Jak je ne(za)bít – 2.díl

Včera jsem přemýšlela nad tím, co způsobuje, že nás coby rodiče a vychovatele občas přepadne vztek, i o tom, že to je zcela vpořádku. Dneska budu uvažovat o tom, jak se vzteku postavit, abychom už neubližovali ani svým dětem, ani sami sobě. V posledním díle miniseriálu si pak povíme, jak nahromaděnou energii vybít nebo přetavit do podoby přijatelné pro všechny zúčastněné.

Dřív než začnu trousit moudra, bych chtěla poznamenat, že jde čistě jen o mé osobní postřehy z každodenní interakce s vlastním potomstvem. To, co zabírá u mě, nemusí nutně fungovat u Vás. Nechci se povyšovat na úroveň psychologa či jiného odborníka. Píšu to jako matka matkám. A stejně tak budu ráda za všechny Vaše zkušenosti i rady k tématu.

Pro začátek mám jednu špatnou a jednu dobrou zprávu.

Ta špatná je, že žádné kouzlo, jak vlastní emoce zvládnout neexistuje. Nemáme nikde na těle takové to červené nouzové tlačítko, které by stačilo zmáčknout ve chvíli, kdy to „na nás jde“ a my bychom se jako mávnutím kouzelnické hůlky zklidnili. Pokud jste v něco takového doufali, už nečtěte dál, protože to pro Vás bude jen ztráta času.

Tou dobrou zprávou je, že i tak se dají naše agresivní výbuchy relativně dobře zvládnout. Ale je to dřina. Aspoň zpočátku. Než to natrénujete.

Nejjednodušší je předem identifikovat a upravit potenciálně kritickou situaci. Takové okamžiky se často opakují stále dokola a podobají se jeden druhému jako vejce kindervejci. U nás je to jednoznačně doba, kdy jsem pod časovým tlakem – odcházení z bytu na poslední chvíli a podobně. Když zjistím, že začínáme nestíhat, otáčkoměr se mi sám od sebe posouvá do rudého pole. Podmínky se pokuste změnit tak, aby daná situace byla méně konfliktní – momentálně se například celá naše rodina učí vstávat dřív.

Stejně tak jsou nebezpečné okamžiky, kdy jsem nevyspalá, není mi dobře, o slavném PMS ani nemluvě. Manžel zase startuje na první našlápnutí, když má hlad. Blbou náladu asi taky míváme čas od času všichni. V takové chvíli méně znamená více a prevence se vyplácí. Vypusťte všechno, co není životně důležité. Ale vážně všechno. Vykašlete se na vaření či organizovaný kroužek, zapněte dětem pohádku nebo je transportujte do nejbližší dětské herny, kde je vypusťte a nechte svému osudu. Doplňte si v krvi hladinu cukru a dejte si nohy nahoru. Nejde to vždycky a není to samospásné, ale můžete se tím vyhnout spoustě situací, z nichž byste nemuseli vyjít s čistým štítem.

Když prevence selže, je naprostým základem poznat, kdy máme dost. Pochopitelně ještě před tím, než bouchnem. Ex post by to jaksi postrádalo smyslu, že? Je to čistě o sledování sebe sama. Pokaždé, když vyletíte, zpětně zanalyzujte, co se dělo bezprostředně před tím. Zaťali jste pěsti? Zadrželi dech? Bušila Vám krev ve spáncích? Já například zatínám zuby. Jakmile tohle udělám, je jasné, že v nejbližích vteřinách potřebuju vypustit páru hlava nehlava.

Silné emoce jsou vždy provázeny tělesnými projevy, které vůlí příliš (nebo spíš vůbec) neovlivníme. Naše tělo se podvědomě připravuje k akci, zvyšuje se hladina adrenalinu v krvi, roste v nás napětí. To vše se děje poměrně rychle.

Když dokážeme včas poznat, že je zle, máme první půlku dřiny za sebou. Ta druhá může trvat třeba jen zlomek vtěřiny, ale je klíčem k celému úspěchu. Spočívá v tom, že si na základě rozpoznání blížícího se výbuchu, řekneme STOP. Zní to až nablble jednoduše, co? No jo, zní. Jenže je to těžké jako prase. Vlastně jde o to, vystihnout okamžik, kdy rozum ještě není úplně mimo a včas zareagovat tak, aby se na vedlejší kolej vůbec nedostal. Magda v komentáři k minulému dílu trefně poznamenala, že by bylo dobré „umět se naštvat jen do takové míry, kdy nad sebou ještě neztrácím kontrolu“. Jo, přesně něco takového mám na mysli.

Tenhle proces musí být naprosto vědomý. Musíme to být my sami a nikdo jiný, kdo toho zuřivce v nás zarazí. A to je táááák zatraceně těžké. Možná si říkáte, že jsem objevila Ameriku, ale zkusili jste to někdy? Nestačí si jen v mysli probliknout „Takhle to nechci.“ V duchu je málo. Vztek nás možná dostane o pár vteřin později, ale dostane. Jste teprve na prvním schodě. Už víte. Ale vědět nestačí, je třeba konat.

Schválně, až vás to zase někdy popadne, zkuste si malé cvičení. Zastavte se. Doslova ztuhněte (ať se v tu chvíli kolem děje cokoli), stačí dvě tři vteřiny. Silou vůle se zcela soustřeďte na to, že se potřebujete zrestartovat. Je jedno, že děti řvou jak paviáni nebo ten autobus fakt ujede. Ono se to nepoto. A nahlas si nadirigujte stopku. Zkusíte to jednou, dvakrát, půjde to hodně ztuha. Možná to zpočátku nepůjde vůbec. Vydržte. S každým dalším pokusem to bude lepší a lepší. Vlastní zkušenost, cepuju sama sebe takhle asi půl roku a s postupem času to zabírá častěji a rychleji.

Třetí díl bude obsahovat konkrétní praktické tipy, jak se uklidnit. Možná na to všichni čekáte už od začátku. Tak snad to zvládnu nasmolit o víkendu.

Mějte se krásně a až zas budete běsnit, přeju hodně silnou vůli.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Když dělám chytrou, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

27 reakcí na Jak je ne(za)bít – 2.díl

  1. Calad napsal:

    Já si velmi často uvědomuju, že to na mě jde. Jenže to zastavit neumím… Říkám si, abych se uklidnila, ale Eli něco provede (muž něco prohlásí) a už to jede…
    Bych v té chvíli potřebovala to tlačítko Start/Stop 😀

    • Alinka napsal:

      Víš, co tvrdil můj táta? Že „neumím“ říkaj jen lidi, který jsou líný to zkoušet jinak nebo se bojej dát si na hubu.
      Vím přesně o čem mluvíš, sama bych ho někdy potřebovala. Jenže ten čudlík nám příroda nějak zapomněla přidělat a my se musíme obejít bez něj.
      Ještě se mi mlhavě vybavuje jedna kniha, snad od Coelha??? (ale jistá si tím vůbec nejsem – budu velice ráda, pokud mě někdo doplní, protože bych si ji i ráda přečetla znovu), kde autor tvrdil, že veškeré naše konání je jen o tom „se rozhodnout“. Jakmile se skutečně rozhodneme, že něco chceme (u)dělat, (u)děláme to tak. Pokud se nám to i přes to nedaří, nejsme ještě rozhodnutí a furt podvědomě zkoušíme co udělají další varianty. Je to zajímavý přístup aplikovatelný na řadu věcí nejen ve výchově, ale v životě vůbec. Tož možná by stačilo se prostě ROZHODNOUT, že příště už se zarazíme včas 🙂 . Pevné nervy!

      • avespasseri napsal:

        O jedno takové rozhodnutí se již dost dlouhou dobu snažím… zrovna před pár dny jsem četla, že to prostě nejde jen intelektuálně, že to rozhodnutí vychází ze zkušenosti. Bylo mi to řečeno i z jiného zdroje. Opravdu vnitřně se pro to nerozhodneme do té doby, dokud si neosaháme ty jiné varianty a nezjistíme, že selhávají… a že nám prostě nezbývá nic jiného, než jít tou cestou, která není ta široká, ale ta uzoučká. Která vyžaduje hodně bdělosti, není to taková ta automatická volba nejsnazšího řešení. A taky pro nás musí být prvořadé ˇdbát na to, abychom neubližovali ani sobě (protože křik nám ubližuje vysloveně fyzicky… já to horko kolem jater, které je s hněvem v čínské medicíně, cítím velmi kdykoliv mi to „ujede“, to je tím, jak se již x let snažím energie vnímat a pracovat s nimi), ale ani druhým. Určitý respekt, láska, soucítění atd. K sobě i k druhým. Dokud se nesejdou tyhle všechny předpoklady, nezbývá nám, než to zkoušet dál a dál, pokud tedy o to vůbec stojíme… to je to prvořadé, přesně jak jsi psala v tom prvním článku. Ono je totiž nejjednodušší si říct, že dítě je prostě zlobivé a že mám plné právo na něj pokřikovat a tím to hasne :-((

        • Alinka napsal:

          Jojojo, přesně to myslím. Je to sakra těžký, ale kurňa to za to stojí, ne? 🙂 A to, že mi to teď nejde, přece neznamená, že to nemá cenu dál zkoušet. Žádný učený z nebe nespadl a všechno se musíme učit. Někdy to jde skoro samo, ale často je to boj.

  2. avespasseri napsal:

    Jinak prevence je podle mě 90 procent úspěchu. Co se neudělá tady, už se udělá jinde velmi těžko :-)) Také myslím, že největší problém je časový stres… proto vždy bývaly nejlepší ty chvíle, kdy jsme nikam nepospíchaly a já se mohla přizpůsobit rytmu dítěte a ne vtláčet dítě do toho uspěchaného dospěláckého světa a očekávat, že podle toho bude skákat.
    Ujasnit si priority – co je pro nás důležitější… to, abychom udělaly o či ono, nebo abychom byly já i dítě (i rodina) v pohodě? Někdy bohužel není zbytí, něco se prostě musí.
    Nejhorší jsou ty chvíle, kdy zjišťujete, že jedině na křik dítě konečně zareaguje a je ochotné se přizpůsobit tomu, co je nutně potřeba udělat. Někdy také zjišťuju, že teprve po nějaké takovéhle extra scéně, kdy už má trpělivost za x dní neustálého opakování téhož vyprchala, se situace dlouhodobě zklidní. Já se víc snažím hlídat a dcera zaregistrovala, že tohle je opravdu důležité a snaží se spolupracovat. Protože ví, že když se začnu vztekat, je to vždycky kvůli něčemu důležitému….

    • Sedmi napsal:

      no to mi nahravas na dalsi otazku – u nas je to podobne, nekdy proste holky zacnou reagovat az na krik nebo vyhruzky (presne podle vzoru, jak se to delat nema…) a navic, kdyz takhle bouchnu, tak je potom May jako vymenena, pripada mi, ze proste testuje pevnost hranic a moje odhodlani je branit… A co s tim potom? Jak ji mam dat jinak naprosto jasne a pevne najevo, ze takhle uz ne, ale pritom nekricet ani nic jineho, kdyz opakovani a vysvetlovani a zadosti slusne po 150X proste nezabralo?

      • Alinka napsal:

        No, podle mě jsou dvě možnosti. Buď to fakt testujou a pak je myslím občasný tvrdší postup na místě. Nebo prostě nechápou podstatu (což může být častější než si my dospělí uvědomujeme) a pak je třeba jim to zkusit vysvětlit, přiblížit nějak jinak. Jsem chytrá, co? 😀

        • Sedmi napsal:

          vetsinou bych rekla, ze May testuje…. Lilly obcas nechape, mam ted misty problem v ni videt tu malou holcicku, co obcas potrebuje pomoc, najednou na ni asi kladu moc velke naroky a vidim ji spis jako tu velkou (na druhou stranu, jsou ji 4 a pul, kdyz se narodila, tak May byly necele tri a taky najednou byla ta velka ona…)

      • avespasseri napsal:

        Jedna otázka: a bereš to testování tak, že to May dělá vědomě, jaksi naschvál??
        Já si myslím (a i sama na sobě zjišťuju), že někdy prostě nemůžu jednat jinak, než že se dožaduju svého, ačkoliv vidím, že se toho ne a ne dobrat. Prostě je to pro mě v daném okamžiku tak důležité, že si jdu tvrdě za svým. Pokud je člověk hodně tvrdohlavý (jako třeba já), pak mu trvá hodně dlouho, než přijme fakt, že nemá šanci prorazit hlavou zeď. Ale není to tak, že by si člověk řekl: tak, teď zjistím, co si můžu dovolit :-))) A to si troufám říct, že jsem poslední dobou velmi často v roli dítěte, které se musí spoustu věcí naučit znovu a jinak :-)))))
        Jo, a jak jsem psala v komentáři Alince: někdy je to spíš otázka toho, že já sama testuju ty své hranice… a kolikrát teprve, když začnu křičet, si uvědomím, jak je to pro mě zásadní… a pak se podle toho i sama chovám. Možná právě proto je ta moje pak jak vyměněná, protože jsme obě poznali, co je důležité, a obě se podle toho chováme.

        • Sedmi napsal:

          to bych musela popsat dopodrobna ty situace… tak treba u mne 🙂 jestli to stihnu 😛 ale myslim, ze jo, ze proste testuje…

          • avespasseri napsal:

            napiš. No, samozřejmě že testuje. Otázka zní, zda testuje vědomě nebo prostě jen cítí vnitřní impulz zjistit, jak to vlastně je.

          • Sedmi napsal:

            no jo, ale neni to ve vysledku jedno?

          • avespasseri napsal:

            Ve výsledku jo – testuje furt. Ale v tom naštvání to může zahrát roli… protože v tom, jak na to ty sama nahlížíš, je podle mě velký rozdíl. Protože když to budeš brát tak, že to dělá naschvál (TOBĚ), tak tě to spíš naštve, než když to budeš vnímat jako její zoufalou snahu se něčeho dobrat… a pocítíš spíš to soucítění 🙂

    • Alinka napsal:

      Já nemyslím, že by to nutně muselo být „nejhorší“. Někdy je prostě potřeba ten vzduch pročistit víc než obvykle. Ale nesmí se to dělat moc často.

      • avespasseri napsal:

        Přesně. „nejhorší“ jsem myslela tak, že najednou zjistíš, že to bez křiku nejde. Ale já stejně hledám způsob, jak by to mohlo jít i bez něj. Protože takové to „občasný křik zazaškodí“ mi přijde velmi podobné onomu „občasný výprask nezaškodí“. A že jako je to dítě od dítěte. Já s tím nepolemizuju, možná to tak je a rozhodně nehodlám zasahovat do ničího svědomí. Ale stejně bych si přála, aby to bylo jinak… protože mám pocit, že to určitě jde i jinak… že musí existovat jiný způsob, jak to tomu dítěti dojde… protože od matek, které „plácnou“ slýchávám, jak dítě nezareaguje, dokud nepřijde tohle maximum. Kdyby mé maximum bylo tam, taky bych se mohla ukřičet a nic. Kdyby mé maximum bylo někde jinde, třeba bych nemusela ani křičet. A upřímně řečeno, většinou mám silný dojem, že tam, kde jsem si jistá v kramflecích, tam, kde působím vytrvale a velmi důsledně, tam, kde to vyrůstá z toho, jaká jsem, tam se to dítě přizpůsobuje absolutně bez problémů /nikdy jsem s ní třeba neřešila vyrušování v knihovně nebo chování ve vlaku na těch našich dlouhých jízdách za babičkou/. Ale tam, kde mám já sama problém a já sama se něco učím, tak tam to nefunguje… jako bych si tím křikem já sama nejdřív musela osahat ty hranice…. kde je já sama mám.

        • tornado-lou napsal:

          máte pravdu. děti moc dobře ví,co je důležité, z čeho neuhneme (autosedačka) a to nepokouší. ale ostatní věci zkouší. a ano, jsou to obvykle prkotiny.
          + v 99% to není o tom,co dělají ony. je to o tom,jak se my cítíme. čili spát, jjist,pít,chodit na vzduch. to se rekne:-/
          a rada od ženy007.když chcete začít ječet, začněte nahlas zpívat. vám se trochu uleví, děti zpozorní a vy neřeknete něco,čeho byste litovaly.

  3. Sedmi napsal:

    jo jinak se snazim poustet jen do bitev, ktere za to stoji (zubar, ukoly do skoly), prkotiny neresim… ale nekdy to proste jinak nejde mi pripada…

    • avespasseri napsal:

      Přesně. Pamatuju se z RaR kurzu, že tam někdo říkal, že se všechno změnilo, když si uvědomil, že některé věci, na kterých bazíroval, jsou naprosté prkotiny. a byl klid.

  4. Sedmi napsal:

    a jeste triky – hlidat i svoji hladinu cukru a svuj spanek a pokud jsem nevyspala nebo se to nejak blbe sebehne, tak se nepoustet do vetsich akci, pokud je to mozne… vyhoda je, ze vetsinou ty vetsi akce se daji planovat dopredu spolu s vyspanim nebo svacinou… (i kdyz ted s mimi to taky moc nejde, to vyspani teda… :D)

    • Alinka napsal:

      Rozdíl mezi vyspalou a nevyspalou matkou je diametrální, o tom žádná. Když já se do tý postele prostě včas nedokopu. To už mi musí být jó blbě.

    • avespasseri napsal:

      přesně… spánek. Celkově člověk prostě musí mít dost energie. Já vidím ten rozdíl, jak reaguju při raním vypravování do školy, když si předtím dám čchi-kung – nejlépe postoje na doplnění energie, ale cokoliv je dobré na zklidnění a lepší náladu, a jak reaguju, když se mi nechce a necvičím. Obecně když je člověk pozitivně naladěný, tak je jeho frustrační tolerance výrazně… výrazně… výš :-))

  5. Pingback: Jak je ne(za)bít – 3.díl | Alinčin blok

  6. Já teda naštěstí vybuchuju (tím myslím totálně, hysterický výlev, řvaní atd.) docela zřídka. Ale často se přistihnu, že pod tlakem jsem na kluky zbytečně nepříjemná za každou prkotinu. Nejčastější to bývá jednak při ranním vypravování – časový stres, přesně jak píšeš, druhou příležitostí bývají večery, kdy už toho mám za celý den plné brusle, chci si hodit nohy nahoru a vydechnout, a přitom kluky ne a ne udržet v klidu u večeře nebo nahnat do vany. V těchto případech občas stačí jenom si to uvědomit. Jindy mi pomáhá, když se Kubíka nahlas zeptám: „Co říkáš, zvládnem to dnes s úsměvem?“
    Výbuchy jsou u mě nejčastější právě ve fázi, které se říká PMS, i když mně mnohem přiléhavější mi připadá označení „kreativní fáze“ (viz Cyklická žena). Zjistila jsem, že je to hlavně proto, že v této fázi chci dělat něco úplně jiného, než „doprčic pořád dokola zametat drobky“. Jako prevence mi neskutečně pomáhá vyhradit si ten čas na to kreativno (ať už je to tvoření rukama nebo psaní článků). Takže když se v této fázi na pár hodin vyprdnu na snahu čistou domácnost a například vyrobím klukům nějakou hračku, nebo když večer místo žehlení té hory prádla napíšu článek na blog, nasytí se moje tvořivé já a pak mnohem snáz zvládám s úsměvem i ty ostatní úkoly…

  7. Pingback: Už je to tady! (Absurdistán 2015) | Žít je umění

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s