Bonbony, bonbony, BONBONY!!!

Nejsem zrovna matka, která by úzkostlivě hlídala, co děti jedí. Matyáš má celkem často k večeři rohlík s máslem (se kterým je stejně nakonec nejspokojenější na světě), na chalupě jsme v létě pekli buřty (ano, ty mastné věci, které maso neviděly ani z rychlíku), už ví, co to je zmrzlina a zatím jsem nenašla jediný účinný způsob, jak do něj dostat zeleninu.

Barborka jí zatím víceméně všechno, co jí předložím, ale zase to nepovažuje za jídlo. Ochutná si většinou pár lžiček, zbytek rozmatlá, kde se dá, a vyžádá si kojení. Takže ano, přiznávám, ve vaření pro děti (a vaření vůbec) mám ještě hodně, opravdu hodně velké rezervy. (Díkybohu za mého manžela, který vaří a dělá to výborně.)

Ale co mě dokáže vytočit do vrtule jsou sladkosti. Nemyslím sladká jídla (koláče nebo palačinky), ale bonbóny, nejrůznější lízátka a čokoládky. Doma sice máme s manželem několik velice pečlivě ukrytých tabulek čokolády, které ale konzumujeme zásadně ve chvíli, kdy u toho nejsou děti. Může vám to připadat pokrytecké. Podle mě je to hlavně rozumné. Matyášek donedávna vůbec netušil, co to sladkosti jsou. Asi před půl rokem dostal od své sestřenice gumového medvídka – žmoulal ho asi půl hodiny v ruce, načež ho někde ztratil.

zdroj: cs.wikipedia.org

zdroj: cs.wikipedia.org

Jenže s postupem času mám pocit, že na nás „kokínka“ číhají všude – ve školce i na hřišti a hlavně je nosí návštěvy. Pokud se k nim dostanu první, pokouším se je stopit dřív, než si jich Matyášek všimne. Udivené návštěvy jen zvedají obočí: „On to nesmí?“. Pokud už někdo nabídne přímo jemu, nezakazuju, nechávám to na něm. Měli jsme totiž spolu velmi vážnou rozmluvu o tom, jak moc bonbony škoděj zoubkům. Taky jsme se podívali na Byl jednou jeden život – Ústa a zuby, a celé mu to ještě jednou vysvětlovala paní zubařka (mimochodem s ním preventivní prohlídku skoulela naprosto úžasně). Zdá se, že to funguje, většinou říká, že bonbony nejí. Jeden by si myslel, že máme vyhráno.

Chyba lávky.

Babička: „Matýsku, nechceš bonbon?“
Matyáš: „Nejím bonbony.“
Babička: „A prosím tě proč ne?“
Matyáš: „Kazej zoubky.“
Babička: „No ale chutnaj ti ne?“
Matyáš: „No to jo.“
Babička: „Tak vidíš.“

Samozřejmě, že mu chutnají. Každému malému dítěti chutná sladké. Ale proto ho tím přece nebudu cpát, ne? Z jiné části rodiny se pak pro změnu dozvím, jak jsem fanatická matka, že tomu nebohému dítěti nic nedopřeju. Že ho to přece nezabije a že my jsme bonbony jako děti taky dostávali.

????? Jsem snad divná já???? Upřímně řečeno absolutně nechápu, proč většina lidí má zato, že dětem je třeba sladkosti dávat, a navíc, že je to správné. Kazí jim to žaludek, zuby i stravovací návyky. A pozitiva? O žádných nevím. Nebo mi něco uniká?

Nedávno jsme s kamarádkami a jejich dětmi seděly v kavárně s dětským koutkem. Jedno z děcek si všimlo, že tam prodávají lízátka. Během pěti minut, je měly v puse všechny až na Matyáška. Díkybohu se ho nedožadoval. Bývala bych mu ho nekoupila a on by se (z jeho pohledu samozřejmě oprávněně) cítil ukřivděně.

Už teď se psychicky připravuju na předMikulášský boj, kdy budu OPĚT ZNOVU vysvětlovat, že si nepřeju, aby babičky kupovaly dětem sladké. Obávám se, že ho stejně přinesou. Achjo …

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Matyášek, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Bonbony, bonbony, BONBONY!!!

  1. Sedmi napsal:

    Kliiid… hele, já jsem díky tatínkovi makrobiotikovi do sedmi let (tj. do nástupu do školy) nevěděla, co je cukr, sladkosti a čokoláda. Ale jak jsem to zjistila, bylo zle… na návštěvách jsem si sypala do čaje celou cukřenku, až mi tam stála lžička… doma, kde nebylo nic jiného, jsem jedla na posezení půl sklenice medu nebo si dělala „čokoládu“ z kakaa schovaného na cukroví… Je teda fakt, ze prvni kaz jsem mela ve 14, ale na druhou stranu me stoji dodneska dost premahani se necpat sladkym… snazim se k tomu pristupovat tak, ze to proste neni nic zvlastniho a vyjimecneho… U May jsem si myslela, kdovi, jak to nemam na haku, jenze ona na sladke proste neni. Radsi si da syr nebo olivu… Zato Lilly mi to vynahradila i za ni. Je po manzelovi a do jeho rodiny, kde se dodneska vstava na ctverecek cokolady… miluje sladke, jedla by jen to a je to boj… snazim se ji alespon naucit, ze to neni jidlo, ze po tom nevyroste a taky poznat kvalitni od suntu…

    • Alinka napsal:

      Mě ani tak nevadí to sladké samo o sobě. Koneckonců sem tam nějaké taky zobnu. Mě vadí ten přístup, kdy dospělí mají pocit, že je třeba ho dětem dávat a je jedno jestli za odměnu nebo jen tak. Včera jsme byli na návštěvě u mamky v práci. Během 20 minut dostal Matyáš pytlík bonbonů a dvě Tatranky. Sestřičky ho viděly tři minuty, ale nutně mu musely dát něco sladkého. A to se ta s těmi bonbony ještě tvářila pohoršeně, že jsem rovnou řekla, že Barborka to nesmí. Měla jsem chuť jí to pěkně od plic vysvětlit, ale nechtěla jsem mamce dělat nějaké problémy. Babičky mu zase dávají sladkosti za mými zády s tím, ať mi to neříká. Samozřejmě, že mi to řekne.
      To je to, co mi vadí. Že já jsem za magora, zatímco všem ostatním tohle futrování dětí cukrem přijde nejen normální, ale i správný. Nebo dokonce nutný.

      • avespasseri napsal:

        Jo… to chápu. „Maminka je magor, nechce dítěti nic dopřát, tady máš, ale mamince to neříkej (!!!!, co to je proboha?)“. Jéžiš, to mě ale rozčílilo! Už dítěti dávat najevo, že maminka mu nechce dopřát a něco před ní tajit? ?
        Mému dědečkovi (chápu, oni prostě něco dát chtějí) jsem poradila, ať nosí sušené ovoce. Tak nosí. A jsou všichni spokojení.
        Nebo ovoce. Pořád lepší tropické ovoce v zimě (že by se to nemělo ani babičce neříkám, nakonec to stejně sníme), než tatranka. Tu jíme jen na výletě. A výjimečně.

      • Sedmi napsal:

        to chapu… tak se vybodni na to, co si mysli okoli o tobe a delej, jak myslis, ze je to nejlepsi pro tvoje deti… a netrap se, za par let to stejne bude jedno…

  2. avespasseri napsal:

    Koukám, že mám super babičku… hodně dlouho respektovala to, že malá nemá na sladkosti věk. A ta story s babičkou, jak nutí kloučkovi sladké – ta je dobrá 🙂 To jsem naštěstí také nezažila. Jinak samozřejmě dnes už je situace taková, že babička přijde na návštěvu (tedy spíš pravidelně hlídat) a přinese ne jedno kinder, nebo jeden pytlík s bonbónama, ale přinese oboje, nejlépe ještě něco. Dcerka to sní a pak nechce večeřet…
    Také nechápu, proč by děti jako měli jíst sladkosti… proč by se jako vůbec měli jíst bonbóny, sušenky apod. apod., když peču, dávám cukru minimálně, do štrůdlu vůbec. Přirozeně sladkých potravin je fůra… i taková pšenice (zkuste si někdy přímo na poli utrhnout) je slaďoučká.
    Takže dnes je mi trochu líto, že mi tohle nikdo nevysvětlil jako dítěti a já si na to sladké navykla… a mám dnes velký problém se ho zříct. Dcerce chodívám do skleničky užírat gumové bonbóny apod. 🙂 Doma jsme zavedli to, že sladké klidně, ale jako zákusek. Když jí byly 3 roky, dostávala 3 bonbónky, když 4 roky, dostávala 4… dnes si bere 6,5 :-)) Kupuju i sladké pečivo, do vlaku si bereme i ty lentilky, zas to nějak moc nepřeháním (jak říká Sedmi, i můj manžel – zakazovat úplně nemá smysl, děti to pak do sebe budou cpát hrstma… zdá se, že měl manžílek pravdu :-)), palačinky a noky s mákem jsou u nás časté, na druhou stranu ale také ví, co to dělá se zubama a jí ráda i ovoce a zeleninu a jiné věci. Takže to beru tak, že to má v nějaké rovnováze. Rozhodně větší, než já :-((

    • Alinka napsal:

      Jojo, já se taky snažím vysvětlovat, ať už to, že to kazí zuby nebo že to není normální jídlo. Jenže je to čím dál tím těžší. A není se čemu divit, když mu všichni kromě mě a manžela dávají najevo, že jíst bonbonky je přece dobré.

      • avespasseri napsal:

        je to sice trochu mimo téma, ale vzpomněla jsem si, jak jsme jednou našim alžírským kamarádům, nedávno emigrovavším na Západ, naservírovali pytlíkovou polívku (byli jsme zrovna na cestách). Jednomu se udělalo zle :-))
        Blbý je, že po bonbónkám se nikomu zle nedělá. A když už zjistí, že sladké nemůže (třeba tchýně), protože si musí hlídat cukrovku, tak to stejně (o to víc) všem všude rozdává. Asi aby si to jako pořádně užili, dokud (když) můžou? :-)))

  3. Pingback: Programové prohlášení 10. část | Alinčin blok

  4. Pingback: Pozdě ale přece … | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s