O staroušcích, starostech a zvláštním druhu lásky

V knize Co děti nejvíc potřebují zmiňuje profesor Matějček jako jeden z nepostradatelných stavebních kamenů naší vlastní identity znalost svých předků. Člověk si tím dokáže sám sebe někam zařadit, ví, že někam a k někomu patří.

Pokud jde o babičky a dědečky, mají to Matyášek s Barunkou poněkud komplikované. Manželovi rodiče jsou rozvedení a každý z nich má nového partnera, takže jen z tatínkovy strany jsou prarodiče hned dvoji. Můj tatínek zemřel dlouho předtím, než se Matyášek narodil a moje maminka žije sama. Zato ale žijí její rodiče a aby se to nekomplikovalo ještě víc, vynechali jsme pra- a jsou to také jen babička s dědečkem.

Občas se na mě Matyášek tázavě podívá, když svoji mamku oslovuju „mami“, zatímco svou babičku „babi“ a svou tchýni „paní O.“ a ještě jí vykám. Pro něj jsou všechny tři prostě „babi“ a basta. Abych dětem pomohla se v tom chaosu zorientovat, napadlo mě vytvořit rodinný strom a začínám okukovat MyHeritage.cz  a sbírat podklady. Máte s tím někdo zkušenost? Nebo s něčím jiným? Předem děkuju za tipy a rady.

Zatímco babičky a dědečky z manželovy strany vídáme jen málokdy, staroušky – prababičku a pradědu – mohou děti vidět každý den, protože s námi žijí v jednom domě. Díky tomu k nám častěji jezdí i moje maminka. (Ještě jste se ve všech těch prarodičích neztratili?)

Děti jsou naštěstí ještě moc malé na to, aby vnímaly odvrácenou stranu života dvou skoro devadesátiletých lidí. Neuvědomují si, že babičce se už tak často plete páté přes deváté, že jí musím několikrát týdně vysvětlovat vztahy mezi jejími dcerami, jejich dětmi a dětmi jejich dětí. Že se mě neustále dokola ptá, kdo se který den narodil, přestože to má pečlivě zapsané nejen v kalendáři, ale i v Narozeninové knížce. Nebo že si nepamatuje něco, co bylo řečeno před pěti minutami. Nevnímají, že je často až k nám do patra slyšet, jak na sebe v přízemí starouškové štěkají, protože už se po více než šedesáti letech společného života mají občas plné zuby. Když už si toho všimnou, vysvětluju jim, že babička na dědečka křičí, protože je skoro hluchý a asi ji neslyšel. Netuší, že je to pro mě (i mého muže) občas dost psychicky náročné a že to chce někdy velkou dávku pokory nevidět v dědovi a babičce přítěž. Nechápou, že babička s dědečkem čekají den co den před blikající obrazovkou televize na to, až umřou, a že už tak čekají 15 let.

Je mi z toho někdy smutno. Ale přes všechna tahle negativa jsem strašně ráda, že máme prababi a pradědu tak blízko a že jsou tu s námi. Starouškové by se pro děti rozkrájeli, naprosto nekriticky je zbožňují (což pochopitelně obnáší i to, že se jim i přes mé zákazy, prosby a vysvětlování snaží podstrkovat sladké toho nejhoršího kalibru) a udělali by pro ně první poslední.

Babička se pod vlivem těch dvou skřítků najednou mění v mladici, tancuje s nimi (přestože jinak sotva chodí) a zpívá z plných plic. Dědeček se zase dá často do vyprávění o dávno zašlých časech před válkou, které mě i mým dětem zní jako pohádka. Často pak slyším svého syna, jak žadoní: „Dědečku, vyprávěj ještě jaký to bylo, když jsi byl malej.“ a dojímá mě, když si vzpomenu, jak jsme v jeho věku se sestrou, sestřenicí a bratranci prosili úplně stejně. Znám ty historky zpaměti, slyšela jsem už mnohokrát, ale přesto je dokážu poslouchat znovu a znovu.

Pokaždé když vidím, jak starouškové s dětmi pookřejí, jak mají díky nim chuť a důvod přežít další den, jak jsou Matyášek s Barborkou v jejich přítomnosti šťastní, zaplavuje mě pocit vděčnosti a zvláštního druhu lásky – lásky k rodině, jejím hodnotám, tradicím, k samotné její podstatě. Možná právě tohle měl pan profesor na mysli.

Já sama si své praprarodiče nepamatuji vůbec a prarodiče z tatínkovy strany jen velmi mlhavě. Moc bych si přála, aby si moje děti ty své pamatovaly co nejvíc a v tom nejlepším světle. I proto doufám, že tu s námi naši starouškové ještě nějaký ten čas pobudou.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 reakcí na O staroušcích, starostech a zvláštním druhu lásky

  1. narunill napsal:

    Na MyHeritage jsem také narazila, ale ještě jsem neměla chvíli si v tom více pohrát. Co se týče prarodičů z jedné strany mi zbyl jen devadesátiletý děda, se kterým to sice není lehké, ale pořád je to čiperka. Z druhé strany mám oba prarodiče, kteří si už taky pomalu lezou na nervy, ale jsou naprosto úžasní. Nechápu jak zvládají za měsíc v jejich 72 letech ujít 100km!! Mají můj obrovský obdiv a doufám, že budu v jejich věku taky tak pohyblivá.

  2. Lenka napsal:

    U nás je to s babičkami a dědečky taky komplikované, z jedné větve máme dokonce praprabábu a kluci mají i pětigenerační fotky, ale „pra“ jsme taky vynechali. Jsme rodina početná a družná, scházíme se poměrně často (při všech oslavách narozenin, a že jich s rozrůstajícím se klanem přibývá!). Kromě toho máme ještě speciální „tety“ a „tetinky“ a občas se stýkáme i bratrancem mojí mamky a jeho rodinou, atd. atd. Vezmu-li v potaz, že taky všem našim kamarádům a kamarádkám říkají kluci (resp. Kuba) po vesnickém vzoru strýc, teta, chápu, že v tom mají docela guláš. Já jsem uvažovala spíš o nějakém ručně kresleném rodokmenu, jenom čekám, až mi osud nahraje dostatečně velký papír 🙂 A upřímně, myslím, že můj muž na nějakou rodinnou „mapu“ čeká už od naší svatby 😀

    • Alinka napsal:

      Ja si na kresleny netroufam – respektive netusim, jakou formu zvolit, aby to vypadalo tak, jak chci. Jak zacit na jedne strane a neskoncit tak, ze v pulce zjistim, ze mi to nejak nevychazi a ze jsem mela kreslit jinak a musim to predelat.

  3. Sedmi napsal:

    Krásně napsané a opravdu obdivuju, jak dokážeš s láskou popsat to co v té každodenní všednosti asi nebude úplně jednoduché… A btw jsi mi nasadila brouka do hlavy s tím rodokmenem. Jo, to mi připomnělo, znáš knížku Babičko, Dědečku vyprávěj? http://knihy.heureka.cz/babicko-vypravej-kniha-pro-uchovani-vzpominek-pharmdr-monika-koprivova/
    U nás je to složité, rodiče u obou rozvedení, obě babičky skončily samy, můj táta i můj tchán mají nové ženy, můj tchán se s námi navíc skoro pět let vůbec nestýká (long story). Zbytek mojí rodiny na Moravě, tj. moc daleko. Ale holky tam mají prababičku a měly donedávna i praprababičku…

    • Alinka napsal:

      Ta knizka vypada dobre, mas to vuzkousene? To by mi mohlo pomoct, uz nekolikrat jsme prosili dedecka, at ty sve vzpominky sepise, protoze to jsou opravdu uzasne historky, ale nechce se mu do toho.
      Jojo, u nas je to taky cele komplikovane – ono asi vsude :D.
      Kazdopadne ono to neni jednoduche, ale zadna nocni mura taky ne. Nevadi mi, ze mam obcas dve domacnosti a ctyri deti, pricemz ty dve devadesatilete jsou casto horsi nez ty dve male, nebo to, ze si me volaji jako soudce, kdyz spolecne uvarili polivku z pytliku a jednomu chutna a druhemu ne, nemam problem s takovymi vecmi jako ostrihat babicce nehty na nohou nebo dedovi chlupy z usi. Ale co me hrozne stve, je ta jejich totalni rezignovanost. Prestoze jsou vicemene sobestacni, opravdu jen cele dny sedi pred televizi, nikam nechodi, s nikym se nechteji stykat, cokoli delat. Chapu, ze se jim treba hur chodi, ale oni to nechteji z principu – „uz jsme na to stary“, apod. Je to hrozne frustrujici … a smutny.

      • Sedmi napsal:

        Maji i knizku Dedecku vypravej :). Tu verzi pro babicky dostala moje tchyne od svagrovky k Vanocum, a ja urcite planuju totez pro svoji mamku, prislo mi to jako hezky napad. Ale bude to chtit nejspis udelat s nimi, ne cekat, ze si to budou vyplnovat sami/y…
        A musim se priznat, ze ta veta, ze 15 let cekaji na smrt pred TV me totalne dorazila, asi tyden jsem o tom premyslela a porad premyslim… nechapu to, kdyby bydleli v domove duchodcu, byl kazdy sam atd… ale bydli s vami, vy k nim chodite evidentne dost casto, maji i sebe navzajem ke sdileni… je to opravdu smutny. A co nejaka diverzni akce typu prohlasit, ze je pokazena antena a ze se to musi opravit a TV nefunguje?

        • Alinka napsal:

          Knizka je na seznamu, jeste jednou dik ;).
          Ja tomu taky nerozumim, ale myslim, ze to neni starim. Co se pamatuju, nikdy nemeli zadne konicky. Deda pracoval az skoro do 70ti a obcas udelal neco nezbytneho kolem domu. Kdyz s praci prestal, vlastne ztratil napln zivota. Babicka se zase starala o nas vnoucata a varila. Jeste nedavno byla schopna uvarit obed pro 8 lidi. Ale dneska uz se na to neciti. Tak proste oba tak nejak zijou pred tou televizi. Je hlavni naplni jejich dne opravdu minimalne 15 let.
          Me to taky prijde smutny, ale nevim, co s tim. Babicka uz vubec nevychazi z domu (za lonsky rok byla s nami asi 5x na zahrade), deda max k lekari nebo na nakup do vietnamske vecerky, kterou mame 50 metru od domu. Dal ne. A to mame v blizkosti obrovsky krasny park, neni tu zadny rusivy a nebezpecny provoz.
          Taky maji knihvnu plnou knih (odhadem skoro 1000 svazku) a rozhodne z toho vsechno nemaji prectene. Babicka ta si obcas neco jeste precte, ale deda ne. Ten ted objevil internet, tak zhruba 1/3 televizniho casu nahradil poctacem.
          Na vsechno maji vymluvu, ze uz jsou stari a ze je vsechno boli, babicka se vymlouva na dedu, deda na babicku. Je to skoda.

  4. pavlinkamorava napsal:

    Koreny jsou důležité, nějak se stalo, že jsem se v širší rodině stala člověkem, co na mateřské zpracoval podklady z terénu a vytvořil rodokmeny, doplnil fotkami a už tři větve se chlubí kořeny ve formě fotoknih. Co se programů týče, doporučuju se nejprve sam sebe zeptat, co člověk chce.

    MyHeritage je nejznámější, umožňuje jednoduché sdílení s okolím a vytváří kolem rodokmenu určitou sociální síť. Tváří se, že je velmi jednoduchý, ale prakticky neumožňuje vlastní nastavení, úpravu pro tisk a spoustu služeb poskytuje až v placené verzi. I když to tak z počátku nevypadá. Jak vypadá export dat jsem nezkoušela. Jinak placenou verzi vnucuje pravidelně a pořád.

    Mě se osvědčil jednoduchý český prográmek „Ancestry“ – on je tedy setsakra propracovaný, ale tváří se jednoduše. Kdo alespoň trošku chápe, co je databáze, tomu umožňuje ohromnou míru volnosti. Ano, nemá tak krásné grafické rozhraní a neumožňuje sdílení formou sociální sítě, ale umožňuje kreslit různé typy stromů, vyhledávat spojnice mezi příbuznými, vykreslovat jednoduše rodiny atd atd. Pravda, na začátku to chce trochu trpělivosti a zkoušení, ale jak ho má člověk jednou v ruce, je to poklad. Umožňuje také export dat do formátu .ged a tedy jednoduchý převod právě třeba do MyHeritage a také umožňuje třeba mou oblíbenou konverzi do html. Stejně tak umožňuje vlastní grafické zpracování s doplňováním poznámek osob či poznámek mimo vygenerovaný rodokmen … atd atd. Prostě vřele doporučuju – http://ancestry.nethar.cz/.

  5. Witch napsal:

    Zkuste někdy i nahrát, co se děje… Zachovejte co nejvíc těch okamžiků, Vaše děti budou mít úžasný poklad!
    Zažila jsem velmi nepříjemného svého dědečka, velmi nemocného, který mne ke konci nenáviděl, protože jsem byla od nenáviděné snachy. Ale přesto se mi vybavují chvilky, kdy něco vyprávěl, hlavně sestřence, ¨kterou naopak zbožňoval. Hm, protože prý byl šmrnclý nějakým starobylým rodem, mohl mne nemít rád, že vyhyne po meči… A taky proto, že poslední roky příšerně trpěl. Ale kdybych měla záznam těch chvil, možná bych se divila, co všechno se dělo. Vždyť on mi udělal i perníkovou chaloupku s dřevěných špachtliček. Příliš zapomínáme!

    • Alinka napsal:

      To neni uplne spatny napad. Dekuji. My se pokousime dedecka nejak primet, aby to sepsal, ale moc se k tomu nema. Nahravali jsme kdysi povidani pro cast rodiny zijici v Australii, ale od te doby nic.

      • Witch napsal:

        Psaní je těžká věc, dědeček ještě k tomu hodně dělí styl na vázaný a řeč přímou, prootže se psávalo „krásně, literárně“, často i v dopisech. Na blogu to dnes mizí, jsou dost přímé, ale kdyby dědeček psal, byla by to nakonec možná i nuda. Nahrávka zachytí i emoce – a je-li s obrazem, nádhera!!! 🙂

  6. avespasseri napsal:

    A co nějakou zahrádku? Nemáte? Něco, čemu by se mohli věnovat. Když člověk nemá nějaký koníček, který může dělat, i když už je hodně starý a nemohoucí, pak je to těžké. Můj otec (74) má už 8 let po mrtvici, býval velký sportovec… naštěstí mu zůstaly šachy 🙂 Má prapratetička (sestra mé babičky) tu byla do víc jak 90 let a hodně dlouho pracovala na zahrádce a starala se o domek. Dokud to šlo. Stáří je v mnoha ohledech těžké období… pokud do něj člověk nevstoupí s určitým klidem v duši, může to být problém…
    Co se rodokmenu týká, to není vůbec špatný nápad… znám i pár lidí z okolí, kteří právě ten přes internet (ale nevím přesně který) dělají. Já mám doma hodně stařičký na papíře, který dělala má babička a já ho pak kdysi na výšce či na gymplu upravovala… máme to i včetně starých výučních listů mých praprapra 🙂 S těmi knížkami (babičko, dědečku vypravuj) mi to taky přijde jako úžasný nápad. U nás se zas tak moc nevypráví… jen babička ráda vykládá (má vůbec ráda dějiny) a s manželem si v tomhle hodně notujou a on to z ní hodně tahá 🙂 Já mám v zase v pácu založit novou rodinou tradici… s manželem jsem se seznámila v době, kdy jsem pracovně pobývala na Srí Lance a tam jsem dostala darem prstýnek s měsíčním kamenem od samotných výrobců přímo u dolů, kde se ty polodrahokamy dolují 🙂 Dcera ho má slíbený k 18tým narozeninám s tím, že se bude předávat v rodině dál… dalším dcerám (nebo snachám?) 🙂 Jako taková vzpomínka na to, kde tato rodina vznikla :-)) Rodinný šperk :-))

    • Alinka napsal:

      Viz moje odpoved pro Sedmi, praveze zadne konicky nemaji a na stara kolena ani zadne nechteji. Nabizela jsem treba babicce, ze ji vezmu na nejake seniorske setkani, ze ji tam s detmi odvezeme autem, aby si popovidala s babkama a tak. Nechce a neumi rict proc. Podle me se ji proste nechce. Jsou rezignovani. Oba dva.
      Moc me to mrzi, vdecim jim za hodne a rada bych jim to nejak vratila, tak jim aspon pomaham. Bohuzel uz asi jini nebudou.
      Rodinne tradice se mi moc libi. U nas zadna takova neni, tak ze bych taky s nejakou prisla? 🙂

  7. Lenka napsal:

    Pozoruji to taky na dědečkovi z manželovy strany (je o generaci starší než mužova maminka). I to, aby s odpuštěním zvedl zadek a přišel za klukama je pro něj prostě moc. Odůvodňuje to třeba tím, že nechce vyjíždět autem z garáže (a to bydlíme ve stejné dědině). Jediné, co ho drží při životě, je práce, kterou díky tomu, jak byl v dětství veden, vnímá jako přirozenou součást života a svou povinnost. Díky Bohu za jižní Moravu a vinohrady 🙂 Podobné tendence vnímám u své babičky. Bohužel pak všichni zbytečně tráví čas přemýšlením, co je bolí a na co umřou, nebo se rýpou v tom, kdo jim v životě ublížil, což je snad ještě horší… Když si ve srovnání s nimi vzpomenu na německé důchodce, které jsem kdysi o rodinných dovolených potkávala na italských plážích, marně přemýšlím, proč jsou čeští důchodci tak… Ano, máš pravdu – rezignovaní je to pravé slovo. A věřím, doufám, že taková nebudu.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s