Nástup do školky potřetí

O tom, že Matyášek nastupoval v září do školky a jak to vypadalo, jsem už psala. O tom, že jsem díky tomu hloubala nad limity (své) mateřské intuice, víte taky. Teď mám pro Vás další dějství.

Školková dramata naší rodiny se v průběhu září nijak nezměnila. Matyášek byl nešťastný, já zoufalá a manžel lehce naštvaný. Místo, aby se situace zlepšovala, jak tvrdí psychologové zastávající strategii „vydržet“, zhoršovala se. Matyáš začal být hodně plačtivý. Už nejen večer a ráno, ale vpodstatě neustále řešil, kdy bude muset zase jít do školky. Ve školce často proplakal nebo aspoň profňukal celé dopoledne – varianta, kdy jakmile za rodičem zapadnou dveře, hystrické dítko je jako mávnutím kouzelného proutku v pohodě, se nekonala. Špatně spal, neustále se na mě věšel. Jakmile měl zůstat s někým jiným než se mnou (s manželem nebo babičkou), spustil pláč. Když pochopil, že ve chvíli, kdy je nemocný, do školky nejde, proměnil se v hypochondra, který by zasloužil Oscara.

Po šesti týdnech jsem konečně vyřešila své dilema ohledně mateřeské intuice v její prospěch a po dohodě s manželem zavolala paní ředitelce, že Matyáška ze školky odhlašuju. Myslela jsem, že to budeme mít sfouknuté za pět minut, zvlášť když vím, že je vedený pořadník dalších zájemců, kteří by uvolněné místo brali všemi deseti. Nestalo se tak. Výsledkem našeho skoro hodinového hovoru byla dohoda, že Matyáš docházku neukončí, ale jen přeruší a že to po Vánocích zkusíme znovu.

Matyášek byl z té noviny štěstím bez sebe. Najednou to byl zase můj starý Matýsek, co se směje, zlobí sestřičku a vymýšlí lumpárny. Najednou byl zdravý jako řípa (naši celorodinnou chronickou zimní rýmu nepočítám). A já najednou věděla, že jsem udělala správně.

Měli jsme téměř tři měsíce, během nichž jsme si o školce povídali, o tom, co se tam děje, proč je třeba, aby tam chodil, a hlavně že po Vánocích do ní znovu nastoupí. Vzal ten fakt jako naprostou samozřejmost, možná proto, že Vánoce sice byly vhodným (pro něj lehce rozeznatelným) mezníkem, ale hlavně byly dostatečně daleko. Než opravdu přišly, stihl si na tu myšlenku aspoň trochu zvyknout.

S blížícím se lednem jsem se začínala bát. Co když to nepůjde? Co když to takhle strašné bude i za rok, za dva? Co když je něco špatně? S Matýskem, se mnou, s naší výchovou? Co když mají pravdu ti, co mi tvrdili, že dělám chybu, když polevím?

Bála jsem se díkybohu zbytečně. Ne, že by vše bylo zcela růžové. Neobešlo se to bez slziček ani mých dalších pochybností. Ale ten rozdíl byl propastný. Pokud vezmu v úvahu, že díky zánětu spojivek a silné rýmě do školky dva týdny z celkových čtyř vůbec nešel, můžu říct, že během dvou týdnů se všechno srovnalo.

Matyášek ráno bez problémů vstává, relativně rychle snídá, nekraví u oblíkání. Připravený k odchodu je často dřív než manžel a huláká: „Tatí, zdržuješ!“. Vlepí mi pusu, zamává a jde. Maximálně se ujistí, kdy ho s Barčou vyzvednem, a dodá, že se mu do té doby bude stýskat. Při loučení v šatně už je taky v pohodě (problém nastal, když zapomněl tátovi zamávat a když si pak vzpomněl, byl už manžel pryč). Ve školce prý občas fňukne, ale jak podle učitelek, tak podle jeho vlastních slov, je to „dobrý“ a sám je pak hrdý na to, jak to zvládnul. Našel si mezi dětmi už dva! kamarády. Zapojuje se už do všech činností – včetně tancování a zpěvu. V průběhu dne školku neřeší. Malinko posmutní večer před usnutím – zvlášť, když mu řeknu, že druhý den nebude ve školce jeho oblíbená paní učitelka. Ale už nepláče, pro jistotu se zeptá, jestli do školky opravdu musí, v 9 případech z 10 spokojeně a spí celou noc. Navíc se neuvěřitelně rozkecal a dokonce rozezpíval, což dřív nedělal. Sám se obléká a obouvá. Obecně mi už po těch dvou týdnech připadá, jakoby trošku povyrostl.

Nedokážu vůbec popsat, jaká je to úleva. A to nejen proto, že „teď“ už je to dobré, ale hlavně proto, že mám sama za sebe pocit, že jsme to udělali nejlíp, jako to šlo. Bez toho, aniž bysme všichni museli „vydržet = vytrpět“.

Na závěr (nejen pro Báru) přidám pár tipů, které se nám (a našim přátelům) osvědčily a můžou pomoci Vám a Vašim dětem:

  • Myslím, že zcela zásadní pro Matyáška je, že narozdíl od září teď měl jasnou představu o tom, co ho čeká. Věděl, že ve školce bude bez nás a mohl si na tu skutečnost zvyknout, aniž by to musel opravdu prožívat. Mám obecně vyzkoušeno, že potřebuje hodně času na to, aby si sám v sobě zpracoval nové a neznámé.
  • I teď potřebuje mít stále maximum informací k tomu, aby byl v klidu – který den přesně do školky jde/nejde, která paní učitelka tam bude/nebude, kdo a kdy ho vyzvedne.
  • Je pro něj důležité, když si vyslechnu, jak se ve školce měl. I když třeba vypráví, že se mu stýskalo a že plakal. S postupem času pozitivní historky začínají válcovat ty chmurné.
  • Ač to nám dospělým přijde samozřejmé, pochopila jsem, že je zásadní mu vysvětlit, že to, že chodí do školky, nemá absolutně nic společného s tím, jestli ho máme rádi. Ve chvíli, kdy jsme jeho nechali ve školce a já byla doma s Barborkou, měl pocit, že jsme ho tam odstrčili.
  • Oproti mému původnímu předpokladu mu víc vyhovuje model, kdy do školky chodí každý den (ne jen dva dny v týdnu, jak jsme měli původně v plánu). Nelaboruje tolik nad tím proč některé dny je třeba jít do školky a některé může zůstat doma.
  • Moc se mu líbilo, když dětem něco nesl (o narozeninách dort, po Vánocích mufinky). Měl pocit, že když pro ostatní něco má, tak je jasné, že do školky musí, aby jim to rozdal. Cítil se důležitý. Už se moc těší, až bude mít za 3 týdny svátek a zase spolu pro děti něco upečeme.
  • Neustále si několkrát denně opakujeme sáhodlouhý seznam všech dětí, které zná a které taky chodí do školky. Když ví, že jeho sestřenice Anička i kamarádka Klárka jsou zrovna taky ve školce, přijde mu samozřejmější, že on tam jde taky.
  • Kamarádce se osvědčilo dohodnout se s jinou maminkou, že vodí děti do školky společně. Ty se pak už během cesty vlastně připravují na to, že maminka nebude a budou kamarádi.
  • Jiná kamarádka má se svou dcerkou krásný rozlučkový rituál. Přijde společně s ní až do třídy a speciálně pro ni nakreslí na tabuli nějaký obrázek. Jakmile domaluje, dají si pusu a malá ví, že maminka odchází. Ale obrázek tam zůstává dál místo maminky. Navíc je přesně stanovený okamžik maminčina odchodu, o němž se nediskutuje. Matyášek s manželem žádný speciální rituál nemají, ale zamávat si do okna je nutnou podmínkou k úspěchu.

V tuhle chvíli se zdá, že já to snáším hůř než on (popeláři mě pořád dohánějí k slzám). Když jsem před třemi měsící zoufale pátrala po radách a doporučeních, našla jsem studii (možná to byla diplomka), která tvrdila, že největším problémem dětí úzkostných při nástupu do školky jsou jejich matky, které samy těžce nesou jejich osamostatňování. Bohužel to teď už nemůžu najít. Ale něco na tom bude :).

Přeji Vám i Vašim dětem co možná nejméně dramatická odloučení.

Doplnění 5.2.2014: Matyáš si zřejmě přes víkend přečetl Blok a rozhodl se, že mamince ještě ukáže, protože v pondělí i v úterý bylo v šatně opět slzavé údolí. Ale byla to ta varianta, kdy jakmile táta zmizel z dohledu, šel si hrát jakoby se nechumelilo a odpoledne mi hrdě hlásil, že vůbec neplakal. Dneska už prý relativně v pohodě. To jsem tedy zvědavá, co nás ještě čeká.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Matyášek, Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Nástup do školky potřetí

  1. Sedmi napsal:

    Tak to jsem ráda, že jste to zvládli… Asi potřeboval ještě nějaký čas navíc…

  2. jolana88 napsal:

    jsem ráda, že jste zmínila „informovanost“ dětí – to je věc, na kterou hodně rodičů zapomíná, bohužel.

    • Alinka napsal:

      No mě to sice přijde samozřejmé (nebo už jsem od něj tak vycvičená, že chce vědět o všem všechno), ale jak to udělat, aniž by měl jakousi zkušební lhůtu, to nevím. Byli jsme se ve školce podívat, povídali jsme si o tom, zkoušel si být bez nás (u babiček), ale stejně ho to nedokázalo připravit na to, co školka opravdu znamená.

  3. avespasseri napsal:

    To mě moc těší, že to dopadlo takhle pozitivně. Já si myslím, že oni děti prostě někdy a) potřebují odloučení dozrát, b) potřebují pochopit, že je tam neodkládáme. Někdy nezkouší, zda si své rozhodnutí ustojíme (naše hranice), někdy spíš zkoušejí, jestli dokážeme také vnímat jejich vlastní přání a potřeby. A když zjistí, že ano… přestanou mít důvod vzdorovat 🙂 Teď jen poznat, kdy je co…

    • Alinka napsal:

      Podle mě je tohle „poznávání hranic“ to nejtěžší na rodičovství vůbec. Všichni si učíme, všichni zkoušíme – děti i my rodiče.

  4. Vanilka napsal:

    Moc pěkné. Mám z vás radost! Můžeš být pyšná na sebe a na svou mateřskou intuici. A paní ředitelka ve školce to s vámi vlastně taky moc pěkně skoulela 🙂

    • Alinka napsal:

      Jojo, jsem ráda, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Čekala bych, že bude ráda, že se zbavěj dítka, který to tam učitelkám spíš komplikuje, ale ono ne. Navíc trvala na tom, že máme školkovné zaplatit pouze za 2. pololetí, tj. odpustila nám vpodastatě dva měsíce (září a leden).

  5. E. napsal:

    Paráda! Neřekla bych, že tři měsíce udělají takový rozdíl a ono jo. Četla jsem to se zatajeným dechem jako detektivku a jsem moc ráda, že to dobře dopadlo.

    • Alinka napsal:

      Ono šlo opravdu spíš o to, že si na tu situaci zvykl, věděl o ní dostatečně dopředu a dokázal to za tu dobu nějak zpracovat. Nemyslím si, že by za ty tři měsíce nějak výrazněji psychicky dozrál nebo dospěl.

  6. Martina napsal:

    Alinko, každé dítě je jiné a ke každému je potřeba přistupovat individuálně – Matyášek je dalším důkazem. Byla (a jsem) v podobné situaci – synovi budou v dubnu 4, dcerce byl před týdnem rok. A taky jsem si říkala, jak k tomu dcerka přijde, že na ni samotnou nemám skoro vůbec čas, že je to škoda atd. Když jsem v září řešila školku, všichni okolo mi říkali, že je to zbytečné, že bude jen nemocný a proč to dělat, když jsem stejně doma atd. Měli a neměli pravdu zároveň 🙂 Udělali jsme kompromis – jsme malá ves a míst ve školce je taky málo, čili jsme se o jedno místo rozdělili ještě s jednou maminkou. Náš kluk chodí PO, ÚT, ST, její syn ČT, PÁ. A když je jeden nemocný, může jít ten druhý celý týden. Paní učitelka nás varovala, že to nebude dělat dobrotu, že si nezvyknou atd. A ejhle – ani jeden z nich neměl nejmenší problém. Syn je extrovert, školku od začátku miluje, hned tam i spal, ani jednou neplakal, ráno manželovi sotva řekne ahoj a už se žene mezi děti. Máme spíš problémy typu – moc živý, řádí jak černá ruka… Ale ano, od půlky října až do Vánoc vždy 3 dny šel a celý další týden byl doma s rýmou, příp. kašlem. O Vánocích to vyvrcholilo zánětem středního ucha, v lednu pak ustál 3 týdny bez nemoci 🙂 Ale pořád to kromě toho zánětu byla opravdu jen rýmička, což bylo jediné negativum. Jinak nám školka přinesla spoustu pozitiv – nová přátelství, zvykl si na kolektiv a už děti konečně netluče (to jsme před tím na hřišti řešili a vysvětlovali pořád), já mám trochu víc času na dcerku i na práci doma. Někdy jsem taky nostalgicky vzpomínala, jak to bylo, když byl i syn doma, ale! – jsou to už velcí chlapi 🙂 a matky se s osamostatňováním prostě musí vyrovnat. PS: U nás to tedy nejhůř z kraje nesla malá sestřička, protože ve dny, kdy nebyl brácha doma, neustále kňourala a vyžadovala moji 100%ní pozornost (z kraje neustálé nošení).

    • Alinka napsal:

      Děkuju za hezký příběh. Přesně, každé je jiné, a proto mi tolik vadí ty všeobecné poučky jako „Vydržte, ono ho to přejde. Všichni to tak mají.“, kterými nám přispívalo okolí.
      Samozřejmě, že by ho to nakonec přešlo, děti jaou nastavené tak, aby se nakonec přizpůsobily, ale je to vážně nutné? Evidentně není.

  7. Lenka napsal:

    Zdravím,
    teprve teď jsem četla článek o pochybnostech ohledně mateřského instinktu a měla jsem několik nápadů, jak zareagovat, ale vidím, že už to není aktuální 😀 Je skvělé, že jste to tak krásně zvládli (a m ě to dává naději, že až to příjde, zvládneme to taky :))
    My chodíme u nás do Kalubáčku (něco jako mateřské centrum, ale ve vesnických poměrech :)). Chodíme týden co týden už od září, ale Kubík se teprve po půl roce začal zapojovat a dokonce se tam těšit. Nevím, jestli si tak dlouho zvykal nebo se ve vývoji posunul trochu dál a konečně začíná vyhledávat společnost jiných (pokud možno starších) dětí. Prostě mu některé věci trvají déle 🙂
    Nedá mi to, abych ale nepřipojila tip, který mně pomáhá: Někdy se Kubíkovi moc stýská po tatínkovi a když už opravdu nevím, jak ho uklidnit, zeptám se ho, co by mu pomohlo. On se pak sám aktivně zapojí do hledání řešení (a tím je tak nějak odvedena pozornost). Mimochodem, odpovědí je většinou, že by mu pomohla „stýskací knížka“ (http://maminkouposvem.rajce.idnes.cz/Doma_vyrabene_pomucky_ve_stylu_Montessori_pedagogiky#P1190927.jpg) – ke druhým narozeninám ode mě dostal knížku „Kubík a jeho lidi“, kde je na každé stránce on a někdo, koho má rád.

    • Alinka napsal:

      No Matyášek mi na tuhle otázku odpovídal, že by mu pomohlo, kdybysme tam byli s ním. A u toho se zasekl a dál nejel vlak :(. Ale stýskací knížka je prima nápad. Bych mohla něco takového zkusit. Děkuju za tip i odkaz na pěkné album.

  8. Pingback: Barborka – 3. narozeniny | Alinčin blok

  9. Kochová napsal:

    Moje vnučka si nezvykla ani za rok. Chodí již druhým rokem a bez breku ráno se to neobejde. A to chodí jen na dopoledne, že by tam i spala je úplně nemyslitelné Letos začal chodit i její mladší bráška. Začal chodit až nyní, v září mu ještě nebyly tři roky. Chodil 4 dny a už přestal. Jeho hysterické projevy nevydržely rodiče. A to byli se ségrou ve stejný třídě. Nejhorší na tom je že u obou vnoučat nejde jen o to zvykání na školku. Oni se nedokáží sblížit s jinými dětmi. Když jdeme na hřiště a přijdou jiné děti, chtějí okamžitě domů. Když na ně jiné dítě promluví, utečou. Myslím si, že je to i vina výchovy. Rodiče s nimi nikdy nechodily mezi děti, ani oni se nestýkají s jinými rodiči. Děti nejsou zvyklé na kolektiv. Několikrát jsem vzala vnučku na pohádku do divadélka, pokaždé se rozplakala a museli jsme odejít. Rodiče se jim věnují, ale je to, hlavně ze strany matky přehnaná péče. Mám obavy, že děti budou mít problémy i ve škole. Má někdo nějakou radu?

    • Alinka napsal:

      Tady je asi každá rada drahá. Já mám taky obě děti plaché (hlavně syn je extrémně stydlivý).
      Sama vím, že je to dáno zaprvé geneticky (oba jsme s manželem introverti a jak můj muž z legrace s nadsázkou říká „tak trochu asociálové“, oba dva jsme měli na základní škole přesně z tohoto důvodů problémy s ostatními dětmi. Takže by bylo dost překvapivé, kdyby naše děti byly nějak výrazně odlišné.
      Zadruhé výchovou – naše děti například velice dlouho cca do 4 let nebyly absolutně zvyklé, že by je hlídal kdokoli jiný, než jeden z nás dvou. Pokud je měly zcela na starosti babičky, šlo o naprosté vyjímky, které bych na prstech spočítala. Bez nás dvou sbyly přes noc do dnešního dne jednou jedinkrát (a to jim je 5 a 7), atd. Důvody pro tenhle stav tu nechci rozebírat, prostě to tak je.
      Nicméně (jak sama správně tušíte) hodně v tomhle pomáhá setkávat se s jinými rodinami, které mají děti. Což tedy naopak činíme od miminkovského věku měrou vrchovatou, abychom ty nedostatky výše, nějak kompenzovali. Pomáhá to. Přestože mají poněkud delší aklimatizační dobu, než řada jiných dětí, nakonec se rozkoukají a v kolektivu jsou v pohodě, aspoň pokud mohu soudit.
      Problém je v tom, že je do toho nemůžete nutit. Pokud je jim přítomnost jiných dětí nepříjemná, nejde to lámat přes koleno. Ale třeba mají jen potřebu velké komfortní zóny. Zkuste je sledovat a nevšímat si toho, co je podle Vás špatně (že chtějí pryč, když přijdou jiné děti, že se rozpláče vnučka v divadle), ale zkuste se soustředit na to pozitivní – zaujme je třeba pozorování dětí někde dál na hřišti, pozdraví v obchodě, co říká vnučka, když přijde po obědě ze školky? Taky mě napadá, že by mohlo pomoci číst knížky, kde je parta dětí, co spolu zažívá nějaká dobrodružství – Děti z Bullerbynu, O letadélku Káněti.
      Ještě k těm scénám – jsou to opravdu jen divadelní přehrávky ráno v šatně a jakmile za rodičem zapadnou dveře, dítě je více či méně v relativním klidu? Nebo opravdu pláčou celé dopoledne, už večer je bolí bříško, že ráno nechtějí do školky, atd.? Na to první byla expert naše Barborka a občas to předvede ještě teď (po roce a půl chození do školky), to druhé jsme zažívali s Matyášem. Mimochodem, co k tomu říkají paní učitelky? Ač to spousta rodičů nechce připustit, v tomhle mají opravdu bohatší zkušenosti než jakýkoli rodič a ač s nimi, ne vždy souhlasím, tady mívají často pravdu.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s