Programové prohlášení 7. část

I rodič je jen člověk, navíc člověk často vystavovaný účinkům stresu. Občas jsme mrzutí nebo bez nálady, jak to koneckonců dosvědčuje i jeden z mých nedávných špatných dnů. Ráda bych dnes psala o tom, jak nevhodné je přenášet stres a vlastní negativní emoce na naše děti.

Běžná situace: někam se vypravujeme a nestíháme. Snažím se co nejrychleji obléknout a sbalit sebe a dvě děti. Vím, že už tak jako tak přijdeme pozdě. Freneticky pobíhám po bytě a přemýšlím, na co jsem zapomněla. Snad na nic, tak obout a jdem. Při nazouvání bot Matyáš nespolupracuje. Respektive nespolupracuje tak rychle a tak ochotně, jak bych si já vzhledem k naší časové tísni představovala. Takže na něj vyletím. To má za následek jediné – dítě, které bylo až doteď (relativně) v pohodě, propukne v pláč. Uvědomuju si, že jsem přestřelila a začnu ho s vypětím všech svých zbývajících psychických sil utěšovat. Výsledek? Ztracených pět minut, rozmrzelý Matyášek, můj špatný pocit. To všechno zbytečně.

Co s tím udělám? Nebudu si vylévat zlost a napětí na dítěti. Nemůže za to, že nestíhám, že mě seřval šéf a naštvala kamarádka. Ani za to, že jsem dnes vstala levou nohou. Není to hromosvod pro můj vztek jen proto, že se nachází nejblíž a co hůř, nemůže se adekvátně bránit.

Zaječím (ovšem ne na dítě), zadupu, praštím do stolu, strčím si hlavu pod studenou vodu, dám najevo, že se zlobím (i když zatím marně hloubám nad tím, jak to udělat, aby děti pochopily, ale aby je to nezraňovalo v případech, kdy se zlobím na ně). Ale nebudu to dávat za vinu dítěti. Nebudu se na něj utrhovat. Ničemu nepomůžu tím, když kromě toho, že jsem vystresovaná já, vystresuju ještě děcko. Je to těžké. Hrozně těžké a někdy mi to prostě ujede. Ale i tak se zkouším naučit takové situace zvládat, kvůli sobě a hlavně kvůli svým dětem.

Máte nějaké osvědčené metody, jak zachovat klid, když zrovna klidní nejste?

Příště si povíme o tom, jak rodiče často (byť nevědomky) hodnotí nikoli chování dítěte, ale dítě samotné.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Programové prohlášení 7. část

  1. avespasseri napsal:

    Tak to přeju hodně sil do toho, abyste si nevylila zlost na dítěti. To je zatraceně těžké. Často se prostě jen rozzlobíme, lítá to z nás, a kdo je kolem sveze se. Partner (i já v jeho případě), když vidím, že jsme na pokraji tolerance, prostě ustupuju. Neřeším nic v emocích. Odcházím jinam, nereaguju. Tu chvíli to nechám být a řeším to až když oba vychladneme. V emocích beztak rozum nepracuje, jak by měl. Pro mě je zásadní (ale tak nějak se to nemusím učit, od útlého věku tu tendenci nemám, nezažila jsem to, nemám tu reakci takto naučenou) právě nehodnotit to dítě. Nenadávat mu, neříkat, že je neschopné, blbé, k ničemu apod. Padávám do pasti: „Už zase…“, „kolikrát jsem …“ 🙂 Zaměřit se na teď a tohle, místo na ty a vždycky je zásadní… v životě i ve vztazích s dítětem. Mívám tendenci bouchat dveřmi, ale dcera vždycky velmi dobře ví, že mě rozčílilo její chování… a i když nehodnotíme dítě, vsadím se, že dítě velmi dobře vnímá nejen to, že její chování souvisí s ní a s mým přijetím jí takové, jaká je, v tom daném okamžiku. Můžeme si to stokrát vysvětlit, ale v tom daném okamžiku to prostě prožívá. Ale zjištuju, že v jejích letech (téměř 7) jí to pomáhá rozvíjet empatii. Velmi silně. Pak už je jen na mě, aby nežila v dojmu, že jen ona musí být empatická, ne já 🙂 Nedávno mě šokovala tím, že upřímně přišla (nikdy jsem ji do toho nenutila) a řekla: Omlouvám se. Když zjistila, jak jsem ve vteřině roztála, tak si pochopila, že tudy cesta vede… 🙂
    Zkusím zapřemýšlet, jak zachovat klid… sama bych se to ráda naučila. Kromě uvědomění si všeho toho, co nemá smysl (viz mé články na blogu), jsem nedávno jsem přišla na fígl: když cítím vztek, zeptám se sama sebe, co chci prožívat? Pochopení? Zájem? Tak se na ten pocit, který chci prožívat, naladím a projevím ho…. pochopení, zájem… o toho druhého. A ve vteřině to mám zpět. Ale to jsem zatím vyzkoušela jen jednou… budu praktikovat a podám zprávu o výsledku experimentu :-)))))

    • Alinka napsal:

      Hmmm, děkuji, za zajímavý tip. To musím zkusit. Já mám prostě akorát problém zabrzdit tu uplně první několikavteřinovou reakci. Neumím to asi dost dobře vysvětlit. Když pohár trpělivosti přeteče, naedjnou mi mozek přecvakne do módu hysterky a já ječím, jak splašená. Během pěti vteřin je to pryč (asi se uvolňuje adrenalin či co), já přestanu vidět rudě a zase jsem schopná normálního myšlení a chování. Takže se obávám, že tuhle zásadní otázku jsem si schopná položit právě až po třech nejkritičtějších pěti vteřínách :(.

      • avespasseri napsal:

        No právě… tenhle fígl jsem vyzkoušela jen proto, že náhoda tomu chtěla, že jsem na tu vteřinu byla chvíli sama, než jsem se zase vrátila „do bitvy“. S dcerou to mám obvykle úplně stejně, něco v hlavě přeskočí a už to jede :-)) Ono když už poněkolikáté opakujete totéž a ono furt nic… někdy si říkám, že je to proto, aby to moje dítě konečně pochopilo, že je fakt lepší naslouchat a spolupracovat, než poslouchat rozčilenou maminku. Vždycky se mě ptá: ještě se zlobíš? To dítě je moudřejší než já… zatímco já se pořád ještě zlobím, ona už dávno na všechno zapomněla. Ještě že tak 🙂

        • Alinka napsal:

          Matyáš zase jakmile vidí, že je zle, tak se mi plačící pověsí na krk a začne mi vysvětlovat, jak moc mě miluje. Achjo, jsou to potvůrky …

  2. vimneok napsal:

    snazim se snazim… ale je to boj. a nedari se mi…. achjo. Mam v sobe i cast cholerika a kdyz to prekroci urcitou miru, boucham. Ja sice za pet minut o nicem nevim, ale Lev a Lilly si pamatuji dlouho… krom toho mam naucene spatne vzorce z domova, moje mama je taky cholerik a nezvladala to jeste hur nez ja… kazdopadne se pokazde omluvim a vysvetlim…

    • Alinka napsal:

      Já podle testů cholerik nejsem vůbec. To spíš flegmatik. Takže vydržím dlouho v klidu (hodně lidí o mě trvdí, že mám svatou trpělivost, hahaha), ale pak když mě to chytne, je to o to horší. A teda já si taky většinou pamatuju dlouho nebo aspoň déle než bych si přála. A obávám se, že Matyáš taky. Vždycky, když na něj začnu ječet, úplně vidím, jak se mu najednou změní výraz ve chvíli, kdy mu dojde, že „matka už je zase magor“ a začne plakat. To mě většinou rychle vrátí zpátky do reality, jenže už je pozdě. Achjo, musím na sobě v tomhle hodně makat.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s