Co mne zaujalo: Nevýchova vs. Ztracené dětství

(Omlouvám se všem, kterým včera v noci přišel chybný odkaz. Už bylo asi moc pozdě. Tady je už článek tak, jak má být. Alinka)

Už nevím odkud to bylo poprvé, ale za poslední dva měsíce se ke mě z různých zdrojů nejméně třikrát dostal odkaz na stránky aktivity Výchova nevýchovou. I neodolala jsem a zvědavě nakoukla a následně absolvovala i dva webináře.

Co to je Nevýchova shrnují nejlépe sami její autoři přímo na svých stránkách. Mě osobně to připadá jako Respektovat a být respektován na druhou.

Zatímco tým manželů Kopřivových se zaměřuje především na komunikaci (funkční i nefunkční) mezi rodiči a dětmi, tým nevýchovy postavil na „partnerském přístupu“ ucelenou výchovnou koncepci. Tedy není to jen o tom JAK s dětmi komunikovat, aby to mezi námi fungovalo, ale i CO po nich chtít, respektive nechtít. O tom, že při výchově je důležitá především spokojenost obou zúčastněných stran a že netřeba klást dětem hranice.

Popravdě řečeno se nejedná o nic převratného. Rodič, který má alespoň trochu načteno aktuálních výchovných hitů (Věda zvaná rodičovství, Proč jsou šťastné děti šťastné, Efektivní rodičovství, Koncept kontinua, atd.) ví o partnerském (a jemu podobným, ať už nazývají jakkoli) vztahu rodič/dítě své. Ale je to všechno hezky sesumírováno, zhuštěno a podáváno celkem milou a především pochopitelnou formou (hovořím o zdarma přístupných videích a webinářích, jak vypadají placené kurzy, nevím).

Kateřina Králová (frontmanka Nevýchovy) se sice občas opakuje a má kamarádka z Jižní Moravy tvrdí, že se její „pražština“ nedá poslouchat, ale je to sympatická ženská, která ráda gestikuluje, hodně se směje (takové lidi já ráda) a snaží se předat něco ze svých názorů ostatním. Myslím, že na to jde dobře. Sice se neztotožňuju se vším, co Nevýchova hlásá, ale má to hlavu a patu a byť to trošku zavání „sluníčkovou alternativou“, uplatňování navrhovaných principů může v mnohém přispět ke zlepšení vzájemných vztahů mezi námi a našimi dětmi. Možná i mezi námi dospělými navzájem.

Neodpustím si ale přidat odkaz na knihu, která s „partnerským přístupem“ k výchově naopak velmi nesouhlasí. Napsal ji Něměc Michael Winterhoff a nese název Proč se z našich dětí stávají tyrani aneb Ztracené dětství.

Kniha se nečte úplně lehce – koneckonců napsal ji lékař nikoli spisovatel, navíc autor jako psychiatr za každým rohem vidí nějakou patologii. Ale když čtete její řádky, uvědomíte si, že na předkládaných závěrech „přece jen něco je“. Hovoří o tom, že tím, že s dětmi jednáme jako s partnery sobě rovnými, nakládáme na jejich bedra více zodpovědnosti (a zbavujeme se tak tím té své), než unesou. Děláme z nich vlastně malé dospělé a tím je připravujeme o velmi důležitou vývojovou fázi, totiž jejich dětství. Tím jim (ale i sobě) pěkně zavařujeme na problémy v budoucnu.

Winterhoff narozdíl od svých amerických a britských kolegů, jejichž rodičovské knihy chrlí jedno zaručeně fungující doporučení za druhým, nenabízí žádná konkrétní řešení. Spíše nastoluje otázky k zamyšlení a nabourává teď tolik opěvované a módní výchovné principy založené na partnerství.

Rozhodně doporučuji zabrousit na stránky Nevýchovy a stejně tak doporučuji seznámit se s Winterhoffovými názory. Budete mít v hlavě pěkný guláš, ale už jen to, že o tom všem budete přemýšlet a hledat (lhostejno zda sami či společně s dětmi) hranice ve vlastních rodičovských postupech, je dle mého názoru krok správným směrem.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co mne zaujalo ..., Výchova a péče, Zápisky laskavého čtenáře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

38 reakcí na Co mne zaujalo: Nevýchova vs. Ztracené dětství

  1. Vladivoj napsal:

    Zdravím, tak jsem nakonec nevydržel a přijdu s malým námětem do diskuse. Námětem, více než názorem, neboť se neodvažuji zde vyjadřovat o věcech, které jsem neměl ještě ani příležitost pročíst (různé další přístupy uvedené výše). Kurzy Nevýchovy sleduji cca 2 roky a nakonec jej asi absolvuji – více ze zvědavosti, než ze samotné potřeby. Manželka je tím nadšená cca 2 roky – a výsledek? Až mě rozčiluje! Přichází s názory, a s takovou nadšeností a objevným způsobem, které jsem se já snažil prosazovat od doby, co se malý narodil (máme nyní 6letého prcka)! Až se musím smát :oD Zkrátka, jak již mnozí připomínáte výše. Osobně, když bych shrnul (samozřejmě v kostce, takže vždy to lze z růzých situací vnímat jinak) do pár vět, tak se snažím zastávat názor, že:

    A) malé dítě potřebuje v prvních letech péči a jasné ano x ne, vždyť se učí od nuly! A na některé platí zvýšení hlasu, jiné člověk musí (podotýkám spíše symbolicky) plácnout přes ručičku či přes zadeček (vždyť má stejně plýnku, ne? :o) ). Jde o pochopení – nesmíš, nic víc….

    B) Druhým bodem, který se klidně může „prokládat“ s dalšími vnímám, že je důležité vyjadřovat co cítím, ať to dítě rozumí proč dělám co dělám – stejně tak jako dávat tuhle šanci dětem (samozřejmě čím starší, tím má dítě větší šanci mi to vůbec říct). Když se mi zastaví na přechodu, tak to asi nebudu na místě příliš aplikovat, ale až dojdu na chodník, tak klidně můžu. Prostě, když nechce jít, dám mu jasně najevo, že se tady o tom nebudeme bavit a musí jít a holt mu kdyžtak jednu lupnu na zadek, když jinak není schopen přijmout realitu, že jede auto a musí se pohnout. Na druhou stranu jakmile přejdu, mu klidně řeknu, že mě fakt rozčílil a dám mu příležitost mi říct, proč se tak choval – a budˇ mi fakt vysvětlí i mě pochopitelný důvod, nebo mu řeknu, že tohle už nikdy dělat nebude, nebo bude muset přijmout následky svého chování, v tomto případě prostě trest (ať už na zadek, či něco jiného, podle osobnosti děcka…) Nicméně musím říct, že to přesně vidím u našeho prcka,… já mu párkrát dal na zadek a spíš symbolicky, když pomalu ještě ani memluvil a dneska poslouchá prakticky na slovo, někdy musím přiznat, že hodně hlasitě,…ale to je spíš moje chyba, že jsem hotovej z práce a není to úplně na místě….
    Dneska je situace taková, že já mu nikdy na zadek dávat nemusím – prakticky poslouchá na slovo. Někdy mě docela i dostane, protože se mě sám zeptá či rovnou sám řekne proč to či ono udělal a já musím přiznat, že má pravdu a sám bych v tom případě asi nejednal jinak. A manželka je hotová, protože sám prcek kolikrát neví co jak má chápat a začala mu dávat na zadek….teď v pěti letech…a pořád to trvá…

    C) Být důsledný(á) ve všem co dělám. Držet slovo, když něco řeknu, ať se to i mě líbí či nikoliv. Dítě potřebuje mít JISTOTU a to ve všem…slovech, činech,…vždy musí vědět, že věci poplynou tak, jako „minule“. Jinak jsou zmatené a neví, jak mají jednat a chovat se…

    Víc mě teď už nenapadá, protože jsem se nechal unést čtením a musím končit….ale i tak bude náročné to dočíst až sem… :oD

    • Alinka napsal:

      Já mám tak ráda ty mužské příspěvky, děkuju za ně moc!!!
      Ano, ano, ano … souhlasím se všemi třemi body.
      Obecně si myslím, že nelze brát žádný výchovný přístup jako dogma. Vždycky je potřeba ho poupravovat podle konkrétní situace, konkrétního rodiče a konkrétního dítěte. Co někde funguje, jinde nemusí nebo ani nemůže.
      Já momentálně řeším to, že stejný přístup mi u jednoho dítěte funguje skvěle, u druhého ani omylem. Takže hledám tápu, vztekám se, někdy křičím a někdy (ano, přiznávám) plesknu. A jsem v podstatě zase na úplném začátku, kdy to, co platilo a co už jsem si říkala, že mám krásně vyzkoušené a objevené, jenom zopakuju, najednou neplatí. Ale myslím, že právě o tom to rodičovství je.
      Mohu jen rýpavou otázku (mám totiž pocit, že Vaše formulace je trošku zavaádějící, byť myšlená jinak). Co pro Vás znamená, když dítě „poslouchá na slovo“? Děkuju moc za Vaše podněty a příspěvky.

      • Vladivoj napsal:

        Zdravím, tak jsem tu zas… :o)
        Termínem poslouchá na slovo…no asi si nejdřív musím představit situaci…. Prakticky tím myslím, že buď danou věc prcek udělá rovnou (když mu řeknu, ať něco udělá), nebo mi řekne, že „nejdřív ale dodělám todle“, nebo „ale tati, vždyť jsi mi řekl, že mám nejdřív udělat tamto..“ a jindy zas „no, ale tak s tím teda nesouhlasím…“ …. tak to se zasměju, ale nezbývá (mimo situace ohrožující život :o) ) než naslouchat a … přiznávám, že někdy má fakt věcnou přimonínku, kterou nezbývá, než uznat. :oD I to se mi už přihodilo, byť bych to v danou chvíli rozhodně nečekal. :o))) … tak to pak musím vždycky říct, že „No, to máš pravdu, tak to nejdřív dodělej, ale pak hned…“. Nicméně, jak jsem zmiňoval, někdy holt musím říct, „Nejdřív to udělej, pak mi to řekneš…“ … a to pak už se mi ale stalo, že jsem pak musel říct „Promiň.“, protože měl věcnou připomínku, kterou ale nebylo možné řešit hned v danou chvíli…. a to pak musíme oba chápat sebe navzájem a to někdy stojí čas….aby se necítil ukřivděný…

  2. Ahoj, náhodou jsem našla tento článek. Líbí se mi jak se snaží být neutrální. A protože jsem prošla kurzem Nevýchovy, už před dvěma lety, myslím, že mohu napsat svůj pohled.

    Dle mého názoru není nutné mít v hlavě žádný guláš. Kniha užívá termíny partnerství a partner jako rolí ve vztahu. Tedy v naprosto jiném kontextu než Nevýchova. 

    Kniha píše o situacích, když si rodič najde v dítěti náhradu za dospělého partnera.

    Většinou je to v situacích, kdy se o děti stará jen jeden rodič a chybí mu ve vztahu opora, nemá si s kým promluvit například o svých finančních, pracovních nebo zdravotních problémech, o tom že se cítí nešťastný, opuštěný. Zkrátka, rodič své osobní problémy neřeší se svým partnerem, partnerkou nebo nějakou kamarádkou, kamarádem, ale svěřuje se dítěti a přenáší na něj i svůj díl odpovědnosti. Dítě tak vlastně přestává být dítětem a je vmanipulováno do role partnera. Někdy k takovému chování svádí rodiče i to, že některé děti reagují vyspěleji, než kolik jim opravdu je, takže rodiče mají pocit, že je dítě schopné být oporou, přítelem i “vrbou”. Dítěti to může dělat i zprvu dobře, protože svého rodič miluje a chce mu pomoci a chce být důležitým článkem rodiny.

    Nemám na mysli běžné pomáhání s domácími pracemi. Týká se to například permanentní péče o mladšího sourozence (někdy i více sourozenců) nebo chod celé domácnosti, místo toho, aby se mohlo věnovat svým zájmům a přátelům, přiměřeně svého věku.

    Riziko takové “záměny rolí” je v psychologii dávno známé a popsané. Často se objevuje v rozvedených rodinách, v sociálně slabých rodinách, nebo kde to mezi rodiči, jako partnery nefunguje, nebo je jeden z rodičů dlouhodobě nemocný atd. 

    Vzhledem k nárůstu rozvodovosti ve společnosti není divu, že psychologové a psychiatři mají potřebu vyjádřit se k tomuto společenskému jevu.  Děti, které tímto způsobem začnou rodiči nahrazovat partnera, musejí předčasně dospět. Nemohou si projít vývojem podle svého tempa. Jsou na ně kladeny nepřiměřené nároky a zodpovědnost za věci, které by za normálních (běžných) okolností nemusely řešit.  A samozřejmě tato pomyslná zkratka do dospělosti se v pozdějším věku může projevit různými způsoby. Podle psychické odolnosti dítěte. 

    Nevýchova o takovém typu partnerství nemluví.
    V Nevýchově jde o partnerskou komunikaci. Rodič i dítě jsou v komunikaci na stejné úrovni. To neznamená, že by dítě bylo připraveno o roli dítěte.

    Rodič respektuje potřeby dítěte a dítě se učí respektovat potřeby a hranice rodiče. V Nevýchově jde o předání maximální zodpovědnosti dítěti, ale za jeho vlastní povinnosti, ne za povinnosti rodiče a vždy přiměřeně jeho věku. Partnerská komunikace stojí na dohodách mezi rodičem a dítětem, takže výsledkem je dohoda ve které je dobře dítěti i rodiči. 

    Snad jsem mi podařilo ukázat, že bylo srovnáváno nesrovnatelné. 🙂

    Přeji hodně čtenářů a hlavně krásný čas s dětmi. Káča

  3. Alinka napsal:

    Za ty skoro dva roky od doby, co jsem tenhle článek psala, docházím k velmi podobnému závěru (mám trošku delší vedení, tak mi to celé občas trvá). Přesto – knihu jsem četla před třemi lety a nemám ji k dispozici, takže nemůžu dohledávat – si myslím, že autor neměl na mysli „pouze“ tenhle druh partnerství. Pokud se dobře pamatuji, uváděl celkem tři stupně patologického vývoje vztahu mezi rodičem a dítětem (od nejméně závažného po nejhorší) a spoustu příkladů. Z těch mi utkvěl hlavně jeden, kdy asi šestiletá holčička si vybrala na cestu do školky nevhodné boty a maminka ji nechala, protože to považovala za správné – ať si dcera sama přijde na to, že jsou nevhodné a že se v nich špatně chodí. Takových příkladů je tam určitě víc, jen si je zrovna nepamatuju. Mě samotné tahle situace narozdíl od Winterhoffa přijde naprosto vpořádku.
    Zaprvé jsem si kdysi asi v osmi letech půjčila máminy lodičky na vysokém podpadku a vyrazila v nich na nákup. V doprovodu svého tatínka, který z toho měl neuvěřitelnou legraci, protože jsem v tom pochopitelně vůbec neuměla chodit. Myslím, že ho ani nenapadlo, aby mi to zakazoval. To bylo poprvé a naposledy, co jsem boty s opravdu vysokým podpatkem obula. Myslím, že nadosmrti si budu pamatovat, že se v tom prostě nedá chodit.
    Zadruhé minulý rok v zimě, když venku byl silný mráz, si Barboka ven obouvá holinky. Pokoušela jsem se jí to rozmluvit. Jak správně předpokládáte – marně. „Ok,“ povídám „vezmi si je, ale upozorňuju tě, že ti bude zima.“ Suše odpověděla: „A já tě upozorňuju, že mi to nevadí.“ A bylo. Nekňourala zimou, nenastydla, prostě holt byla venku jedno odpoledne v nevhodných botách, no bóže. Druhý den si radši (sama od sebe) vzala ty zateplené ;).
    Jinak všechny první komentáře musím napřed schválit, než jsou viditelné, pak můžete již komentovat bez omezení.

  4. verca napsal:

    Dobrý den, uvažuji o kurzu nevýchova, ale vzhledem k vyšší částce za kurz bych se chtěla zeptat na vaše zkušenosti. Moc děkuji za odpovědi

    • Alinka napsal:

      Dobrý den, Veroniko, já Vám bohužel nepomůžu, protože jsem kurzem nevýchovy neprošla. Sleduju jen jejich videa zdarma. Zatím jsem se sama ke kurzu neodhodlala (mimo jiné i z důvodu ceny).

  5. Pingback: Kurz Nevýchovy – ano nebo ne? | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s