Programové prohlášení 9. část

Slíbila jsem pojednání o špatném příkladu, tak tady je. Jedna moje kamarádka má syna stejně starého jako Matyášek. Chlapeček mívá kromě záchvatů vzdoru i občasné záchvaty agresivity. Kouše, kope, bije do kohokoli, kdo je poblíž, hlavně do ostatních dětí. Maminka ho v takovou chvíli popadne a spustí: „Přestaň, jestli jetě jednou někoho uhodíš, dostaneš!“ Pokud se mrňous neumravní (což se v 99% případů opravdu nestane), svou pohrůžku převede v čin a plácne ho přes zadek.

He? Dává vám to smysl? Mě ne. Přece když nechci, aby dítě někoho tlouklo, nemůžu mu to vysvětlovat tím, že mu sama natluču. Klukovy záchvaty nejenže nemizí, ale jsou čím dál častější a tvrdší. Což mě osobně, přijde logické. Jenže když na to poukážu, má kamarádka jen zoufale krčí rameny: „A co s ním mám teda dělat??“.

Já sama dávám svým dětem špatných příkladů každý den hromadu – počínaje tím, že mám někdy mobil přirostlý k ruce (a pak jim horko těžko vysvětluju, že ony si s ním nemůžou hrát), přes to, že vylizuju mísu od těsta na dort (což mého manžela kvůli přítomnosti syrového vejce dovádí na pokraj nepříčetnosti) až po fakt, že si při čtení pohádek v obýváku na pohovce pokládám nohy na konferenční stolek (a přitom už i naše Barunka ví, že na stůl se přece neleze).

Co s tím udělám? Děti nás dlouho, velice dlouho berou jako svůj vzor chování. Nemůžeme po nich proto chtít, aby něco nedělaly, když to děláme sami. Chci, aby si dítě čistilo zuby v koupelně? Pak i já u toho musím stát u umyvadla a ne štrádovat po bytě (jak to s oblibou dělávám). Nechci, aby jedlo bramborové lupínky? Pak je nebudu (alespoň v jeho přítomnosti) jíst také.

Ano jsou činnosti, které jsou vyhrazeny pouze dospělým – řízení auta, obsluha kráječe, sváření elektrickým obloukem nebo krmení lvů. Ale když se nad tím zamyslím, je jich vlastně žalostně málo a dítě může (s případnou „dětskou“ obměnou) dělat cokoli co my. To, co dělat nesmí, bychom pokud možno neměli dělat ani my.

Dítě mnohem lépe přijme nějakou normu chování, pokud pro něj bude samozřejmé, že platí pro všechny stejně. Určitě víte, jaký způsobí zmatek, když stojíte s dítětem na přechodu, čekáte na zelenou a někdo přejde na červenou. Znamená to pak hodně vysvětlování, proč zrovna tenhle člověk přejít mohl, když tam přece byl červený panáček a všichni vědí, že se čeká na zeleného.

Chce to nejen přemýšlet nad tím, čím bychom špatný příklad mohli dát, ale i čím jsme ho již dali. Opakuje po vás vaše dítě neslušné slovo? Příliš nepomůže mu vysvětlovat, že se to neříká, když ho od vás slyší třikrát denně. Divíte se, že prcek vyžaduje hraní na počítači jako jedinou zábavu? A vídá vás jinak než s myší v ruce a klávesnicí před sebou?

Je to těžké, že? To mi povídejte 😉 . O tom, jak se po nás naše děti „opičí“ a k čemu to může vést, jsem už také psala dřív.

Příště si řekneme něco o škodlivosti hmotných odměn a vlastně odměn obecně.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na Programové prohlášení 9. část

  1. avespasseri napsal:

    Moje řeč. Také mi nepřijde dvakrát logické vykládat dítěti, že druzí se nesmí mlátit, když se ti něco nelíbí, a podepřít to „ručním“ argumentem. Má zkušenost také říká, že děti se postupně naučí vnímat, kde je ta hranice… zda u normálního argumentu, nebo zda u „ručního“ argumentu. A pak to holt dojde tak daleko, že na nic jiného, než na „přes zadek“ dítě nereaguje (nebo na křik, jako občas v našem případě… to je má nerespektující slabina :-)). Negativních příkladů dávám dcerce také dost a dost, ale už je ve věku, že ctí ta pravidla a chodí a napomíná mě (a la při jídle se nečte, druhým se neskáká do řeči a tak). A protože to říká pěkně respektujícím způsobem (ne, nečti si, když mi ještě jednou skočíš do řeči, nebudu se s tebou už bavit), tak se usměju a nedělám to :-))

    • Alinka napsal:

      To Matyášek mě taky kolikrát napomíná. A nejvíc cvičí samozřejmě Barborku. Jakmile ona udělá něco, co se nemá (například vyhazuje hlínu z květináče), hned k ní přiběhne a dělá na ni „tytytyty“ a hned mi žaluje. Ale přitom sám by to nejradši dělal taky. Přijde mi to moc vtipný a krom toho si tím bezpečně ověřuju, že on velice dobře ví, co se smí a co ne. Jen u sebe na to občas zapomíná, zato u ostatních je chytrej ažaž (asi to má po mamince 😀 ).

      • avespasseri napsal:

        Oni hlavně asi rádi přebírají roli těch „prudičů“, jak mohou. Na to mám jednu prima story z dob, kdy jsem poprvé učila v jedné školce skupinku předškoláků angličtinu. Byla jsem ještě nezkušená a hned první hodinu jsem udělala velkou chybu, co se udržování autority týká. Takže ostatní hodiny byly nejen o angličtině, ale o souboji o to, kdo se ujme hlavní role ve třídě. Takže často jsem místo angličtiny říkávala, že uprostřed hodiny se fakt nemá odbíhat hrát někam úplně jinam atd. Na poslední hodinu jsem s sebou vzala dcerku, tenkrát měla´tak 3,5 výuku téhle skupinky jsem si zkoušela na ní, takže uměla totéž, co oni. Vzala jsem tam i babičku, kdyby nechtěla spolupracovat. Byla to nakonec nejlepší hodina angličtiny, protože odpadlo veškeré „sekýrování“ z mé strany, oni začali uvědoměle sekýrovat mou dceru: „teď si nemůžeš jít hrát s tou kuchyňkou“ atd. :-)) Jsou chytří, tak chytří :-))

  2. Bára napsal:

    Naprosto souhlasím! 🙂
    Špatných příkladů taky dávám až příliš, ale snažím se být si toho vědoma a rozhodně za prohřešky, které beztak odkoukaly od nás dospěláků netrestám. Jen vysvětluju a sama se omlouvám, když nějaké své pravidlo poruším a jsem na to dětmi upozorněna. Přijde mi to jako lepší vzor, než je následně seřvat za drzost 🙂
    Tak teď jen hodně trpělivosti a pevné vůle! 🙂

  3. Lenka napsal:

    Zrovna dnes jsem si říkala, jestli jste nepřestala psát 🙂

    Rozhodně souhlasím, děti nám dnes a denně nastavují zrcadlo. Z Kubíkových úst často slyším sama sebe 😀 A když se jej něco marně snažím naučit, dívám se nejprve na sebe, jak na tom jsem. Kupříkladu nezvládáme dodržovat princip Montessori, že hračka, se kterou jsme se právě nehrajem, se uklízí na místo, protože já mám často taky „rozehráno“ několik věcí najednou…

    Mimochodem, špatný příklad taky nemusí být od věci, když se s ním dobře pracuje. Mně třeba udělal neuvěřitelnou službu syn naší kamarádky. Když jsme byli po narození Jiříka na první společné vycházce, potkali jsme je: maminka s kočárkem a chlapeček na odrážedle ujížděl nedbaje maminčina volání (za což ovšem následně dostal na zadek, když odstavila kočárek, rozběhla se za ním a odchytla ho)… Kubík přihlížel, sotva dýchal. Když jsme zašli za roh, vysvětlila jsem mu, že Šimonek mamince ujel a ona že se o něj moc bála, protože by mohl spadnout nebo by jej mohlo přejet auto, že je to nebezpečné a že se nesmí utíkat mamince. Od té doby se mi Kubík nehne od kočárku, drží se madla nebo mojí ruky. A dlouho potom, kdykoli jsme je potkali (a někdy i zcela mimo souvislost v zápalu hry), zvedal varovně ukazováček se slovy „Šimijo (=Šimonku) ne ne ne!“

    Ještě mě napdadl námět pro další programová prohlášení: Jednou z chyb, které jako rodič dělám, je, že často vyžaduji, aby se věci děly okamžitě. Přitom stačí dopředu upozornit a pak dát čas na splnění. Příklad: Přišli jsme z vycházky a před večeří vždy trvám na úklidu hraček. Ale zatímco já očekávám, že se kostky stavebnice rychle naházejí do boxíku a ten se sklidí na místo, Kubík ke stavebnici usedne a soustředěně staví. Neskutečně mě to iritovalo, protože jsem věděla, že kluci jsou oba unavení a měli by co nejdřív do postelí… A pak jsem ho jednou nechala být a šla chystat večeři. Víte, co se stalo? Kubík postavil několik různých staveb, jednu z nich si nechal vystavenou, a ty ostatní postavené sklidil do boxíku. Stejným způsobem sklidil i ostatní hračky. Prostě to potřeboval dodělat. Od té doby vím, že mu na úklid mám nechat dost času. A on se už při návratu domů ptá, jestli má sklizené hračky, skoro jako by se na úklid těšil… Nám dospělým někdy zkrátka příšrně chybí trpělivost.

    • Alinka napsal:

      Leni, nebojte se, s psaním rozhodně přestat nehodlám. Jen trošku nestíhám. To je sice normální stav, ale bylo třeba věnovat se chvilku jiným věcem než blogu.
      A to s tím zrcadlem je přesné … některé hlášky jsou skutečně jako bych slyšela sebe nebo manžela. A momentálně velmi bojuju s používáním telefonu. Jak začal podzim, je Matyáš víceméně neustále nemocný. Jsme zavření doma a všem třem nám to leze na mozek. Takže se odreagovávám brouzdáním na netu a telefon mám tím pádem občas v ruce častěji, než je zdrávo. A pak se to sakra špatně vysvětluje, že jim ho nemohu půjčit na hraní. Je to boj. Hlavně se sebou samou.
      Hihi, s tím návrhem tématu jste mě pobavila. Schválně jsem koukala, co nás čeká dál a 12. díl má název „Netrpělivost a nedostatečný prostor“, tak snad se Vám bude líbit ;). Počkejte si.

  4. MARKI napsal:

    Alinko, když jsem byla dívka školou povinná, tak jsem přesně věděla, co se mi na výchově mých rodičů nelíbí a říkala jsem si, že tohle svým dětem nikdy nebudu dělat …… když jsme se se sestrou porvaly nebo pohádaly musely jsme si dát pusu a říct jedna druhé mám tě ráda ….. i když jsem jí v tu chvíli nenáviděla …… a dneska když už jsem velká a vím, jak je těžké být rodičem dávám mým rodičům zapravdu a když se mí kluci porvou a já mám určit viníka ….. dělám jim to samé ….teda bez té pusy …. ale podání ruky, pohlazení a slovíčko „promiň“ jim neodpustím ….. takže ať chceme nebo nechceme určitý rámec výchovy od svých rodičů chtíc nebo nechtíc přebíráme, proto by jsme se nad tím určitě měli zamyslet, protože tak jako my dneska my, tak za pár let naše děti budou vychovávat další pokolení …. pa, pa Marki

    • Alinka napsal:

      Tyhle podvědomě naučené vzroce chování (a nejen ve výchově) jsou samozřejmě velmi důležité a často prospěšné. Proto taky existují, že? 😉 Koneckonců mnoho oprravdu VELMI MNOHO můžeme své děti naučit tím, že jim naopak jdeme pěříkladem. Tak nějak to vstřebají a nasajou, ani nevědí jak.
      S tou výchovou máš naprostou pravdu! Máme vlastně obrovskou zodpovědnost … uffff ….

  5. Sedmi napsal:

    Ha, diky za dalsi cast… a namet na premzsleni…

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s