Co mne zaujalo: R&BR vs. manipulace

Níže uvádím výňatky z veřejné diskuse ve FB skupině Domácí a komunitní vzdělávání, vlákno ze dne 20. února 2015 (celou diskusi můžete nalézt zde). Texty jsem pouze zkracovala, nijak neměnila (proto v řadě případů chybí diakritika). Ne se vším souhlasím, ale pro účely zamyšlení mi to přijde podnětné.

Několik lidí podotklo, že v knize Respektovat a být respektován (R&BR) je více věcí manipulací. … Co konkrétně z této knihy považujete nebo vám připadá manipulativní?

… celá výchova je manipulativní. Čištění zoubků je manipulativní, učení na wc je manipulativní, uklízení hraček je manipulativní, když se na to díváte tímhle pohledem, je i R&BR celá manipulativní, protože nás manipuluje být lepšími rodiči, než byli naši manipulativní rodiče. Hlavně se nenechte manipulovat cizími názory, vč. toho mého.

… co si pamatuju jako manipulaci par excelence, je princip výběru: Chceš jablko, nebo hrušku? Chceš to udělat hned, nebo až později? To je manipulace do výběru ovoce k svačině, manipulace do nějaké činnosti. Čistě by to mělo vypadat tak, že dítě má samo vnitřní motivaci si vybrat k svačině něco zdravého, protože mu to chutná/ví, že je to zdravé, a udělat nepříjemnou činnost, protože je potřebná.

… na vyber se malym detem dava, protoze je to pro ne prehlednejsi a mene zatezujici … Meli jsme tu 4 leteho na navsteve a na otazku bez vyberu koulel ocima a neumel odpovedet, jak dostal dve konkretni nabidky, vedel hned … manipulace je vsechno, od miminka jsme manipulovani, s miminkem je manipulovano 24 h denne…. Jde o to najit prirozenou zdravou manipulaci, tedy kdyz jde dite do silnice, tehdy ho zastavim, coz uz je manipulace … at uz to delame jakkoli, zda je to zdrave, pozname podle vysledku, tedy toho, co dite zije a citi, zda se usmiva cely den, je bez hyperaktivity a jinych poruch chovani, dokaze si hrat samo se sebou bez toho, abychom mu do toho vstupovali, atd. … Ukazatel cislo dve: vy jste v klidu a pohode at uz dite dela cokoliv, bez toho, ze by vas neco nastvalo, vychylilo z naseho prirozeneho stavu. Protoze pokud vas detske chovani vytaci do afektu, znamena to, ze neco nezvladate (nevite si s tim rady), a proto se vztekate, na sebe a tim padem i na dite. A dalsim ukazatelem je to, co dite zije v puberte a dospelosti, jak komunikuje s rodici. Protoze dite bude zit presne to, co zijeme my. Jste stastni ve vztahu, v nemz jste? Delate to, co vas bavi a naplnuje? Vnimate zivot jako dar? Muzeme tady polemizovat nad zpusoby vychovy hodne dlouho, ale podstatne je to, co zijeme (to si deti nahravaji) a ne to, co detem rikame.

… mi nesedla jedna vec. Ze se veci nerikaly primo, ze se dite ucilo reagovat na nevyslovene ocekavani a jeste za ucelem toho, aby melo pocit, ze se samo rozhodlo – a to mi prislo zakerne.

Myslíte, že je stejně dobré pokud se dítě rozhodne špatně? Mám za to, že výchova je nepřímou altruistickou manipulací a pokud není, není výchovou, ale pozorováním vývoje dítěte. Mám za to, že cílem rodiče je, aby se dítě rozhodlo děkovat, ne aby se rozhodlo zda děkovat, či ne.

Nevýchova není původní koncept – vychází (stejně jako např. R&BR, Efektivní rodičovství, Nenásilná komunikace, aj.) z humanistické psychologie. Tyto myšlenky jsou známy už 50 let a rozvíjeny v tzv. pedagogice orientované na žáka. Hodně doporučuju právě koncept Nenásilné komunikace, který jde skutečně k podstatě – tedy ke sdělování toho, co skutečně potřebujeme (nejdřív si to ale sami musíme být schopni uvědomit) a jak se cítíme – to nám umožní chápat, co potřebují a cítí ostatní.

Já to mám nastaveno tak, že jsem jejich průvodcem, ukazuju jim jak náš svět funguje, jaká máme pravidla, co je považováno za slušné, co za neslušné. Představuju si to tak, že bych měla na starosti nějakého váženého hosta z jiné kultury, nebo z jiné galaxie a měla mu ukázat, jak se tady u nás žije, a jak všechno chodí, co komu může vadit, jak se věci dělají. Že některé věci neví, tak ho o nich informuju, ochráním ho před nečekaným nebezpečím, když mu fyzicky zabráním skočit pod auto. Ale nějak nepředpokládám, že by apriori byl v opozici a nechtěl se pravidla naučit, a vyhovět, nemám potřebu cokoli vynucovat, pokouším se projevovat dítěti stejnou úctu, jako bych ji projevovala jakémukoli váženému dospělému. S tímto nastavením moc nejde trvat na tom, že třeba dítě musí pozdravit nebo se omluvit.

Nebudou pak dítěti chybět některé důležité návyky? Dítě si zcela určitě nepotřebuje čistit zuby, nepotřebuje chodit oblečené, nepotřebuje si pěstovat cit pro řád (otázkou zůstává co člověk vlastně potřebuje … ). Nepotřebuje ale ani úctu k cizímu pořádku … Mnoho věcí člověk nepotřebuje v současném okamžiku.

Stejně, jako se dítě učí chodit, mluvit tak, jak to vidí kolem sebe, stejně se učí přistupovat ke světu a lidem kolem sebe. Pouze příkladem. Pokud budu schopná dát dítěti upřímnou bezpodmínečnou lásku, nic jiného od něj zpět dostat nemohu. Jak jednoduché. Pokud se ho budu snažit manipulovat, dostane se mi zpět zase pouze snaha o manipulaci, pokud se budu snažit za každou cenu dosáhnout svého, dítě se opět naučí to samé. Nehledejme v ničem žádné složitosti. Pokud budeme vnímat potřeby a přání dítěte, ono se zase přirozeně naučí vnímat potřeby a přání druhých.

V R&BR jsem našla návod na situace, kdy lapám po dechu a nevím co říct, protože mě nic jiného než staré výchovné postupy nenapadají … Knihy jsou jedna věc, ale život druhá. Jsme jenom lidi a chybujeme … Když je dětí víc, někdo je nemocný, měsíc nevyspalý, do toho emoce … myslím, že i Naomi by „ujela“ a použila manipulaci.

R&R je kniha původně určená pro učitele ve školách, kteří měli nějakou agendu danou osnovami a tu museli plnit ve skupině 30 dětí, což se dá těžko srovnávat s Naomi Aldort, která zřejmě měla takové finančí a rodinné zázemí, že si mohla dovolit zůstat s dětmi doma spoustu let a nemělě doma dětí 30, ale jen 3. To se pak míra svobody nastavuje úplně jinak než ve škole a to je asi také jeden z hlavních důvodů, proč se rodiče rozhodují pro domácí vzdělávání. Řekl bych, že hlavní smysl R&R byl hlavně učitelům ukázat, že komunikace prostřednictvím příkazů a zákazů dětem není příjemná a že jsou jiné způsoby, jak dětem vysvětlit, co se po nich chce. Pak se může zdát, že v některých situacích kniha dává návod na to, jak děti donutit něco dělat.

to respektování musí být uvnitř v člověku, ne ve slovech, ta už jen vycházejí z vnitřního nastavení. Můžu s někým mluvit naprosto korektně a respektujícím způsobem a přesto si uvnitř sebe můžu myslet, že je debil. A nebo naopak si ze sebe můžeme navzájem dělat legraci, ale přitom vědět, že nám na sobě navzájem záleží a že se skutečně respektujeme.

Ono je všechno o situaci, o intonaci a tak dále. Všechno se dá říct nadneseně, protivně, urážlivě, vtipně, mírně a tak dále. Myslím, že slova nejsou to první, co člověk vnímá, první je tón. A jsem přesvědčená, že můžu někomu s klidným svědomím říct se smíchem „Ty si ale takovej vůl“, že to bude na roveň tomu, když řeknu „Miluju tě“. Čímž jen chci říct, že vědecké debaty nad správnou formulací mi občas přijdou něco jako kvóty a normy EU. Prostě máme se rádi, mluvíme spolu, jak nám zobák narost a vyhovuje nám to. Nemáme potřebu se babrat v koreknostech, klidně se budeme špičkovat a nikdo z nás kvůli tomu nepropadne depresi, sníženému sebevědomí a nebude se cítit raněn, protože víme, že se máme rádi a navzájem nám na sobě záleží. A když muž dítěti zahlásí „Namachnul sis tady mochlík hochlík“, tak dvouleté dítě se podiví, co že udělalo, ale tříleté dítě už ví, že si má dojíst nakousaný rohlík … v každé rodině to funguje jinak, my to máme spíš víc emotivní, někdo na to zase jde víc vědecky. Hlavní je, když si lidi rozumí.

… ja si jsem vedoma toho, že jako rodic sve dite ovlivnuji, mezi ovlivnit a manipulovat ale vidim obrovsky rozdil. Treba me rozhodnuti jestli pujdu ven ovlivni i pocasi, nemohu rict ze mnou pocasi manipuluje, je to proste okolnost, ktera me rozhodnuti ovlivnila a rodic je velka okolnost v zivote ditede, podobne me ovlivni vedomi toho, ze dcera rada jezdi na bazen a jedu tam, i kdyz osobne bych dala prednost saune, jsem si vedoma toho, ze dceru ovlivnuje muj nazor na svet, a urcite spoustu veci udela, aby mi udelala radost, rozhodne se toho ale nesnazim zneuzit ve smyslu, abych to stavila do roviny – udelej to a to, abys mi udelala radost. To uz by byla manipulace.

Myslím, že rozdíl mezi dobrou respektující výchovou a tvorbou spratků je právě v tom, že se společně učíme dodržovat společně utvářená pravidla. A v rámci toho nepovažuji za problém, když přes pravidlo nejede vlak … a postavení rodiče zůstává odlišné od postavení dítěte. Dítě nemůže dostat stejná práva, dokud nemá stejné povinnosti – není za své činy plně odpovědné. Nemyslím si, že by respektování osobnosti dítěte mělo přerůstat v trpění všech jeho výsřelků a útoků na rozumné hranice.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co mne zaujalo ..., Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Co mne zaujalo: R&BR vs. manipulace

  1. Sedmi napsal:

    Zajímavé, díky. Kouknu i na diskuzi až budu stíhat. Btw knížku děti jsou hosté, kteří hledají cestu znáš?

    • avespasseri napsal:

      Taky mi to přijde zajímavé… nad tím se ještě zamyslím, je tam spousta věcí k zamyšlení.. Ale taky zatím nestíhám :-)) Já měla v porodnici velmi silný dojem, že ta má není moje, že je to jen návštěva :-)))) Slibovala jsem jí tenkrát, že ji ochráním :-)))))

    • Alinka napsal:

      Neznám, ale už jsem o ní slyšela. Píšu na book list. Třeba se k tomu v důchodu dostanu. Já jsem ještě nepřečetla ani tu Naomi a to už ji mám doma skoro rok :(.

  2. Bara napsal:

    Díky za výtah z diskuze. Na FB jsem zvládla pročíst jen letmo. RaR mi nesedí už dlouho. Dokonce jsem jednu dobu o respektující výchově hodně pochybovala. A pak se mi dostala do rukou kniha „Výchova bez poražených“. Najednou vše zapadlo na své místo a začalo dávat smysl. Zpětně mi přijde, že RaR je přehled různých způsobů, jak řešit některé situace, ale není to ucelený koncept. Takové výkřiky do tmy. Teprve s „Výchovou bez poražených“ se vše propojilo.

    • Alinka napsal:

      Hodně lidí (i v rámci té diskuse) uvádí, že kniha sama o sobě jim moc neseděla až do chvíle, než navštívili kurz, pak že se to všechno srovnalo a dávalo smysl.
      Mě osobně dávají jednotlivé možnosti komunikace v té knize uvedené smysl v různých kontextech. Třeba když děti uklízí knížky a jednu zapomenou, můžu klidně použít popis ve smyslu: „Máte tady položenou ještě jednu knížku.“ a oni celkem logicky pochopí, že by ji měli uklidit taky s těma ostatníma.
      Ale když přijdu do pokojíčku, tam bordel jak v tanku, a prohlásila bych: „Vidím, že tu máte nepořádek.“ tak mi to smysl nedává. V takovou chvíli mi tam prostě kus chybí. Obecně náznaková komunikace, kdy čekám, že tomu druhému „to dojde“, mi moc nesedí. A když ji vyjímečně použiju na manžela, tak se tak akorát naštve, protože je mu jasné, že ho někam nepřímo tlačím (a navíc mu často ani nedochází kam, což ho rozčílí ještě víc).
      Nicméně v obecné rovině mi ta kniha dala docela dost podnětů a snažím se její myšlenky (často dost úspěšně) aplikovat.

      • avespasseri napsal:

        Mně se to líbilo moc už když jsem to četla… ale já nejsem moc velký detailista, čtu globálně a spíš mě zajímá, jestli tam vůbec něco použitelného najdu. Když najdu, je to super :-))) I kdyby byl zbytek k ničemu 🙂 Neberu nic dvakrát dogmaticky.

        Myslím, že každý nástroj se dá používat špatně, když člověk nevnímá to, co je za tím (a k tomu pochopení může seminář přispět)… popis nemusí být chození kolem horké kaše… ale prostě popis 🙂 Který má za účel na něco upozornit. Tam to ale nekončí… pak následují ty další body, podle nálady… buď já výrok, když jsem tedy fakt naštvaná, že už po desáté, nebo prostě nějaká varianta, jak s tím něco udělat. Každý si může vybrat podle sebe, co mu vyhovuje a co vyhovuje dítěti. Takže dám jasně najevo, co chci. Ale někdy to ani není třeba dělat, vysvětlovat, navrhovat… někdy stačí upozornit… třeba ta moje takové věci jako nepořádek vůbec nevnímá, dokud jí člověk neupozorní, že už je toho moc :-)))

  3. Shareen napsal:

    Milá Alinko,
    Článek je zajímavý a podnětný.
    Myslím, že (jako ve všem) extrémy prostě nikdy nejsou tou nejvíc vyhovující cestou.
    Už to, že se rodiče zabývají svým vlivem na děti a nechtějí jim ublížit, ale značí, že jsou dost dobří. Pak ovšem potřebují také laskavost sami k sobě, aby se neustále netrápili, zda řekli všechno nejohleduplněji, jak to šlo, nebo zda dítětem náhodou nezamanipulovali. Jsme jen lidi. Věřím tomu, že děti (i když třeba momentálně nedohlédnou důsledky některých našich činů) v dospělosti zpětně naší situaci a motivům porozumí, některé chyby nám odpustí a samy se poperou se situací nejlíp, jak dovedou. Hlavní věc, abychom sobě své chyby (nebo jednání v nejlepší víře) odpustili sami.

    • tornado-lou napsal:

      teď mi to připomnělo citát, který tu pře časem zveřejnila právě Alinka. Za každým skvělým dítětem je matka, která si je jistá že to dělá blbě.
      takže jo, máte pravdu. už jen to, že přemýšlíme jestli to děláme dobře nebo ne je oproti spoustě jiných rodičů obrovský krok správným směrem.

    • Alinka napsal:

      Zkrátka ideální varianta je přečíst, zamyslet se, vybrat si z toho to, co mi dává smysl a to používat. Obyčejný selský rozum by myslím rodiče měli aplikovat na všechny výchovné rady, postupy, knihy a doporučení.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s