Nástup do školky podruhé

Už jsem psala o tom, proč a jakou školku jsme pro Matyáška vybrali. Máme za sebou prvních několik dní. A zatímco první den se obešel bez dramatických scén, od druhého dne to jde od desíti k pěti.

Matyáškovi se ve školičce vpodstatě líbí, vypráví mi, jak jsou tam děti hodné (jen prý občas trochu moc křičí), jak má rád paní učitelku Markétu, jaká tam mají krásná auta a dokonce autodráhu a jak si četli knížky. Jenže pak dojde k tomu, že tam nejsem já (případně táta nebo Baruška) a tím je to v háji, protože bez nás tam být nechce. „Maminko, já jsem tam moc smutný, že jsem tam sám a pak pláču.“ Trhá mi to srdce.

Už večer, když leží v posteli, opakuje, že druhý den nechce do školky. Pokud následuje den bez školky, spokojeně usne. Jestliže ho ale školka druhý den čeká, trvdošíjně si trvá na tom, že tam nechce, že se mu tam stýská, že tam nepůjde. Ráno ho většinou musím budit (přestože jindy se běžně vzbudí sám dřív) a i když si nemůže třeba začít hrát a veškeré naše činnosti se omezily na oblíknout, nasnídat, vyčistit zuby, snaží se být statečný.

Pak přijde první krize – rozloučení se mnou (vodí ho manžel, jelikož má školku přímo na cestě do práce). „Maminko, prosím tě, já chci zůstat s tebou a s Barunkou doma.“ To už začíná natahovat. Při cestě do školky záleží na tom, kolik potkají zajímavých aut, a nakolik se tedy manželovi podaří rozptýlit jeho pozornost. Ve školce pak nevyhnutelně přichází krize druhá – když ho tam manžel nechá.

Bohužel školka jede klasickým stylem, kdy rodiče nemohou ve školce s dítětem zůstat. Po pravdě řečeno nevím, jestli a jak dlouho bychom byli schopni něco takového praktikovat, protože manžel musí do práce a Barunka zuřivě prostestuje proti veškěrým pokusům o byť jen chvilkové přenechání v péči někoho z rodiny, takže ji bez toho, aniž by spustila skutečně hurónský řev, nemohu opustit na déle než pět minut (a vytloukat klín klínem tedy pláč pláčem není úplně žádoucí). Stejně tak netuším, jestli by to k něčemu bylo, ale mrzí mě, že to učitelky odmítají i jenom zkusit.

Když pak Matyáška vyzvedávám, je relativně v pohodě, i když rád, že může už jít domů. Podle vyjádření učitelek je pořád „takový posmutnělý“ a jakmile si vzpomene, že s ním není maminka, začíná plakat. Ale obě dvě se tváří, že to určitě zvládne (školka má právo neadaptabilní dítě vyloučit), jen to chvilku potrvá. Pevně věřím, že mají pravdu v tom prvním. V tom druhém by se mohly plést.

Matyáš ale není jediný, kdo naše odloučení špatně snáší. Předtím mě vůbec nenapadlo, že by pro mě těch pár hodin týdně mohlo představovat nějaký problém. Ale jsem jako na trní, vždycky už se těším, až si ho budu moci jít vyzvednout. Ráno, když je školka, mi chybí naše válení-tulení v posteli, stihneme si jen přečíst nějakou krátkou pohádku. Když v úterý přijeli popeláři, kterým jsme vždycky společně mávali z okna, a já tam stála najednou jen s Baruškou (která statečně mávala i za brášku), rozplakala jsem se. Když Barunka dopoledne usne a kolem se rozhostí nepřirozené ticho, je mi neuvěřitelně smutno.

Ano, jsem určitě pod vlivem toho, že pro něj samotného je to těžké. Ale nečekala jsem, že to bude až takové. Vím, že s ním nemohu být pořád, že ho nemohu neustále chránit a opatrovat, že jednoho dne nakonec vylétne z hnízda. Vím to rozumem, ale srdce o tom nechce ani slyšet.

Proto si teď víc než kdy dřív užívám každou naši společnou chvilku. Snažím se mu věnovat tolik pozornosti, kolik si řekne, abych nám oběma vynahradila ty hodiny, kdy nejsme spolu. Když vedle mě večer usne, ještě dlouho jen tak ležím, dívám se na něj, jak klidně oddechuje a vůbec se mi nechce pryč (přestože ještě nedávno jsem si utíkala užívat své dvě tři hodinky bez dětí).

Stále jsem přesvědčená, že jeho nástup do školičky má smysl a je krokem správným směrem. Ale je to těžké, strašně těžké.

Jak snášíte (nebo jste snášely) nástup vašich dětí do školky Vy?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Dětské čmáranice, Matyášek, Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Nástup do školky podruhé

  1. vimneok napsal:

    Kolik je vlastne tvym detem?
    Ja jsem to u Mayky snasela dobre, protoze ona to snasela dobre… resp. ona nechtela ze skolky domu… je extrovert a potrebovala mit kolem sebe deti a ruch a nove veci, utikala mi za detmi a to ji nebyly jeste ani tri, kdyz nastoupila do soukrome skolicky ve dvou a pul. Nemohla jsem uz dal pracovat, nudila se doma se mnou a vyzadovala pozornost a zabavu, nedalo se to. Nechtela jsem o praci prijit, tak jsem vsechno, co jsem vydelala, platila za skolku… Prvni den jsem byla domluvena, ze mi zavolaji, jakmile to na ni bude dost, pocitala jsem za hodinku, za dve… nic.
    Sceny, ze nechce do skolky, zacaly az s prechodem do statni skolky, kde jim po nejake dobe vymenili ucitelku… a ted, kdyz to ma tezke kvuli jazyku, tak taky obcas stavkuje… Lilly je vetsi mamanek a mensi extrovert, zacala az ve trech letech. Do skolky se tesi a jde tam rada, ale tak po hodine a pul by uz chtela domu, zacne se ptat po mne, ale nastesti neplace. Zustava tam tri hodiny, pred obedem ji vyzvedavam.
    Za to ja jsem najednou uplne mimo, po skoro sesti letech jsem doma sama a mam klid na praci, ale moc si to neuzivam… takze chapu…

    • Alinka napsal:

      Matyášovi budou tři za týden, Barče za tři týdny rok. Já mylím, že u nás to bude obráceně. Matyášek je maman odmalička, Barunka tolik ne (i když teď zrovna má období, kdy není ochotná tolerovat na hlídání někoho jiného než rodiče, ale to je vývojové nikoli povahové).
      Jsem ráda, že i někdo další se cítí divně, když najednou nemá děti kolem sebe. Je to fakt strasně zvláštní, divný pocit. Snad se to časem srovná.

  2. Vanilka napsal:

    Z rozumového hlediska bych řekla, že dokud s tím odloučením nebudeš srovnaná ty, těžko se s ním bude vyrovnávat Matyášek. On to určitě cítí… A taky bych řekla, že by to bylo jiné, kdybys ho tam dávala proto, že třeba musíš do práce. Pokud jste doteď trávili dny všichni společně a on ví, že to, co jste dělali všichni spolu, teď s Baruškou děláte i nadále, ale bez něj, je mu to určitě líto. A nechápe, proč už s vámi nemůže být, proč musí on do školky a Baruška ne.
    Jsem přesvědčená, že pobyt v kolektivu jiných dětí je pro děti přínosný. Je důležité, aby si zvykly. Ale taky si vzpomínám na svoje dětství a na to, jak jsem školku nenáviděla. Nikdy jsem si doopravdy nezvykla a nemám na ni pěkné vzpomínky. Taky se mi strašně stýskalo po mámě.
    A vím, že školku budu nenávidět i jako matka a zase se mi bude stýskat. Kéž by aspoň to moje dítě bylo ve školce spokojené jako výše zmíněná Maya. To by to pak i pro mě snad bylo jednodušší.

    • Alinka napsal:

      V tom je určitě veliký kus pravdy. O moc větší, než bych si přála a asi i než jsem nakonec ochotná připustit. Bohužel.
      Já na školku taky nemám moc dobré vzpomínky, ale z konkrétních důvodů – vadilo mi, že mě nutili spát, když jsem od dvou let přes den prostě nespala, vadilo mi, že mě nutili dojídat jídlo, které jsem už nechtěla (od té doby třeba nenávidím koprovku), vadilo mi, že se mi děti posmívaly kvůli brýlím, atd. Všechny tyhle věci jsem se pokusila Matyáškovi eliminovat tím, že nepůjde no obyčejné státní školky. Minimálně ne na začátek. Tak snad to půjde. Oba dva jsme snad už udělali trosku pokrok, i když to jde hodně pomalinku a asi to bude ještě nějakou dobu spíš utrpení. Achjo,

  3. E. napsal:

    Mě je z toho pomalu do breku jen když to čtu a představím si tutéž situaci. Držte se a držím palce!

  4. Calad napsal:

    Tak mě napadá, někde jsem četla, že některým dětem pomáhá třeba fotka. Možná bych se zkusila ho zeptat, jak by se mu ve školce víc líbilo.
    Taky čekám, že pro mě bude těžký dát prcka najednou pryč. I teď když ho chvíli nevidím jsem nervózní. Nedokážu si to ani představit aby byl víc jak hodinu pryč.

    • Alinka napsal:

      Musím říct, že to je opravdu záhul pro nás všechny. Někdy už se zdá, že to bude v pohodě a pak zase problém, jindy naopak.
      S tou fotkou, taky jsem to četla, ale nejsem si jistá, jestli by to nebylo spíš na škodu. Podle toho, co říkají učitelky, je v pohodě právě ve chvíli, kdy úplně zapomene, že tam nikdo z rodiny není. Jakmile si na někoho z nás vzpomene, je problém :(.
      Já se ho ptám, jak by se mu tam víc líbilo a odpověď je pořád stejná: „Já tam nechci být bez vás.“ (Myšleno kohokoli z rodiny.)

  5. Darina Bednáriková napsal:

    Alinko,moc děkuji za Váš článek.Cítím to stejně a to máme 5 letehého syna.Je fajn,že nejsem sama.Bohužel nikoho takového v blízkosti nemám.

    • Alinka napsal:

      No vidíte, já mám kolem sebe docela dost maminek, které nástuo do školky prožívají podobně. I když možná ne tak dramaticky, protože jejich děti to zvládají lépe. Je to boj, to Vám povím. Snad se to brzy srovná. Jisté (malé) pokroky zaznamenávám, tak si držme palce ;). Vám přeji co nejméně podobných stresových situací. Hezký den.

  6. tornado-lou napsal:

    Jeje, to jsem rada ze tohle se nam vyhnulo. Mame to prakticky stejne, ze zacatku 2, ted 3 dopoledne za tyden, 12 deti, dve ucitelky. Synacek introvert, ktery s nikym koho nezna nechce prilis komunikovat. Ale tohle zvladl bravurne. K placi nabiral jen jedinkrat, ale pak to rozchodil. Pani ucitelku si zamiloval:-)) asi pomohlo, ze je miniskolka v materskem centru, kam jsme chodili cvicit a chodi tam i temer tytez deti (vyhoda malicke dediny).
    Prospelo mu to. Lip komunikuje s ostatnimi dospelymi, ale deti furt moc nezvlada. Kamarada ma hen jednoho, o ostatnich detech ani moc nemluvi (jen v souvislisti s tim, kdo ma jaky auto)

  7. Pingback: Nástup do školky potřetí | Alinčin blok

  8. h. napsal:

    A máte třetí školkové dějství? Zrovna dneska jsem poprvé nechala děti ve školce, malá Bee v pohodě (1.5let) a Kubi (2.5) s brečením s malýma přestávkama celé dvě hodiny. Ale nevím kdo to odloučení nesl hůř, já nebo děti? Jsem ráda že jsem našla tvůj blog a nepřipadám si jako jediná kdo nástup do školky dramaticky prožívá.

    • Alinka napsal:

      Ano, mame. Tady: http://wp.me/p2Zv2L-fJ
      V tuihle chvili to vypada vicemene dobre. Obcas trosku place pri prichodu do satny nebo smlouva, ale jakmile uz tam jednou je, v pohode. Je to vzdycky horsi po vikendu, po nemoci nebo po prazdninach. Ale fakt se to zlepsuje.

  9. Pingback: Barborka – 3. narozeniny | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s