NeZávislá ?!

V komentářích pod článkem Brouci v hlavě zarazilo Aničku, že důvod, proč se chci alespoň částečně vrátit zpátky do práce, je finanční ve smyslu nezávislosti na manželovi a/nebo státu.

Abych to vysvětlila. Nejsem žádný kariéristický typ ani manažersky vůdčí osobnost. Nicméně řízením osudu a tak trochu náhodou jsem se dostala do velké firmy, kde se prostě „kariéra dělá“. Zažila jsem si, jaké to je mít zodpovědnost za sebe i za lidi pod sebou, co to znamená jednat s týpkama, kteří vydělávají miliony, makat 16 hodin denně, jezdit domů taxíkem a objednávat si večeři za firemní. Vyzkoušela jsem si, jaké to je, vydělávat víc, než můj muž. To všechno rozhodně není špatná zkušenost. Dokonce bych řekla, že se mi to svým způsobem i líbilo.

A pak se ze mě stala máma. Samotnou mě překvapuje, jak jsem se v roli ženy v domácnosti zabydlela (ehm, až na to vaření). Užívám si to. Strašně moc i po těch pěti letech. A i když mi trochu měkne mozek a atrofuje slovní zásoba, workholické večerní dýchánky v kanceláři mi rozhodně nechybí.

Přesto mi úplně nesedí představa, že by mě (nás) manžel měl v budoucnu živit sám. Ne proto, že bychom měli málo. Ne proto, že bych se mu potřebovala vyrovnat. Jsem zastánkyní spíše tradičnějšího dělení rolí mezi muže a ženu. Nejsem feministka a nepovažuji se ani za nijak zvlášť emancipovanou (mám ráda chlapy, kteří dokážou být skutečnou hlavou rodiny). Přesto mi schéma, v němž by byl manžel jediným živitelem, přijde nespravedlivé. Pro obě strany. Zatímco výhradně na něm leží poměrně dost velké břemeno odpovědnosti (co si budeme vykládat, vydělat na čtyři lidi není žádná legrace), já jsem v jistém smyslu v závislé pozici. Pominu-li hypotetickou možnost nějakého neštěstí (které se dá koneckonců zmírnit kvalitní životní pojistkou), je taková situace nevyvážená. A já rovnováhu ráda, ve vztazích obzvlášť.

Ano, samozřejmě, starám se o děti a pečuji o rodinný krb. To je záslužné, nedocenitelné a nenahraditelné. Ale děti rostou a budou mě s postupem času potřebovat čím dál méně. A co za deset, patnáct let? Představa piglování vany třikrát týdně, protože jinak není do čeho píchnout, jak to vidím u jedné své vzdálené příbuzné „ženy v domácnosti“, ve mě přílišné nadšení zrovna nevyvolává. Já chci mít práci a chci být užitečná.

Stejně tak se mi nechce řešit s manželem každou utracenou korunu. Ne, že bych mu své výdaje zatajovala, ale v možnosti nemuset nijak zvlášť obhajovat, proč jsem si koupila boty za 1500, když si stejně tak dobře mohu pořídit podobné za 800, spatřuju jistou dávku svobody. Ano, chci si uchovat alespoň zdání nezávislosti. Je pro mě důležité vědět, že se o sebe dokážu postarat, bude-li to (nedejbože) z jakéhokoli důvodu nutné.

Nehledě na to, že on mi doma taky pomáhá. Ne proto, že to po něm chci. Proto, že mu přijde přirozené podílet se alespoň částečně na chodu naší domácnosti. Stejně tak mě připadá přirozené, že já pomůžu jemu s vyděláváním peněz. Možná jen trošku, ale i to se počítá.

A bonus na závěr? Dnes manžela skoro nevidíme, protože je od rána do večera v práci. Pokud by se mi podařilo přebrat část jeho zodpovědnosti za rodinný rozpočet, mohlo by to znamenat, že budeme trávit víc času spolu. A to je moc pěkná představa.

Jak to vidíte Vy? Dámy, nechaly byste se dlouhodobě (myslím tím déle než po dobu mateřské) živit od manžela? Pánové, vadilo by Vám živit svoji „ženu v domácnosti“?

PS: Vaše názory, ať budou jakékoli, mne skutečně zajímají (proto se na ně také ptám ;)). Nicméně nechci vyvolávat žádnou zlou krev, ať už genderovou nebo mezigenerační. Žádný názor není špatný a všechno se dá napsat slušně, bez urážek a osočování. Prosím, diskutujme jako lidé, nebuďme hrubí, ale ani vztahovační. Jen tak se můžeme něco zajímavého dozvědět (o ostatních, ale i o sobě samých).

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Váš názor. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na NeZávislá ?!

  1. Sedmi napsal:

    To je dobrá otázka 🙂 taky jsem zvědavá na odpovědi.
    U nás se to už vystřídalo úplně všechno :-), včetně modelu já v práci, jak píšeš, kde jsem trávila noci, muž doma . .
    Teď poprvé za celou dobu jsem plně závislá na muži já… /Rodičovská a sem tam překlad se nepočítá, prostě nemám vlastní práci a příjem…/ částečně proto, že bych toho stejně moc nestihala a částečně proto, že stejně toho je teď málo. Tak za půl roku rok budu asi hledat něco, tak uvidíme jak to dopadne. Ale vidím to na nějaký částečný úvazek, pokud to půjde, alespoň dokud jsou děti malé.

  2. pavlinkamorava napsal:

    Tenhle článek mi přijde jako typická ukázka hranic, které máme nacpané v hlavě a kterými se omezujeme mnohem víc, než nás kdy omezuje okolí. Sama jsem se dlouho srovnávala s tím, že mi ke štěstí rodina nestačí. Že potřebuju seberealizaci – čistá vana ani úžasný doma vyrobený dětský kostým mě neuspokojil nadlouho (popravdě ta vana vůbec). Pořád jsem narážela na názor, že správná máma to takhle nemá. Chlapi to takhle mít můžou, ale ženská … tradiční rozdělení rolí … co nedáš dětem v mládí, to už jim nikdy nedoplníš … pracovat budeš ještě mnoho let, kam teď chvátáš … atd. atd.
    Každá (i dobře míněná poznámka) okolí mě uvrhla do vnitřního zmatku, kdy jsem si znovu a znovu řešila priority. A otázka – proč sis vlastně ty děti pořizovala, když s nima nechceš být? mě na dlouho rozstřelila.
    Teď jsem před porodem třetího a pevně věřím v jednu věc – každý si musí najít model, který mu vyhovuje a vykašlat se na to, jak ho bude posuzovat okolí. Protože každá žena, každý muž, každá rodinná kombinace je specifická. Tady konsenzus neexistuje.
    Pořád hledám rovnováhu, v které budeme spokojení – a popravdě, hledáme ji spolu s mužem, protože i on je společností a zejména svými vnitřními hranicemi tlačen do role, která se mu úplně nezamlouvá. A děti do toho taky mluví.
    Ano, kombinuju práci a mateřství a nemusím to dělat z finančních důvodů. Bez práce bych nebyla šťastná a bez dětí taky ne. Doufám, že mě život nikdy nepostaví před volbu, kdy bych si musela vážně vybrat. A teď už vím, že to nemusím nikomu obhajovat (to ovšem neznamená, že to v sobě pořád vnitřně neřeším :).
    Přeju mnoho zdaru a držím palce, aby se podařila najít cesta, na které se Vám bude líbit.

    PS: Pod sdílenou zodpovědnost, kterou jsi popsala v článku, bych se podepsala.

  3. pavlinkamorava napsal:

    Tak si to po sobě ještě jednou čtu a koukám, vůbec jsem neodpověděla na původní otázku (to jsem zase ukázala, co mnou rezonuje) – ano, vadilo by mi dlouhodobě se nechat živit bez vážného důvodu.
    A popravdě, nevěřím, že tradiční rozdělení rodiny znamená, že se žena nechá živit – vnímám to tak, že každý má své úkoly, které si plní a tím udržuje rodinu v chodu. Navíc to, co označujeme za tradiční je podle mě představa stará ne víc jak několik desítek let a navíc velmi zromantizovaná. Máme doma rodinou kroniku – podle toho, co jsem se tam dočetla, jak moje babička tak prababičky tak starší generace žen „pomáhaly v hospodářství“ – což podle velikosti a situace znamenalo, že zastaly svůj podíl práce – a to i práce manažerské. Rozhodně nebyly živeny mužem. Pocházím z rodu sedláků a nejednou se stalo, že žena z různých důvodů a na různě dlouho dobu převzala kompletní řízení hospodářství. Necítím se od svých prabáb výrazně odlišná.

  4. Calad napsal:

    Letos jsem nastoupila na mateřskou s tím, že na ní určitě ty tři roky zůstanu. Do té doby jsme chodila do práce aspoň na týden v měsíci. Jenže s dvěmi dětmi se do práce už nedostanu a nebo bych musela mít hlídání a to by bylo trochu kontraproduktivní. Vydělávala bych jen na hlídání…
    Prozatím my tohle vyhovuje, ale zřejmě až budou děti větší tak se do práce vrátím aspoň na těch pár dní v měsíci.
    Jinak mi nevadí, že mě „živí“ manžel, bereme to tak jak to je a vědu z toho neděláme.
    Nevadí mi ani jeden model. Občas si dokážu představit zůstat doma. Ale to ke spíš romantická představa než realita. 😀

  5. Anonymní napsal:

    Nejlepší je řídit se pravidlem, že nejlepší máma je spokojená máma. Pokud budeš spokojená, když budeš pracovat, budou spokojené i děti. Podle mne není nic horšího než máma, která je doma nespokojená se svým životem a přenáší to na děti. Jsou mámy, které se rozhodnou do práce nikdy nevrátit a věnovat se naplno dětem a domácnosti (a např. statku a tak), jiné rozjedou podnikání na přilepšenou a jiné dokonce pracují i při mateřské/rodičovské. Nejdůležitější je, abys byla spokojená. Pak budou i děti.

    (máma, co nastoupila zpět do práce už ve 4 měsících věku svého synka, pracuje z domu a oba jsou takto spokojení 🙂 )

  6. M. napsal:

    Při prvním dítěti jsem se vracela do práce v jeho asi 3 měsících. Pracovala jsem ale z domova a rozsah služeb jsem si mohla volit, takže jsem tehdy dělala třeba 40 hodin měsíčně a mohla jsem si kdykoli dělat pauzu na kojení atd. Postupně jsem služby navyšovala, syna hlídal na střídačku manžel / babička / švagrová. Podruhé jsem otěhotněla a někdy v polovině těhotenství se na práci vykašlala úplně. A najednou jsem viděla, o kolik času se synem jsem vlastně prací přicházela. A už to nešlo vrátit. Do práce už jsem se pak nevrátila. Holce jsou nyní 2 a skoro půl. V jejích dvou letech jsem odmítla lákání šéfa zpět do práce, byť to je stále práce z domova, ale s určitými pevnými službami i o víkendu a večerech… Pak se naskytla příležitost v úplně jiném oboru, opět z domova, ale ne tak časově náročná a prostě se dá dělat „ve volnu“, nejsou předem dané hodiny od do. Vzala jsem to na zkoušku. Zatím je to ve fázi rozjezdu. Před měsícem se nám narodil třetí potomek. Děti si užívám, ale často přemýšlím, co vlastně do budoucna budu dělat. Mám sice VŠ tiitul, ale v oboru jsem nikdy nepracovala a se třemi malými dětmi a bez praxe v oboru na mě opravdu nikde čekat nebudou. Svou práci beru spíš jako seberealizaci taky jinde než u plotny, plen apod. a relax od dětí. Jinak mi živení manželem nevadí. Je ale fakt, že máme velký dům a zahradu, takže práce (byť neplacené) máme pořád spoustu. Skoro jsem si říkala, zda bych i za 10 nebo 15 let měla tolik času, abych mohla piglovat tu vanu :)) Navíc je to asi i o aktivitách mimo domácnost. Bývala jsem hodně aktivní ve všech možných sférách, takže ta nuda a piglování by asi nehrozila ani tak. A jsem zvědavá, co vy ostatní 🙂 Ale souhlas, že to máme každá jinak a je důležité, aby v tom byl člověk spokojený. M.

    • Alinka napsal:

      Děkuju za reakci. Já jsem taky ve fázi hledání (práce i sama sebe). Zatím se zdá, že bych se mohla na částečný úvazek vrátit do práce o příštího roku. Taky na zkoušku – dopoledne práce a odpoledne věnovat rodině. Uvidíme, jak to všechno dopadne.

  7. narunill napsal:

    Já to vidím dost podobně, i když z trochu jiné stránky. Jelikož ještě studuji, tak mi vše platí rodiče a je mi to velice nepříjemné. Chápu, že mi chtějí pomoci, že jsem jejich dítko, ale už nejsem malá holka a ráda bych měla za sebe nějakou tu finanční zodpovědnost. Je pravda, že spousta lidí při studiu i pracuje a absolutně nechápu, jak to můžou stíhat.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s