Instatní

… okamžitý, náhlý, rychlerozpustný, připravený k okamžitému po(u)žívání, předvařený, práškový

Žijeme v době, kdy se rychlost cení. Okamžitá půjčka. Okamžitý váhový úbytek. Superrychlá auta. Vysokorychlostní připojení. Rychlokurzy jazyků. Instatní kaše a polévka. Instantní káva a čaj.

Instatní rodiče – připraveni k okamžitému použití. Stačí porodit dítě a je to. Jsou z nás rodiče na to tata. Biologicky? Bezesporu. Právně? Jistě. Morálně? Pravděpodobně též. Ale duševně? Ugh? Co to vlastně znamená „stát se rodičem“? V ideálním případě navíc „stát se dobrým rodičem“?

Matkou/otcem se stáváme tak nějak automaticky, jakmile počneme dítě, no ne? Příroda to tak zařídila. A ta není pitomá, víme? Chceme děti. Je to pud, tak jakýpak copak.

Nejenže není pitomá, dokonce je tak chytrá, že děti chceme i přesto, že drtivá většina z nás nemá nejmenší tušení, do čeho vlastně leze. Kdo držel v náručí několikadenní (i několikatýdenní) dítě předtím, než se mu narodilo jeho vlastní? Kdo si vyzkoušel, co to znamená xkrát za noc vstávat nebo tři hodiny konejšit vřískající uzlíček nervů? Kdo z nás měl kdy absolutní zodpovědnost za někoho jiného než za sám sebe?

Nemáme to kdy a kde okoukat. Ti svědomitější z nás se na svoji budoucí roli pokoušejí aspoň trochu připravit – pomocí knih, kurzů, kamarádů, cizích dětí. V blažené nevědomosti si při povýšeném sledování jiných rodičů umiňujeme svá „nikdy!“: „Moje dítě nikdy nebude mít dudlík!“, „Moje dítě tohle nikdy nebude dělat!“, „Nikdy na své děti nebudu křičet!“ Doplňte vlastní seznam dle libosti. Těch předsevzetí je tolik a jsou tak upřímně myšlená, že když nám naše potomstvo dříve či později názorně předvede, jak naivní jsme byli, zoufáme si. Máme pcoit, že jsme zklamali, že to nezvládáme a nezvládneme.

Přiznejme si to. Rodiči možná jsme, ale rozhodně jimi příliš neumíme být. Zjišťuju, že je to jednoznačně ta nejkomplikovanější a zároveň nejzodpovědnější činnost, jakou jsem kdy v životě dělala. Bez praxe, zaškolení, bez podrobného návodu k obsluze.

Schválně si do Googlu zadejte „manuál na miminko“. Přes 40.000 výsledků. Tolik zoufalých rodičů a tolik rozumbradů, kteří jim chtějí pomoci nějakou zaručenou radou, která okamžitě zabere.

Občas mě to paralyzuje, protože mám hrůzu z toho, že to zvorám, že vyrobím svým dětem větší či menší traumata, že jim budu špatným vzorem, že je na život nedokážu dobře připravit, že mi jednoho krásného dne přerostou přes hlavu.

Na začátku jsem věděla kulový o tom, jak být mámou. A nejsem si tím jistá dodneška. Jak mé děti rostou a vpodstatě denodenně se mění, stále tápu, netuším, vztekám se, křičím, občas si zoufám. S dětmi nabývá slovní spojení „škola života“ zcela nových, netušených rozměrů. Za těch bezmála pět let jsem se naučila dost. Překvapivě hlavně sama o sobě.

Rodičovství je totiž výzva, hozená rukavice. Příležitost, jak pracovat sama na sobě, jak být lepší, jak růst společně se svými dětmi (ne, ke knížce Naomi Aldort jsem se stále nedostala, ale předpokládám, že se shodnem). Je o hledání cest, možností a řešení, o uvědomování si a neopakování chyb, o přemýšlení. Rodičovství je víc než cokoli jiného o kritickém hodnocení rad (i těch dobře míněných) a vlastním zdravém úsudku. Byť ji rozhodně nezatracuji, jsem velmi opatrná s takzvanou rodičovskou intuicí, protože ruku na srdce, jsme všichni tak zpitomělí reklamou, dobrými i špatnými vzory z dětství a vševědoucím okolím, že ji často nedokážeme odlišit od vlastních strachů a přání.

Pud nám je vrozený, ale jak být rodiči svým vlastním dětem, se musíme naučit. Ne v knihách, ne na kurzech (i když mohou v mnohém pomoci), ale tím, že jsme s nimi. Že je den co den pozorujeme, nasloucháme jim, vnímáme jejich potřeby a snažíme se je skloubit s těmi svými. Vychováváme, vštěpujeme, vysvětlujeme. Zkoušíme, co funguje a co ne, co nám i dětem vyhovuje a co naopak absolutně nedává smysl. Co chceme – od dětí, od sebe, od života. Co má cenu řešit a na co je lepší se vykašlat. Co je důležité. Prostřednictvím svých dětí krůček po krůčku zjišťujeme, co jsme doopravdy zač (a přiznávám, že to vždycky není pěkný obrázek). Saháme až na dno svých sil, duševních i fyzických. Opakovaně. Taky se tetelíme blahem, roníme slzy dojetí a jsme docela obyčejně šťastní.

Žádný rychlený zázrak se nekoná. Nevím, jak Vám, ale mě tohle všechno dochází velmi pomalu a postupně. A zdaleka ještě nejsem na konci. Možná ani nikdy nebudu. Ale ta cesta za to rozhodně stojí.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Instatní

  1. avespasseri napsal:

    Jéžiš… tohle je naprosto úchvatný!!!!

  2. Sedmi napsal:

    Hezký… Měla by to být povinná četba pro budoucí rodiče 🙂 ale stejně by to nepomohlo…

  3. Shareen napsal:

    Alinko, připadám si jako rodič velmi podobně a také se to snažím podobně (aspoň teoreticky 😉 uchopit.

    Akorát na druhou stranu, někdy mi přijde, že rodiče sobě, svému přístupu a své roli přisuzují strašně velký význam. A potom mají dojem, že jejich schopnosti absolutně neodpovídají velikosti a závažnosti toho (rodičovského) úkolu. Čímž pádem se jim do hlav a srdcí vkrádá hrozně velký strach a nejistota, protože se bojí, že každým chybným krokem a špatným slovem své dítě nenávratně „rozbijou“ (a způsobí mu trvalé následky).

    Já to mám občas taky tak. Ale snažím se zase uklidnit, protože máma, co pláče kvůli svým chybám, by děti dost vyváděla z míry. Tak si říkám (jako s rozbitou skleničkou) – neudělala jsem to přece schválně. Uvědomím si to, omluvím se, sjednám náparavu. A jedeme dál s čistým stolem.

    Představ si to na odřených kolenou, zaražených třískách a modřinách. Kolik jich dítě absolvuje… Všichni víme, že to patří k dětství a že se to zase zahojí. Že z toho žádné trvalé následky mít nebude. Ale totéž je to s hojením různých zklamání a nepříjemných zážitků. Když dítě zažije stres, že se na něj rodič rozčílil, tak je mu to nepříjemné, ale ono to zase přejde (teda samozřejmě, pokud je to rodič, který má v globálu své dítě rád a snaží se k němu chovat co nejlíp, to my ale přece všechny jsme…). I nějakou tu výtku, nespravedlnost a odmítnutí dítě prostě časem vstřebá.

    Nechci, aby to znělo, že jako nemá smysl se snažit. Ale spíš uklidnit nás mámy, co si s tím někdy až moc lámeme hlavu, že jsme dost dobré už teď. Přemýšlíme o dětech, nechceme jim ublížit, snažíme se. To se počítá a v dětech se to odrazí. I když občas ujedeme a místo vlídné domluvy prostě zařvem. Ty naše chyby v rodičovském přístupu si možná vyčítáme samy víc než nakolik to opravdu trápí (a poznamená) naše děti. Inu, jsme už starší a i modřiny by se nám hojily déle…

    Hezké dny a dej si třeba sama také dárek, že jsi mamka – pochval se, že si vedeš dobře 🙂

    Š.

    • Alinka napsal:

      Děkuju za komentář a omlouvám se za opožděnou reakci. Jen abych to uvedla na pravou míru, ten článek nebyl myšlený jako stěžování si, že to dělám špatně. Spíš jako takové zamyšlení nad tím, že spousta rodičů čeká, že jako budou hned vědět co a jak a když to tak není (jakože není), je to pro ně dost šok. Pak je několik možných reakcí – buď začnou panikařit, shánět informace a návody k použití všude možně a v rámci té paniky s nimi víceméně bez rozmyslu „experimentovat“ na dětetch (takhle jsem to například „zkusila“ s Etsivillem, naštěstí mi stačil jeden večer k tomu, abych si uvědomila, že to je blbost). Nebo se trápěj, že to nezvládaj a že jsou špatní rodiče (tenhle pocit mě přepadá díkybohu jen vyjímečně). A často jim (nám) nedojde, že to řešení je o selském rozumu. Jasně, je třeba si něco nastudovat, třeba i jít na kurz, vyslechnout rady starších, zkušenějších, studovanějších, ale hlavně je třeba o tom přemýšlet v kontextu své vlastní rodiny, svých dětí a sebe sama. To, co zaručeně funguje jinde, může být u mě doma úplné fiasko a naopak.
      Ještě jedna poznámka – zaujalo mě to „přeceňování se rodičů“. Vrtá mi to v palici. Možná s k tomu ještě vrátím.

  4. Bára napsal:

    Skvělá úvaha! 🙂
    Ne, že by mě nikdy nepřepadly pochybnosti o tom, jestli jsem dobrá máma, ale konejším se myšlenkou, že naše děti si nás vybraly z nějakého důvodu a pokud se budeme jen trochu snažit budeme právě pro ně těmi nejlepšími rodiči 🙂
    Ovšem je fakt, že pro spustu z nás jsou naše rodičovské role jsou čí dál složitější. Zpřetrháváme dlouhotrvající tradici ryze autoritativní výchovy a snažíme se nacházet nové, více respektující cesty. Mít pro děti větší pochopení. Dát jim větší svobodu, ale i zodpovědnost. Jenže to nemáme od koho odkoukat a tápeme mezi miliony knížek, článků, učitelů a rad.
    Osobně vnímám jako jeden z největších zádrhelů právě naši nejistotu. Nejsme přesvědčení, že to, jak vychováváme děti je správné. Pochybujeme o svých rodičovských kompetencích. Nemáme za sebou oporu v generacích, které by to dělaly tak, jak bychom si přály a všechno nás naučili…
    Když už nic jiného, možná to naše výchovné experimentování ulehčí práci našim dětem v rolích rodičů a nám nezbývá než to brát tak, že děláme to nejlepší co umíme 🙂
    Děkuju za podnět k zamyšlení…tohle téma ve mně už nějaký čas rezonuje… 🙂

    • Alinka napsal:

      To jsi shrnula moc hezky. Přesně tak to taky cítím. A doufám, že to jednou pochopěj i naše děti (a přivřou obě oči nad našimi rodičovskými nedostatky – jako to koneckonců dnes děláme my u těch svých).

  5. vyrobený traumata, ono si nevybereš, osobně si myslím, že rodič dítěti vždycky nějaký trauma vytvoří, samozřejmě nevědomky a nechtěně, ale vždycky bude něco, co v tom dítěti zůstane..
    chodím k psycholožce a když to tak postupně rozkrýváme, tak zjišťuju, že ač jsem si myslela, jak moji rodiče byli úžasní a skvělý, tak to tak růžový není

    • Alinka napsal:

      To jo, tomu se asi fakt nevyhneš. Bohužel. Ale chci mít aspoň čistý svědomí, že jsem udělala, co šlo. Jinak já mám z útlého dětství traumátka spíš ze školky a pozdějic ze školy (aspoň, co si jsem schopná sama uvědomit) a třeba právě proto školku/školu hrozně řeším.

  6. Jitka napsal:

    Zajímavý článek. Nicméně za sebe jsem ráda, že jsem ze svého syna nedělala pokusného králíka a nehrála si na mámu „všechno vím od přírody a sama od sebe“ a pár knih si pro jistotu zavčas přečetla. Jak o nošení dětí, články o příkrmech, knihy o výchově i spánku dětí. Bylo to moc fajn, zbytečně jsem nezkoušela blbosti, které by mne jako prvorodičku napadaly samy od sebe a syn by akorát plakal a trpěl. Syn má rok a tři měsíce a doposud to byla paráda a krásné období, i díky tomu, že jsem v některých momentech věděla nebo si uměla zjistit, co a jak. Za sebe doporučuji knihy, kurzy, další zdroje nezatracovat, ale naopak si něco přečíst, vzdělávat se a udělat si na ty získané informace vlastní názor.

    • Alinka napsal:

      Však já taky nic nezatracuju (viz odpověď Shareen), ale jde o to, aby člověk nepřejímal bez jakéhosi kritického pozousení všechno, co mu kdo doporučí. Tu chybu jsem za těch pět let rodičování už párkrát udělala a i když jsem ji celkem brzy odhalila, mohla jsem si to ušetřit.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s