Programové prohlášení 10. část

Dnes došlo na odměny. „Když si uklidíš pokoj, půjdeme koupit hračku.“, „Když vydržíš v klidu sedět, dostaneš zmrzlinu.“. Znáte to? Vyjednáváte se svým potomkem podobným stylem často? Tyhle výchovné berličky vedou časem zaprvé k tomu, že dítě bez odměny zkrátka nespolupracuje, zadruhé k tomu, že jeho požadavky na odměnu se zvyšují. Možná se z něj stane zkušený vyjednavač, ale rozhodně ne zodpovědná bytost.

Usnadňuji si práci a opět vřele doporučuji shlédnutí přednášky paní doktorky Jany Nováčkové (mimo jiné spoluatuorky knihy Respektovat a být respektován) – ta vám totiž osvětlí vše podstatné a já bych to jen opakovala.

Tohle je jedna z mála věcí na mém „programovém seznamu“, která mi nedělá problém. Zatím. Bonbóny u nás nenajdete (čímž se celá věc velmi zjednodušuje). Pokud jde o hračky, tak ty kupované dostávají děti vpodstatě jen k narozeninám, Vánocům a podobně (jelikož nesledujeme televizi, nepůsobí na ně zatím žádná masírka ve formě reklam). Doma vyráběné drobnůstky jim naopak dávám skoro pořád. Ale jen tak, aby měly radost. Jsem zvědavá, jak dlouho tenhle stav vydrží.

Už trochu hůře jsem na tom s pochvalami. Hůře myšleno ve světle právě R&BR principů. Ty totiž pochvaly neuznávají jako vhodný výchovný prostředek, považují je jen za jiný druh odměny. Pochvala se stává cílem a samotná činnost už není podstatná. Dítě pak něco dělá jen (nebo hlavně) proto, aby bylo pochváleno. Souhlasím, ano, rozhodně. Jenže já to zvolání „Šikulkáááá!!“ a jemu podobné projevy mám uložené tak hluboko v hlavě, že mi prostě naskakuje automaticky a vyletí z pusy dřív, než se stihnu zabrzdit.

Co s tím udělám? Bez hmotných odměn nám to docela jde. A když už, budu děti lákat spíš na to, že budeme společně dělat nějakou činnost, kterou mají rády. Číst si pohádku, stavět z lega, jít na hřiště. Pro děti je největší odměnou společně strávený čas. To není klišé, ale fakt. Na Matyáška tohle funguje bez vyjímky na 100%, u Barunky to zatím tolik nepoznám, ale i ona je radši, když jí věnuju pozornost než když se jí pokusím zabavit novou (rozuměj neznámou) hračkou a zmizet.

Tohle v kombinaci s tzv. „přirozenými nebo logickými důsledky jednání“ je mnohem lepší než nová hračka – „Když se zvládneš obléknout rychle, můžeme jít dřív na hřiště.“, „Když mi pomůžeš s obědem, můžeš si vybrat, co uvaříme.“.

Bez pochval mi to půjde hůř. Ale zjistila jsem, že popisovat aktuální stav a dávat zpětnou vazbu opravdu stačí k tomu, aby to dítě motivovalo k dalšímu snažení. Jen ještě vypnout v hlavě toho šikulkovýho autopilota.

Jak jste na tom vy? Odměňujete? Chválíte?

V příštím díle se podíváme na větu: „Jdi si hrát.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Programové prohlášení 10. část

  1. avespasseri napsal:

    Nechválím a neodměňuju! Jsem drsná matka! :-))
    Ono mi to totiž beztak přijde, že to není vůbec potřeba… jedu výrazně v linii přirozených důsledků a vnitřní motivace, protože je to tak přirozené pro mě (radši dělám věci, které mají smysl, a snažím se vnímat, jaký mají smysl, než jen se ptát „a co za to dostanu????“ I když jestli to není chyba… jestli by pro mě nebylo bývalo jednodušší dělat věci proto, že za ně něco dostanu (třeba peníze), místo snahy dělat to, co má pro mě smysl… jestli my ty děti nevychováváme úplně zcestně :-))))))). A co se pochval týká, mám dojem, že chválím a chválím… ale vlastně chválím to zpětnou vazbou, konkrétním popisem. Cítím, že to má jen takhle smysl, chválit něco konkrétního. Ale protože nejsem nějak ortodoxní, tak si občas pro radost něco koupíme dobrého na zub (a vykládáme si z legrace, jak si to kupujeme, protože jsme „hodný“, no fakt), a občas taky říkám, že je šikulka a jak je úžasná a tak (ale je to spíš takové to škádlivé a hravé, než takové to klasické chválivé) 🙂

  2. Sedmi napsal:

    odměny hmotné moc nevedeme, i když sem tam třeba zajdeme „do města na kafíčko“ (já si dám latté, holky šlehané mlíčko) a tak. S těmi pochvalami ale tak úplně nesouhlasím. Resp. s konceptem RaR. Protože děti pochvaly potřebují a pokud je nebudete chválit vy, půjdou za prvním, kdo to začne dělat a nebudou umět rozlišit pochvalu myšlenou upřímně a pochvalu „pochlebovací“, myslím. Není ale třeba chválit přímo děti, stačí chválit jejich snahu, chování, výrobky atd…

    • avespasseri napsal:

      Tak to v RaR ale mají… zpětná vazba je totiž vlastě taková pochvala, jen se to tak nenazývá (asi aby se to nepletlo, jenže na druhou stranu pak právě dochází k omylu, že jsou proti pochvalám). Já vychvaluju její výrobky, kresby, taneční a jiné kreace až do oblak. A o to jde, chválit konkrétně, popsat: Jé, ty šaty se ti ohromně povedly, jak jsou super barevné. Jak tě napadlo použít zrovna tyhle barvy? To je fakt zajímavé. A ona se tetelí blahem. RaR Jsou proti tomu klasickému: ty jsi ale hotová malířka, šikulka. Hodnocení dítěte, které tomu dítěti ale vlastně vůbec neřekne, v čem že je to tedy ta hotová malířka. Je to vlastně jen taková vata, taková větička, kterou řekneme, ale vlastně vůbec to dítě nemusíme vnímat. Asi jako naučené děkuji a prosím, kdy děti děkují, ale vůbec si toho, co mají neváží, a kdy prosí, a myslí si, že je to propustka k tomu, co chtějí :-)))))

      • Alinka napsal:

        Aves už mě s odpovědí předběhla (no není divu vzhledem k mé momentální reakční době, pardon :)) a je to přesně tak, jak říká. Samozřejmě, že je třeba dát dítěti najevo, že udělalo něco správně, že se nám líbí jeho snaha, atd. Ale jde o to jak to uděláme. Je to stejné jako s ostatními neduhy, na které Kopřivovi upozorňují. Oni nám vlastně neříkají, co máme děti učit, jaké jim stanovovat hranice, co po nich vyžadovat nebo co jim zakazovat. Ale dávají návody JAK to udělat, co říkat a jak se chovat, abychom děti „vychovali“ a přitom jim, sobě ani našemu vzájemnému vztahu neubližovali.
        Takže pokud jde o ty „pochvaly“ … chválit ANO, ale tak, aby to děti k další činnosti motivovalo vnitřně a nikoli z vnějšku.
        Sedmi, pamatuju si z tvého blogu zmínku o tom, jak stačí malá záměna dvou vět a hned to může v počínání dítěte dělat divy. Takže „Oblíkej se, jdeme na hřiště.“ nebo „Jdeme na hřiště, oblíkej se.“ ? Tak tohle je něco podobnýho. Nejde o obsah sdělení, ale jeho formu.

        • avespasseri napsal:

          Pamatuju si, že nám říkali, ať si představíme, že něco takového, co my někdy říkáme dětem, by někdo říkal nám. Jak bychom se asi cítili a jak bychom reagovali. Většinou jsme došli k názoru, že bychom se cítili ponížení a k ničemu a že bychom reagovali odporem, vztekem, smutkem apod.
          No, rozhodně bychom ale nedělali to, co by se po nás chtělo :-))) A pokud ano, tak jen pod dozorem, a hned, jak by to šlo, bychom to dělat přestali. Na truc.

  3. Lenka N. napsal:

    Hezký článek! Vždycky mě to donutí se zamyslet nad tím, jak to máme u nás. RaR znám a snažím se 🙂 Ale přesně taková ta nálepka, nic neříkající – ty jsi šikulka – s tím mám problém a často se neudržím. Samozřejmě doplním oceněním – popíšu konkrétní úspěch, ale je to boj. Jiné odměny nepoužívám, nelákám, bonbónky nekupuju. Ale každý den přijde děda s bonbónkama a začíná je už dávat i za odměnu – když se vyčuráš do nočníku, atd. Musím to zatrhnout!

    Takže díky za inspiraci a jinak k lákání na činnosti, co máte rádi… Je to vlastně taky přirozený důsledek. „Když si rychle uklidíš hračky, stihneme si přečíst oblíbenou říkanku.“ „Když se rychle obléknete, stihneme se stavit na hřišti na klouzačku.“ Myslím, že jako motivace to občas povoleno je :-).

    • Alinka napsal:

      Tak přesně tak nějak to mám já. Napřed ze mě vylítne ta/ten šikulka a pak to napravuju popisem a pozitivní zpětnou vazbou. Adocela to funguje 🙂
      A jsem ráda pokud jsem vás inspirovala ;).

      • avespasseri napsal:

        Já si myslím, že se tím nemusíme zas tak moc trápit. Důležité je, že víme, jak to je, že se snažíme to případně doříct nějak jinak…
        pár šikulek ještě nikoho nezabilo 🙂

  4. E. napsal:

    Mně pochvaly slýchané v dětství asi nadělaly v hlavě docela paseku, protože dodnes mám problém s tím, že mám poměrně velkou potřebu být chválená, ačkoliv by mi měl stačit můj vlastní dobrý pocit ze sebe. Tak se toho snažím u B. vyvarovat a jen radostným tónem popisuju („vyčůrala ses, rozdělila ses…“).

    • Alinka napsal:

      Myslím, že tenhle problém má spousta lidí, já bohužel občas také, ale naučila jsem se chválit se a odměňovat se sama, dělat sama době radost. To aspoň trošku pomáhá. A podle mě to je přesně to, před čím koncept R&BR varuje a čemu se chce vyhnout.

  5. Pingback: Programové prohlášení 11. část | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s