Jako dříví v lese

Barborka je naše sluníčko, které nás dokáže totálně odzbrojit tím, když roztomile nakloní hlavičku na stranu a kouzelně se usměje. Ale stejně tak se dokáže zuřivě vztekat, válet se po zemi a mlátit kolem sebe ručičkama, když není po jejím. Je veselá, umíněná a vzdorovitá, neuvěřitelně šikovná, krásná, hlučná, neposedná, odvážná (občas až moc) a zvědavá.

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

Někdy mě mrzí, že na ni nemám tolik času, jako jsem ve stejném věku mívala na Matyáška. Málokdy dělám něco jen a jen s ní. O to větší radost mám, když tomu tak je. Například, když jsme spolu připravovaly těsto na linecké nebo když mi minulý týden pomáhala s luxováním. Ale vůbec nemám čas ji něco „učit“, v něčem konkrétním ji podporovat, třeba zkoušet bezplenkovku nebo si neustále povídat nad obrázkovými knížkami. Připravovat „aktivity“ jen pro ni, aniž by jí do toho bráška hned nezasahoval. Až z toho mám špatný pocit, že ji trošku zanedbávám.

Ale zdá se, že to na ní nenechává absolutně žádné následky. Tento fakt podporuje teorii líneho rodičovství, že dítě se veškeré dovednosti důležité pro život naučí zcela samo, byť vlastním tempem, zato zcela bez zásahů nás rodičů či dospělých obecně. Stačí mu k tomu dát dostatečný prostor, vést jej příkladem, pokoušet se vnímat, když se nám snaží něco sdělit a reagovat na to.

Dnes je Barborce 15 měsíců a …

  • Je to učiněný horolezec – vyleze na židli, ze židle na stůl, ze stolu na kuchyňskou linku nebo na okno a pak zase (ve většině případů) bezpečně sleze dolů. Stejně bravurně zvládá schody nahoru i dolů. Před pár dny jsme navštívili hernu s obří prolézačkou určenou dětem od tří let. Menší děti tam sice mohou za doprovodu rodičů, ale krom Barči jsem tam žádné takové dítě nepotkala. Lezla jak drak – nahoru, dolů, tunelem, bludištěm, šup po dlouhatánské klouzačce, na které se Matýsek ještě před půl rokem bál jet sám.
  • Před měsícem začala chodit (o celé tři měsíce dřív než Matýsek). Dneska už běhá, sedá si na bobeček a vstává bez opory, překročí i vyšší práh. Zvládli jsem už několik delších vycházek bez kočárku a, má-li náladu, ujde (dle mého odhadu) přes půl kilometru.
  • Sama se dokáže najíst lžičkou a velice ji rozčílí, když jí chci pomáhat, aniž by o to sama požádala. Kdyby neměla neodolatelné nutkání převracet všechno vzhůru nohama, mohla by už i pít z hrnečku.
  • Rozumí všemu, co jí říkáme, i když se občas tváří jako nahluchlá.
  • Sama používá už kolem 40ti aktivních slov (1/3 z nich je založena na slabice „pá“) a každý den přidává další a další. Dokáže se domluvit naprosto o všem, co má na srdci.
  • Zvládne smysluplně vyjádřit souhlas i nesouhlas, nicméně důrazné „NE!“ je její nejoblíbenější odpovědí na cokoli.
  • Začal ji zajímat nočník. Jakmile vidí, že kdokoli z nás míří na záchod, okamžitě si jde sednout vedle něj na nočník (oblečená/neoblečená) a pokud ji na něj zkusím opravdu posadit bez plenky, občas se i vyčůrá. Někdy dokonce i do toho nočníku (a někdy taky ne).
  • Po Matyáškovi opakuje naprosto všechno včetně grimas, jekotu i těch největších skopičin. Naposledy jsem málem dostala infarkt, když se pokoušela seskočit z jeho postele přes postranní zábranu a vyšel jí z toho parádní parakotoul.

Všechno se vlastně učí sama – pozorováním, opakováním, zkoušením, metodou pokus/omyl. Učí se zdánlivě jen to, co ji zajímá, ale vlastně s přehledem pokrývá veškeré činnosti, které potřebuje. Bez toho, aniž bychom s ní cokoli museli nějak trénovat, je z miminka najednou malá holčička, která už vlastně umí všechno, co bude jednou v životě potřebovat (chodit, mluvit, kreslit, samostatně jíst a spoustu dalších věcí). Oproti Matyáškovi má samozřejmě výhodu v tom, že má od koho okukovat. Ale věřím, že to stejně funguje u všech dětí, i když to jde někdy pomaleji.

To je báječné zjištění, nemyslíte? Rodiče jsou dnes stresovaní z toho, že sousedovic Toníček už chodí, mluví a dělá to či ono, zatímco jejich ratolest na to všechno zvysoka dlabe. Snaží se pak jeho vývoj nějak uspíšit, „pomáhat mu“. Vždyť „tohle“ děti v jeho věku už dávno dělají! Na prcka pak naléhají, křičí, rozčilují se, zoufají si a nechápou „kde udělali chybu“. Mám možnost jeden takový do extrému hnaný případ sledovat už docela dlouho a připadá mi to jako velké trápení pro obě strany. A co víc, nikam to nevede, naopak.

Například obě dvě mé děti začaly sedět až v devíti měsících, ale už dlouho před půlrokem jejich života se obě babičky začaly střídavě ptát (napřed zvědavě, pak nesouhlasně a nakonec se stopou paniky v hlase): „Tak co? Už sedí?“. Později dokonce chtěly, abych děti sama posazovala a všelijak podpírala. Trvala jsem si na svém, že až si budou chtít sednout a až na to budou fyzicky dostatečně připravené, tak si prostě sednou. A co myslíte? No, sedly :). Asi nemusím dodávat, že když Matyášek začal v 17ti měsících ze dne na den KONEČNĚ chodit, spadl babičkám ze srdce megabalvan.

I když v případě sezení (a v mnoha dalších) jsem byla za tu rozumnou, někdy tomu tak není. I proto jsem si napsala tenhle článek … má mi připomínat: „Klid, matko, klid! Máš báječné děti. Zaručeně to zvládnou i bez tebe (a často mnohem líp, než když jim do toho furt kecáš).“

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Barborka, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Jako dříví v lese

  1. Bára napsal:

    Jako bys popisovala Amálku ve stejném věku a moje emoce spojené s tím, že jako druhorozené jí nejsem schopná poskytnout stejnou míru pozornosti, jako tomu bylo u potomka prvního 🙂
    Ale teď mám pocit, že jí to vážně spíš prospívá. Matýsek ji neuvěřitelně motivuje a ona dělá spoustu věcí dřív než on (myšleno věkově), protože to má od koho odkoukat 🙂
    Takže už jsem se tím přestala zaobírat a jen si ty drobky času, které mám pro každé z dětí zvlášť užívám 🙂
    Barče přeju mnoho slibných objevů a pokroků 🙂

  2. Sedmi napsal:

    To je přesný, díky… taky si občas vyčítám, že na Lilly nemám tolik času, jako jsem mívala na Mayku. Jenže ona má o člověka navíc, který se jí může věnovat a s kým si může hrát a se kterým řádí, tak se to asi srovnává… navíc je to daleko jednodušší, protože zatímco s May jsme se učili všechno my, Lilly se to prostě tak nějak naučila sama, odkoukala to od sestry… 🙂 takže klid, ony to zvládnou 🙂

    • Alinka napsal:

      Sedmi, to je geniální – myslím ta myšelnka člověka navíc na hraní. To mi nějak nikdy nedošlo. A přitom je to vlastně úplně jasný. Já mám pořád takovej ten syndrom nepostradatelný matky, ale asi budu úplně klidně postradatelná :D.

      • Sedmi napsal:

        ja jsem to taky nekde cetla a uplne mi u toho spadl kamen ze srdce 🙂
        jo jo, taky mam tendence to prehanet, ale pak, kdyz neni zbyti a vidim, ze si holky dokazaly poradit samy dobre…

  3. Vanilka napsal:

    Co mají pořád všichni s tím sezením? Já jsem taky přesvědčená, že až si Motýlek bude chtít sednout, tak si sedne a bude sedět. A nemá smysl ho posazovat dřív – naopak se tím zvyšuje riziko pozdějších potíží v oblasti páteře. Ale vůbec se mi nedaří to vysvětlit babičkám. A teď nově ani vychovatelkám v jeslích, které ho hned v první den posadily na zem a podepřely polštáři, aby se nekácel. Stejně se skácel na stranu. A dnes mě dorazila dětská doktorka, která se mě taky ptala: „Už sedí?“ Říkám jí: „Nesedí.“ A ona to pak stejně musela zkusit a celá nadšená jásala, že přece už skoro sedí, jen se musí malinko podpírat. Ach jo.

    • Alinka napsal:

      Jak pise tornado – u doktorky je to vporadku. Pamatuju si, jak kdysi fyzioterapeutka takhle zkousela Matyska asi v půl roce nebo jak na roční prohlídce chtěla doktorka vidět, jak si Barča s pomocí opory stoupá, tj. jak dává nožičky, jak se drží a tak. Oni podle toho opravdu poznají spoustu věcí.
      Ale u ostatních lidí to FAKT nechápu. A když pak začali sedět, tak to babičky komentovaly ve smyslu, jakože konečně to zvládly, i když já jsem jim v tom celou dobu bránila. Hlavně naše mamka, a to je prosím doktorka. Ta pořád říká, jak my jsme se ségrou byly mnohem rychlejší ve všem a jak ona už je ty moje děti dávno naučila to a to … grrrr.

  4. avespasseri napsal:

    Přesně tak… ony mají ty starší děti. My kolem nich nemusíme skákat, stačí, když jsme nablízku. Když nás vidí, slyší, jsou s námi. Si myslím 🙂 Ono to tak platí i u těch prvorozených, si myslím, my jen měly víc času si s nimi hrát a učit je. Ale fakt je, že jsem se i s tou mou jedinou naučila velmi brzy, že nemá cenu to tlačit… protože ona se vždycky nakonec naučila sama všechno, až když na to přišel čas. Chodila v 10 měsících, velmi brzo i mluvila, ale zato na nočník až téměř ve 2 letech. Mluvit a hýbat se pro ni asi bylo to zásadní 🙂
    A s tím sezením, babičky jsou ještě naučené ze svých dob, ale u dětských doktorek mě to až zaráží… podpírat???? A já myslela, že dnes už se s tím běžně počítá, že kvůli páteři se nemá posazovat, ani dávat do chodítek, nebo s nimi chodit za ruce…. sice chápu, že když jsou pozadu za tabulkami, že začínají trošku šílet (ono zanedbání toho vhodného času také není asi moc dobré), ale všeho moc škodí…

    • Alinka napsal:

      Ufff, jsem ráda, že můžu vychovávat děti v době, kdy je volný přístuop k hromadě informací a možnost dělat si to po svém. Uffff.

      • avespasseri napsal:

        A co teprve ty děti… ty to teprve ocení, že je nikdo už tolik nemustruje podle tabulek. A že ten přístup je častěji individuálnější…
        A vůbec, máme výrazně větší svobodu i jako dospělí právě v tom, že už se nemusíme ve 20 vdát (jinak vypadáme divně) atd., atd. Jen ta starší generace by to nejradši měla všechno pěkně stejné, aby věděla, kdo kde stojí :-))

  5. tornado-lou napsal:

    Dr. bych JEDNO posazeni nevycitala. Ona z toho jestli to dite dela, jak to dela, jakou stranu preferuje atd. (by mela) posoudi, jestli dite nema problem, svalovy nebo treba neurologicky…. nedela to proto, aby zjistila jestli je lepsi nebo horsi nez pepicek, ale fakt by v tom sedu-nesedu mela videt vic nez my.
    jinak souhlas:-) nas mladsi dela taky vsechno rychleji nez starsi. Jednak je teda pohybove sikovnej sam od sebe, jednak ma motivaci v brachovi a k obrovske spouste veci se zkratka a jednoduse dostane driv – pastelky, lego… to jeho bracha tak brzo nemel. Dnes se treba skoro hodinu snazil svlikat a oblikat puncochacky:-) bajecne se bavil. Akorat na mluveni kasle. Rozumi vsemu, spustu slov i umi rict nebo znakovat, ale je pohodlnej.

    • Alinka napsal:

      Jojo, to je taky pravda, Barča má vlastně od malička přístup téměř ke všemu k čemu ho má Matyáš. A´t už jsou to hračky nebo třeba jídlo. Na miminkovské příkrmy mi už několik měsíců zvysoka dlabe, Jakmile jí chcí dát něco jiného než nám nebo Matyáškovi, musí jíst separé a i tak jí to přijde už divný a prostě to nechce, protože ví, že my máme něco „lepšího“ „D.

  6. E. napsal:

    Na B. vidím, jak moc jí chybí někdo, od koho by mohla odkoukávat a učit se a jak je nadšená, když se někde nachomýtne ke starším dětem. A těším se, že budoucí druhý potomek už nebude tak sám (i když je mi líto, že na něj už nebudu mít tolik času jako teď na B.) 🙂

  7. já nesrovnávám s cizíma dětma, ale musim říct, že holka je o poznání línější než kluk.. snažím se nic nehrotit a nenechat se vyvést z míry, ale když mám s tříletým skládat puzzle o pár dílkách a on to prostě nedává, ani náznakem, tak se musim hodně snažit a následně odcházím, neb bych řvala jak saň

  8. Lenka napsal:

    Taky mě občas přepadne černé svědomí, že nedělám s Jiříkem totéž, co s Kubíkem. A to zdaleka nemyslím jen z hlediska učení, ale tak všeobecně – u Kubíka jsem byla důslednější třeba i s pravidelností svačin, víc jsem si hlídala, aby se nepřetáhl, zásadně jsem snad do roku v jeho přítomnosti vypínala televizi (to teď nejde prostě, protože Kubík má naopak poobědovou pohádku jako součást režimu), atd. atd. Ale už jsem se smířila s tím, co jsem dřív nemohla pochopit a vždycky jsem to svým rodičům trochu zazlívala – že se zkrátka k druhému nikdy nebudu moct chovat stejně jako k prvnímu. Ale teď už vím, že o tom to přece není – být druhorozený má řadu výhod i nevýhod, stejně jako má světlé a stinné stránky prvorozenectví. Kubíkovi jsem se možná trochu víc věnovala, ale na druhou stranu jsem se na něm spoustu věcí teprve učila. A jak už tady zaznělo, Jiřík má zase tu výhodu, že už nikdy nebude sám… Čím jsem si ale jistá, je, že ačkoliv jsou každý jiný, jsou oba moji kluci úžasní a já jsem ta nejlepší maminka, jakou mají 🙂

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s