Letní povídka: Poslední prázdniny

Na konci srpna jsem strávila několik večerů psaním povídky do letní soutěže na knižním blogu U Margarety. Přestože soutěž běžela celé léto, skoro dva měsíce jsem tak nějak dumala od ničeho k ničemu a nevěděla, jak do toho. Takže jsem psala (jak taky jinak) víceméně na poslední chvíli. Ale zdá se, že to nevadilo, protože jsem získala první místo, které mi udělalo až dětinskou radost. Mnohokrát děkuji všem třem porotkyním. A Vám teď předkládám povídku v přečtení.

Poslední prázdniny

Poslední prázdniny! Jak jsem se na ně při všem tom šprtání na státnice těšila! Kolik jsem si od nich slibovala – nový začátek, nový život. Bože, jak jsem byla blbá! Doufala jsem, do poslední chvíle jsem mu věřila, každý slovo, každej podělanej slib. Přecházela a omlouvala jsem všechny jeho vytáčky a výmluvy. Dva roky. Celý dva roky jsem ho obhajovala před rodiči, před kamarády, sama před sebou. Chtělo se mi umřít při pomyšlení na to, jakou loutkou jsem se stala. Umřít ne smutkem, ale hanbou, bezmocí a taky vztekem.

Evelína to myslela dobře, když mi radila, ať nezůstávám sama v Praze, v bytě, kde na mě z každého rohu, z každého kusu nábytku koukají vzpomínky. Hlavně na milování, něžné, drsné, nekonečné. Ale taky na společné čtení knížek (nedokázala jsem pochopit, jak může číst výhradně detektivky), sledování filmů (on zase nikdy nerozuměl mé slabosti pro historické velkofilmy), na sáhodlouhé debaty o nesmrtelnosti chrousta, na spřádání společných plánů do budoucna. To bylo snad to nejhorší. Vědomí, že všechno, co jsme si za tu dobu vysnili, byla bohapustá lež.

Jenže kam jsem se měla vrtnout? K našim do Brodu? Abych pak čelila tátovým významným pohledům „játitoříkal“ a máminým soucitným projevům lítosti? Já vím, že měli pravdu. Samozřejmě, že měli pravdu, vždycky ji mají (a vždycky to se mnou mysleli dobře). Ale neměla jsem na to nervy, zatím ještě ne. Sama Evelína si odjela s Františkem na Krétu a mě nechala, ať si se svým zlomeným srdcem a pošlapaným sebevědomím poradím, jak umím. Navíc jsem vlastně na nikoho neměla náladu, chtěla jsem ticho, klid, žádný lidi, chlapy obzvlášť.

„To víš, že můžeš přijet, Simonko.“ Babička byla snad jediná, kdo vůbec netušil, jak hluboko její vnučka klesla. Její vesnická chalupa daleko od Prahy, od vzpomínek, od něj, tak byla nakonec přesně tím ideálním místem, kde jsem se mohla zašít a rochnit se ve svém neštěstí. Sbalená jsem byla během hodiny. Když jsem nakládala věci do kufru auta, volal. Ten týden už po dvaatřicáté (ano, opravdu jsem to počítala) a já měla jako pokaždé, když se na displeji objevilo jeho číslo, chuť ten telefon rozšlapat. Místo toho jsem jen vypnula zvonění a schovala tu elektronickou upomínku Viktorovy existence hluboko na dno kabelky. Jak moc bych chtěla slyšet jeho hlas, jak šeptá, že to je jinak, že jsem to jen špatně pochopila, že všechno bude zase dobrý, že mě miluje. A jak moc jsem věděla, že zrovna tohle mu už nikdy nedovolím. Znovu jsem se rozbrečela.

Většinou jsem ukázněný řidič. Většinou. Ale tentokrát jsem měla vztek a tím pádem i neodolatelnou touhu jet rychle. Zatracenej adrenalin. A zatracená silniční hlídka. Kdo by je takový kousek od Horní Dolní čekal. Šmejdi, takhle se schovávat v příkopu. Takže teď jsem byla nejen citově frustrovaná, ale taky o patnáctset chudší. A nic na tom nezměnil fakt, že ten policajt byl celkem fešák. Dokonce se ptal, jestli jsem vpořádku. Co asi? Zjistila jsem, že má životní láska je kretén a lhář a dostala jsem svoji první pokutu za rychlost. Samozřejmě, že nejsem vpořádku! „Jistě.“ pípla jsem, v bezpečné vzdálenosti jsem si však skoro uplivla: „Trhni si nohou, orgáne.“

O pět minut později jsem vystupovala z auta. Zabouchla jsem dvířka, opřela se o sluncem vyhřátý plech karoserie a zavřela oči. Cítila jsem sladkou vůni květů dvou starých lip, které stojí hned u silnice, i žampiony, které rostou jen tak planě za babiččiným plotem, slyšela jsem vzdálený řev cirkulárky, lomnický kostelní zvon i štěkání psů dole ve vsi. Jak dlouho jsem tu nebyla? Pět let? Šest? Ze zadumání mě vytrhl mužský hlas: „Simi? Simono, fakt jsi to ty?“ Neochotně jsem otevřela oči a uviděla Jožina, syna místního truhláře. Hnal se ke mně s otevřenou náručí. „No jasně, že jsi to ty. Co tu děláš? Na prázdninách?“ „Tak nějak.“ pokrčila jsem rameny.

Byl to stejný sympaťák jako před lety, špinavý blonďák s oříškovýma očima a uličnickým úsměvem. Jestlipak věděl, že jsem do něj byla v šestnácti zamilovaná? Celé léto jsem chodila k rybníku oklikou kolem jejich domu, jen abych ho viděla. Pomáhal tátovi dělat novou střechu a vždycky na mě hvízdal. Tvářila jsem se, že mě to hrozně pobuřuje. Aaaach, vzdychalo však tehdy mé hormony zpitomělé já.

Babička je válečné dítě, které zažilo hlad. Snad proto trpí utkvělou představou, že s plným žaludkem se líp čelí jakékoli nesnázi. Přestože jsem se ani slovem nezmínila o svém trápení, čekala na mě s mísou plnou škvarkových placek, brambor s tvarohem a pekáčem plným jahodové bublaniny. Ach, babi, během 30 minut jsem musela přibrat nejmíň dvě kila. Kromě dobrot na mě čekal i podkrovní pokojík s příliš krátkou vrzavou postelí, květovanými peřinami a malovanou komodou. Otevřeným oknem zazníval od rybníka křik děcek a voněly bylinky ze zahrady. Jak mi tu kdysi bývalo dobře. To bylo ještě předtím, než jsem zahodila všechny svoje zásady a dobré vychování kvůli panu generálnímu manažerovi. Předtím, než jsem úplně zblbla.

Čas tady na konci světa plynul pomalu. Táhl se jako med, který pan Bouška od vedle už několik dní pilně stáčel do velkých sklenic. Jako by mi i vesmír chtěl dát najevo, že tenhle hořký kalich si musím užít dosyta. Každý den, každou hodinu, každou minutu. Ten bezmocný vztek začal přeci jen nakonec ustupovat smutku. A i když už mi nezbyly žádné slzy k pláči, v duši jsem měla černo. Bezděky se mi vracela představa království potaženého černým flórem. Princeznu sice nesežral drak, ale umírala zaživa ve věži svého podkrovního kamrlíku. Viktor už nevolal desetkrát denně. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jsem za to ráda nebo ne. Společnost mi dělala jen rodinka drobných pěnkav. Rodiče přilétali až na parapet a sezobávali drobky, které jsem jim tam nechávala ze zbytků babiččiných laskomin. Vesele poskakovali, neustále si něco vyprávěli a nakonec odlétali nakrmit hladovou snůšku červencových ptáčat. Aspoň někdo tu byl šťastný.

Že přijmout Jožinovo pozvání na tancovačku v Lomnici nebyl ten nejlepší nápad, jsem věděla od začátku. Jenže jsem cítila, že bych se měla nějak začít vracet mezi lidi. Nebyla jsem si jistá, že to zvládnu. Ale chtěla jsem to zkusit. Chtěla jsem překročit Viktorův stín. Nebo se přes něj aspoň přeplazit po čtyřech. A taky jsem se chtěla opít, utopit myšlenky na toho hajzla ve skleničce tequilly. Jožin se v tomhle ohledu ukázal jako vhodný společník a už po třetí rundě jsem cítila, že to zabírá. Že se mi vrací ztracené sebevědomí, že jsem silná a že zvládnu cokoli. I bez Viktora. Bylo snad další hrátkou vševědoucího universa, že zrovna v té chvíli znovu zavolal? Po celých osmi dnech, kdy jsem každých 10 minut zbytečně kontrolovala telefon, který bych bývala nezvedla, se najednou ozval zrovna ve chvíli, kdy jsem měla dost sil a málo rozumu na to, abych stiskla tlačítko „odpovědět“.

„Simísku, konečně! Už jsem se fakt bál. Kde sakra jsi? Co se stalo? Proč mi proboha nebereš telefon?“ Lokla jsem si na posilněnou. „Jdi se vycpat. Táhni tam, kam patříš a kde o tebe stojej. Já s tebou skončila! Rozumíš? Už ti nevěřím ani slovo. Žádnou z těch tvějch pitomejch lží, kterejmas` mě dva roky krmil!“ Než jsem se stihla nadechnout, skočil mi do řeči. „Co blbneš? Proč? Co jsem provedl?“ „Cos proved`??” Začínala jsem ječet a lidé se otáčeli. „Já vás viděla, chápeš? Viděla! Ale už je mi to jedno, zůstaň si tam, kde jseš a mě nech bejt. Já začínám novej život. Bez tebe! Jsou i jiný chlapi, kterejma se můžu nechat občas přefiknout.“ Zavěsila jsem. Okamžitě volal zpátky, ale to už jsem nevnímala. Popadla jsem v náhlém hnutí mysli Jožina za ruku a vlekla ho ven z přeplněného sálu. Svou roli v nastalém dramatu pochopil velmi rychle.

Nebylo to zdaleka tak romantické, jak jsem si v šestnácti představovala. Pár rozvrzaných lavic a stolů za hospodou, opilecký smích jako kulisa a Jožinovy drsné rty a dlaně na mém těle. Jeho dech byl cítit vypitým alkoholem a točila se mi hlava. Čím blíže spěla tahle epizodka ke svému nevyhnutelnému závěru, tím víc jsem si uvědomovala, že to tak vlastně nechci. „Počkej, pusť mě.“ Snažila jsem se vykroutit, ale marně. Vlastním tělem mě povalil na jeden ze stolů a v uších mi zněl jeho přerývaný šepot: „Už se necukej. Dalas … jasně najevo, že to … chceš taky. Tak teď … drž.“ „Ne, nechci. Pusť!!“ V hlavě mi hučelo a zvedal se mi žaludek. Částečně díky tequille, hlavně však odporem nad sebou samou. Takhle zoufalá snad proboha ještě nejsem.

Najednou Jožin podivně strnul, jeho hlava nepřirozeně poskočila a jeho tělo jakoby levitovalo pryč. Díky tomu drobnému popření gravitace mě pustil. Ozvalo se podivné žuchnutí. Zavřela jsem oči a pokoušela se uklidnit rozbouřené vnitřnosti. „Jsi vpořádku?“ Někdo se mě pokoušel posadit, neohrabaně jsem se poddala a ovanula mě vůně vody po holení. Když jsem otevřela oči, měla jsem před sebou mužský obličej. Několik vteřin trvalo, než se mi povedlo zaostřit a dalších pár, než jsem ho identifikovala. Patřil tomu strážníkovi, který mi před třemi týdny napařil pokutu. Už zase se mě ptá, jestli jsem vpořádku. „Asi budu zvracet.“ Odpověděla jsem lakonicky a téměř okamžitě se mé podezření vyplnilo. Jeho rekace na rozdíl od těch mých nebyly ovlivněny hladinou alkoholu v krvi, takže stačil včas uskočit. Jožin ležící bezvládně na zemi takové štěstí neměl.

Když jsem skončila, zopakoval svou otázku. Jak jsem mu měla vysvětlit, že jsem byla všechno možné, jen ne vpořádku? Nejenže jsem právě opilá málem souložila na veřejnosti, ale taky jsem zřejmě definitivně ukončila vztah, o němž jsem byla svého času přesvědčena, že je mou osudovou láskou. Když pochopil, že kloudnou odpověď, ze mě asi nedostane, pokusil se mě postavit. „Nechceš se projít? Udělá se ti líp.“

Během té noci jsem mu nakonec přeci jen odvyprávěla všechno. O sobě, o Viktorovi, jeho třech dětech i manželce, která mu prý nerozumí. O ponižující roli milenky, která zoufale čeká na každou smsku, na každou společnou chvíli, o kterou její vyvolený okrádá vlastní rodinu. O všech těch slibech, prosbách, hádkách i usmiřování. O tom, jak bolestné je, když potkáte muže, který vám sotva před dvanásti hodinami šeptal do vlasů, že bez vás nedokáže žít, zrovna ve chvíli, kdy se láskyplně objímá a líbá se svou údajně nemožnou ženou. Když najednou pochopíte, že jediný společný život bude ten, který už tajně vedete. Že to všechno byla jen hra.

Červenec se tím svým líným tempem pomalu přehoupnul do srpna. Malé pěnkavy se naučily létat a opustily rodné hnízdo. Když jsem se oblékala, džíny mi šly podezřele špatně zapnout. Nejvyšší čas se rozloučit. Měla jsem sbaleno. Vědela jsem, že zpátky v Praze to bude ještě hodně těžké, ale taky jsem věděla, že to zvládnu. Na příjezdové cestě se ozval zvuk pneumatik. Když jsem vykoukla ven, rozeznala jsem za lipovým listím siluetu stříbrného auta s modrobílým pruhem a uklidňující nápis: „Pomáhat a chránit.“

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Pisálkovy slovní hrátky, Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Letní povídka: Poslední prázdniny

  1. vimneok napsal:

    dobry 🙂 hezke pocteni ke kafi…

  2. Vanilka napsal:

    Teda jak jsem viděla, že je tu dnes povídka, nejdřív se mi do ní nechtělo a řekla jsem si, že si ji nechám na později, ale neudělala jsem to, neboť jsem se hned začetla!

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s