Na větrné hůrce aneb Je libo trochu paniky?

Bydlíme na kopci, což znamená, že když fouká, fouká pořádně. Hučení meluzíny v komíně je jeden z nejtypičtějších zvuků našeho domu, který si vybavuju už z dětství.

A dnes večer fičelo fest. Když se po večeři chystám zahánět děti do vany, upoutá mě silně se kývající vzrostlá bříza před naším domem. Co ta už zažila vichrů. Je už stará a začíná prosychat. Napadne mě, že by se asi měla brzy porazit, jinak při nějakém takovémhle větru spadne někomu na hlavu. Podělím se o své myšlenky s manželem, který souhlasí a přidává informace o tom, že podle zpráv z rádia dnes padlý strom zablokoval silnici nedaleko naší chalupy. Děti se dožadují pohledu na kymácející se strom a tak je vysazuju na okno (jako pokaždé, když se před naším domem děje něco zajímavého).

Ve zlomku vteřiny se ozve ošklivý praskot, bříza se přímo před našima očima rozpadá vedví a jako ve špatném filmu padá přímo na nás. V panice uskakuju, přičemž mé mateřské instinky jsou v tu chvíli zcela ochromeny, neboť jedno dítě nechávám na okně, druhé se sice pokouším strhnout sebou, ale tak nešikovně, že jej vpodstatě srazím na zem. Ječím hrůzou. Barča ječí, protože jsem ji právě shodila z výšky víc než jednoho metru. Matyáš ječí, protože ječíme my dvě a on netuší, co se vlastně stalo. A manžel ječí, ať se všichni uklidníme, že se nic vážného nestalo a že to jde obhlídnout.

Jelikož se zdá, že má pravdu (o okno se jen otřelo několik menších větví, padající část stromu se sice částečně opřela o dům, ale žádnou škodu nenapáchala), utěšuju děti. Z ulice si nás všimne nějaký pán a zuřivě gestikuluje. Otevírám okno, abych zjistila, co chce. Nabízí, že zavolá hasiče. Hlavní kmen je zlomený, ale několik nebezpečně vyhlížejících větví (zajímavé, že předtím mi tak nebezpečné nepřipadaly) se klátí v neustávajícím větru sem a tam. Říkám mu, že děkuju, ale manžel už jde dolu a že je zavoláme sami. Odchází.

Už jsme se všichni utišili a já konečně zaháním děti do koupelny s představou, že místo večerníčka budeme koukat na zásah neohrozených mužů s velkým červeným autem. A pak to zaslechnu. Zvuk motorové pily. Doslova vystřelím před dům (teď už znovu vyděšené děti v patách) a začnu na svého muže, který jen tak bez jistění, v padajícím soumraku a za vichru nevímkolikmetrůzasekundu balancuje na žebříku a chystá se „situaci řešit“, hystericky vřískat, že se asi zbláznil. Posílá mě pryč s tím, že „přece ví, co dělá“. Jelikož má v ruce spuštěnou řetězovou pilu, upustím od myšlenky pokoušet se ho zadržet násilím.

Navíc děti odtušily dramatičnost situace a znovu spustily pláč. Odcházím zpět do domu s výhružkou, že „pokud se mu něco stane, záchranku mu volat nebudu“. Lituju, že jsem toho neznámého pána poslala pryč, proklínám svůj debilní nápad nadělit muži motorovku pod stromeček a přemýšlím, jestli jeho životní pojistka pokrývá i takovouhle situaci. Znovu utěšuju děti a tentokrát je už opravdu vstrčím do vany. V hlavě mi běží ty nejkatastrofičtější možné scénáře. Jedu na autopilota.

Vykoupané, v pyžamech a s nosy přilepenými na sklo namísto hasičů sledují tatínka, kterak pouze za svitu pouliční lampy jednu po druhé odřezává zbylé větve. Nemůžu se na to dívat a jen se tiše modlím. Když ten šílenec po víc než půl hodině konečně přijde a s úsměvem ve tváři nám oznamuje, že „přece o nic nešlo“, mám chuť mu jednu vrazit. Ale to by děti asi nepochopily. Takže ho radši všichni tři obejmeme. (Však já si to s ním vyřídím později.)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Na větrné hůrce aneb Je libo trochu paniky?

  1. Lenka napsal:

    Uf, to bylo drámo! Já nevim, že ti chlapi nemají pud sebezáchovy. Ten můj například (pravda, tehdy ještě svobodný a bez závazků) se nechal bez jištění zavěsit do lanového oka pověšeného na háku autojeřábu, aby se nechal zvednout do výšky víc než 20 m, kde měl odjistit ocelové lano, za které ten jeřáb právě zvednul „našu“ máju. Předpokládám, že celá historka v zásadě nikomu nic neřekne 🙂 ale vzhledem k panujícímu bezvětří jsme tehdy patrně nepocítila ani desetinu té hrůzy, co ty. A přesto jsem na něj do té výšky volala, že esli spadne, tak ho zabiju. Jsem ráda, že to dobře dopadlo!

  2. Vanilka napsal:

    Takové dobrodružství! A tvůj muž je „muž činu“. Ale chápu tvoje zděšení.

  3. Sedmi napsal:

    Uf teda… Naprosto tě chápu…

  4. narunill napsal:

    Tohle by mělo jít na filmové plátno, má to drama, příběh a hlavně dobrý konec. Na jednu stranu je Váš muž hrdina rodiny, ale zabít bych ho chtěla taky.

  5. Alinka napsal:

    Teď zpětně (a hlavně když vím, že to dobře dopadlo) mě trochu mrzí, že jsem byla za hysterku. Hlavně kvůli dětem. Jenže já fakt měla hrozný strach. Fuj.

  6. Milan napsal:

    Pro ty děti to byl určitě super zážitek na celý život. Vidět na vlastní oči, jak se láme strom před domem, a pak ještě, jaký je táta frajer… To se hned tak něčím nepřekoná.

    • Shareen napsal:

      Škoda jen, že se to nestalo až o pár let později, když by syn v pubertálním věku mohl na této scénce patřičně připustit otcovy kvality 😉 Jinak souhlasím s Milanem a rozumím Alince 🙂

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s