Mamince

Svátek matek! Pro všechny maminky na světě. I po třech letech mi ještě pořád přijde zvláštní, že se k nim už taky počítám. Tím spíš, že naše děti nějaké oslavy zatím příliš nevnímají. Mnohem víc než sebe proto považuji za oslavenkyni svoji vlastní maminku.

  • Velmi pozoruhodnou ženu, která se nikdy nebála dělat věci po svém. Pramálo se ohlížela na to, co si o jejím konání myslí okolí, čímž nás dodneška dílem stresuje, dílem překvapuje a dílem inspiruje.
  • Má velmi ráda svoji práci. A to i přesto, že jde o povolání náročné, a vzhledem k faktu, že se při něm téměř denně setkává s bezmocí a smrtí, i plné bolesti a smutku.
  • Nevzdává se. Nikdy. Před téměř 30ti lety překonala velmi zákeřnou chorobu a byť to svým způsobem navždy ovlivnilo její budoucí život, vyšla z toho souboje se zubatou nezlomená. Když jí lékaři oznámili, že její prvorozené dítě bude po těžkém porodu vážně postižené a prorokovali ústavní péči, bojovala. Stejně tak se za něj postavila (a vyhrála) ve chvíli, kdy se učitelky v mateřské škole pokoušely přeřadit ho do školy pomocné. To dítě jsem byla já.
  • Má ráda krásné věci a ráda se jimi obklopuje. Upřímně, její nutkání hromadit krámy mě neuvěřitelně irituje, ale když něco ne zcela běžného potřebuju (šídlo, malířské potřeby nebo třeba důchodcovskou tašku na kolečkách), pochopitelně se hned vydám s prosíkem za ní. (A koneckonců těžko můžu házet kamenem s vědomím vlastních nakupovacích sklonů a mánií.)
  • Nádherně maluje. Jelikož já ani sestra jsme z jejího talentu mnoho nepodědily, snaží se předávat něco ze svého umění alespoň vnoučatům. Jsem jí za to moc vděčná. Stejně tak jako dokáže namalovat jakýkoli obraz, dokáže cokoli ušít. Kdysi v dobách komunismu (a vlastně nejen v nich) to byla neocenitelná dovednost. Často sedávala u stroje hluboko do noci, jen abychom měly včas hotové šaty do tanečních nebo bundu na hory. I dneska nám často pomáhá se šitím nebo opravami složitějších kousků.
  • Dokázala opustit svou životní lásku, aby si zachovala vlastní důstojnost, ale nikdy ho nepřestala milovat. Dnes jí rozumím, ale dlouho jsem jí to nedokázala odpustit.
  • I ve svých 63 letech je stále neuvěřitelně aktivní – pracuje, stará se o rodiče i vnoučata, neustále se vzdělává. Cestuje. Před pěti lety projela křížem krážem celou Austrálii. Na vlastní pěst. K šedesátinám si darovala cestu do Himalájí a před dvěma měsíci se vrátila z Peru.
  • Je to ta nejlepší babička na světě a Matyáš s Barborkou ji naprosto zbožňují.
S Matyáškem uprostřed uměleckého zápalu. Mimochodem, maluje mu "velikonoční náklaďák".

S Matyáškem uprostřed uměleckého zápalu. Mimochodem, maluje mu „velikonoční náklaďák“.

Má milá maminko,
vím, že to se mnou není vždycky jednoduché a že byly doby, kdy jsme k sobě měly dál, než bychom si přály. Vím, že tě rozčiluje moje hnidopišství a přehnaně zodpovědný přístup k čemukoli. Vím, že tě provokují ty části mé povahy, které se tolik podobají mému otci. Vím, že jsem často žádala víc, než jsi byla schopná nebo ochotná zvládnout. Vím, že se snažíš a že vždy děláš to, co s čistým svědomím považuješ za nejlepší možné řešení. Vím, že mě máš ráda z celého srdce.
Už jsem Ti to dneska říkala, ale pro jistotu: I JÁ TĚ MÁM MOC RÁDA, MAMI, A VŽDYCKY BUDU. Děkuju za všechno, co pro nás děláš.
Tvoje dcera

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na Mamince

  1. avespasseri napsal:

    Je vidět, že láska opravdu umí být bezpodmínečná 🙂 Moc hezky napsáno, inspiruješ mě k podobnému článku 🙂 Ostatně, oba tví rodiče, jak se zdá, jsou/byli hodně zajímaví. To jsem nevěděla, že jsi byla „zachraňované“ dítě…

  2. Sedmi napsal:

    to je moc hezky napsané…

  3. Sedmi napsal:

    někdy mám dojem, že svoje maminky pochopíme plně, až když máme vlastní děti…

  4. Vanilka napsal:

    Já jsem trochu v šoku z toho, že některé zcela zdravé a „normální“ děti možná nemají stejně odhodlané a bojovné rodiče a skončí bezdůvodně ve zvláštní škole nebo v nějakém ústavu. Osobně tě neznám a nevím nic o tvém zdravotním stavu, ale ta věta, kde píšeš, že tím dítětem, které bylo dvakrát skoro k odsouzené ke zcela jinému osudu, jsi ty, mě hodně zasáhla.

    • Alinka napsal:

      Dikybohu tehdy lekari nemeli tak uplne pravdu. Pri porodu jsem se hodne pridusila a nasledne nejevila patricne znamky tabulkoveho vyvoje. I bylo usouzeno, ze budu mentalne i telesne postizena. Tehdy na konci 70.let stigma jako prase pro celou rodinu – takze si ani moc nedokazu predstavit, cim si mamka musela projit. Nakonec se ukazalo, ze „jedine“ postizeni je dost vazne postizeni zraku. Castecne se to podarilo zkorigovat dvema operacemi, castecne brylemi. Ale i s nimi nevidim porad uplne stoprocentne. Jedina oblast, kde mi to dnes vadi, je rizeni a pak taky, ze nemuzu nosit kontaktni cocky, ktere tu korekci nezvladaji. Jako miminko jsem se nevyvijela proto, ze jsem proste nevidela. Ve skolce (uz po prvni opreaci s brylemi) jsem potom byla ze stejneho duvodu problematicke dite, protoze jsem kazdou chvili nekde spadla a ucitelky z toho mely problem. A to se jim nelibilo. Takze asi tak.
      Nicmene se obavam, ze deti, ktere takove stesti v nestesti nemely bude hodne. Dokonce jsem kdysi videla dokument o lehce (ale opravdu lehce) postizenych detech, ktere zily po ustavech a o nekolik z nich projevil nekdo zajem k adopci. Ta nebyla schvalena proto, ze „dite nebylo k adopci zpusobile“. Chapes to? Me to hlava tedy nebere.

      • avespasseri napsal:

        Tak to jsi měla štěstí jako hrom… jak vidím, někdy stačí jen opravdu málo, aby se člověk ocitl někde úplně jinde, než kam patří.
        Má neteř (narodila se v roce 92) byla zase na vojtovkách dřív než to bylo tak běžné… jen díky tomu, že babička (má matka) je rehabilitační sestra a když viděla, že malá se ještě ani v roce nepostaví na nohy, šla za známou, která s tím u nás ve městě začínala. A tak švagr už přemýšlel, kde sehnat vozíček… a dnes neteř hraje závodně florbal…

      • Vanilka napsal:

        To je vážně příšerné.
        Stejně to pro tebe muselo být náročné, když jsi v dětství tak špatně viděla. Teda ty to možná vnímáš jinak, protože do jisté doby jsi asi netušila, že jiné děti vidí lépe…

        • Alinka napsal:

          To, ze jsem videla spatne, mi vadilo jen v urcitejch situacich – treba ve chvili, kdy se vybiralo druzstvo na micovy hry a ja vzdycky zbyla jak cernej Petr posledni, protoze v micovkach jsem samozrejme byla totalni looser. Treba v bazenu to ma svoje vyhody – tam nemuzu mit ani bryle a to jsou najednou vsichni chlapi strasne krasny. Jen se pak v satnach vzdycky divim, kam vsichni ti krasavci zmizeli :))). Jako diteti mi spis vadily ty bryle. Tehdy to jeste nebylo moc bezny, ze je nosi i deti. Hned jsem mela nalepku „brejlovec“, mela jsem i obdobi, kdy jsem je radsi nenosila a skoro nevidela. Deti dokazou byt kruty, kdyz je nekdo jinej. Dneska mam svoje bryle rada. Jedinej problem je v tom, ze diky tem specifickycm vadam, musim mit i specificky skla, kdy jedno stoji 5,5 tisice Kc (pojistovna vtipne hradi asi 500Kc). A kdyz k tomu chci jeste pekny obroucky, mame to bratru za 15 litru, jen to hvizdne.

  5. Pingback: O matkách a očekáváních… | Žít je umění

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s