70

Přesně tolik by dnes bývalo bylo mému tatínkovi. Ač zatvrzelý antikomunista, vždycky se zlobil na „kapitalisty“, že mu po revoluci vzali volný narozeninový den. Slavíval ve velkém stylu – se spoustou přátel, jídla a pití (seřazeno dle důležitosti). Dneska už mu připíjím jen tam někam nahoru (navíc „obyčejným“ meduňkovým čajem, což by asi neocenil), ale dělávám to pravidelně každý rok a pokud vím, mí sourozenci jsou na tom stejně. Často na něj myslím(e) a vzpomínám(e).

  • Nikdy nás nebil. Pokud se pamatuju, dostala jsem jednou pohlavek. Nevím už za co to bylo, ale jsem naprosto přesvědčena o tom, že jsem si ho zasloužila. Občas zařval, k stáru trochu bručel, ale měl u nás (svých dětí i všech našich kamarádů) obrovskou autoritu.
  • Měl spoustu přátel. Ne známých, ale skutečných přátel. Dokázal se zcela přirozeně bavit s kýmkoli. S ženskými nepokrytě flirtoval, s chlapy okamžitě nacházel společnou řeč. Ženský ho milovaly a chlapi si ho vážili.
  • Neuvěřitelně moc četl. Neustále, každou volnou chvilku, několik knih najednou. Díky tomu měl obrovský přehled. Nekoukala jsem do encyklopedií, ale chodila se ptát jeho. Nikdy mě nezklamal. Dokázal mi vysvětlit cokoli (politickou situaci na blízkém východě i dynamiku podzemních vod). Následně došel ke knihovně (společně s mojí maminkou nashromáždili několik tisíc svazků), vyndal dvě tři knihy a podal mi je se slovy: „Tady si o tom něco přečti.“
  • Učil se se mnou – s radostí, trpělivě, neomezeně dlouho. Dodneška si třeba pamatuju, jak jsme spolu do slepé mapy Československa doplňovali pohoří a řeky. Když jsem pramen Labe začala kreslit v Orlických horách, jen se usmál a ukázal mi, jak na to.
  • Podporoval nás ve všem, co jsme si zamanuli, ať už to byl sport, škola nebo milostné vztahy. Nikdy nás do ničeho nenutil. Řekl svůj názor, ale klidně nás nechal nabít si držku, aby následně podal pomocnou ruku, pokud jsme o ni požádali. A nikdy nepoznamenal: „Já ti to říkal.“).
  • Miloval práci se dřevem. Na chalupě (a když nad tím přemýšlím, tak původně i v našem pražském bytě) vyrobil téměř veškerý nábytek vlastníma rukama. Sám. Hoblovka mu málem vzala prst, nakonec z toho byla jen hromada stehů a chlapácká jizva. Zasadil strom, společně s tchánem (mým dědečkem) postavil dům a (to už sám) zplodil syna.
  • Rád dobře jedl a výborně vařil. Nejraději guláš na tisíc způsobů.
  • Nevolal na nás, ale pískal zvláštní melodii. Používáme ji se sestrou mezi sebou dodnes.
  • Žil naplno, dělal práci, kterou měl ze srdce rád. Nešetřil se, i přes zvednuté prsty doktorů a několik infarktů a mrtvic většinu života kouřil 40 až 60 denně a rád si dal panáčka něčeho ostřejšího (což mě dovádělo k šílenství). Měl hrůzu z nemocnic a myslím, že jeho noční můrou bylo, že v jedné z nich nakonec umře. Nestalo se tak.
  • Na jeho pohřbu se sešlo tolik lidí, že se nevešli do obřadní místnosti pražského krematoria. Tři ze čtyř jeho oficiálních partnerek svorně plakaly. Ta čvrtá, žijící v zahraničí, poslala alespoň tu největší a nejdražší kytici ze všech. Kolik truchlilo těch neoficiálních si netroufám ani domýšlet. On sám přiznal něco kolem stovky.
Na fotce s mou neteří - jedinou vnučkou, které se dočkal. Jak jinak, než při čtení knížky.

Na fotce s mou neteří – jedinou vnučkou, které se dočkal. Jak jinak, než při čtení knížky.

Nikdy jsem nevěřila na posmrtný život. Přesto když před sedmi lety odešel (dodneška mám problém říct a zdá se, že i napsat, že umřel), byla jsem si naprosto jistá a vlastně stále jsem, že tu je s námi dál. Jen ho nemůžeme vidět ani slyšet. Je tu a dává na nás všechny pozor.

Nejsem příliš lítostivý člověk, ale jestli mě v životě něco opravdu mrzí, je to fakt, že mé děti nikdy nepoznaly svého dědečka a on neměl šanci poznat je, ačkoli se na ně strašně těšil. Byl to v mnoha ohledech velmi vyjímečný a svérázný člověk. A i když měl spoustu chyb, pro mě navždycky zůstane tím, čím byl v životě nejraději – milujícím tátou.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na 70

  1. avespasseri napsal:

    Opravdu, moc krásně jsi to napsala. Tak si tak říkám, jestli bych neměla, ještě za života, něco podobného napsat o své matce a svém otci. Protože já je mám fakt oba moc ráda :-)))))) A možná to ani nevědí 🙂 I když asi ano, protože to, jestli se mají lidé rádi, nebo ne, se velmi dobře pozná… už ve srovnání s rodinami, ve kterých to nefunguje… nebo ve kterých jsou konflikty, ale i tak se tam mají lidé rádi… u nás nejsou ani ty konflikty…

    • Alinka napsal:

      Ja myslim, ze neco podobneho by si pro sebe mel (alespon v duchu) napsat kazdy. A treba nejen o rodicich, ale i o partnerovi, detech, sourozencich. Asi by nam pak vsem bylo tak nejak lip.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s