Vychovávám sobce

Nedávno u nás byla moje maminka. Seděly jsme s dětmi v dětském pokoji, Matyáš si hrál s autíčky, Barborka trénovala svoji nejnovější zábavu – lezení na stolek a slézání dolů a my s mamkou probíraly novinky.

Barču najednou zaujalo auto, které si Matyáš vytáhl z krabice – modrá Alfa Romeo s panoramatickou střechou -1 její oblíbené (taky bych si dala říct). I zanechala akrobatických pokusů a vydala se vyrvat ho bráchovi z ruky. Matyášek si to nenechal líbit a zatímco alfičku pěvně držel jednou rukou, druhou se snažil držet si dotírající sestru od těla a celkem rozumně (tak jak ho to maminka učí) se jí pokoušel vysvětlit, že „to je jeho auto a zrovna teď jí ho nechce půjčovat, protože si s ním hraje sám“.

Hrdě jsem sledovala, že ji ani nepraštil (což se stává často) ani nespustil pláč (což se stává ještě častěji). Spustila však Barunka, které se to ani za mák nelíbilo. Sedla si na zadek, mlátila kolem sebe ručičkama a zvuky které vydávala se co do hlučnosti dají srovnávat s ječícím autoalarmem. Babička zasáhla. „Tak jí to auto pujč, vžyť máš celou krabici.“ navrhla Matyáškovi. Ten se však tvářil jak bůh pomsty a rozhodně se nehodlal auta vzdát. „Matyášku, ona je malá, nerozumí tomu. Ona si ho jen prohlídne a zas ti ho vrátí.“ zkusila to babička znovu. Marně. „Ty jsi teda. To jsem si nemyslela, že budeš na sestřičku takovej.“

To jsem se pro změnu vložila do věci já. Nejenže jsem Matyášovo chování schválila, ale ještě jsem Barče začala vysvětlovat, že takhle nemůže brát ostatním dětem hračky a pokoušela se ji zabavit něčím jiným. Mamka na mě nevěřícně koukala, načež nesouhlasným tónem prohlásila: „No ještě ho v tom podporuj, vyroste z něj pěknej sobec.“

Ač v mnoha věcech se svou maminkou souhlasím a často si k ní chodím pro radu, v tomhle se tedy rozhodně názorově rozcházíme.

Tříleté dítě zaprvé příliš nechápe význam slova „půjčit“. Vzhledem ke svým velmi omezeným schopnostem uvědomit si budoucnost vzdálenější než několik desítek vteřin má zato, že když dá hračku z ruky, přijde o ni. Navíc si s ní (opět díky jednoznačné orientaci na přítomný okamžik) chce hrát teď a né až za pět minut, kdy to toho druhého přestane bavit.

Zadruhé jsem přesvědčena, že naopak velmi dobře chápe obdobné situace, které pozoruje mezi dospělými. A tam nikdo nikomu nic z ruky netrhá, naopak. Pokud si chci vzít něco, s čím manžel zrovna teď pracuje (nůž, auto, počítač), napřed se zeptám a společně se dohodneme, kdy si věc můžu vzít. A je to (jak překvapivé) vždycky až POTÉ, co daný předmět přestane používat on.

Přijde mi mnohem logičtější, nesobečtější a z pohledu výchovy efektivnější, pokoušet se vysvětlit ročnímu vzteklounovi, že si nemůže hrát s tím, co zrovna používá nikdo jiný, než pokoušet se tomu tříletému vnutit, že přestože si to on vzal dřív, je to jeho hračka a nemá zrovna náladu ji půjčovat, je nesprávné, když se o ni nepodělí (pochopitelně, že kdyby rval Barče hračku z ruky Matyáš, bude to on, komu budu vysvětlovat, že se to nedělá).

Možná je to časově (i nervově) náročnější cesta, ale dává mi větší smysl. A jsem si jistá, že mé děti budou jednou všechno možné, ale sobci rozhodně ne.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Barborka, Být lepším rodičem, Co přinesl den, Dětské čmáranice, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Vychovávám sobce

  1. Bára napsal:

    Taky zastávám tenhle „výchovný princip“, který se zejména u babiček setkává s nepochopením, To je pak Máťa označován za sobce, ošklivýho kluka a kdo ví, co ještě. V tomhle se s babičkami opravdu neshodneme. Ale stejně jako ty si myslím, že tenhle přístup nevede k sobectví, ale naopak k respektu…
    A navíc. Kolik z nás dnes má problém říct ne, byť bychom po tom toužili? Třeba jsou kořeny už v tomhle ustupování mladším sourozencům 🙂 Z našich dětí pak snad vyrostou sebevědomí, ale laskaví jedinci, kteří si dokáží uhájit svůj osobní prostor, ale zároveň podat pomocnou ruku. Alespoň já bych si to moc přála 🙂

  2. E. napsal:

    Souhlasím! A vidím i u nás, že generace našich rodičů a prarodičů není zvyklá k dětem přistupovat jako k sobě rovným… Udivené pohledy, že respektuju, když se B. nechce nechat pochovat nebo pusinkovat, že ji poslouchám, když mluví a reaguju na ni, i když podesáté opakuje totéž, že se snažím přijímat ji i s negativními emocemi a nedám jí za vztekání se na zadek (copak my se jako dospělí občas taky nezlobíme?). A podstatu půjčování vnímám pořád stejně, ať už je to „jen“ hračka, kterou dítě nechce půjčit nebo naše auto, které bychom taky na požádání kdekomu nepůjčili…

    • Lenka napsal:

      Nesnáším vyjádření typu „Ty mně nechceš dat pusinku, ty si zlej/protivnej/atd. A vrcholem je vydírání „Já budu plakat…“ následované falešnými vzlyky.
      Příklad s pujčováním auta je naprosto přesný, taky ho často používám.

      • Alinka napsal:

        Lenko, o tomhle mi ani nemluvte. Tohle teda naše babičky nedělají. Naše mamka se občas tvaří zkroušeně, když jí Matyáš nechce dát pusu, ale respektuje to. Ale moje babička, tedy prababička dětí, to je dílo, to vám povím. Ona by je pořád muchlovala a oni nechtějí a to je pak boj. Jenže vysvětlujte to skoro devadesátileté paní 🙂 .

    • Alinka napsal:

      Jaj, přesně. Celá ta situace, kdy nutíme dítě, aby se podělilo o něco, o co se dělit nechce, je vlastně strašně nepřirozená. Ale třeba to naše generace matek nejak změní ;).

  3. Lenka napsal:

    Děkuji za tento článek i reakce v diskusi! Je skvělé vědět, že v tom nejsem sama! Kolikrát už jsem slyšela „přeroste Vám přes hlavu“ v několika variacích… Tady tu nutnost půjčování hraček obecně vůbec neuznávám. Naprosto chápu, že dítě nechce půjčit hračku nějakému cizímu dítku a je mu vlastně úplně ukradené, že se maminky znají 😀 Já nevím, jak vy, ale já se probudit, a najít v kuchyni cizí ženskou, jak mi tam vaří, taky z toho nebudu nadšená. A osobní počítač nerada půjčuji i manželovi…

  4. Sedmi napsal:

    no jo, babičky…

  5. avespasseri napsal:

    Naštěstí obě naše babičky jsou spíše z ranku „vychovávačů sobců“ 🙂 Takže v rodině toto neřešíme. S tím výpraskem za vztekání jsem se ale setkala v samoobsluze… jedna stará paní měla jakousi připomínku (i pokladní), že tedy „za jejich let“… známe to. Tak jsem měla chuť jim říct, že když oni někdy nezvládnou emoce a rozčilují se kvůli něčemu, co zrovna nemohou mít (a že takových okamžiků, vsadím se, už zažily…), tak je za to taky nikdo nemlátí…
    Nemluvě o tom, že oni to musely poslouchat asi 2 minuty… zato já v určitém období dost často. Ale řešit to tak, že jí tedy strčím do ruky to, co chce, aby byla zticha, se mi příčí… a řešit konflikty násilím, ještě víc…
    Hračky si děti prostě v tomto věku půjčovat NEMAJí… nejlepší je najít, vytisknout, a když někdo bude prudit, zamávat jim tím před obličejem :-)) O sobectví to nesvědčí ani náhodou… to by nám tady běhalo dnes spousta nesobeckých dětí, kdyby ta výchova byla fungovala :-)))) A já bych jim tu pravdu tak přála :-)))

    • Alinka napsal:

      Což o to, těm dospělým to ještě nějak vysvětlím (a když ne, tak ať si třeba myslej, že jsem divná), ale té malé nenechavce to moc nejde. Začíná se pořádně vztekat a je tak umanutá, že nemám tušení po kom. Když si vzpomene, že něco chce, tak je schopná jít přes „mrtvoly“ a když jí to nedovolím, tak předvádí pěkný divadlo. Asi nás čekají zajímavý časy …

      • avespasseri napsal:

        V tomto případě si v pudu sebezáchovy neustále opakuji, že je to vlastně výhra, protože je cílevědomá a nenechá se jen tak odbýt a vždycky nakonec dosáhne svého. No není to perfektní vklad do života?? :-))) Na to mám koneckonců také přiklad: zrovna o víkendu jsme jeli autem a jela s námi i babička. Neprozřetelně řekla, že má v tašce (vzadu v kufru) kinder vajíčka. Takovou jízdu jsem tedy dlouho nezažila, malá (téměř 7 let) vydržela celé tři hodiny neustále babičku přesvědčovat, že by se chtěla podívat, co je vevnitř. Bylo jasně vidět, že babičku má přečtenou, že ví, že když bude dostatečně otravovat, dosáhne svého. Měla ale smůlu, že řídil otec a vedle jsem seděla já a nepadalo v úvahu k vůli kindervajíčku zastavovat a hrabat v kufru. Ale dokud tam byla alespoň jedna pro ni slabší dušička, tak to zkoušela pořád a pořád. Bylo to o nervy. Já se té babičce divím, že to vydrží a také nenajede na režim „když ne, tak ne“ 🙂

  6. Vanilka napsal:

    Tohle mi připomíná, že jsem už několikrát postřehla, že děti-sourozenci, když jim člověk něco daruje (třeba pytlík bonbónů, což jsem jako ne-rodič dělávala, aniž bych přemýšlela nad tím, že já jako rodič bych si asi nepřála, aby mému dítěti lidé nosili tuny sladkostí), hned si to chamtivě stáhnou k sobě a někdy i slovně zdůrazní, že „tohle je MOJE“. To mají podle mě z toho, jak je rodiče pořád nutí se rozdělovat se sourozencem. Zatímco jedináčci se někdy rozdělí automaticky – třeba obejdou stůl a každému z pytlíku bonbónů nabídnou. To je jen takový dojem.

    • Alinka napsal:

      To je dost zajímavej postřeh. Samotnou mě to nikdy nenapadlo, ale zkusím pozorovat. Uvidíme, třeba na tom fakt něco je.

    • Zdenča napsal:

      Traduje se podle mne pěkná kravina, že jedináčci jsou sobci, protože se neumí podělit, nemaje sourozence. Jsem jedináček a nikdy jsem neměla problém se s kýmkoliv „dělit“, naopak. Zřejmě jsem neměla ten pocit a zkušenost , že si musím za každou ceniu uchránit to svoje před hordou sourozenců…Kámoška ze 6 dětí nikdy nechtěla více než jedno dítko, odůvodnila to tím, že ví co to je uhájit si svoje místo na slunci ve velké rodině a nechce, aby její děti trpěli jako ona…a o ní si myslím, že je stále sobec, má to tak už naučené asi nadosmrti. Můj syn je necíleně taky jedináček a není vůbec sobecký, i když dělení se o hračky s dětmi mojich přítelkyň si taky užil .Vím jak trpěl, když ty jak v tranzu ve velkém stačili ,za jedno naše zasloužené krátké posezení u kafe, než jsem se zase rozešly žehlit plíny ,rozmlátit, rozžvejkat a rozebrat jeho oblíbené hračky, věda, že u hodné tety sousedky jim to projde. A že jejich maminy aspoň půl hodinky budou dělat, že nic nevidí, aby si oddáchly mimo domov od věčného polož to, nemlať do toho, pujč mu to a tak měli prostor vyřádit se dosyta. A fakt byli jak urvané ze řetězu..Výchova dětí je nesmírně těžká záležitost a nedá se radit, u každého zabírá a platí něco jiného. Je to dané asi i geneticky, na někom se rozmazlování a „špatný vliv“ prarodičů vůbec neodrazí, jinde vážně branná výchova důsledná se míjí zcela účinkem… V některých rodinách nevědí, co to je, když si začne vzteklé dítko s jekotem na úrovni „chce mě zabít“ a tancem svatého víta na podlaze hračkářství vymáhat novou hračku, aniž by proto hnuli prstem, protože to prostě jejich dítě tak nějak asi nemá v povaze. A jinde jsou už maminy zoufalé, že žádné jejich tzvn. správné výchovné metody nezabírají…Rozhodně asi doma je nutné být důsledná a naučit se v klídku odvést pozornost uřvaného umanutého dítka sourozencejiným směrem, typu “ jé , venku je za oknem ptáček a uletěl, pojď se dívat, jestli zase nepřiletí, asi měl hlad,dáme mu za okno nějaké zobání….blablabla…“ aby venku to už šlo dle nacvičeného grifu nějak podobně a scény pro okolojdoucí se včas zažehnaly…Ale radí se to dobře, nejde vše tak jak by člověk chtěl a holt my matky si to užijeme nadoraz s nervama někdy až do konce života. Velké děti, velké starosti…znáte to..Máte-li štěstí tak třeba ne. Mateřství je vždy loterie s nejistým výsledkem…

      • Alinka napsal:

        Hezky jste to shrnula :). O povaze dítěte je to určitě, ale myslím, že zrovna to dělení se o hračky mají všechny děti v určitém věku podobné.
        Holt nám teď nastalo dost složité obdopbí, kdy Barborka je už dost velká na to, aby se dožadovala účasti na všech možných aktivitách („miminkovské“ hry ji nebaví a důrazně chce dělat to co brácha), ale ještě moc malá na to, aby s ním mohla spolupracovat bez konfliktu. Ať už jde o boj o hračku, kterou zrovna nutně potřebují oba dva, o to, že on chce stavět zatímco ona bourat, on malovat zatímco ona trhat, on číst kdežto ona otáčet v knížce listy. Přiznám se, že jsem kolikrát s rozumem v koncích, jak je ukočírovat, aniž by se dostávali do konfliktu. Myslím především fyzického. Matyáš je pochopitelně větší a silnější a když prostě sestru přetáhne po hlavě, tak tím většinou veškerá „debata“ skončila dřív než začala.
        Přitom třeba s o rok starší sestřenicí Matyášek víceméně problém nemá. Zvládnou si spolu hrát několik hodin, aniž by se nutně o něco porvali. A když už je problém, chvilku se dohadují, ale v 9 případech z 10 se dokážou opravdu rozumně dohodnout a situaci bez zásahu dospělého sami vyřešit.
        Zřejmě to chce jen čas:).

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s