Jak … uchovávat vzpomínky

V poslední době se mi několikrát stalo, že jsem o něčem vyprávěla a začala počítat, kolik od oné příhody uteklo let. S překvapením (nebo přesněji řečeno s mírným zděšením) jsem následně konstatovala čísla jako 20, 25 či dokonce 30. Poté, co mě manžel (nebo jiný podobně cynicky naladěný dobrotivec) uklidnil, že zatím netřeba panikařit, neboť „rozhodně bude mnohem hůř“, uvědomila jsem si, jak málo mám na své dětství hmatatelných vzpomínek.

Pamatuju si kupodivu celkem hodně, ale často si nejsem jistá, jestli si některé skutečnosti nebo detaily vybavuju správně a pokusím-li se to s někým ze svých bližních konzultovat, zjišťuju, že je na tom dost podobně, ne-li bídněji. Něco málo je na fotkách, na nichž ovšem jak Harpagon na pokladničce sedí moje maminka a nedá. (Ano, můžeme si za to se sestrou samy, jelikož jsme jí je jako malé často kramařily. Některé jsme poničily, některé poztrácely.) Existuje 33 let stará magnetofonová páska, na níž 2×45 minut téměř bez nadechnutí vyprávím jakousi pohádku o káčátku (po prvních 10ti minutách se příběh zvrhává do pletetní pátého přes deváté). Pár pikošek skrývá několik dopisů a mé pubertální a velmi útržkovitě psané deníky, které jsou pečlivě schované v jedné z beden ve sklepě a o jejichž existenci se oba s manželem tváříme jakože nic. Kdesi v propadlišti dějin skončily mé dětské výkresy, první literární pokusy nebo to červené tričko se Sandokanem, které jsem ve druhé třídě hrozně milovala.

memories

Čím jsem starší, tím víc líto mi to přijde. Všechny ty okamžiky uložené v mé paměti jsou hrozně prchavé, nedají se vzít do ruky, pohladit. Byly vůbec? Moc bych si přála, aby mým dětem jednou zůstalo víc než jen několik vybledlých vzpomínek. A vlastně nejen jim, ale na stará kolena i mě samotné. Pokud jste na tom podobně, ráda se s Vámi podělím o pár tipů, jak na to.

  • Ze všeho nejdřív si poctivě vybavte co nejvíc vlastních vzpomínek z dětství a zamyslete se nad tím, proč si danou věc pamatujte. Těch negativních se pokuste vyvarovat, těmi pozitivními se nechte inspirovat.
  • Foťte – tohle pravděpodobně napadne každého. Ale ne každý je v tom důsledný. Můj muž dělá nádherné fotky, ale vyfotí jich třicet do roka. Mé fotografické dovednosti jsou mírně řečeno neohrabané, zato udělám i 300 fotek za měsíc. Díky tomu, si ale i za dvacet let mohu (na kompozičně i jinak technicky zcela nemožné fotce) připomenout Matyáška-sanitku s červeným a modrým kelímkem na uších místo majáčků nebo Barborku spokojeně se rochnící v kaluži na dvoře. Ano, Photoshopem vymazlené fotografie z ateliéru fotografa jsou fajn (také jich pár mám, protože mám vyjímečně dobrý pocit, že mi to tam sluší), ale ruku na srdce z toho focení jsou spíš noční můry o tom, jak děti přesvědčit ke spolupráci. Momentky ze hřiště, z procházky, z návštěvy přátel nebo z blbnutí doma vypovídají o našich všedních dnech mnohem víc.
  • Natáčejte, nahrávejte – onehdy mi jeden komentář na blogu vnuknul nápad nahrát na diktafon fantastická vyprávění mého téměř devadesátiletého dědy. Jsou to příběhy jako z pohádky a až je budu pouštět svým vnoučatům, budou přes sto let staré. Kameru jsme pořídili pár týdnů po Matyášově narození a snažím se na ni každý měsíc poctivě natočit alespoň jednu minutu – i kdyby to měl být apokalyptický záběr toho, jak se děti rvou. I to je součást našeho života.
  • Fotky i videa dál zpracovávejte – minimálně je dobře archivujte, promazávejte a zálohujte. Pravidelné stahování by mělo být samozřejmostí, ale kdy jste například naposled stahovali obrázky z mobilu? Ty nejlepší si nechte vyvolat a tvořte alba nebo dnes tolik oblíbené fotoknihy (já si je nechávám dělat v DM a mohu vřele doporučit). Ti počítačově gramotnější se mohou vrhnout do úpravy videí. Naše děti milují jejich prohlížení. I když si řadu situací na fotkách nebo nahrávkách nemohou pamatovat, baví je, když jim k tomu dodávám příslušný komentář kdo, kde, s kým. Stále dokola a furt pryč.
  • Zapisujte – nemusíte si hned psát deník nebo blog. Ale zapisujte si nápady, myšlenky, pocity. Pište svým dětem nebo sami sobě dopisy, které „doručíte“ za deset nebo dvacet let. Stejně tak si zapisujte důležité momenty v životě svém nebo svých dětí – první úsměvy, první krůčky, první návštěva u zubaře nebo jméno první lásky ze školky. Dětské hlášky pak tvoří kapitolu samu o sobě. Milá ukázka takových „dětských deníčků“ třeba tady a moc pěkná variace na fotoknihu zase tady.
  • Vytvořte si „dlouhodobý projekt“ – je jedno, jestli každý první den v měsíci budete fotit celou rodinu nebo rok co rok vyznačovat výšku dětí na futru v kuchyni. Ale vytvořte něco, kde je vidět trend vývoje. Čím pravidelněji a déle Vám to vydrží, tím větší hodnotu to pro Vás bude časem mít.
  • Schovávejte – dětské výkresy a výtvory (článek o tom, jak uchovat to podstatné a nemuset přistavět další patro najdete třeba tady), věci k nimž máte Vy nebo děti vážný vztah (ne, nemyslím toho otřesného porcelánového slona od jakési příbuzné, který jen zabírá místo v poličce, ale třeba první dětské botičky, oblíbené knížky, nejmilejší hračku, kšiltovku, kterou dítě nechtělo sundat několik let z hlavy). Důležitá je kvalita nikoli kvantita.
  • Schraňujte rodinné recepty – pokud Vám děti rády pomáhají v kuchyni, vytvořte (společně) knihu oblíbených receptů. Včetně vlastních poznámek, inovací a tipů. Má babička kdysi výborně vařila. Cokoli, co jsme si jako její vnoučata přáli. Jenže vařila „z hlavy“ a „od oka“. Dneska už jí pokročilý Alzheimer nedovolí předat dál všechna tajemství, která se skrývala za tou nejlepší zeleninovou polívkou, kedlubnovým zelím nebo bublaninou lehoučkou jako pírko. Škoda, velká škoda.
  • Udržujte tradice a tvořte nové – všichni asi máme z dětství nějakou představu o tom, jak mají vypadat Vánoce nebo Velikonoce. Ale není třeba svátků ani zvláštních příležitostí k tomu, aby vznikl rituál, který si budou Vaše děti pamatovat. Když jsme v pražské ZOO, musíme do sloní fontány hodit penízek. Vždycky. Matyáš se už od rána ujišťuje, jestli mám v peněžence drobné. Nebo si před spaním vyprávíme o duhovém motýlkovi, který si sedá na zavřená víčka a přináší sladké sny. Jen houšť.
  • Připomínky výletů – přivezte si drobnost z každého (většího) výletu. Kamínek, kytku do herbáře, vizitku hotelu nebo třeba fotku cedule s názvem místa, kde jste byli.
  • Zpovídejte babičky, dědečky, kohokoli – výbornou pomůckou mohou být knihy Moniky Kopřivové Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj. Ti naši je už mají a i když jim jdou „domácí úkoly“ šnečím tempem, vzpomínání je baví.
  • Vytvořte rodokmen svých předků – samozřejmě lze využít služeb profesionálů, ale minimálně základ (4-5 generací) určitě zvládnete v rámci rodiny. Pokud si chcete vzít na pomoc techniku, pak zkuste třeba Ancestry nebo MyHeritage.cz.
  • Spoustu dalších hezkých nápadů, u nichž je mnohem výmluvnější jeden obrázek, než sáhodlouhé popisy, najdete na jedné z nástěnek mého Pinterestu.
  • Nezapoměňte, že nejlepší na vzpomínkách je samotná jejich tvorba, proto buďte spolu a užívejte si, ať máte následně na co vzpomínat.

Jaké fígly na podporu děravé paměti používáte Vy?

Tento článek byl též publikován na blogu Žena007.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Když dělám chytrou. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Jak … uchovávat vzpomínky

  1. avespasseri napsal:

    Tak řekla bych, že mám v tomto velké rezervy. Díky za inspiraci! Já uchovávám zatím jen malé výkresy (moc hezky maluje) a každý rok vytvářím babičkám kalendář s jejími fotkami (každý měsíc je fotka z toho daného měsíce uplynulého roku) a malá tam cosi namaluje. Našla jsem už i ten seznam jejích slov kdesi na roce, roce a půl. Žádné bližší podrobnosti bohužel, ale něco bych zaznamenávat chtěla. A tak trochu ji ponoukám, aby si zážitky psala sama… 🙂 Přece jen už to umí 🙂

    • Alinka napsal:

      Já mám taky rezervy. Ale už dneska 9a to nejsem ještě zas tak stará 😀 ) se ráda probírám vzpomínkami. Ne melancholicky, nemrzí mě, že to je pryč, spíš mi to připomíná, kolik skvělých věcí jsem zažila. A to je krásný pocit.

  2. Dík za nápad s kamerou. Někdy ji vytáhnu i několikrát za týden a pak zas tři měsíce leží ve skříňce. A za připomínku, že Jiříkovo fotoalbum je ale zatím prázdné :(( Ale s focením máš rozhodně pravdu – taky udělám mraky fotek, z nichž pak nejmíň polovinu mažu (tahle je mázlá, tady mi kluci utekli z obrazu, tohle už jsem přece vyfotila stokrát…), ale o tom, čím žijeme, vypovídají dokonale 😉 Jen se bojím, aby mi jednou Jiřík nevytýkal, že Kuba má fotek víc.

    • Alinka napsal:

      Leni, já fotoknihy (dělám je místo alb) taky flákám a nějak nemám volných X hodně hodin/dní na to, abych je zase udělala. Ale snažím se fotit oba pokud možno tak nějak nastejno.

  3. Martina napsal:

    Píšu oběma dětem deník. U prvního jsem psávala všechno (dokonce i dny, kdy jsem přidávala jaké příkrmy, jakou zeleninu apod. – to jsem hojně využila při druhém dítku :)), teď s 2 dětmi už není tolik času, ale stejně píšu, aspoň jednou za čas vždy souhrn za posledních pár týdnů nebo měsíců, co už děti umí atd.
    Fotíme se každoročně u stromečku, už od svatby. Okoukla jsem to u jedněch známých a chystám se fotky konečně nechat udělat, zarámovat a každý rok na danou stěnu přidat aktuální fotku. Bylo super, jak oni tam těch fotek měli už asi 25 a jak šlo pozorovat rozrůstání rodiny a jak děti rostly atd.
    Jinak díky za super článek, některé věci dělám stejně, ale ten nápad s knihou s maily mě tedy nadchnul!!! Já mám takhle zálohované z dřívějška i všechny sms, co jsme si kdy napsali. Jen škoda, že už nebudu, jak tam psala Katka, poprvé těhotná – to bylo času 🙂

    • Alinka napsal:

      Jééé, ten nápad s Vánocemi je moc pěkný. Mě ta knížka nadchla taky, ale emaily (přestože jsme si je tehdy posílali dost) z počátku našeho vztahu schované nemám 😦 .

  4. E. napsal:

    Pinterestí nástěnka je super, určitě se něčím inspiruju! Schraňování vzpomínek je moje vášeň, kromě sepisování rodinných receptů bych si mohla odškrtat asi všechno a těch vzpomínkových artefaktů, co mám za ta léta různě poschovávané v krabicích je nepočítaně. Kdyby to někdo viděl pohromadě, řekne si, že jsem blázen:)

    • Alinka napsal:

      Hihi, počkej, jednou budeš jako stará babka sedět v houpacím křesle obklopená těmi vzpomínkami, vzpomínat na to, jak báječný život jsi prožila a vyprávět o tom pravnoučatům. Tahkle si já představuju ideální stáří.

  5. Pingback: Zabavili jsme se v dubnu | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s