Maminčini zpovykánci

Dneska začnu trochu ze široka. Možná víte, že mám bratra. Nevlastního – z tátova prvního manželství. Je o hodně starší než já a navíc od puberty žije se svou maminkou v zahraničí. Přesto spolu máme moc pěkný vztah a jsme v neustálém kontaktu, byť zprostředkovaném především moderními technologiemi. A právě s bráchou a s tátou jsem těsně po revoluci byla na horách v Rakousku. My dva celé dny lyžovali a táta trávil spokojené dny s knížkou, cigárkem a kávou. Večer pak na nás čekával s nějakou výbornou večeří.

Když se bratr zrovna nesnažil pilovat můj poněkud svérázný lyžařský styl, tahal ze mě pubertální moudra. Asi po třech dnech našeho pobytu mi položil zapeklitou otázku. „Ségra“ ptal se spíš zvědavě než pohoršeně „vysvětli mi, proč když jsme spolu sami, chováš se skoro jako dospělá, že by si až jeden mohl myslet, že jsi spíš moje holka než ségra a jakmile je s námi táta, je z tebe mimino. Kňouráš, jsi pubertální, rozjívená, rozmazlená a já bych ti nejradši jednu střelil.“ Byli jsme sami, byla jsem tedy zrovna v „dospěláckém“ módu a s upřímností svých 13 let jsem se mu pokusila odpovědět.

  • Protože s nikým jiným (vyjma mámy) jsem se tak chovat nemohla. Nikdo jiný by to nepochopil (čehož byl bratrův dotaz koneckonců důkazem).
  • Protože jsem se potřebovala neustále ujišťovat, že mě táta vnímá (rozuměj má rád) i ve chvílích, kdy s bráchou debatoval o dospěláckých, tudíž z mého pohledu nezáživných, záležitostech.
  • Protože jsem se s ním cítila natolik v bezpečí, že jsem nemusela řešit, jestli se to hodí nebo ne.
  • Protože jsem prostě mohla (v tom nejlepším slova smyslu), táta to toleroval a já to oceňovala.

Většina dětí, co znám, se v přítomnosti svých rodičů (a zejména pak maminek) chová jinak než bez nich. Víc kňourají, vyžadují víc pozornosti a tělesného kontaktu, trochu méně poslouchají a víc si dovolují.

I moje děti to dělají. Vědí totiž, že je neodbudu. Že jsem stále dokola ochotná řešit jejich žabomyší války a foukat velká i malá bebíčka. Že se pomazlím stejně ráda jako ony. Vědí, že můžou, že jsem tu pro ně. Že jou pro mě stejně vyjímeční jako já pro ně.

Já jsem ta, koho volají, když je něco trápí nebo bolí. U mě se chtějí schovat, když mají z něčeho strach. A mě chtějí mít nablízku, když usínají. Se mnou se nejraději mazlí a pusinkují. Jsem první, za kým běží s novými objevy a komu se chtějí pochlubit, když se jim něco povede.

Náš vztah je naprosto odlišný od všech ostatních vztahů, které máme nebo kdy budeme mít s jinými lidmi. Já jsem jejich maminka a ony jsou moje všechno. Věřím, že to tak je správně a že až vyrostou, zbyde z jejich zpovykanosti jen láska, jakou já dnes cítím, ke svým vlastním rodičům.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Maminčini zpovykánci

  1. Slovo „zpovykaný“ jsem nedávno slyšela poprvé. Můžeš mi, prosím, vysvětlit význam? Jinak souhlasím, když je maminka v dohledu, chová se většina dětí dost jinak a taky myslím, že je to v pořádku…

  2. Sedmi napsal:

    je to asi vsude podobne 🙂

  3. avespasseri napsal:

    To jsi napsala moc krásně. Někdy si může někdo myslet, že matky „rozmazlujou“. Nebo že by rodiče měli děti uvést do toho „drsného“ světa. Jenže ono je to přesně tak, jak píšeš (tedy i podle mě :-)). S každým máme ten vztah jiný a matka je tu i od toho, aby mělo dítě nějaké útočiště. Kde může kňourat a být tak trochu rozmazlený. Kde ví, že se mu vždycky dostane zájmu a pochopení a péče. A neznamená to, že se tak bude chovat vždycky a všude. Já jsem třeba s rodiči vždycky ráda jezdila na dovolenou i v té „pubertě“ a později, právě proto, že jsem si s nimi nikdy nemusela na nic hrát a prostě být sama sebou. Číst si, nikam nejít. Neříkali, že je to děsný. Netvářili se, že „trhám partu“. Prostě někdy člověk potřebuje prostředí, kde se nemusí řídit jen sociálními pravidly. A chovat se úplně dospěle v tomto slova smyslu.

  4. tornado-lou napsal:

    Hezke:-)

  5. Witch napsal:

    maminka je někdo (a tatínek někdy taky), kdo děla střechu, pod kterou se utečeme před deštěm a můžeme si dovolit nedospívat 😉 No a děcka ráda povykují, tak jsou zpovykanci, ale zároveň je to něco jiného, než fakani, uličníci. Zpovykanec náleží spíše na stranu blahovolnějších výrazů s pochoipením.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s