Generační

Poslední dobou vedu se svou maminkou dlouhé debaty na téma výchova. Nehádáme se, ale zastáváme často dost odlišné názory, a tak mě to hodně nutí přemýšlet, abych dokázala své vlastní postoje odargumentovat.

Napadlo mě srovnat si přístupy k výchově za tři generace – babiččinu, máminu a moji. Sepsat to, co si pamatuji, ať už ze svého vlastního dětství nebo co jsem měla možnost odpozorovat při výchově Barborky a Matyáška. A je to docela zajímavý.

Předesílám, že své maminky i babičky si velmi vážím a byť tu do nich trochu rýpu, jsem ráda, že je mám. Koneckonců vychovaly mně a troufám si tvrdit, že to udělaly docela dobře 🙂 .

Barborčiny první narozeniny a čtyři generace v ženské linii

Barborčiny první narozeniny a čtyři generace v ženské linii

Babička

  • Stala se matkou na počátku 50.let minulého století, bylo jí tehdy 24 let. Měla dvě dcery.
  • Středobodem její výchovy a vlastně celého vesmíru bylo jídlo. Za války zakusila, co to je hlad a proto se celý žívot starala, aby všichni měli neustále plné žaludky a dobře prospívali. Nedávno jsem ji byla navštívit v nemocnici a zrovna jsem se trefila do doby večeře. První, na co se ptala hned po pozdravu, bylo, jestli nemám hlad a nedám si s ní. Během hodiny se zeptala ještě šestkrát.
  • Byla vždy výborná kuchařka, vařila hodně a ráda. Ale kromě toho nám (i našim dětem) neustále podstrkovala sladkosti pochybné kvality – čokoládky, bonbónky, sušenky. Nic nepomáhalo vysvětlování ani prosby. Když zjistila, že se mi to nelíbí, dávala dětem sladkosti tajně. „Vždyť to je jen trocha sladkýho. Ty jim taky nic nedopřeješ.“ Hudrovala na mě, když jsem jí kárala, ať to nedělá.
  • Přijít včas k jídlu je základ dobrého vychování. Sednout ke stolu, bez mluvení a opičáren všechno sníst. Teprve pak se zase začal točit svět. „Honem, jez! Budeš to mít studený!“ Asi nejčastější věta, jakou jsem od ní kdy slyšela.
  • Babička je velmi ochranářská. Malým dětem nepatří do ruky vidlička nebo konvička s vodou. Co kdyby se píchly nebo polily. Nesmí lézt samy na židli (mluvím o dvouleté Barče, která běžně sama leze na prolézačku vysokou dva až tři metry), protože co kdyby si ublížily. „Pozor! Spadne!“ Nejčastější proslov číslo dvě, často ve formě nervy drásajícího výkřiku. Zpočátku jsem se vždycky vyděsila, že potomek padá přinejmenším z prvního patra, abych následně zjistila, že zcela suverénně stojí na 20 centimetrů vysokém štokrleti, aby viděl na stůl.
  • Všichni bychom měli sedět doma na zadku, aby se nám náhodou venku něco nestalo. Když jí řeknu, že jedeme na výlet do ZOO, tváří se tragicky a třikrát mi důrazně připomíná „Ať na ty děti, proboha, dávám pozor!!!“
  • Vyvádí ji z míry, co všechno dětem dovolím. Onehdy se Matyáš počmáral fixou na ruce až k lokti. Zatímco já ho pouze upozornila, že to půjde špatně umýt, babička z toho byla půl dne špatná. Často mi říká, že to, co si mé děti dovolují, by si tedy za starých časů ona se svými sourozenci nedovolila.
  • Je neuvěřitelně obětavá, své vlastní rodině věnovala veškerý svůj čas a péči. Mě se sestrou, sestřenici i bratrance hlídala velmi často. Řekla bych, že výrazně častěji, než to dělávaly jiné babičky. Nikdy jí to nebylo zatěžko.

Maminka

  • Narodila jsem se na konci 70.let minulého století, když mamce bylo 26. Má sestra o šest let později.
  • Jídlo narozdíl od babičky neřeší vůbec. Je to pro ni pohonná hmota a když dítě zahlásí, že má hlad, prostě něco dostane. Klidně dá ročnímu batoleti napít kávy nebo předloží párek ohřátý v mikrovlnce.
  • Je pravda, že momentálně má období, kdy nejí savčí maso a slovem podporuje mého muže v nejedení bílého cukru. Ale kladu důraz na to „momentálně“ a  „slovem“, nikoli činy – například přinesla dětem klasické čokoládové adventní kalendáře (které jsem zabavila).
  • Jako lékařka hodně řeší správný vývoj, ten tabulkově správný. To, že Matyáš ještě ve třech a půl letech střídal při kreslení pravou a levou ruku, ji značně vyvádělo z míry. To, že obě děti začaly chodit až dlouho po prvním roce, taktéž.  A fakt, že to nechávalo naprosto klidnou mě, ji znervózňoval snad ještě víc.
  • Navíc má ve všech možných případech po ruce nějaké hrůzostrašné doktorské historky a černé scénáře, kterými mě děsí.
  • Její styl výchovy by vyznavači respektujícího přístupu nejspíš nazvali autoritářským. Dohadování s dětmi o čemkoli pro ni znamená rozmazlování a extra buřty, které vedou ke špatným koncům. Knížku doktora Winterhoffa (o níž jsem se zmiňovala tu) mi přinesla právě ona.
  • Nejčastější výchovné hlášky: „Nebreč, nic se nestalo.“ a „No to prostě musíš!“
  • Je přesvědčena, že děti je třeba kontrolovat, dohlížet, aby věci dělaly správně a nedělaly to, co se nemá. (Krásně kreslí. Když ji děti sledovaly, nabádala je, ať si všímají co a jak kreslí, aby se zavčas naučily základní správné zásady a vyvarovaly se chyb ve vlastní tvorbě.)
  • Díky tomu mi občas přijde vůči dětem zbytečně násilná (nemyšleno ani tak fyzicky jako psychicky). „Musíš! Nesmíš!“ Každá třetí věta je příkaz nebo zákaz. (Dítě nechce jít a ona ho vleče „Pojď!“, aniž by zkoumala proč. Přitom se třeba jen chce vrátit pro spadlý papírek nebo ohlídnout za procházejícím psem.)
  • Vtipné na tom je, že mě považuje za prudiče a často mi z legrace říká: „No jistě, paní učitelko.“
  • Domnívá se, že já děti rozmazluju, protože jim loupu šlupku z jabka. Protože i po desáté reaguju, když se na něco ptají nebo komentují tu samou věc. Protože s nimi (většinou) diskutuju, když se jim něco nelíbí.
  • Na druhou stranu je zajímavé, že pokud si pamatuju z dětství, nechávala mně i sestře poměrně dost volnosti. Měla náročnou práci a asi méně času, než by si bývala přála. Proto nás nikdy příliš neorganizovala, například co do trávení volného času (což zpětně hodnotím spíš jako plus). Ale je pravda, že to jsme byly výrazně starší, než jsou mé děti dnes.

  • Matyáš se narodil, když mi bylo 33, Barborka dva roky na to.
  • Narozdíl od mamky a babičky svou rodičovskou roli hrozně řeším a jsem neustále nejistá. Studuju, čtu, analyzuju, přemýšlím, poupravuju, hledám. Ony zaprvé neměly tu možnost, zadruhé by ji ale asi stejně příliš nevyužívaly. Coby matky/babičky fungovaly a fungují mnohem víc automaticky. A pokud mohu soudit, nikdy (narozdíl ode mne) netrpěly občasnými záchvaty paniky, že jsou špatné matky.
  • Vyhovují mi respektující přístupy k výchově. Dle mých dosavadních omezených zkušeností, fungují. Trvám si na tom, že mé děti nezlobí. Jen si někdy třeba úplně neporozumíme nebo máme jinou představu o tom, jak by něco mělo/nemělo probíhat. To neznamená, že občas nepostupuju z pozice síly. Dělám to, když už si nevím rady, jak dál. Ale ve většině případů to evidentně nikam nevede. Ledatak k výčitkám svědomí a frustraci z toho, že to dělám blbě.
  • Taky se pokouším o výchovu přirozenými důsledky, i když mám pocit, že zdaleka není tak samospásná, jak její autoři tvrdí (ale o tom zase někdy jindy). Děti například příliš neochraňuju. Nikdy jsme kvůli batoleti nepředělávali byt, neinstalovali takové ty chrániče na rohy a hrany, neodklízeli věci do vyšších pater. Na chalupě máme volně přístupná kamna. Všem dětem (nejen těm našim) jsme vždycky vysvětlili a předvedli, že pálí a je třeba na ně dávat pozor. Stačilo to (ŤUK, ŤUK, pro jistotu, to víte).
  • Strašně nerada své děti srovnávám, ať už s tabulkami, jejich vrstevníky nebo vzájemně mezi sebou. Neuvěřitelně mě iritují hlášky typu: „Koukni na Pepíčka, jak všechno spapal.“, „Hele, Klárinka jde taky do školky a nepláče!“. Co je komu, hernajs, do Pepíčka nebo Klárinky? Líbí se mi, když je každé dítě považováno za unikát a tak se k němu i přistupuje.
  • Velmi těžce snáším pláč svých dětí, takže je občas možná utěšuju i ve chvílích, kdy bych úplně nemusela. Zvlášť Matyáš toho podle mě rád využívá a je trochu větší fňukna, než je nezbytně nutné (což mi mamka dává řádně sežrat).
  • Jídlo řeším především ve smyslu kvality a omezuju sladkosti jako jsou čokolády a bonbony. Ale asi jsem leccos podědila po mamce, protože mám co do vaření obrovské rezervy. Nemít manžela, který dvakrát až třikrát týdně uvaří nějaký větší hrnec dobrého dlabance, asi bysme s dětmi umřeli hlady (nebo žili o jogurtech a kukuřičných křupkách).

Jsem strašně zvědavá, jak se na tohle bude jednou dívat Barborka.

A jak to máte s maminkami a babičkami Vy? Moc by mě zajímalo, jestli výše uvedená shrnutí platí jen pro naši rodinu nebo jsou aplikovatelná nějak obecnějí.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Generační

  1. avespasseri napsal:

    Ne, myslím, že srovnám-li to s naší rodinou, tak to obecněji neplatí 🙂 Pravda, nepamatuju si moc na svou babičku… jen že její výchova mi přišla moc striktní. Nesmíš, musíš a hlavně se dobře uč. Matka mi dávala spoustu svobody, neřešila vůbec nic, ani jídlo, ani učení. Jak říkává, rostly jsme se sestrou jak houby v lese. Kromě toho, že mi tedy trochu chybí disciplína, mi to jen prospělo. Zase mám potřebu hledat tu disciplínu vnitřní. Takže také dobré. Do mé výchovy mi máma nikdy nemluvila, nepřišlo jí, že jsem na dceru moc vstřícná, nebo jak řeším jídlo. Sladkostmi to nepřehání. Není přespříliš přísná (občas to zkusí, ale u té mé to stejně nikam nevede). Asi je to hodně individuální :-))

  2. Sedmi napsal:

    to je vyborny clanek, asi se pokusim sepsat neco podobneho u sebe, diky 🙂

  3. jolana88 napsal:

    asi jako Aves – pokud srovnám se svou (a několika „blíženeckými“ rodinami) – není stejné. Moje babička byla úžasnou kombinací Vaší babičky i maminky. Děti můžou – ale taky musí. Nikdy nekřičela, prostě přikázala – a bylo vymalováno. Moje matka – mohla udělat kariéru jako generál. NE rodič.(byla to určitě Ona podle koho definovali diagnozu). Výchova byla směskou „Pepíček jo, TY ne“, „to je přece samozřejmost, to ví každej“ konče “ šestiletý dítě se ke spánku neukládá samo?“. Neskutečný dril míšený naprostou volností. Mnoho mudrů by nad jejím přístupem omdlívalo i tehdá, natož dnes. Přežila jsem. Jí to vydrželo – s obměnou – i když se ze mě stal rodič. (k Pepíčkovi přidala: psali v novinách a říkali v televizi!). Těžko jsem jí vysvětlovala, že malé děti nerozhodují kdy budou jíst, kam půjdou. Např. fakt, že tříleté dítě samo nehlásí, že nesmí pomeranče, ji uváděl v úžas .. Proč mu nekoupit zmrzku 8krát za sebou nepobrala nikdy. Okolí to má podobně – jen u velmi malého procenta vidím stejný přístup u matek a babiček ev.prababiček – ev. nějakou kombinaci. V čem třeba já vidím rozdíl je věk prvorodiček. Ty mladší jsou jaksi instinktivnější, pudovější ..

  4. tornado-lou napsal:

    Tak svoje babičky v tom poznávám:-) něco dělala jedna, něco druhá, ale znám to velmi důvěrně. s mamkou je to složitější.
    ještě jsem zazanamenala jednu věc – muj děda vzpomínal, že ho hodně vychovávala jeho babička, protože rodiče museli pracovat (cca dvacátá léta). mýho otce hodně hlídala jeho babička, protože jeho matka musela pracovat (v domácnosti, na poli a na stavbě, padesátá léta). mě hlídala babička od šesti měsíců, protože máma pracovala (v práci, osmdesátá léta.)
    my máme tříletou mateřskou, školky, práci. jen těch babiček máme nějak míň.

    aha 🙂 moje babička by dnes měla 90.

    • Alinka napsal:

      Jojo, babicky nasich deti jsou holt aktivni duchodkyne, ktere resi spoustu dalsich veci a na vnoucata uz jim nezbyva tolik casu. Zatim to tolik neresim, kdyz jsem doma. Ale za rok uz muze byt vsechno jinak.

      • avespasseri napsal:

        Je pravda, že mě také hodně hlídala má babička, protože matka byla v práci. Často říkávám, že je nám sice vyčítáno, že si pořizujeme děti v pozdním věku, ale uvážíme-li, kdy půjdeme do důchodu, tak si děti pořizujeme tak akorát, abychom mohly hlídat naše vnoučata :-))))

  5. Linda napsal:

    Svou babičku v tom poznávám, jen s tím rozdílem, že je taková až u svých pravnoučat. Když hlídávala nás, byla o dost benevolentnější. Teď se bojí i toho, když si pravnoučata hrají na vybetonovaném plácku na dvorku. Co kdyby ztratila rovnováhu a spadla? A to že jsou jim 2 a 3 roky nehraje roli:)

    • Alinka napsal:

      To je asi pravda. Cim je clovek starsi, tim je uzkostnejsi. Nejen v roli babicky, ale treba i matky. Je mi jasny, ze kdybych mela deti o deset let driv, taly bych asi tolik veci neresila.

      • avespasseri napsal:

        Může to být i věkem. ale v případě mé babičky bych si spíš tipla, že v tom bylo něco jiného: prostě za mě byla své dceři zodpovědná. Já jsem také mnohem úzkostnější při hlídání „cizích“ než toho svého. Když by se stalo něco jí (mám na mysli takové drobnější odřeniny apod., u svého dítěte to prostě beru jako případnou daň za určitou volnost pohybu, kterou má), jako kdyby se stalo při mém hlídání něco dítěti mého dítěte, nebo mé kamarádky.

  6. MARKI napsal:

    Ali, úžasné srovnání ….. má babička a maminka jsou si s těmi tvými v mnohých věcech podobné …. já se snažím být „zlatý střed“ …. zastávám sice názor, že děti mají mít jasné hranice a pravidla, ale říkám jim , jak moc je „mám ráda“ ….. tohle mi v dětství nikdo neříkal a já jsem si tím v některých chvílích /jsem hrozná cíťa/ nebyla jistá …. kdysi jsem záviděla jedné mé kamarádce její maminku, které jsme v pubertě tykaly a chodila s námi na kafe, mě přišla ohromně moderní, tolerantní a úžasná …. o to víc mě překvapilo, když jsem se právě od té kamarádky po letech dozvěděla, že ona mi záviděla tu mou, podle mě netolerantní a trochu despotickou maminku …. když jsem se jí ptala proč, když ona má tu svou tak úžasnou, řekla mi ….. že chtěla mít „maminku“ a ne kamarádku, těch měla plno :o):o):o) …. dneska vím, že žádná výchova není dokonalá, tak jako já jsem si při výchově mými rodiči stokrát říkala, že tohle svým dětem rozhodně dělat nebudu, je mi víc než jasné, že stejnou větu si jednou budou říkat i mé děti:o):o):o)

    Přeji ti krásný a pohodový zbytek Vánoc ….. pa, pa Marki

    • Alinka napsal:

      To srovnani s kamaradkou je zajimavy. Mam obdobnou zkusenost – mela jsem jednu kamaradku, ktera mela uzasne rodice. Vsichni jsme ji je zavideli, protoze byli takovi akcni, z niceho nedelali vedu, dalo se s nimi rozumne mluvit. Teprve o mnoho let pozdeji jsem zjistila, jak ona s nimi valcila. Jak byla z jejich pristupu nestastna a jak zase ona zavidela nam nase rodice.
      Ano, taky se snazim vyvarovavat chyb svych rodicu. Ale pak se castokrat pristihnu, ze rikam neco presne jako mamka a uplne mi zatrne :}.

  7. Lenka napsal:

    Parádní článek 🙂 Záměrně jsem si komentář nechávala, až budu mít víc času.

    U mě mají obě babičky taky zaměření na jídlo a představu, že při každém setkání od nich děti musí dostat nějakou sladkost nebo alespoň pribiňák. U babičky z mateřské linie je tu ještě pocit, že všichni musí být OPRAVDU DOBŘE oblečení, jinak se zaručeně nachladí a budou nemocní. Tím pádem nejčastější věty byly variace na: „Máš holý záda. Kde máš košilku (=nátělník)? Do dvoch roků se pochcáváš!“ Bohužel zjišťuju, že toto se mi natolik vtisklo do podvědomí, že jsem nepříčetná, pokud se kluci ráno hned neobléknou a studené nohy jsou něčím na úrovni tragédie. V podstatě vůbec jim nedokážu dopřát zkušenost, co to je, když je člověku zima. Kromě toho od babičky ještě často slýchám, že se pro děti obětovala.

    Moje mamka mne vychovávala respektujícím způsobem – pokud jsem dělala to, co chtěla ona. Pokud ne, pak mne do toho, co chtěla, dokázala vmanipulovat takovým způsobem, že jsem věřila, že jsem to tak vlastně chtěla. V dětství si to až tak neuvědomuju, intenzivnější vzpomínky mám až na pubertu. Vždycky tvrdila, že mi řekne svůj názor a ať se rozhodnu sama, ale nějak dokázala, že jsem se rozhodla podle ní. Následky nesu dodnes. Dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala prosadit svoje rozhodnutí a i tak mne vždy velmi zraní, kdykoli vyjádří nesouhlas s tím, jak jsem se rozhodla (a to může jít třeba o blbé tričko). Čímž nechci říct, že mě vychovávala špatně. Vlastně se jí díky tomu podařilo má „období vzdoru“ odložit až na dobu, kdy jsem byla dostatečně zralá na to, abych nevzdorovala z principu, ale proto, že jsem byla opravdu přesvědčená o vlastní pravdě. Ta zásadnější vzepření rodičovské autoritě u mě přišla až s mateřstvím. Paradoxně jsem si její tendence k manipulaci uvědomila právě až ve vztahu k vnoučatům. Pyšní se tím, jak to s kluky krásně umí, ale když dohoda nezafunguje (rozuměj dítě neudělá to, co se očekává), použije „fintičku“.

    Já to mám v podstatě stejně jako ty (včetně těch záchvatů paniky), jen s tím jídlem jsem na štíru. Ne, že bych ho neřešila, jen často nemám sílu bojovat „proti všem“. Tím, že jsme rozvětvená rodina, kde se vztahy udržují poměrně intenzivně, je přísun sladkostí obrovský. Když všude dostanou k velikonocům „jen jednoho zajíčka“, tak se mi zásoby podaří zlikvidovat zhruba na Mikuláše, a to za cenu, že značnou část (v podstatě proti své vůli) spořádám já. Několikrát jsem nabízela alternativy v podobě ovoce, sušeného ovoce, křupek, sušenek a podobného zdravějšího mlsání… Problém se sladkostmi je dvojnásobný u druhého dítěte, kde musím bojovat i s ním (protože to vidí u bráchy). Kuba o mlsy nestál (vlastně netušil, že lentilky jsou k jídlu), Jiřík by mlsal pořád 😦

    • Alinka napsal:

      Ja tedy to sladke resim hodne. Matyas uz mel prvni kaz a to se fakt snazime cukr omezovat. A vis, co mi na to mama rekla? „To mate z toho prehnanyho cisteni. Uplne jste mu vybili prirozenou floru v puse. To je jasny, ze mu pak jeden bonbon zkazi zuby.“ Chapes to?? Ja teda ne. Nejenze jsme spatny, kdyz mu zakazujeme sladky, ale jeste to delame blbe, kdyz mu cistime zuby. Nevedela jsem, co ji na to rict, protoze mi dosly argumenty.
      Takze se na to snazim jit obracene a vysvetlovat detem, ze sladkosti jsou proste hnus. Uspech tak polovicni. Ve skolce dostava misto bonbonu rozinky a susene ovoce. Cukrovi mlsal hodne, ale vzdycky jsme se dohodli, kolik si muze vzit a chodil se zeptat, jestli muze. Kdyz mu kamaradka nedavno nabizela bonbony, tak ji rikal, ze to nesmi, ale bylo videt, ze by si hrozne rad dal. Je to tezky, ale takhle mi to prijde nejlepsi. Uvidime, jak nam to pujde dal.
      Ale ty zase poctive varis, zavarujes a tak. Ja to hrozne nemam rada, ble. Vareni je otrava.

  8. Pingback: Generační | Sedmikraska

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s