Vzdělávání – nikdy za Nepálem, ale brzo za Keňou

(FB status pana Ondřeje Šteffla ze dne 26. listopadu 2014)

Nedávno jsem navštívil Keňu a jako vždy jsem se zajímal o vzdělávání. Přinesl jsem si tři postřehy, které jistě samy o sobě mnoho neznamenají, ale jsou signálem zcela odlišného přístupu ke vzdělávání mladé generace, než máme u nás. Přístupu, ve kterém je Keňa daleko před námi.

Během mé návštěvy slavila Keňa Den hrdinů. Nevím proč, ani kdo byli ti hrdinové, kvůli kterým státní svátek vznikl. Jisté ale je, že prezident o nich v televizí přenášeném projevu nemluvil. Mluvil o dětech a mladé generaci, to jsou v Keni hrdinové dnešní doby, „do nich vkládáme své naděje“. A u nás? Podívejte se do novin, poslechněte si ministra školství nebo prezidenta. Neučí se, podívejte, kolik jich neodmaturovalo, mají tituly a nic neumí, jsou líní, vyzkoušíme je na konci deváté třídy a ty, co málo umí, nepustíme dál studovat, máme moc vysokoškoláků atd. atd. Psychologové ovšem už dávno vědí, že každý člověk, a děti zvlášť, z velké části naplňuje očekávání, které do něj vkládá okolí. V Keni i u nás.

Druhá zajímavost. Keňa je dobře pokrytá mobilním signálem včetně připojení k internetu, často lepším než u nás. Jaké bylo moje překvapení, když jsem něco hledal na Wikipedii, a zjistil jsem, že pro Wikipedii je připojení zdarma. Vzdělávacích zdrojů na internetu i u nás rychle přibývá: MOOC kurzy, Khanova škola, Pro Středoškoláky, Mimo školu, Druhá noha atd. atd. Mobilní telefon s připojením má v Česku kolem miliónu školáků, většina z nich jej využívá spíše na Facebook než na co jiného, a většina z nich opatrně, neb platí každý megabyte. Napadlo někoho, třeba na ministerstvu školství, vyjednat s telekomunikačními společnostmi, aby vybrané vzdělávací zdroje byly zadarmo? V Keni je to nejspíš napadlo. Chápou, že i tohle je pro vzdělání národa důležité.

A za třetí. V Keni není v rodičích ani v učitelích zabudována představa, že škola má vypadat tak jako ta jejich. Není to tak prostě proto, že většina rodičů do žádné školy nechodila. To jistě není jejich zásluha, ale spíš náš problém. U nás se totiž naprostá většina rodičů i část učitelů modernějšímu přístupu ke vzdělávání brání. Jsou překážkou vývoje. Chtějí, aby se jejich děti učily podobně jako oni a to, co se učili oni. Protestují proti zavádění Hejného metody, jsou nespokojení, když se děti neučí nazpaměť všechny Přemyslovce a ve škole vynechají Jiráska. Nikdy neslyšeli o pojmech jako je konstruktivismus, Extended Learning Oportunity, Learner-centered paradigma, převrácená třída, o možnostech využívání neškolních vzdělávacích zdrojů či o dlouhodobě dobře fungujících alternativních školách jako jsou školy Sudbury Valley, Ancora, Montessori, Daltonský plán, o projektech jako je škola Da Vinci, Přírodní gymnázium, ALtSchool či projektech Sugata Mitry. Těžko ale rodičům vyčítat, že neznají nic jiného než svou školu a nic jiného si neumějí představit. Otázka je, zda tohle někdo chce řešit. Zatím se zdá, že spíše naopak. Mnozí včetně velké části elit pokládají za ideál takové vzdělávání, jaké jsme zde měli před lety, chtějí školu svého mládí, jak si ji idealizovanou pamatují. A to bez ohledu na změny ve světě. Jako by chtěli zrušit auta a vrátit se k jízdě na koni. Prostor pohnout se dopředu je tak v Keni mnohem větší než u nás.

Viděl jsem také vesnici Masajů. Přistěhovali se nedávno, z Tanzanie. A víte proč? V Keni dostanou jejich děti lepší vzdělání.

Zatímco naše zaostávání ve vzdělanosti za Nepálem si Miloš Zeman před 25 lety vymyslel, to, že se český průměr vzdělanosti může ocitnout za Keňou, je možné. Nebude to hned, ale stačí ještě pár ministrů jako Dobeš nebo Chládek, nezájem politiků o oblast vzdělávání, a slabší část společnosti už úplně přestane vnímat svoji zodpovědnost za vzdělání svých dětí a ty se ztratí v jednotně státem (špatně) řízeném systému. Naštěstí se část rodičů své odpovědnosti za vzdělání svých dětí ujímá stále vehementněji, hledají vlastní cíle a vlastní cesty ke vzdělávání. A možností, které jim svět nabízí, přibývá. Otázka je, zda to v průměru na Keňu bude stačit.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co mne zaujalo ..., Vzdělávání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Vzdělávání – nikdy za Nepálem, ale brzo za Keňou

  1. Sedmi napsal:

    velmi zajimave…

    • Alinka napsal:

      Vid? Ono to s tou Kenou nebude tak horky. Staci si nejaky rozhovor s Luckou Tamasovou a je jasny, ze tam jsou na mnoha mistech radi za skolu vubec a uz zas tak neresej jakou. Ale zaujala me ta zamysleni smerem k ceskemu skolstvi a je celkem jedno, s jakym statem se to srovnava. Nejak tu skolu ted hodne resim, mam v hlave brouky. Velky brouky.

      • Sedmi napsal:

        jo, brouky mam taky… hlavne mam brouka, jestli jsem neudelala chybu s tou soukromou skolou 😦 ach jo…

      • avespasseri napsal:

        Pravda je, že když někomu vyprávím o tom, že ta moje nedostává ve škole známky, tak se většinou tváří, že to by nechtěli. Když budu drsná, tak mi to trochu připomíná Keňu atd. v tom, jak ženy, co prošly obřízkou, do toho nutí své dcery. Ze známkování mohlo mít radost jen mizivé procento jedničkářů a dvojkařů, ostatním to buď bylo ukradené, nebo z toho (a z vysvědčení a reakce rodičů) měli tak trochu hrůzu. Ale nedokáží si představit, že by to mohlo jít i jinak….

        • Alinka napsal:

          A ona chodi do statni skoly?

          • avespasseri napsal:

            Jo, jo, do státní. Ale paní ředitelka je osvícená bytost, kromě dvou (letos tří) prvních tříd se tam otevírá každý rok i jedna Montessori třída. Od letošního roku prvně (nebo už loni?) druhý stupeň. Matem. jedou podle Hajného. To ústní hodnocení je první tři třídy, u výchov prvních pět tříd.

          • Alinka napsal:

            A pozorujes u ni takove to vyhoreni, co maji deti v „klasicke“skole nebo je to zatim v pohode?

          • avespasseri napsal:

            Chodí do druhé třídy a o vyhoření nemůže být řeč :-)) Do školy chodí ráda. Má ráda matematiku. Ale nejradši družinu :-))

  2. narunill napsal:

    Až budu mít jednou děti, nechci je poslat do obyčejné státní školy, raději bych je přihlásila do Montessori nebo jiné školy podobného typu. Nejsem totiž přesvědčená, že ta klasická je nejlepší cesta ke vzdělávání dětí. A rozhodně není žádná výhra mít titul z vysoké, spoustu lidí s titulem jsou bez práce a mnohem lépe se mají lidé se střední školou, které mají větší zápal pro práci. Toto hodnotím z vlastních zkušeností a podle svého okolí.

    • Alinka napsal:

      Souhlasim. Jenze s temi skolami to neni tak jednoduche.
      Zaprve alternativni skoly jsou v 99% nestatni, coz znamena, ze neco stoji. Ted nechci pusobit jako levicak, naopak, souhlasim se zavedenim skolneho a je mi jasne, ze investice do vzdelani, je jedna z nejlepsich investic vubec. Kdyz ale uvazim, ze prazske soukrome skoly stoji casto kolem 10k mesicne, to vse nasobeno dvema, budu velmi premyslet, jestli neni lepsi a ekonomicky vyhodnejsi bud ucit deti sama (na coz si netroufam) nebo je dat do bezne skoly a „usetrene“ penize pouzit na dalsi mimoskolni formy vzdelani.
      Zadruhe takovych skol je stale jako safranu. Ano, pribyvaji dalsi, ale velmi predbeznym pruzkumem jsem zjistila, ze ac zijeme v Praze, nejblizsi takova skola je od nas 35 minut autem (uvazuju spicku) nebo temer hodinu MHD. Coz je, co si budeme vykladat, fakt opruz. Jako dite jsem dojizdela 25minut od treti tridy a hodne me to stvalo. To, ze bych se bala, ze dite neco prejede, ani nezminuju.
      Zatreti (a to ja sama povazuju za problem nejvetsi) kvalita soukromych skol je jeste nevyzpytatelnejsi a kolisavejsi, nez u tech statnich. Samozrejme jsou urcite znaky, podle kterych se da alespon trochu usuzovat, jestli je skola opravdu kvalitni nebo ne. Ale poznat dnes opravdu kvalitni skolu, je podle me velmi VELMI tezke.
      Mame na to tri roky, jsem zvedava, jak to u nas nakonec dopadne.

  3. Lenka napsal:

    Protože jsem z vesnice, mám na výběr vlastně jen dvě alternativy – místní školu nebo jakoukoli formu domácího vzdělávání. Druhou variantu jsem (prozatím) zavrhla. Zaprvé mé sobecké já se potřebuje seberealizovat i jinak než péčí o domácnost a vzděláváním dětí (paradoxně si ale umím představit to, že bych byla průvodcem při vzdělávání cizích děti, což by se dalo vyřešit třeba komunitní školou). Druhým a mnohem silnějším důvodem je sociální vyloučení. Tady zná prostě každý každého. Běžně to sice považuji za výhodu, ale v tomto případě nechci na své děti nalepit značku „to jsou ti, co jim není dost dobrá místní škola“. Na druhou stranu mám za sebou vlastní zkušenost, kdy pro mě nástup na víceletý gympl byl sice vytržením ze sociálního prostředí vrstevníků, zároveň byl ale vysvobozením, protože jsem najednou přestala být „ta šprtka“ – tam jsme prostě do této kategorie spadali skoro všichni.
    Řešit to nejspíš budu až v okamžiku, kdy to bude aktuální. Přesto často „vypouštím“ ven informace, že ten současný vzdělávací systém není úplně OK. A tajně doufám, že se něco změní dřív, než dojde náš čas.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s