Jak je ne(za)bít – 1.díl

Myslím, že nikdo a nic nedokáže obnažit skutečný charakter člověka tak, jako jeho vlastní děti. Kdysi v době předmateřské jsem byla přesvědčena, že jsem vyrovnaná, trpělivá (dokonce VELMI trpělivá), že se dokážu dobře ovládat a jen tak něco mě nerozhází. Taky jsem přísahala na vlastní holej pupek, že své děti NIKDY neuhodím a co víc, NIKDY na ně nebudu křičet. Ha! Zpětně si říkám, jak naivní jsem byla.

Viděno optikou dvojnásobné matky – nic z toho samozřejmě není pravda. Jsem hysterka, která dokáže ječet, až chraptí. Pohár mé trpělivosti přetéká bez jakéhokoli varování dřív než bys třikrát zopakoval nejneobhospodářovávatelnějšími. A občas mě popadají panické stavy úzkosti, že všechno dělám špatně a nic nezvládám. Znáte to? (Prosím, napište aspoň někdo, že jo, ať si nepřipadám, jak naprostý idiot.)

Tyhle záchvaty samozřejmě nemívám pořád, dokonce je ani nemívám často. Ale když už se dostaví, jsou jako výbuch sopky, zanechávají po sobě spoušť. A proto mě trápí a chci s nimi něco dělat.

Úplně prvním krokem je, uvědomit si, že se to děje. Když někomu připadá vpořádku, že na své děti řve a nařeže jim vařečkou, pak ho ani nenapadne s tím něco dělat. Zaznamenat, pocítit, zaregistrovat, že něco dělám špatně je zcela nutný výchozí bod k tomu, abychom to začali dělat jinak.

Dobré je také pochopit, proč se tak děje. Proč najednou z ničeho nic vyletím jak čertík z krabičky a dštím kolem sebe oheň a síru, když ještě před 30ti vteřinami jsem byla v pohodě? Proč jsem schopná své dítě plácnout i přesto, že se mi fyzické tresty z duše příčí?

Částečně za to může nastavení lidského mozku, přesněji té jeho části, která se jmenuje limbický systém. Ten je zodpovědný za naše emoce. To jsou automatické procesy probíhající v našem organismu jako reakce na vnější podněty. V dané souvislosti mě bude nejvíc zajímat hněv. Ten je vyvolaný frustrací či existencí překážky/nepřítele. Bezprostřední reakcí je agrese/útok.

Píšu to proto, že je třeba uvědomit si, že vztek sám o sobě není nic nepřirozeného. Nic, co by se muselo nějak léčit, za co bychom se měli stydět. Když se rozpálíme doběla, protože náš potomek už 15 minut vytrvale ignoruje jakékoli pokusy o komunikaci, a my máme chuť ho za to chytit pod krkem, je to vpořádku.

Potíž je v tom, když ho pod tím krkem skutečně chytíme (a nedejbože fakt zmáčknem). Zbušit dítě do bezvědomí není to správné řešení (jakékoli situace).

Existují lidé, kteří hranici, za níž „bouchnou“, mají poměrně daleko. Jiní ji mají výrazně blíž a vyletí rychleji a častěji. I to je vpořádku. Souvisí to s naším temperamentem, který je vrozený (a tím pádem nepříliš ovlivnitelný).

Kromě emocí se uplatňují i zažité vzorce chování, které jsme přejali v průběhu vlastního života. Bavíme-li se o výchově dětí, pak jde o ty vzorce, které nám vědomě či nevědomě vštípili v první řadě naši rodiče, v té druhé pak prarodiče, učitelé, sourozenci. Pokud například bylo běžné, že jsme občas schytali výprask, je pravděpodobné, že nutkání k plácnutí bude jednou z našich prvních rekací v obdobných případech při výchově našich vlastních dětí. A to bez ohledu na to, jestli s tím rozumově souhlasíme nebo ne.

Řečeno velmi laicky, jsme-li pod vlivem emoce (v našem případě vzteku) vypíná se nám dočasně střízlivé uvažování a místo něj nastupuje automatická reakce ruku v ruce s „naučeným autopilotem“. Objevil-li se před pračlověkem nepřítel, nebylo času nazbyt. Bylo třeba jednat a rozmáznout mu lebku kyjem dřív, než zakydlil o vás. Bylo to rychlé, účinné a zachránilo vám to kejhák.

V dnešní době a v našich zeměpisných šířkách většinou situace nevyžaduje tak drastická ani bleskurychlá řešení. Jenže ty přirozené zkratkovité mechanismy nám zůstaly. A často nadělají zbytečnou paseku.

Jak tedy své děti ne(za)bít, když nás k tomu náš vlastní mozek čas od času ponouká? To si povíme příště.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Když dělám chytrou, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 reakcí na Jak je ne(za)bít – 1.díl

  1. Vanilka napsal:

    Alinko, myslím, že ty stavy úzkosti a jisté pochybnosti s mateřstvím souvisí a opravdu jsou normální.
    Souhlasím, že mít děti člověku opravdu odhalí mnoho skrytých stránek osobnosti. Někdy sama sebe překvapuju negativně, ale někdy i pozitivně. S Motýlkem (zatím) dokážu být trpělivější než s kýmkoli jiným. Kéž bych dokázala zůstat v klidu i v jiných vyhrocených situacích! Takže na své dítě sice nekřičím, ale na jeho tatínka občas ano, a když se toho účastní i Motýlek, kdo ví co z toho v té jeho hlavičce vzniká 😦

    • avespasseri napsal:

      Ach ano, na to jsem chtěla vlastně reagovat také… já to mám naopak, houknu na dítě, ale na manžela ani náhodou. Manžel říkává, že na děti bychom křičet neměli, protože to nejsou „rovní soupeři“ 🙂 To se to člověk vytahuje na slabší :-)) No, já jsem, Alinko, jak Ty přes kopírák v tomto ohledu… před mateřstvím pro sebe i ostatní vzor neuvěřitelné trpělivosti, po narození dítěte se ve mně ozývají atavistické pudy či co 🙂 Ne, jen potlačená vzteklá povaha, kterou jsem měla v dětství. Ty jsi ani jako dítě nebyla vztekloun?? Úzkosti mě ale nepřepadají… vím, že dělám, co můžu… a přesně, jak píšeš, člověk musí vědět, že něco dělá špatně, a snažit se to napravit, vnímat, za jakých okolností vybuchuje. Obvykle je to jeden vzorec pořád dokola a na tom se dá stavět. Naštěstí máme poslední dobou s dcerou klid… od té doby, co jsem po vytržení dvou zubů byla úplně na nervy… tenkrát jsem se zařekla, že takhle to nepůjde…

      • Alinka napsal:

        Já právě nebyla vzteklá ani jako dítě. Když je mamka náhodou svědkem nějakého vztekacího záchvatu mých dětí, připomíná jí to spíš moji sestru než mě a přemýšlí, kde se to v nich bere. Ale asi to mám po tátovi. Ten byl taky pořád v pohodě. Dlouho, dloooooouho, dlooooooooooooooooooouho … jenže pak jsme ho někdy vyšponovaly už moc a to byl pak cirkus. Nestačily jsme se se segrou divit.
        S těmi úzkostmi … já tohle všechno vím rozumem. Vím, že to dělám dobře, že dělám co můžu. Ale čas od času o sobě prostě zapochybuju.
        Jeden vzorec pořád dokola, to je přesný!

        • avespasseri napsal:

          To je zajímavé. Já byla vztekloun jako dítě, když jsem povyrostla, tak jsem byla taky ta doutnající sopka, co všichni zdrhali, když bouchla… a dlouho pak ještě dštila.

          • Alinka napsal:

            Aha, to já když bouchnu, tak se uklidním strašně rychle (v řádech desítek vteřin maximálně). Stejně tak nikdy nedokážu být dlouho naštvaná. Třeba nechápu lidi, kteří spolu nemluví, protože se před půl rokem pohádali. To mi prostě hlava nebere.

          • avespasseri napsal:

            To já už dnes také… ale když jsem ty bublající emoce v sobě kdysi mnohem víc dusila, tak když už teda vybuchly, tak jsem to tomu dotyčnému hodně zazlívala… že měl tu drzost mě vytočit natolik, že jsem nad sebou ztratila kontrolu. Dlouho mi trvalo se s tím vyrovnat, uklidnit se a většinou jsem to řešívala tak, že jsem s tím člověkem už nechtěla mluvit. Aby se to nestalo znovu. Dnes už to řeším jinak :-))

    • Alinka napsal:

      Já jsem o té „normálnosti“ přesvědčená, ale ráda si přečtu, že v tom nejsem sama 😀 .
      O pozitivní překvapení rozhodně nouzi nemám, nicméně ta nejsou předmětem tohodle článku 🙂 . Já jsem většinou přesně tak trpělivá jako jsem bývala dřív, a pak najednou LUP a už to lítá. Ale zlepšuje se to. Hodně se to zlepšuje.
      S mužem na sebe většinou nekřičíme, spíš si tak nějak vyměňujeme názory, přičemž třeba mírně zvýšíme hlas. Ale talíře u nás nelítaj. Pamatuju si hádky vlastních rodičů a vím jaké to ve mě zanechávalo stopy, nic moc hezkého. U nás jsou děti občas svědky spíš dohadování než hádky. (Ta čeština je prostě boží jazyk.) Myslím, že v takových chvílích je hodně důležitý, aby viděly tu konfrontaci celou, tím myslím především včetně uzavření příměří. To se podle mě často neděje, protože rodiče se „usmiřují“ až za zavřenými dveřmi ložnice. Je důležitý, aby děti pochopily, že mít různé názory je normální, dokonce je vpořádku i to, že si to občas vyřikáme. Ale nic to nemění na tom, že se máme rádi. Ale to už odbočuju někam uplně jinam.
      A propos téma matka vs. otec vydá na celý článek (mám ho v konceptech, tak ho třeba i někdy dokončím).

  2. Sedmi napsal:

    To jsem zvědavá na další článek 🙂
    Jsem na tom stejně, akorát jsem taky dospěla do bodu, kdy vím co se děje, co to spouští a proč tak reaguju, v jaké situaci a na co… A taky si říkám, že dělám jak nejlíp umím v dané situaci a podmínkách… A doufám, že na to holky taky přijdou a ty chyby mi odpustí, jako jsem já odpustila svojí mámě… Což neznamená, že to nechci zlepšit 🙂

  3. Můj mladší syn si naštěstí vytvořil reflex, který toto dokonale řeší. Kdykoli začínám zvyšovat hlas, propadat depresím, hroutit se či něco podobného (tuším, že na to má radar), přijde ke mě a s odzbrojujícím výrazem nevinnosti praví: „Puuušsůůů!“ V devadesáti případech ze sta to zafunguje 🙂

  4. Calad napsal:

    V těch prvních odstavcích jsem se poznala naprosto dokonale.
    Nejvíc pak jednám v rozporu se svým přesvědčením, když jsem unavená a nebo už jinak vytočená. A pak dojdu do stavu, kdy si říkám, jak jsem zase zklamala.
    Když jsem ten článek četla, byla jsem ráda, že v tom nejsem sama…
    DĚKUJI!

  5. Magda napsal:

    Taky jsem si myslela, jak jsem strašně trpělivá až flegmatická. Tohle přesvědčení mi vydrželo do prvních hystericky vzteklých scén spojených se slavným obdobím vzdoru. Teď už vím co a proč mě nehorázně naštve, dokonce si to často uvědomím v tu chvíli, kdy na Bertíka křičím, ale zatím s tím nic nedokážu dělat. Řekla bych, že řešením by bylo umět se naštvat jen do takové míry, kdy nad sebou ještě neztrácím kontrolu…

  6. Pingback: Jak je ne(za)bít – 2.díl | Alinčin blok

  7. E. napsal:

    Díky, díky! Já se teď dala do čtení Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem, zatím jsem teda na úplném začátku, ale myslím, že to bude podnětné čtení právě pro tyhle situace.

  8. Pingback: Jak je ne(za)bít – 3.díl | Alinčin blok

  9. Shareen napsal:

    Milá Alin,
    Mě se hrozně líbí přirovnání, které uvádí Marek Herman v knížce Najděte si svého marťana. Nebude to doslovná citace, jelikož ji teď nemůžu v rychlosti najít. Ale zní ve smyslu, že člověk jedná v drtivé většině případů spontánně emočně a jen výjimečně se mu podaří nějakou reakci ukočírovat rozumem.

    Jinak já také patřím k maminkám, které o sobě pochybují, přemítají, jak tutéž situaci příště vyřešit lépe a zabývají se tím, jak ta výchova dopadne… 🙂 Trvám na tom, že je to v pořádku.
    Proto se mi tahle trilogie moc zamlouvá 🙂 Díky.

    • Alinka napsal:

      Knihu neznám, ale dovolila bych si nesouhlasit.
      Zaprvé je to o tempreamentu a celkové povaze člověka, a to tak že hodně. Každý jsme jiný a znám hodně rozumově založených lidí, kterými tedy emoce rozhodně nezametají.
      Zadruhé, se to skutečně dá natrénovat. Nefunguje to na 100%, možná ani na 90% nebo 85%, ale funguje.
      Navíc speciálně v tomhle případně hodně (řekla bych, že velmi podstatnou část) dělají ty zažité vzorce z vlastního dětství a ty, i když se spouští spontánně nebo chcete-li automaticky mi tak nějak nesedí k tomu, že jsou přirozené.
      Teď nevím, jestli jsem to vyjádřila smysluplně :(.

      • avespasseri napsal:

        Temperament hraje fakt velkou roli… je rozhodně velký rozdíl mezi cholerikem nebo melancholikem. Ale já si myslím, že se rozum hodně přeceňuje…to, že rozumově založeným člověkem emoce nezmítají je otázka… ono to „zmítání“ jen nemusí být tak velmi viditelné. Já si dovoluju tvrdit, že jsem mnoho a mnoho let byla klasicky rozumově založený člověk… a emoce jsem tak nevnímala… byly potlačené někde hodně hluboko, protože temperamentně jsem spíš ten vztekloun… to ovšem neznamená, že mě právě emoce neovlivňovaly. A hodně. Nejvíc asi tak strach :-)))) Tady jde o to, že rozum se nakonec rozhoduje podle emocí – líbí/nelíbí. A zda se to „nelíbí“ projeví emočně silněji nebo slaběji už pak záleží jen na tom temperamentu… a na situaci taky :-)))

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s