Povaleč s povolením

Před dvěma týdny jsme byli na finančním úřadě odevzdat daňová přiznání. Bylo vidět, že lhůta se blíží, protože u podatelny byla menší fronta. Nic strašného, tak na 10 až 15 minut (nechci vědět, jak to tam vypadalo na Apríla), ale i to je na dva malé raubíře dost.

Zatímco Barunka se soustředila na rozepínání přezky, díky níž byla přikurtovaná ke golfáčům, Matyáš se vydal na průzkum. Napřed obešel celou frontu, aby viděl, co se děje u okýnka. To, že tam nějaká paní bouchala razítkem, ho příliš nezaujalo. Postupoval dál, až objevil řadu židlí a začal se po nich všelijak povalovat a u toho si polohlasně prozpěvoval.

Má první reakce byla mu to zarazit, „tohle se přece nedělá“. Už už jsem se nadechovala, že na něj houknu, když v tom jsem zachytila zdvižené obočí jedné paní. Ten pohled jasně říkal: „No ženská, jak to máte to dítě vychovaný, vždyť se tu válí jako nějaký budižkničemu. Koukejte si ho srovnat. To jste matka?!“

To plánované houknutí se mi najednou zadrhlo v krku. „A just ne, ty jedna herdekbabo!!“ odpověděla jsem jí tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopna. Znechuceně si odfrkla a šuškala cosi paní stojící před ní. Předpokládám, že to bylo něco o „mládeži, špatné výchově a světu, který spěje do záhuby“. Matyášek se dál povaloval po židlích a já jsem na sebe byla za svou pidirevoltu hrdá.

Celou cestu domů jsem pak přemýšlela nad tím, jak často své děti komandujeme a napomínáme (nebo k tomu alespoň máme silné nutkání) kvůli něčemu, o čem máme jakési mlhavé tušení, že by se to nemělo a trápí nás, co by si kdo pomyslel. Ale při hlubší analýze nejsme sto vysvětlit proč vlastně. Jsou to věci, které nikoho neohrožují, nikomu neubližují ani nezpůsobují jakoukoli jinou újmu. Maximálně mohou nějakou útlocitnou duši pohoršit, nicméně drtivé části vesmíru jsou totálně ukradené. No řekněte, není to zbytečné?

Takže ode dneška se mé děti mohou nejen povalovat po židlích podatelny finančního úřadu za zpěvu znělky z Bořka stavitele, ale taky:

  • chodit pozpátku,
  • ukazovat na cestující v autobuse holý pupík,
  • pít vanilkový kefír k čemukoli (včetně guláše a uzené makrely),
  • spát s nohama na polštáři,
  • chtít si hrát na pískovišti, přetože jsme v ZOO a měli bysme obdivovat zvířátka,
  • házet kameny do potoka,
  • jíst polívku vidličkou a zbytek vypít brčkem,
  • spatlat 10 duhových odstínů modelíny do jedné blátivě nebarevné koule,
  • nosit pořád dokola dvě oblíbená trička, přetože jich bláznivá matka pořídila přes 20,
  • odmítnout se na plavání potápět, přestože se to od nich očekává a ostatní děti už to přece dávno dělají,
  • snídat v pyžamu,
  • namalovat slunce modře a slona fialově,
  • nedělit se o hračky s každým usmrkancem, který o to na pískovišti projeví zájem.

Je mi jedno, že si nějaká paní ve frontě bude myslet, že mé děti jsou nevychované a já, že jsem špatná matka. Tohle je totiž jen mezi mnou a jimi. O tom, že jsou vychované dobře, jsem přesvědčena. A to, jestli jsem dobrá nebo špatná máma, zas mohou (a jistě jednou budou) posuzovat jen a jen ony.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Povaleč s povolením

  1. avespasseri napsal:

    Souhlas! :-))
    Ve školce jsem dokonce ještě razila zásadu, ať si na sebe to dítě navlékne, co chce (tedy pokud to odpovídalo počasí), ladí neladí. Manžel, pravda, by to býval vidět neměl, ten často řeší: Co by si kdo pomyslel :-)) Ale já si říkala: no, kdy jindy se má to dítě oblékat podle vlastních představ? Až začne chodit do školy, tak čím bude starší, tím víc se bude řídit podle toho, co ty ostatní :-))
    A protože chodíme často s manželem a dalšími dětmi do lesa trampovat, tak ta naše už se učí, že v lese je svoboda dělat šílenosti, být špinavá a ohlížet se jen na to, aby neublížila sobě, nebo druhým. V tramvaji jí pak říkám: „Tady nejsi v lese, tady“ :-))
    Ale už i já někdy po návratu z lesa občas propadám menší schizofrenii… delší pobyt mimo civilizaci nedoporučuju 🙂 On se pak jen velmi těžko člověk zase přizpůsobuje :-))

    • Alinka napsal:

      Ona je prave otazka, kde je ta hranice, kdy skutecne druhemu treba nejak prekazime a uzurpujeme jeho v;astni prava a kdy jde jen o nase predstavy a predsudky. Myslim, ze docela casto se deje spis to druhe.
      Muj byvaly kluk a soucasny dobry kamarad se pred lety hlasil k tzv. klubu netopyru – v tramvaji nebo v metru (za predpokladu, ze bylo DOST mista a nikoho neohrozili) se veseli na tyce hlavou dolu a jeli tak klidne celou cestu. V te dobe jsem se za nej castecne trochu stydela, castecne ho strasne obdivovala, ze si neco takoveho dovoli a neresi, co tomu reknou lidi. Ti samozrejme koukali, nekdy meli poznamky, ale nikdy mu nikdo nevynadal. Dokonce ani revizor, ktereho jsme jednou takhle potkali. Mel platnou jizdenku a nikomu neprekazel, tak se ten chlapik jen zasmal a poznamenal neco o tom, at se mu neudela spatne.
      A o tohle mi jde. Vazne je problem, ze nekdo jede v tramvaji jako netopyr?
      Nebo jiny priklad. Nekdy pred dvema tydny jsme byli v parku. A me deti se rozhodly, ze budou valet sudy po chodniku. Valeli se tam oba dva p[o ceste, pochopitelne behem chvile byli spinavi. Chvilku si polezeli uprostred cesty, pak se zas kopuleli dal. Ja sedela nad tim kopcem, uzivala si krasny den a cekala az je to prestane bavit. Kolem chodila spousta lidi, vetsina jim vubec nvenovala pozornost, nekteri to okomentovali, ale kdyz dosli ke me, vetsinou se smali a maximalne meli poznamky, ze je pak budu muset hodit rovnou do pracky nebo se divili, ze na to mam nervy.
      A ja bych deti chtela naucit, ze je prave treba brat ohledy na druhe a respektovat je, na druhou stranu je obcas prima valet se po chodniku 🙂 .

  2. Bára napsal:

    Mluvíš mi z duše 🙂
    Jak často my ty děti komandujeme jen proto, že si nejsme jistí sami sebou a nechceme vypadat hloupě a neschopně. Vlastní hodnotu si potřebujeme potvrzovat souhlasem a přijetím okolí, i cizích lidí. Ale získat tu sebedůvěru a přestat být závislý na cizím uznání je občas těžší, než by si kdo pomyslel 🙂
    Tak ať se nám to daří čím dál víc! 🙂

    • Alinka napsal:

      Barus, souhlasim. Ja sama moc velke sebevedomi nemam. Nikdy jsem nebyla rebel a vzlastne se me povaze spis prici porusovat zazita pravidla. Tak tohle beru jako takovy trenink sebe sama, abych ten zivot nebrala smrtelne vazne :).

      • avespasseri napsal:

        🙂 Tak to já tě zaučím 🙂 Já velmi ráda chodím na červenou 🙂 Ne, kdepak, pravidla ctím… ale jen ta svá 🙂 V dobách svých studií jsem si přečetla, že to asi bude postkonvenční morálka (to je podle Kohlberga), tak jsem si oddechla :-)) Problém je, že člověk se nejdřív musí smířit právě s těmi pohledy, že tohle BY SE Mělo. A také s tím hláskem uvnitř Tohle by se mělo. Ale neříkám, dcerce v tramvaji také vykládám, co by se mělo :-))) Ale to je otázka toho, že neobtěžování druhých ctím. Otázka jen zní, kde je čí hranice :-))) A nikdy se druhým nezavděčíme všem 🙂

  3. Sedmi napsal:

    To by se ti líbilo tady… tady si nikdo netroufne okřiknout cizí děti nebo jakkoliv komentovat jejich chování, byť je často dost nevhodné… druhý extrém…

    • Alinka napsal:

      A co treba si jeste dovolej? By me zajimalo, kde maji Svedi, kteri jsou timhle povestni, tu hranici.

      • Sedmi napsal:

        vsechno… resp. dospeli zasahnou az ve chvili, kdy jde opravdu o zivot nebo o vazne zraneni nebo kdyz k nim dite samo prijde s necim. Ja sama jsem videla, ze dospely okrikl dite, ktere se na vyletu lodi naklanelo daaaleko pres zabradli nad jezero… jinak zatim nikdy. Nechapu to, ja mam ve spouste situaci sileny svrbeni jim neco rict a vsi silou se drzim… ale u svych deti to nedavam, takovy odstup. Na druhou stranu dost casto tady mam Mayky kamarady, sesti-sedmi lete deti na cele odpoledne na hlidani. Vcera jich bylo i s Lilly pet. A z toho jenom jedno dite melo problem s tim, kdyz jsem neco rekla. Ostatni, pokud se to rekne normalne, tak problem nemaji a poslechnou. Snazim se to brat stylem muj byt, ja hlidam, tak musite prijmout moje pravidla. Docela to funguje.

  4. jolana88 napsal:

    děti v podstatě nezlobí – dospělí je občas prostě nechápou. Pokud svým chováním nikoho neomezují (sebe neohrožují) – nemám problém…

  5. E. napsal:

    Tenhle článek se mi tak líbí! Díky za něj!

  6. Lenka napsal:

    Celkově mám pocit, že se občas zbytečně tyranizujeme tím, co BY SE mělo nebo nemělo. Já dobře vím, že děti by neměly jíst sladké, měly by pít čistou vodu, neměly by sedět u televize, doma by mělo být uklizeno, uvařeno, vypráno… No a co, Kubík občas mlsá, pijeme domácí sirupy, po obědě pouštím pohádku a občas si večer sundám ponožky a zhrozím se, v jaké špíně to vlastně žijeme. Ale je to, sakra, můj život 🙂

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s