Programové prohlášení 8. část

Dnešní příspěvek je o tom, že často hodnotíme dítě nikoli jeho chování. Tohle je věc, kterou máme oba s manželem snad nejvíc zažitou z vlastního dětství: „Ty jsi ale čuně, podívej, jak jsi to rozbryndal!“, „Ty zlobidlo, přestaň házet těmi hračkami!“, „Ty jsi trdlo, není divu, že sis natloukl, když takhle blbneš.“.

Dneska už většina rodičů ví, že tahle oslovení a přirovnání jsou špatná. Že bychom se jich měli vyvarovat, protože děti je velice rychle přijímají za skutečná hodnocení sebe sama a do budoucna jim z toho mohou vzniknout nemalé problémy. Víme to, ale přesto je neustále používáme, protože to tak dělali naši rodiče a řada těch vět nám tak nějak sama přistává na jazyku.

Co s tím udělám? Přestože se s manželem oba snažíme takové soudy eliminovat, někdy to prostě ujede. To mi nedávno potvrdil Matýsek, když se umazal na hřišti od bláta a přišel za mnou s provinilým výrazem a slovy: „Maminko, já jsem prase zlobivý.“ Přiznávám, že v tu chvíli mi vstoupily slzy do očí. Chudák malý, vždyť těch pár fleků se vypere a i kdyby ne, svět se nezboří.

Slíbila jsem si, že udělám všechno proto, aby už nikdy nemusel mít pocit, že tohle o sobě musí říct. Pokud něco provede, vždycky okomentuji danou situaci: „Tady je ale nepořádek!“ nebo konkrétní chování: „S hračkami se nebouchá!“, ale NIKDY dítě samotné. Velmi pěkně je tento přístup rozpracován v již mnohokrát zmiňované knize Respektovat a být respektován.

Příště se můžete těšit na zamyšlení nad tím, jak dětem svým vlastním chováním dáváme špatný příklad.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Programové prohlášení 8. část

  1. avespasseri napsal:

    Hodně lidí říká: „ale já jsem to zažil a nic špatného to se mnou neudělalo“. Ať se to týká fyzických trestů nebo podobných, řekněme si to tak, jak to je, nadávek (čuně, trdlo apod.). Moje hranice nadávek je prostě jinde než kráva, píča apod. 🙂 Jedna věc je pravda: lidé, kteří tohle zažili, to skousli tenkrát, skousnou to i dnes. Považují to za normální. Už se jich to ani nedotkne. Když by někdo udeřil mě, nebo mi něco takového řekl, tak by mě to dost zranilo. Nechápala bych, proč to dělá a dost bych to řešila. Citlivka, no. Protože jako malá jsem to nezažila a nezvykla si na to. Na druhou stranu si to prostě nenechám líbit, a tak se s tím většinou ani nesetkávám. Je strašně těžké naučit se jinak myslet a pak i jinak mluvit a jinak reagovat, když jste něco slýchávali dennodenně. A jsem moc ráda, že už dnes víc lidí alespoň ví, že to není správné a ani nutné… A proto taky o tom na svém blogu tak moc píšu. Aby lidi viděli, že to JDE i jinak.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s