Programové prohlášení 12. část

Nějak se mi seriál o tom, jak být lepším rodičem zasekl. Tenhle díl jsem odkládala a odkládala, až jsem na něj tak trochu … dočista zapomněla. Ale v konceptech mi naštěstí zůstal, takže tady je.

Sama sebe přistihnu několikrát denně, jak jsem netrpělivá, pokud jde o děti.

Například při oblékání – u nás obvyklá scéna: „Barborko, oblíkneme kalhoty.“ Barborka se nadšeně vrhá po předloženém kusu oblečení a píští: „Sama, sama!“. Vezme kalhoty, třikrát je otočí kolem dokola, následně je začne tahat po zemi (jako pejska), pak je znovu podrobí bližší prohlídce ve snaze vyzkoumat, jak to na sebe navlíknout. Nejdřív to zkusí na hlavu, potom na ruku a až naposled prověří nohy, leze do nich však z opačné strany, případně naruby nebo předkem dozadu. Díky tomu kalhoty pochopitelně „nefungují“ tak, jak by měly. Tenhle fakt ji buď znechutí natolik, že se vrátí k představě kalhot-psa a už je zase smýká po koberci, rovnou je zahodí a nebo začne volat o pomoc. „Neumím, nejde, mami pomoct!“ Když se jí pomoct pokouším, začne mě odstrkovat. „Néééé, sama, sama, JÁ SAMA!“ Tohle si párkrát v různých obměnách zopakujeme, pochopitelně za mého neustálého popostrkování a připomínání: „Barunko, ty kalhoty! Oblíct!“ Vlastně nezopakujeme, protože po pěti minutách celého procesu ji oblíknu sama, jelikož na to „prostě už nemám nervy“.

Ale proč vlastně? Jenom proto, že mám jasnou představu o tom, jak by oblíkání kalhot mělo vypadat – rychle, efektivně, automaticky. Z pohledu dítěte tedy především nudně. Často si zpětně uvědomím, že ji honím jen proto, aby se prostě oblíknula. Nikam neodcházíme, nikdo nemá přijít. Prostě jen proto, že JÁ mám pocit, že by ONA měla být oblečená a taky proto, že vím, že „když chce“, tak to zvládne šup rup. Možná teď budu za nevýchovnou matku (navíc si nejsem úplně jistá, jestli chápete, o co mi jde), ale není nakonec jedno jestli se z pyžama převlíkne v osm nebo v jedenáct?

Večery, kdy je třeba jít brzy spát, a rána, kdy se někam vypravujeme, vypadají podobně, jen víc zvyšuju hlas. Neustále popoháním, připomínám, zkrátka buzeruju. I přesto, že mi ve výsledku připadá, že přidaná hodnota se rovná nule nebo dokonce nabývá záporných hodnot, stejně to dělám a nemůžu si pomoct. V těhle případech se alespoň omlouvám tím, že mám pro svou netrpělivost objektivní důvody.

Často také přispěchávám „na pomoc“ příliš brzy nebo úplně zbytečně, protože mám pocit, že dítěti něco stráááášně dlouho trvá a evidentně to nezvládá samo – nazout si boty, otevřít petku nebo namazat rohlík. Pochopitelně, že ve chvíli, kdy se k potomkovi vrhnu a se slovy „Ukaž, já ti pomůžu.“ začnu danou věc dělat za něj, mi dojde, že to je blbost. Že právě tím, že si něco zkouší sám/sama, se to naučí nerychleji a nejlíp. I když mu/jí to pochopitelně ze začátku nejde. Už jsem o tom dokonce i psala. Ale zatímco teorie je hezká, praxe kulhá na obě nohy. Uvědomuju si, že tohle je jedna z věcí, kterou mám „naučenou“ z dětství. Zejména moje babička, která nás často hlídala, je strašně ochranitelský a pečovatelský typ, který nás dokonale cvičil v nesamostatnosti. Bojuju s tím, více či méně (ne)úspěšně.

A někdy jsem netrpělivá prostě proto, že už mě nebaví čekat – než se ještě postopadesáté sklouznou na klouzačce a pak konečně půjdeme domů, než do sebe konečně dosoukají tu večeři, nad kterou už sedí půl hodiny, než poslechnou a udělají, co po nich chci. Možná by stačilo se dívat na svět jejich očima. Respektovat, že „mají zrovna něco rozdělaného“. Často to pomáhá, ale dost často také ne. Ona to je totiž jedna strana téže mince. Já bych měla respektovat to, že jim něco trvá, že potřebují něco dokončit, prozkoumat, samy vyzkoušet. Jenže ony by stejně tak měly respektovat to, že jsem unavená, také potřebuju něco v klidu dokončit nebo že nám ten autobus skutečně odjíždí už za 20 minut.

Co s tím udělám? Pokud nejsme v časové tísni, nechám děti, ať si se zadaným úkolem poradí pokud možno samy, v klidu, bez mého netrpělivého poposedávání, popohánění. Čistí si zuby pět minut? Uklízí deset autíček do krabice půl hodiny a ještě si s nimi u toho hrají? Tak ať to klidně dělají. Koneckonců, aspoň se tím zabaví. Navíc zjišťuji, že pokud je skutečně nechám, aby zadanou činnost udělaly samy, dříve či později k cíli (byť oklikami) dojdou. Pokud potřebují moji pomoc, řeknou si o ni samy. Je zajímavé sledovat, jak přemýšlejí o možných řešeních a jak se je snaží uvádět do praxe. Pravda, někdy jsou to řešení zcela jiného úkolu než jaký jim byl zadán (pod pojmem úkol mám v tuto chvíli na mysli jakýkoli úkon všedního dne), takže z pohledu dospělého zcela mimo mísu, ale opravdu to tak vadí? Musím říct, že tohle „přenastavení“ dospěláckého mozku na dětský je pro mě hrozně těžké přesto, že mi přijde naprosto přirozené a logické.

Pokud nás čas tlačí nebo prostě o něco jde, je třeba to dětem zaprvé rozumně vysvětlit. To je ale zatím jediné, čím jsem si jistá. Pak už tápu. Jak řešit například uspěchané odchody z domu? Nechát děti, ať si nesou samy zodpovědnost za to, že nestíhají? Jenže kdy je ta zodpovědnost skutečně jejich a kdy už naše? Pozdní příchod do školky si může skutečně „odnést“ dítě, byť učitelky sprdnou spíš vás. Ale pozdní příchod do práce už je můj problém a moje zodpovědnost a obávám se, že přenášet ji na děti je nejen nerozumné, ale dokonce zhola nemožné. A takových případů je denně dvanáct do tuctu. Takže přiznávám, že moc nevím.

Dnes se opravdu VELMI těším na vaše komentáře, tipy a postřehy.

Všechny díly seriálu můžete najít tady.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

34 reakcí na Programové prohlášení 12. část

  1. Tak tentokrát trefa do černého. Tohle mám prostě taky. Moje dospělácká zacílenost na výsledek je k nepřemožení. A přitom si uvědomuju, jak často po mě kluci něco chtějí, a já je odbývám slovy: ano, za chviličku, vydrž, ještě dodělám tady toto. A pak, když mám sama počkat, můžu se ze dvou minut zbláznit.

    Co se týče vzájemného respektu – rozhodně souhlasím. Kluky to učím. Nejsem ten typ, co by nechával dítko vyplakat, pokud jde o skutečnou potřebu, pak se snažím jim vycházet vstříc. Pokud to jde, vycházím jim vstříc i když chtějí prostě pochovat nebo si hrát. Pak ale přijdou okamžiky, kdy jim říkám: „Vztekej se jak chceš. Jí vím, že ode mě teď nepotřebuješ nic, co by nemohlo počkat. Teď si chci v klidu sednout a vypít si kafe. Pak se Ti budu zase věnovat.“

    Moc se mi líbí výchova cestou přirozených důsledků. Bohužel se příliš často stává, že přirozené důsledky dopadají na mě – když se Kubík neobleče a nachladí se, trpím víc já a Jiřík. Zkoušela jsem metodu aplikovat i na manžela – když nehodíš špinavé prádlo do koše a necháš ho ležet v obýváku, tak pak nemáš v čem chodit. Ale jsem to já, kdo musí vítat návštěvy v nehorázném binci, kdo nemůže naučit kluky, aby to nedělali po něm, a nakonec mu to musím vyprat a vyžehlit na poslední chvilku, protože s ním chci jít do společnosti a on nemá co na sebe… Takže jak na to?

    Při čtení článku mě ale zaujala ještě jedna věc: Kamarádka říká, že rozdíl mezi prvním a druhým dítětem je v nejčastěji užívaných slovech: První říká „sama“, druhé „taky“. Nevím, jak se to stalo, ale období „sama“ mě s Kubíkem nějak minulo, vůbec si neuvědomuji, že by někdy projevil zájem se oblékat sám a vlastně jsem ho do toho musela začít nutit, když jsem zjistila, že to umí (Vtipná historka, normálně u nás oblékání trvalo půl hodiny za mojí vydatné pomoci. Jednou ráno si chtěl obléct kroj, a když jsem namítla, že ten se nosí jenom na hody, tak šel a oblékl si ho sám, netrvalo to ani deset minut, přišel jenom, abych mu zapnula knoflíky na „košuli“.) Podobně to máme s Jiříkem a krmením. Vím, že se mu slušně daří najíst samotnému, a přesto se rád nechá nakrmit.
    Asi jsou kluci pohodlní. Nebo reaguji na každé „sama“ s takovou samozřejmostí, že si ho ani nevšimnu?

    • Alinka napsal:

      První odstavec: Naprosto souhlas. Navíc mě napadá, že děti s námi musí „Vytrpět“ spoustu věcí, které si ani neuvědomujeme – třeba nakupování nebo běhání po úřadech, které je nebaví, a podobně. Když pak my máme s nimi hodinu skládat lego, máme kolikrát pocit ztraceného času nebo nudy.
      Druhý odstavec: Snažím se o to podobně. Hodně často se (především s Matyáškem) dohodneme. Zrovna dneska jsme byli v herně s takovou tou obří konstrukcí, kam mohou lézt i dospělí. Děti pořád žadonily, ať to prolejzám s nima a já si zase chtěla v klidu číst. Nakonec jsme se dohodli, že vždycky dvě cesty prolezu s nimi, dvě prolezou samy. Všichni byli spokojení a já přečetla přes 100 stránek 🙂 . Ale někdy to nefunguje. Jedna nebo druhá strana prostě momentálně není přístupná dohodě a přiznávám, že dost často jsem to já, kdo se na nějakém požadavku zasekne a mám problém ustoupit, i když zpětně vidím, že to bylo zbytečné.
      Třetí odstavec: Přesně. Navíc ani když jsem „drsná“ to prostě pokaždé nefunguje. My máme jednu neustále se opakující scénu. Večeře a Matyáš nedojí. Ne že by mu to nechutnalo, ale prostě sní třeba jen půlku a pak už nechce. Ok, je to jeho věc. Důrazně a nejmíň dvakrát ho upozorním, že až do rána žádný jídlo nebude. Odsouhlasí mi to, že ví a že hlad mít nebude. Načež půl hodiny nato, když ho ukládám, začne scéna, protože chce ještě něco k jídlu. Nikdy jsem mu nic dalšího nedala a neustoupila, ať zkoušel, co chtěl. Přesto se to opakuje jednou až dvakrát týdně pořád dokola. A manžela teda nevychovávám. Mám zato, že to měla udělat jeho matka a já si ho zcela při smyslech a dobrovolně vzala. Tak s tím teď žiju 😀 . Myslím, že vychovávat chlapa (byť nenápadně), je blbost. I když občas si aspoň rejpnu 😀 .
      Čtvrtý odstavec: To máme taky stejně. Matyášek taky období „sám“ nikdy neměl. Ne, že bych si ho nevšimla. Naopak, furt jsem na něj čekala a fakt nic. Barča ho má naopak velmi výrazné. Ale „taky“ u ní frčí taky. Respektive tedy u obou 🙂 .

      • Já bych toho chlapa ani nevychovávala, nebýt toho, že tatínek je nejlepší vzor. Dostali jsme nový kávovar a kafe s ním vaří jenom tatínek. Oblíbená aktivita našich kluků? (Jako) melou kafe, šlehají mléčnou pěnu, vaří kafíčko. Chtějí být jako tatínek. A jak tedy docílit, aby svoje svršky ukládali na místa, kde mají být? A jinak co se týče výchovy mužů – můj manžel je skvělý a já ho miluju, ale některé zvyky, které si zřejmě přinesl z domova, mě snášejí ze světa (třeba špinavé ponožky pod stolem). A je to zase o té trpělivosti – někdy jsem v pohodě a přejdu to s drobným rýpnutím a úsměvem, ale jindy udělám peklo, protože přece nejsem služka!!! Většinou to zabere, protože dobře ví, že mám pravdu, ale po 14 dnech jsme tam, kde jsme byli. Proto jsem hledala jinou cestu, jak mu s tím pomoct – já to peklo dělat nechci. A mimochodem – vzhledem k tomu, že jsme spolu před svatbou nežili, jsem o těchto vlastnostech tehdy neměla tušení. Ale máš pravdu – vzala bych si ho i tak 😉

  2. avespasseri napsal:

    No, toť téma :-))) Mně nejvíc vyhovují právě okamžiky, kdy nejsem tlačená časem (školka, škola, práce, autobus, vlak atd.), pak jsem celkem trpělivá. Tedy do té doby, dokud to, co chce dítě (ještě si hodinu hrát na hřišti), se nestřetne s tím, co chci já 🙂 Ke konfliktům nejčastěji dochází, pokud svou trpělivost přetáhnu na hranici a nezačnu se s dítětem domlouvat včas… pak jsem podrážděná a v emocích klesá trpělivost na bod mrazu. Ne-li hlouběji… Takže často pomáhá dohoda 🙂 Nebo prostě připravovat dítě postupně, že za chvíli se končí. Na hřišti jsme měli třeba jako nejzazší dobu zvonění zvonů do kostela (kdy my jsme mířili na večeři).
    Když tlačená časem jsem, tak dělám co můžu, aby to šlo v klidu. Opakuju, pomáhám (obléknout se umí už dávno – je jí skoro osm :-)) – ale i tak, než se ráno rozčilovat a tahat z postele nedospalé, potažmo otrávené děcko, tak ji nechávám spát do poslední chvíle a pak jí probouzím při oblékání… zbytek už se doobleče), vysvětluju, dozoruju… když ani to nefunguje, zvyšuju hlas. Teď už motivuju tím, že takhle ji samotnou chodit do školy nebudu moct nechat (strašně by chtěla). Upřímně řečeno, hodně mi pomáhá, když si ráno můžu zacvičit toho svého Orla, jsem pak klidnější… a také méně otrávená, že taky musím vstávat. Nejhorší jsou totiž ty okamžiky, když je člověk sám otrávený, že zas musí z té postele… 🙂 . Takže jsem zvědavá, jak to budu dělat v zimě… vstávat do tmy se mi už teď nechce…

    • Alinka napsal:

      Jojo, tu přetaženou trpělivost mám někdy taky. Furt pohoda, pohoda a pak to bouchne. O dohody se snažím a jak říkám, někdy to jde, někdy ne.
      S tím vstáváním na to koukám stejně, Taky radši nechám zvěř dospat co nejdýl, než je sice vzbudit dřív, ale pak je mít stejně fňukající a protivný.
      A tedy na mém osobním rozpoložení záleží hodně. Jsou dny, kdy mám pocit, že vydržím naprosto cokoli a ani to se mnou nehne, mám trpělivost jak svatá. A jindy se můžu zbláznit kvůli minutě.

      • avespasseri napsal:

        Přesně, taky někdy šílím kvůli blbostem, když jsem unavená. Je dobrý si to uvědomit, když šílet začne i dítě :-))))
        Ještě jsem chtěla dodat jednu věc: že je to blbý, ale asi musíme dítě učit právě i tomu, že ráno by se mělo převléct :-)) A že pobíhání v pyžamku do oběda je jen výjimka 🙂 To lavírování mezi nastavováním řádu a jeho důsledném dodržováním a mezi otevření se kreativitě a svobodě dítěte, to je kumšt….

  3. jolana88 napsal:

    odpusťe dotaz, možná hloupý – ale proč prostě „neposunout čas“? Oznámit dopředu co a jak. Ráno si přivstat – a budit třeba o 10minut dřív… Být důsledný – konec znamená konec ne ještě jednou – bývá taky problém. Přitom jsem si nevšimla, že by s tím děti měly problém. Zvykly si. (zvykly si taky, že máma 3x neříká).
    Co píše Lenka výše – upřímně – nějak nechápu vůbec. U nás platilo – a platí – např. prádlo není v koši, NENÍ vyprané – bez ohledu na věk. Dospělý není dítě, tudíž já bych do společnosti šla sama.

    • Alinka napsal:

      To je zase o té teorii a praxi. Snažím se o to, ale třeba ta rána – viz komentář pro aves. Mám vyzkoušeno, že i 10=15 minut spánku navíc, kdy děti nechám aby se probudily samy a netahám je z postele já, udělají s jejich náladou hotové divy. Takže nechávám spát tak, abych nám nechala několikaminutovou rezervu. A pak holt pomáhám, oblíkám, v kritických chvílích i krmím. To je v případě školky. Když vyrázíme třeba k někomu na návštěvu nebo na sraz, už jsem se poučila, že před půl 11 prostě nejsme schopní nikam dorazit a okolí už to o nás ví. Pochopitelně se nabízí možnost jít spát dřív, aby děti dřív vstávaly. Pominu-li fakt, že naše rodine je prostě ránospací a že mi pozdní vstávání potomstva vpodstatě vyhovuje, pak manžel chodí z práce až před sedmou a pokud chci, aby si ho děti aspoň trochu užily, nemůžu je zahnat do postele v půl osmý.
      Důslednost je ohromně důležitá. Psala jsem o ní hned v několika předchozích dílech. Naprostý souhlas. Ale jak už jsem psala Lence: 1) manžela opravdu nevychovávám, 2) někdy ani to nezabírá, viz scéna s večeří.

      • jolana88 napsal:

        mám jiné zkušenosti. Odvádět do školy (školky) sotva probuzené dítko bych nemohla, a tak jsem je naučila vstávat dřív. Zpočátku malátní – srovnaly se. Ale nejlepší je, když každý dělá tak, jak vyhovuje. V podstatě se děti více přizpůsobují dospělým.

        • avespasseri napsal:

          Má zkušenost v tomto zní, že když je potřeba změnit rytmus, tak se holt musí párkrát dítě probudit dřív, než by se probudilo samo. Srovná se. Ale dělám to pouze pod podmínkou, že to, oč ho vzbudím dřív, si posune při uspávání – že prostě únavou vytuhne dřív 🙂 A že je opravdu po pár dnech v tu ranní hodinu více méně vzhůru, když má vstávat. Sama nesnáším, když mě někdo budí ze spaní :-)) Nemluvě o tom, že nedostatek spánku má spoustu negativních vlivů…

          • jolana88 napsal:

            to bychom se dopracovaly k tomu, že přebytek spánku (který si mnozí ani neuvědomují) je podstatně horší. 15minut (aniž by spát šly dřív), není tak hrozné, aby došlo ke spánkové deprivaci. Přitom se tím vyřešila spousta věcí. Starší dcera třeba stihla před odchodem z domu otevřít oči, ostatní se nasnídat a „probrat“. Druhá věc – zdá se to sice brzy, ale vstávání je jeden z důležitých návyků s nímž může být velký problém do budoucna. Některé školy mají vyučování od sedmi (např.laborky), nemluvě pak o zaměstnání. Běžné je u nás – 20:30 – 6:30.

          • avespasseri napsal:

            Nejde ani tak o spánkovou deprivaci, to těch 15 minut asi nezařídí (i když u nás to může být třeba i hodina :-)), jako spíš o celoživotní frustraci z buzení se na budík :-)))))))
            Takže budit na budík ne a chodit dřív spát ano. Právě kvůli tomu návyku na vstávání bez budíku. Já při stávání na budík, případně přerušení spánku, měla i fyzické následky… a dodnes mi to nedělá dobře. Takže když není zbytí, nastavuju budík o půl hodiy dřív, abych se stihla srovnat… ale zato jsem večer v době, kdy ještě není čas jít spát, dost unavená. Což se tedy naštěstí teď s Orlem výrazně změnilo… večer nejsem tak unavená a ráno vstávám o dvě hodiny dřív :-)) Cvičení postojů má své kouzlo :-))))

      • Vtipné je, že každá rodina má svůj rytmus a považuje ho za ten nejlepší 🙂 Moje děti kupříkladu brzy vstávají, ale také chodí brzy spát (v šest už chystám večeři, do půl osmé obvykle oba spí). Mě to vyhovuje, protože ranní vstávání mi problém nedělá, zato večer už chci mít klid. Negativní stránkou je, že když se chceme zúčastnit některých akcí, tak to prostě nejde, protože jsme všichni tři (včetně mě) poměrně tvrdě režimoví. Zrovna nedávno jsme měli jedno z našich pravidelných grilování s kamarády – celoodpolední akce. Zádrhel je, že pro nás je celé odpoledne od dvou do šesti, kdežto pro ostatní od čtyř do osmi. Stejně tak třeba minulý týden byl u nás dýňový večer s táborákem – akce spolupořádaná školkou, začátek v půl šesté. Těžko někomu vysvětlovat, že pokud se máme zúčastnit, tak by musel už v šest hořet táborák, abych klukům k večeři upekla špekáčky a mohli se (s ošizením většiny večerních rituálů) zdržet aspoň do půl sedmé.
        Přesto mi to takto vyhovuje a nehodlám to měnit. Stejně tak zřejmě Alince vyhovuje, jak to mají, a chápu to už kvůli pozdním návratům tatínka z práce. Nejspíš bych to v této situaci nedělala jinak. Jenže můj muž sice chodí domů pozdě (když příjde v sedm, mám pocit, že přišel celkem brzy, a to vstává na šestou), ale večer už na kluky stejně moc náladu nemá. Na druhou stranu se často staví doma přes den a zdrží se třeba hodinu či dvě.

    • Problém je, že ten přirozený důsledek opět dopadá na mě: buď půjdu sama (a to jsem nechtěla, chtěla jsem jít s ním) nebo vytáhne z té hromady prádla, co mu visí přes domácího sluhu, něco, co není úplně špinavé, ale je dostatečně zmuchlané. V tom případě jde se mnou a já ve společnosti vypadám jako šmudla, co není mužovi schopná vyžehlit košili.

      • jolana88 napsal:

        na Vás přeci dopadne jen to, co dopadnout necháte. Mám zřejmě nastaveno jinak – buď chci být důsledná – a tudíž jdu sama, ačkoli s ním bych šla radši – anebo – jak se „předpokládá“ to stejně uklidím (tudíž proč by se měl někdo vzrušovat?). Už vůbec mi hlava nebere, proč Vy byste měla vypadat jako šmudla? Není přeci problém uvést pravou příčinu. btw- ponožky pod stolem jsou, podle mého, vůči ostatním členům rodiny, min. neslušné.

        • Jsou situace, kdy se jít sama zkrátka nehodí. A pořád platí, že důsledek dopadl na mě, protože já sama jít nemůžu nebo nechci.

          S ponožkami máte rozhodně pravdu, je to nechutné předpokládala bych, že ho to odnaučila maminka. Ale když to neudělala, jak to mám udělat já? Stejné je to i s oblečením, které svlékl a odložil v obýváku. Jak byste tedy docílila dopadení přirozeného důsledku na něj? Zvlášť v případě, že on je tam nechá večer a přes den je v práci, kdežto já v tom s dětmi žiju a potažmo přijímám návštěvy. Poraďte, budu ráda.

          • Jen pro představu hypotetická situace – dostali jsme darem lístky do divadla. Já do Brna neřídím, takže jít sama v tomto případě nepřipadá v úvahu. Ostatně bych o to ani nestála.

          • A ještě na obranu vlastního muže – ať to nevypadá, že žiju s prasetem 🙂 Sám si je toho vědom a tvrdí, že nebýt toho, že přichází domů unavený (v sezóně pracuje i 16-18 hodin denně), nedělal by to. Pravda je, že když je méně práce, jsou tyto případy míň časté a v některých případech to chápu a dokážu tolerovat. Každopádně se domnívám, že mu chybí návyk, že se při svlékání oblečení ukládá zrovna tam, kam patří – čisté do skříně, špinavé do prádla.
            Vlastně se pohybuju v začarovaném kruhu – chci naučit děti, že je dobré žít v pořádku? Pak ho musím doma udržovat. Nechci být služka své rodiny? Pak budeme žít v binci.

          • avespasseri napsal:

            A co jít na to RaR způsobem, a la XY, ponožky? :-))) Bez uštěpačnosti, bez hněvu, prostě konstatovat, že je někde něco, co tam nemá být a že o tom mluvíš prostě proto, že to chceš jinak? Co nevýchovná dohoda?? :-)) Vysvětlit mu svůj postoj, tak, co říkáš tady, říct i jemu… ten svůj rozpor mezi služkou a snahou naučit děti uklízet po sobě. Někdy bývá problém v tom, že své požadavky podáváme způsobem, který v tom druhém nevyvolává touhu vyhovět, ale spíš se bránit. Já sama jsem občas bordelář… když nemám náladu, jsem unavená, prostě se cítím fakt pod psa, tak když pak manžel přijde s tím, že je doma „bordel“, tak to spíš chápu tak, že místo aby vnímal, že se asi necítím dobře, a proto nekmitám a neuklízím, tak „buzeruje“. Obvykle se poté žádný úklid nekoná, jen jsem ještě otrávenější. Když si se mnou prostě jen promluví, čímž mi pozdvihne náladu, tak pak jdu a ráda uklidím sama. Taky nechci žít v chlívku :-)))) Taky je to otázka určité spolupráce – někdy uklízím já po něm, někdy on po mě 🙂 Spoustu návyků jsem si také z domu neodnesla a návyky se pak už jen těžko budují… obzvlášť těžko, když je člověk unavený z práce…

          • Aves, zkoušela jsem všechno. Dohodu, RaR, nadsázku a vtip, scény, štítivé odnášení před ním, ignorování a čekání, kdy si všimne sám (dospěli jsme ke třem párům)… Jak už jsem psala, často pro to mám pochopení, protože vím, že je unavený, na druhou stranu já jsem taky někdy dost unavená na to, abych to uklízela po něm.
            Když tak nad tím přemýšlím, tak možná můj největší problém s tím je hlavně v tomto: Když to po něm neuklidím a pak k nám přijde moje mamka a sestra (bydlí vedle, takže chodí často), začnou ho kvůli tomu pomlouvat. A já nevím, co s tím, protože ho na jednu stranu chápu, a na druhou stranu vím, že mají pravdu a že nenechat ponožky pod stolem a triko na gauči je základní návyk. + k tomu ty děti, kterým ty vhodné návyky chci vštípit.

          • jolana88 napsal:

            přítel taky pracuje dlouho – 12-14 hodin, celoročně. Jednoduše jsme se domluvili, že svlékat se bude v koupelně. Btw. taky jsem dělala 12 – a věřte mi, že těch pár minut navíc nehrají roli. Jde o to sám chtít .

          • No právě o tu vnitřní motivaci jsem se snažila. Ne a ne ji najít.

  4. tornado-lou napsal:

    jo, je to pravda. a u nás je to kolikrát totéž.
    chm. ale nevýchovné řešení kupodivu pomáhá. ten starší se začal oblíkat úplně sám a bez řečí a bez všeho, takže výpravy do školky jsou o hodně jednodušší.

  5. avespasseri napsal:

    Hmm, tak to už jsme vyčerpaly všechny možnosti, co s tím :-)) Teď už to tedy jen přijmout tak, jak to je, a pokusit se o domluvu s matkou a sestrou, že pomlouvání je taky špatný návyk :-))))))) S těmi dětmi je to ovšem problém. Ale vzhledem k tomu, že ten bordelář jsem doma hlavně já sama, tak jsem se smířila s tím, že tohle své dítě nenaučím a bude si s tím muset později nějak poradit. Oproti dobám na škole jsem se výrazně srovnala… a beru to tak, že je dobré minimálně tomu dítěti ukázat, že pořádek má svou hodnotu. Což ukazuju v okamžiku, kdy jdu a vrhám se do uklízení, protože čas od času fakt chci, aby to u nás doma bylo hezké. Nebo v okamžiku, kdy ten její bordýlek uklidím sama. Vlastní příklad, no. Taky se to jednou naučí, ale asi to nebude její priorita, jak u mě. Na šúrování jsou nejlepší Panny, například má sestra :-))

    • Já už to tady psala, že jsem se s tím v podstatě smířila a neřešila bych to, nebýt kluků (a babi a tety). Jinak je totiž skvělý, má spoustu úžasných vlastností a já ho neskonale miluju 🙂 Vlastně jsem nečekala, že bychom to nějak vyřešily, protože už jsem opravdu zkusila snad všechno. Původně jsem to sem napsala jen jako demonstraci toho, že ne vždy dopadají přirozené důsledky tam, kam by měly 🙂

      • avespasseri napsal:

        Já vím 🙂 S přirozenými důsledky je problém ten, že ony velmi často nedopadají jen na ty, kterých se týká. Čímkoliv je vždycky zasaženo víc lidí než jen ten, koho se to týká primárně. Otázka spíš zní, který přirozený důsledek které situace (uklízím, nebo žiju s ponožkami pod stolem) si zvolím jako pro mě přijatelnější. A láska tu velmi pomáhá :-))))))

    • Takže jsme tady Alince vlastně jen zbytečně zaneřádily nástěnku 🙂

  6. Alinka napsal:

    Vy jste se ale rozjely 🙂 . To není výtka, jen konstatování faktu. Mám komentáře moc ráda a tohle se vyvinulo ve velmi zajímavou diskusi. A přijde mi, že jste si to i samy uzavřely a vyřešily, dokonce s happy endem – žili spolu šťastně a spokojeně až navěky (i se špinavejma ponožkama pod stolem) 😀 . A taky mě inspirujete k dalšímu článku. Třeba ho tak za dva tři roky svou šnečí rychlostí vyplodím 😀 .
    Pro jolanu: ad spánek: Nějak se mi příčí považovat „včasné vstávání“ za „důležitý návyk“. Zaprvé naprosto souhlasím s aves ohledně frustrace z buzení budíkem (nebo kýmkoli/čímkoli jiným). Každý člověk bez ohledu na to, jestli je to dítě nebo dospělý má ze vstávání i ze spánku celkově mnohem lepší pocit, když se vzbudí sám o sobě, tedy ve chvíli, kdy je vyspaný, než když ho ze spánku někdo/něco vytrhuje. A to i ve chvíli, kdy by mezi těmi dvěma okamžiky byl třeba jen 10 minut rozdíl.
    Zadruhé je podle mě důležitá celková doba spánku v průběhu 24 hodin, nikoli to, v které části dne spíme. Shodneme se spolu, že jak nedostatek tak přebytek spánku je škodlivý. Myslím, že nějaké výzkumy prokázaly, že to druhé je dokonce výrazně horší. Ale taky je nepopiratelné, že existují skřivani a sovy. Já jsem po svém otci typická sova. Nejvíc energie v průběhu dne mám zpravidla po šesté hodině odpoledne. Když jsem se učívala na zkoušky, nikdy jsem se nedokázala soustředit v průběhu dne (byť zcela odloučená od světa a všech rušivých elementů). Jakmile odbyla šestá, jako kouzlem to šlo jak po másle a já si vydržela cpát fakta do hlavy klidně do dvou v noci. Ráno mi pak pochopitelně vyhovuje si přispat. Když nepočítám školní léta, bylo několikaleté období, kdy jsme vstávala po šesté. Několik let, den co den i o víkendu. Zkoušela jsem se to totiž „naučit“. Víceméně mi to nedělalo problémy, což znamená, že se na to opravdu dá zvyknout, ale cítila jsem, že to prostě není rytmus, který by mi vyhovoval. Protože ve chvíli, kdy jsem šla třeba v deset večer spát, mozek mi jel na plný pecky i přesto, že jsem vstávala v šest.
    Stejně tak znám lidi, kteří to mají naprosto obráceně.
    Problém je v tom, že fungování škol, školek a řady zaměstnání je nastavený spíš pro ty skřivany (což já osobně považuju za veliké příkoří 😀 ). Přijde mi logičtější cesta, kterou se právě zaměstnavatelé začínají vydávat, a to je flexibilní ranní příchod do práce. Skřivani ať si chodí na sedmou, sovy do půl desáté. Uvědomuju si, že třeba ve škole tohle může být přinejměnším problematické, ale určitě ne neřešitelné.
    ad „šmudla“: Tohle hodně záleží na tom, jak to má která z nás nastavené. Já jsem v tomhle asi hodně konzervativní nebo staromodní (nebo co?) a mám ráda rozdělení rolí. Netřeba mít to typicky mužské a typicky ženské, spíš tak, jak to konkrétní dvojici vyhovuje. Já se starám o prádlo a všechno okolo toho. I když to znamená, že jednou za čas prostě proberu manželovu hromadu špinavých věcí, co má na židli v obýváku. Já přebírám 95% péče o děti. On zase chodí do práce, dělá většinu nákupů a v řadě případů vaří. Já pak po něm často uklízím kuchyň. Úklid obecně většinou vyplyne tak nějak na střídačku, podle toho, koho prvního dožere špinavá vana. Nemám pocit, že by jeden z nás sloužil tomu druhému nebo že by jeden zneužíval toho, že ten druhý dělá něco víc. Základem společného soužití je se o sebe VZÁJEMNĚ a o prostředí, v němž žijeme, SPOLEČNĚ starat a pečovat. Pokud by jeden z nás vyrazil do společnosti ve špinavém nebo zmačkaném, je to vizitka i toho druhého. Minimálně v tom smyslu, že mu to nevadí. Mě osobně třeba ušmudlaní lidé vadí a tak by mě minimálně zarazilo/překvapilo, kdyby třeba kamarádčin manžel dorazil na návštěvu divadla jako santus. Netřeba kvůli tomu hned házet kamarádku a jejího muže do pytle „prasata“, ale udělat si vlastní názor na jejich vztah k hygieně mi přijde logické. (Prosím neslovíčkařit, potkám-li dělníka ušmudlaného od šmíru, je to samozřejmě vpořádku, přijdu-li do banky, kde mě uvítá chlapík, co by potřeboval osvětlit funkci deodorantu a já s ním mám půl hodiny něco řešit, dost mě to dožere.)

    • Na článek jsem zvědavá 😉

      Já jsem taky pro rozdělení rolí – nebudu po mužovi chtít, aby žehlil a on po mně nebude chtít, abych šla vyměnit letní pneumatiky za zimní. Pravda je, že těch „typicky mužských“ prací je výrazně míň, takže usiluju alespoň o částečné zapojení do běžného běhu domácnosti. Stejným způsobem chci zapojovat kluky. Což mě tedy přivádí k otázce (když už jsme se tak krásně rozdiskutovaly) – kdy a jakým způsobem s tím začít? Teď nemyslím to, že pracuje maminka a dítko „pomáhá“, spíš reálné přidělení povinností. Zejména maminky starších dětí, jaké máte zkušenosti?

    • jolana88 napsal:

      zřejmě jsme měli štěstí – ale nikdy jsme doma neměli budík. Ani já bych nedokázala, asi, „surově“ vytáhnout dítko z postele. Pomaloučku, polehoučku. Ano, souhlasím s Vámi, že by se mělo – chodit déle do školy i práce. Zaměstnavatelů o nichž hovoříte je stále poskrovnu. Že by škola, potažmo zaměstnavatel, dobrovolně přistoupil/a na pozdní příchody, pochybuji. S „nevědeckým“ dělením sovy-skřivani souhlasím absolutně. Jedna z mých dcer je sova tak dokonalá, že si dokonce na rok přehodila rytmus. Nepřeji snad ani nejhoršímu nepříteli. S docházkou do škol byl problém (proto posunutí rytmu), a to měla štěstí na vstřícné pedagogy. S těmi, co nemají pochopení by při zavedeném systému byly problémy značné. Vezmu-li tedy v potaz možné budoucí restrikce a stres – považuji za lepší dítě navyknout.

      • jolana88 napsal:

        omlouvám se – odkliklo se mi dřív. Nezmiňuji extrém – z mého okolí, kdy má slečna – 17let, chytrá, milá – dokonce od lékařů potvrzeno, že není schopna dojít dřív než v 10:30 – a zatím to vypadá, že bude bez vzdělání. Neexistuje zařízení, kde by na tohle byli ochotni přistoupit.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s