zažívají všechny maminky. K tomuhle tématu se určitě ještě vrátím v nějakém dalším příspěvku.

  7. avespasseri napsal:

    Já k tomu můžu dodat jen jedno. Chodila jsem na kurz Respektovat a být respektován (píšu o tom tady: http://zitjak.wordpress.com/2013/08/13/respektovat-a-byt-respektovan-1-cast/). Hodně mně to pomohlo, hlavně v tom, že když jsem přestala rozkazovat a zakazovat, hodně mě to uklidnilo. Tam, kde jsem byla HNED vytočená, protože jsem měla pocit, že mě neposlouchá, jsem byla vytočená až o něco později 🙂 To až když jsem o to slušně požádala (což často zafungovalo) a ono stále nic. A poznala jsem, že v posledku je to vždycky o tom, že emoce jsou tedy věc. Dokážou nás chytit a nepustí. Pokud vůbec něco můžeme nakonec dělat, tak učit se s těmi emocemi nějak pracovat. Ale to není vůbec lehké. Neumíme to my, natož pak naše děti.

    • E. napsal:

      avespasseri, mě by zajímalo, jestli je ten kurz opravdu tak průlomový, že člověk pak změní způsob komunikace líp než když to má jen „načteno“?
      Snažím se o respektující přístup, ale zažité stereotypy a cholerická povaha jsou mnohdy silnější, a pak přichází ty pocity „špatné matky“.

      • avespasseri napsal:

        Průlomový je možná silné slovo. Načíst si je také super. Protože často to nakonec zaharpuje právě na těch stereotypech a ohnivější nátuře. Já to mám podobně. Mně kurz hodně pomohl v tom, jak je praktický. Člověk si může vyzkoušet modelové situace v párech, nebo ve trojicích… hledat ta správná slova ještě předtím, než se do té situace dostane ve skutečnosti a zareaguje nevědomky zas stejně, jak předtím. Změnit stereotypy je prostě nelehká věc. Člověk vidí scénky, které sehrávají lektoři, a už jen to, že je vidí, se mu usazuje v hlavě. Já si třeba pamatuju, jak ze mě jednou u průvodcovské zkoušky vypadlo jméno polské řeky, o které jsem si už ani nepamatovala, že jsem o ní slyšela .-)) A také to, co říkají ostatní. Hodně se tam probírají praktické situace… co kdo zažil, jak reagoval, nebo padaly návrhy, jak by člověk mohl reagovat. Doma na tohle obvykle není dost prostoru, ani ta spousta nápomocných lidí a zkušeností :-))

        • Alinka napsal:

          Jojo, to by se mi hodilo … často, když jsem v nějaké situaci, kterou úplně nevím, jak řešit, říkám si, jak by postupovali autoři téhle knížky. Co by mi na to řekli? Ta knížka se mi moc líbí, ale vím, že mi při čtení na spoustě modelových situací vadilo, že byly tak nějak umělé. A třeba předkládané odpovědi dětí/puberťáků byly často příliš ideální. Taky mám pořád veliký porblém v tom, převádět uvedené postupy na malé dítě. Přijde mi, že to všechno popisují až pro starší 9třeba školní) děti. Vím, že to funguje i na mrňouse, ale prostě to často neumím prakticky použít.

  8. E. napsal:

    Moc děkuju za odpověď. Vidět to v praxi, byť jen v podobě scének, muselo být nejpůsobivější. I když úplně nejlepší by bylo mít kolem sebe nějaké spřátelené rodiny, kde by člověk mohl šmírovat respektující komunikaci úplně naživo:)

  9. Pingback: Programové prohlášení 7. část | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s