Pochybnosti versus instinkty

Tímto článkem zahajuji novou rubriku „Váš názor“. Hodlám v ní uvěřejňovat příspěvky, v nichž mi půjde především (jak překvapivé:)) o Vaše názory. Ať už proto, že mě cizí komentáře k danému tématu jednoduše zajímají samy o sobě nebo (a to bude asi častější) si s tím prostě sama nevím rady a hledám inspiraci k rozřešení v tom, co si myslí ostatní.

Dnes začínám tím druhým případem. K napsání prvního příspěvku do virtuální diskuse mě inspirovaly dvě věci. Zaprvé článek uvěřejněný dnes na blogu Sedmi, kdy její starší dcerka špatně snáší přesun celé rodiny do cizí země.

Druhým impulsem je fakt, že stále bojujeme s nástupem Matyáška do školky. Někdy je to lepší – rozuměj pláče „jen“, když se se mnou loučí, jindy je to horší. Už jsme zažili den, kdy proplakal ráno a zoufale nás prosil, ať ho do školky neposíláme, a následně byl ve školce naprosto v pohodě, stejně jako den, kdy se ráno až na pár fňuknutí tvářil velmi statečně, dokonce manžela pobízel, že už půjdou a ve školce pak plakal tolik, že mi paní učitelka po hodině a půl zavolala, ať si ho vyzvednu.

A proto se ptám …

  • Jak poznat vzdor/trucování/dětský negativismus od situace, kdy je dítě skutečně nešťastné a doopravdy trpí? Kdy trvat na dané situaci, abychom dítěti zprostředkovali řekněme mírnou frustraci a lépe ho tak připravili na realitu života, a kdy s lámáním věci přes koleno v dobré víře lámeme i jeho osobnost?
  • Dnes je při výchově dětí velmi „módní“ odkazovat na to, co cítíme. „Nečti moudré knihy, poslouchej své mateřské instinkty.“ zní nejedna rada čerstvé mamince, která se v péči o dítě trošku ztrácí (i já ji tady nedávno hlásala). Ale kde končí naše vlastní strachy, nejistoty a pochybnosti, které nás ochromují, a začíná skutečný rodičovský instinkt, který nám velí, že takhle už ne?
  • Děti jsou velmi, VELMI přizpůsobivé a nakonec zvládnou vpodstatě cokoli, ale je to pro ně opravdu vždy přínosem? Pětiletí sirotci ze slumů afrických měst jsou schopni postarat se sami o sebe ve světě, v němž bychom se my evropští dospělí okamžitě ztratili. Ano, je to extrém, ale jak poznáme, že konkrétní situace, jíž dítě odmítá přijmout, je skutečně nutná/vhodná pro jeho dobro?

Budu velice vděčná za jakékoli Vaše komentáře, názory a rady. Děkuji.

Doplnění na základě prvních komentářů: Jen pro upřesnění, odkazuji sice na konkrétní příklad školky, který mě momentálně dost zaměstnává, ale jde mi především o obecná pravidla či postupy, kterými se v takových případech řídíte.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Dětské čmáranice, Váš názor, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Pochybnosti versus instinkty

  1. avespasseri napsal:

    To je dost těžké téma. Přemýšlela jsem a dumala, ale mám dojem, že v tomto mám jasno. Mívám ve zvyku v okamžiku, kdy lavíruju mezi dvěma opačnými alternativami, jít cestou, která zahrnuje obě dvě opozita naráz 🙂 Je to divné, ale mě to tak funguje. Takže otázka zní: intuice (tj. dělat věci tak, jak je cítím) vs. Pravidla (tj dělat věci i proti tomu, jak to cítím, ale jak mám dojem, že bych měla, nebo že by se mělo?)? Trhá mi srdce ho nutit tam jít, když nechce, ale zároveň mám dojem, že je to pro jeho dobro. Co z toho je vlastně ta intuice a co z toho je to, co by se mělo?? Je intuicí to, že bych ho tam neměla nechat jít, nebo to, že bych ho tam měla nechat jít? No, takže se nám to slévá beztak do jednoho problému: a to je „naučit přijímat dítě to, co je“. Protože acceptance je základní pravidlo života. (Tedy podle mě :-)). To neznamená, že se holt smířím s každou strašlivou zkušeností, ale že ji nepotlačuju. V životě stokrát každý zažívá, že se stane něco, s čímž se musí vyrovnat… musí to nějak přijmout a pak s tím dál pracovat. Odmítat to, křičet, plakat, že to nechci, že chci něco jiného, to nevede ke štěstí. My všichni jsme v některých okamžicích malí a vzdorovití stejně jako ty děti. Už děti se to učí. Ale podle mě by se to měli učit přirozenou cestou. Je zbytečné jim klást umělé překážky, dennodenně jim je život bude klást… každá ta chvíle, kdy prostě nemůžeme skákat, jak si oni písknou, nemůžeme jim koupit to, co si oni představují, to všechno jsou zcela přirozené okamžiky, kdy se učí, že je třeba prostě některé věci přijmout tak, jak jsou, pokud chtějí být spokojení. Já, kdybych byla na tvém místě, bych ho v té školce nechala, ale netlačila bych na pilu. Chce jít, ať jde. Hledala bych to dobré, co tam je, a vysvětlovala, případně řešila to, co se mu tam nelíbí. Nechce dnes jít, chce být s tebou doma. Dobře, ať je. Vždyť on nikam zatím nemusí, když ty jsi doma, nemůže pochopit, proč by měl. O to víc, pokud je na tebe stále fixovaný a to zvykání mu jde hůř. Můžete se domluvit třeba na pár dní v týdnu, pravidelně, pokud máš dojem, že je to pro něj přínosnější. Udělat si třeba nějaký rituál, aby poznal, který den to bude. Nevím. Já bych s dcerou reagovala prostě podle její nálady, protože vím, že by to nezneužívala, ale některé děti jsou prostě mazané :-))) Navíc pro dcerku byla školka vždycky vítaným prostředím (je stále jedináček), protože je společenská. Jiné děti jsou prostě jiné a je dobré je na společnost zvykat, ale aby je ten tlak spíš nakonec neodradil. Znáš to, někteří lidé jsou i v dospělosti spíš samotáři, o to víc, když měli v dětství horší zkušenosti s ostatními dětmi ve věku, kdy se s tím neuměli vypořádat. Dělala bych to, jak jsi říkala, po krůčkách. Dcerka do školky nastupovala až v téměř 4 letech. Předtím chodila jen jednou týdně beze mě na dopoledne do takového zařízení pro děti… a hodně mezi ostatní děti mých kamarádek se mnou. To pro ni bylo jistě hodně schůdné navykání si na druhé děti.

    • Alinka napsal:

      Aves, díky za obsáhlý komentář. Já to cítím tak nějak podobně, i když mi to nejde zatím moc jasně formulovat. Sice tedy by u nás asi neprošlo to, že ve chvíli, kdy nechce jít, ať nejde, protože to by tam nešel nikdy (nebo aspoň ne v dohledné době). Ale chodí jen na dvě dopoledne týdně, tak to snad není zas tak moc velký tlak. Snažíme se s ním hodně mluvit o tom, v čem je problém. Je to pořád stejné – problém je jediný, je tam bez nás. On sám přiznává, že se mu tam neděje nic špatného, že paní učitelky i děti jsou hodné, už tam má i jednoho kamaráda, se kterým si hraje víc než s ostatními, dokáže mi o školce vyprávět, co dělali, nosí odtamtud nové básničky, atd. JENŽE se mu tam prostě stýská. Není zvyklý být v neznámém prostředí s neznámými lidmi a to se bohužel nenaučí jinak, než že to po malých krůčcích bude trénovat. Achjo :(. Ale určitě děkuji za komentář.

      • avespasseri napsal:

        Taky jsem si s ním dala práci :-))))) No jo, když je situace taková, tak se toho beztak nedá moc jiného dělat než trénovat. Tak to asi prostě má být. Nakonec si zvykne, teď jen pevné nervy vám oběma. Ale už to nějakou dobu trvá, tak už to asi dlouho trvat nebude 🙂 Hodně štěstí.

        • Alinka napsal:

          To doufám :). Tenhle týden ve školce nebyl, protože je nastydlý a navíc tu máme návštěvu. Tak uvidíme, co se bude dít zase příští týden. Každopádně děkuju za podporu.

  2. Jana napsal:

    Ahoj, to Ti teda nezávidím. Já sama jsem si říkala, jak to budu případně řešit, když bude Lukínek plakat a nechtít do školky. Naštěstí to zatím (ťuk ťuk na dřevo) dává dobře. Ale v situaci, kdy jsem s druhým prckem doma bych to asi v jeho třech letech přes koleno nelámala: Ve čtyřech letech už asi ano, protože to už by byl vyspělejší, ale ve třech i podle dětských psychologů nemusí být na odloučení zralý a rok navíc může hodně pomoci. Ale pořád to je jen teorie a záleží na Tobě. I když dvěma mým známým se to osvědčilo, že po problémech odsunuli nástup do školky o rok a pak už to šlo mnohem lépe.

    • Alinka napsal:

      Jani, je to mazec, co ti budu povídat. Hlavně ta rána. Navíc všichni kromě nás (babičky, tety, …) se ho na školku furt dokola ptají. Ale takovým tím pitomým stylem – „Tak co školka? Líbí se ti tam? Líbí, viď? To je prima.“ A absolutně u toho nerespektují, že nejenže jim neodpovídá, ale ještě se u toho tváří tak, že podle mě dost jasně dává najevo, že se o tom nechce bavit. Takže to taky moc nepomáhá. Já nevím, jestli by to u nás prošlo přes manžela, on je dost konzervativní a má pocit, že teď už je Matyáš dost velký na to, aby to zvládl (když se zeptám tchýně, tak se pak dozvím, že on sám odmítal do školky chodit dva měsíce :)). Učitelky si taky myslí, že to zvládne, sice pomaleji než ostatní děti, ale zvládne. Jen prý mu máme dát čas. Tak snad jo.
      Jsem ráda, že u Vás je to v pohodě. Lukášek je šikulka ;).

  3. Pingback: Nástup do školky potřetí | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s