Jak je ne(za)bít – 3.díl

Už víme proč se vztekáme (1. díl), zvládneme poznat kritický okamžik „před“ a budeme se cvičit ve vědomém stopnutí sebe sama (2. díl). Jenže to pořád nestačí, a proto dnes svůj miniseriál pro rodiče s horkou hlavou dokončím.

Vztek je přirozený, to už víme. Proto není žádoucí ho potlačovat. Pokud to uděláme, vede to jen ke špatným koncům. Zdravě se naštvat je čas od času zkrátka zdravé. Jenže co teď s tím? Jsme ve fázi, kdy jsme sami sebe zastavili těsně před výbuchem. Máme v sobě nahromaděné velké množství energie a ta musí ven. Když neupustíme páru, zaděláváme si na problémy do budoucna.

Víceméně neškodných možností je několik. Nejhorší možný následek je, že vás okolí bude považovat za cvoka.

  • Uhoďte, ovšem ne dítě, ale třískněte do nejbližší pevné! věci, kterou máte po ruce – do stolu, do zdi, do podlahy. Vší silou. Už jen samotná bolest vás rychle vrátí do reality. Místo rány můžete zadupat nebo uvolnit napětí jakoukýmkoli jiným rychlým fyzickým úkonem. Tuhle metodu používá můj muž. Pekelná rána do stolu děti vyděsí natolik, že spolupracujou dřív, než bys řekl prd.
  • Zařvěte. Vyhněte se však slovnímu projevu. To, co by z vás vyletělo by nebylo nic hezkého. Teď nejde o vyjádření pocitů (to přijde na pořad až později), ale o to, abyste snížili tlak. Neartikulovaný řev přítomné spolehlivě upozorní, že toho už máte plné kecky, a vám se uleví.
  • Ztište hlas. Někdy může naopak zabrat hlas ztišit, skoro zasyčet. Nikdy bych nevěřila, kolik energie se dá vložit do důrazného voldemortského sykotu. Používám například na veřejnosti, kdy se tak úplně nehodí řvát jako tur.
  • Podobný efekt má i vrčení. No fakt, nekecám. Krátce, ostře na svého potomka zavrčte. Je to jasná, zcela srozumitelná výhrůžka a upuštění páry zároveň.
  • Zavřete oči, zhluboka dýchejte a nahlas počítejte. Do deseti to většinou stačí. Jinou variantou může být řešení složitějšího početního příkladu. K zablokování mozku mi bohatě stačí pokoušet se dopátrat toho, kolik je 23×19. Vždycky mě to totálně vyšťaví a ještě jsem se výsledku nedobrala. Důležité je mít opravdu zavřené oči.
  • Vykliďte pole. Prostě se beze slova nebo jakékoli další akce seberte a odejděte. Do vedlejšího pokoje nebo kamkoli jinam, kde nebudete mít zdroj svého vzteku na očích. O samotě pak můžete praktikovat kterýkoli s předchozích bodů. Opět nejde o to vyřešit konflikt (na to bude čas až se uklidníte), ale zabránit jeho eskalaci.

Pokud ještě nejste úplně rozžhavení, jen cítíte, že by se mohlo něco semlít, můžete použít některou z taktik, které by se daly nazvat obrannými.

  • Zapněte autopilota. Ovšem ne toho, kterého jsem zmiňovala už v prvním díle. Myslím tím zcela vypnout vnímání a roboticky zajistit pro sebe a děti nezbytně nutné úkony. Ignorujte v tu chvíli své okolí. Používám ve chvíli, kdy jsou děti hladové nebo přetažené. Nakrmit, vykoupat, zahnat do postele. Znamená to vykašlat se v takovou chvíli na respektující přístup (ať už si pod tím představujete cokoli), ale mám za to, že v daném případě se stejně jakákoli domluva míjí účinkem. A frustrace z toho jen zvyšuje mou hladinu adrenalinu v krvi. Totéž používám ve chvíli, kdy se dítě „zasekne“ a já zrovna nemám trpělivosti nazbyt.
  • Začněte dítě lechtat nebo nějak jinak pošťuchovat. Být hrubý na člověka, který se upřímně řehtá, je velmi těžké.
  • Popadněte foťák. Vyvedlo dítě něco, za co byste ho nejradši prohodili zdí? Vybagrovalo hlínu z květináče a rozťapkalo ji po světlém koberci? Rozmatlalo jogurt do povlečení? Ostříhalo si vlasy? Zvěčněte to. Než zvolíte správnou kompozici, vztek sám vyšumí. V tu chvíli vám to sice tak nepřipadá, ale z těhle katastrof jsou po letech nejvtipnější historky. Tak ať je máte patřičně zdokumentované. Dodnes mě mrzí, že jsem si nevyfotila Matyáše od hlavy k patě zmalovaného tlustou červenou lihovkou ve chvíli, kdy jsme už byli ve zpoždění k pediatričce na očkování. Dooblíkla jsem zrovna několikaměsíční Barču do kombinézy a že jdeme, protože Matyáš už byl přece hotový. Fakt jsem myslela, že ho na místě zabiju. Dneska bych se na tu fotku bývala tak ráda podívala.
  • Přiznejte barvu. Vysypte ze sebe, jak se cítíte. Že je vám zle, že jste špatně spala, že si připadáte jako úplný pitomec, když něco musíte 150x opakovat, a že máte strach, že za chvíli už to nevydržíte a stane se z vás zase ta příšerná ječící megera, která metá hromy a blesky. Děti dokážou hodně z toho pochopit. Ne vždycky, ne úplně. Ale jak rostou, je to čím dál lepší. Navíc je učíte, že prožívat nějaké emoce a mluvit o tom, je vpořádku.
  • Naučte děti, aby vás zklidnily samy. Dejte jim najevo, že se blížíte k výbuchu a že potřebujete jejich podporu a pomoc – obejmutí, pusu, slyšet „mám tě rád, maminko“. Tenhle krok může plynule navazovat na ten předchozí. Je dobré si to však vysvětlit jindy než zrovna v kritický okamžik. Jak dokazuje komentář Lenky u prvního dílu, některým dětem to ani vysvětlovat nemusíte.

Na závěr ještě dvě velmi důležité poznámky.

Zaprvé, pokud i přes věškerou snahu vyletíte, nemučte se výčitkami svědomí. Jste člověk, ne stroj. Až se zklidníte, sami pro sebe si rozeberte, co se stalo, proč se to stalo a jak tomu příště předejít.

Zadruhé, když si to ujasníte sami, vysvětlete si to i s dětmi. V klidu vyložte, co vás tak rozčílilo a proč. Omluvte se, pokud jste provedli něco, čeho litujete. I když máte pocit, že děcku je to pumpa, věřte, že není a že velice poctivě zapisuje veškeré informace na disk.

Mimochodem doporučuju přečíst komentáře u druhého dílu zejména od sedmi a aves. Někdy je, jak se zdá, naopak žádoucí udělat pořádný cirkus, aniž by to nutně muselo někomu způsobit trauma. Nezbytnou podmínkou však je, že je taková situace velmi zřídkavá. Předvádíte-li hysterické výstupy každý druhý den, děti vůči nim rychle otupí.

Měli jsme na gymplu velmi pohodového třídního učitele. Nikdy nic nebyl problém, vše řešil v klidu, domluvou, vlídnými slovy. Naštvali jsme ho jen jednou. To když jsme si ve druháku na lyžáku udělali neohlášnou zajížďku k baru ve vedlejší horské chatě a on netušil, kde jsme. Řval 20 minut jako pominutý a můžu vás ujistit, že podobná situace se už nikdy neopakovala.

Budu moc ráda, pokud výše uvedený seznam a vlastně celý miniseriál doplníte vlastními tipy a postřehy. Děkuju.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Když dělám chytrou, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Jak je ne(za)bít – 3.díl

  1. avespasseri napsal:

    Super, všechny způsoby vypuštění páry mi přijdou naprosto dokonalé :-))) Na to se (a já bych určitě) často zapomíná. Ten vztek, pokud už se vystupňoval, prostě musí ven. Důležité, velmi důležité je, aby se ten vztek neobrátil proti tomu dítěti. Pravda je, že já když se vztekám, tak velmi, velmi výjimečně, asi bych to za ta léta spočítala na prstech jedné ruky, mi vyletělo něco jako „seš blbá“ apod. Prostě shození toho dítěte, vyjádření mého zklamání nad ním a tak. Většinou prostě jen znova opakuju svůj požadavek jen velmi, velmi důrazným způsobem a třeba taky x minut, když to do mě vjede 🙂
    Bouchám dveřmi. Jednou to udělala ve vzteku má dcera a manžel pak chodil a ptal se, kde se to naučila (protože mě takovou nezná), že ty dveře (extra odhlučněné, žádná obyč. dřevotříska) zničí. Zbaběle jsem mlčela :-)))) Bouchala jsem i jako dítě 🙂 Když jsem dostala za úkol pracovat se svými emocemi, měla jsem si představit nějakou podobnou situaci, nechat ten hněv vystupňovat a pak ho prostě jen sledovat (soustředit se třeba na dech, počítání je dobrá kotva, nahlas nebo potichu)… jak se za chvíli sám vypaří. Meditativně mi to moc nešlo, ale zkusila jsem to ve skutečnosti… a fakt to fungovalo :-))
    Ty další body (vyfotit a tak) jsou taky super 🙂 Jo, nějakou legrácku 🙂 Má dcera na tohle přišla sama a kdysi se mě ptala, čím by mě rozesmála, když se budu zlobit :-)))

  2. tornado-lou napsal:

    booooože Alinko!!! kdes prosímtě byla minulý týden? strašně bych to potřebovala v pondělí. miminko nám začátek roku trošku osvěžuje pláčem a nespáním a mě třetí den po 2h uspávání třikrát denně za velkého pláče a bolestí povolily nervy. hluboce se za sebe stydím a lituju toho. jenže vysvětlujte miminu,který bolí zuby, že ste přetažená, bolí vás záda, bradavky a že už nemůžete (cha. PMS sem mela taky, jak o tom zpětně přemýšlím)? a proč by ho to mělo zajímat, že? no pevně doufám, že takhle už podruhé nevyletím a že si to budu dlooooouho pamatovat. a naopak doufám, že na to mimino zapomene.

    jinak sou to dobrý rady. nejsou pro mě úplně nový, většinu už jsem objevila nebo vyčetla, ale tím líp. důležitý je, si je připomínat. několikrát denně.

    a výhoda je, mít víc dětí. nikdy nevyšilují všechny zaráz. takže zatímco vás jedno vytočilo a vy se to snažíte vydýchat, tak se soustředte na ty ostatní. ony vás potěší. ty starší mě chodí hladit a ptát se jestli su ještě smutná. fakt o mě dojemně pečují.

    • Doporučuji se i úplně malému miminku omluvit a vše vysvětlit. I když to vědomě zřejmě nechápe (a jak píšete, vlastně ho to nezajímá), přijde mi, že se tím pročistí vzduch. U mě to tak teda vždycky fungovalo a netrápily mě pak výčitky…

  3. Katka napsal:

    Alinka moc ďakujem za seriál! U nás trpíme v poslednej dobe na kolektívne vytáčanie – jeden začne a do minúty jačia všetci v okruhu (dôvod si rýchlo nájdu)…nedá mi v tejto súvislosti nespomenúť knižočku od mojej obľúbenej M. Sheedy Kurcinka „Kids, Parents and Power Struggles“, odporúčam. Tak budem musieť rýchlo pátrať, čo s tými našimi masovými scénami a začnem asi od seba 🙂 držte sa 🙂 K.

  4. Magda napsal:

    Mě pomáhá mlácení. Teda ne dětí, ale stěny, postele, futer dvěří… Cítím se u toho teda jako magor, obzvlášť když mě Bertík vidí a se smíchem mě napodobuje. Je to samozřejmě lepší než jednu vrazit jemu, ale přecejen bych se ráda dopracovala k něčemu míň násilnému. Uvidíme, jestli dýchání nebo počítání bude mít stejný efekt.

    • Sedmi napsal:

      ono se to podda… ja jsem taky triskala v jednom zachvatu dverma od koupelny, tak, ze se vysypala sparovka a malem i dlazdicky… a ted uz mi vetsinou staci jenom zarvat, nebo bouchnout jednou do polstare…

    • Byla jsem v jedné domácnosti, kde si maminka ulevila ranou do dveří. Díru si pyšně zarámovala washi-páskou. Prý lepší než když mlátila do dětí 😉

  5. Sedmi napsal:

    cimz jsem chtela rict, ze se to da naucit a postupne dovest do nejake snesitelnejsi podoby… ovsem ted mam polocas, protoze obe holky jsou ze vztekaciho venku… ceka me to cca za tri roky znovu, syn obdobi vzdoru a starsi dcera puberta… to bude teprve trenink….

  6. Linda napsal:

    Za sebe musím říct, že se mně mlácení do věcí moc neosvědčilo, protože to pak po mně dcera dost napodobovala a bylo to, no, divné.
    Takže teď se snažím takovým situacím předcházet, zatím se daří.

  7. Calad napsal:

    Tak pracuji na tom svém „neumím“ a prozatím si vystačím s hromovým A DOST popřípadě s plácnutím do stolu. Dítko na moment přestane se vším a já mám dost času se vzpamatovat. 🙂

  8. Alinka napsal:

    Všem moc děkuju za příspevky u celého seriálu. Záměrně jsem moc nekomentovala, abych Vám do toho nekecala. Jsem ráda, že nejsem sama občasvzteklámatka. Tak pevné nervy všem! Určitě se k tématu vzteku ještě vrátím.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s