Porucha pozornosti ?

„A víte, že má poruchu pozornosti?“ oznámila jen tak mimochodem lektorka hudebního kroužku mé kamarádce, protože její pětiletý syn odmítal stát v klidu a popáté vyťukávat rytmus poté, co to už čtyřikrát předvedl bez chyby.

To jí následně potvrdila i logopedka, neboť (volně interpretováno) poznamenala „… zřejmě ano, protože dítě jeho věku by mělo bez problémů vydržet půl hodiny u činnosti, která ho nebaví, aniž by to dávalo najevo hopsáním, odbíháním, mácháním rukama, slovním bojkotem či jiným vyrušováním.“ Když viděla zoufalý výraz v kamarádčině obličeji, pokusila se ji uklidnit: „Ale nebojte, na to jsou léky.“ He??

Dle mého vlastního pozorování (a vlastně i názoru samotné kamarádky) je chlapeček sice trochu živější, ale jinak vcelku bezproblémové dítě. Ve skupině dětí si nadšeně hraje, nikomu neubližuje, nemá problém s vrstevníky komunikovat přiměřeně jeho věku. A když ho něco zaujme, vydrží u dané činnosti několik desítek minut. Občas se vztekne, někdy má hovězí nápady, někdy neposlechne. A když ho něco nebaví, dává to zkrátka jasně najevo. Asi tak jako všechny děti. Proto jsem na jeho maminku koukala s otevřenou pusou, když se mi se závažným podezřením oněh dvou dam svěřovala.

Taky máte pocit, že těch dětí s hyperaktivitou, ADHD a dalšími poruchami je nějak podezřele moc? Že každý špunt, který má trochu víc energie a hůř se soustředí, hned dostane nálepku „dys…“? A když už se výrazně „jiné“ dítě přece jen vyskytne, nezkoumá se, jak moc se mu rodiče věnují, kolik času stráví s tabletem a televizí a jestli má každý den dostatek fyzického vybití? Namísto toho, se předepisují léky. Léky ovlivňující mozek!

Je mi jasné, že je třeba v životě dělat spoustu věcí, které nás zas až tak úplně netankují, a že by to děti měly postupně pochopit a přijmout. Taky chápu, že některé děti mohou být opravdu nemocné a bez medikace se skutečně neobejdou. A přiznávám, že mě se to mluví, když jsou moje děti „normální“.

Přesto se mi ježí všechny chlupy, když se maminka na pískovišti omlouvá za nevhodné chování svého dítka slovy: „No víte, on je hyperaktivní.“ A přitom ani netuší, co se přesně stalo, protože posledních 20 minut tlachala s kamarádkou. Je mi divně úzko, když mi jiná kamarádka nadšeně vykládá, jak se její syn po „těch prášcích fakt zklidnil“ a přitom ho pyšně sleduje, jak se strašidelně prázným výrazem sleduje už desátý díl Mašinky Tomáše. Co na tom, že ty léky bude muset brát celý život? Hlavně, že je v klidu.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Váš názor, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

35 reakcí na Porucha pozornosti ?

  1. Lenka napsal:

    Jo, taky mám (zaplať Bůh) zdravé děti, ale vnímám to. „Nálepka“ je raz dva a předpis na léky jde ruku v ruce. A přitom by stačilo jen přemýšlet nad tím, jaké činnosti se dětem nabízí. O tom, že schopnost soustředit se se děti učí a že je neustále někdo nějak, jsme si, myslím, už psaly…

  2. Bára napsal:

    Tak z toho mi běhá mráz po zádech…
    My jsme se tím hodně zabývali ve škole, spousta z mých spolužáků dálkařů byla v praxi v kontaktu právě s podobnými dětmi, často s oprávněnou diagnózou, ale skoro stejně často s těmi, u kterých tu diagnózu v podstatě protlačili rodiče, jen aby na dítě měli papír, že není „normální“. Přijde mi to děsivé…
    Každopádně je fakt, že počet dětí s ADHD prý skutečně vzrůstá a teorie se různí.
    Ale já do toho taky tolik nevidím a děti mám zdravé. Ani v blízkém okolí nemám nikoho s „papíry“ na děti…

    • Alinka napsal:

      No já právě mám takových dětí v okolí hned několik a coby zpovzdálí pozorující laik (a matka) bych za oprávněnost takové diagnózy ani jednoho z nich ruku do ohně nedala.

  3. avespasseri napsal:

    Mně to přijde jako dokonalá ukázka jak se vše, co by mohlo sloužit k užitku, může v rukách některých lidí proměnit v pohromu…
    Jistě bylo přínosné sejmout z některých dětí nálepku „zlobivce“ a pomoct jim.
    Blbé je, když to začíná být výmluva v případech, kdy dítě jedná tak, jak jedná, ne proto, že by bylo nemocné, ale proto, že nemá dost podnětů… nebo že jich má v TV ažaž… ty rychlé střihy TV pořadů prý dětem tak zamotá mozek, že pokud se i ve vnějším světě neustále nemění aktivity, tak jsou nervózní…
    Nebo pokud to začíná být výmluva v případech, kdy rodiče nechtějí mít pocit, že výchovu nezvládli… a hodí to na dítě… a na lékaře…
    Jako by dnes byly děti hyperaktivní a dospělí vyhořele depresivní utlumení….

  4. Witch napsal:

    Milé maminky, vy jste všechny z těch, které se dětem věnují a protože jste zodpovědné, leccos jste si nastudovaly a zjistily. Takže klídek. Zaujalo mne, že by dítě v 5 letech mělo vydržet půl hodiny u činnosti, která ho nebaví. Proč jako? Samo, o své vůli? Vždycky je potřebná motivace, i když třeba něco uklízí – půl hodiny je na samostatnou práci, co nevoní, moc. Neumí si to vylepšit. povinnosti už plnit nějaké má, ale motivaci potřebuje jako každý.
    Hyperaktivita – schovává se za ní i neschopnost rodičů věnovat se děcku. Poslyšte mé „babičkovské“ vyprávění: hypersynek a několikanásobný dys- k tomu byl ve 2. třídě nejhodnějším zlatíčkem paní učitelky, zatímco jiní sígři lítali i po lavicích. Byl milý a šikovný nadále, až mu v osmé třídě zjistili překonané těžké poruchy. Jedinému. Má, syčák jeden, vysokou sociální inteligenci a omotá si kde koho kolem prstu, případně zaměstná, aby se nenamáhal. Jenže mezi dvěma sourozenci, nadanými na matematiku a podobné divné vědy, vypadal jako trouba, což ho štvalo. Nerozuměl dost dobře textu, byl zbrklý, zlobil se na svůj pravopis. Řešili jsme top odmalička jednoduše: Nepamatuje si víc, než jeden příkaz? Má úkoly po jednom. Hopsá a ošívá se po delším pobytu doma? Oblíct a 5-10x oběhnout barák! Vracel se uřícený a šťastný. Nerozumí slovní úloze? přečíst nahlas a říct po svém (komentované čtení). Nechce nic číst? Předložme komiksy. Chci, aby se soustředil? Tak třeba koukáme na něco společně a potom si povídáme. začátkem byl Večerníček. Má blbý den s průšvihy? Do večera musím vymyslet něco, zač pochválím. Pokud jsou motorické problémy s propojením ruka-mozek, pomohou i PC hry a kreslení na velký papír (na dveře, obtahování předlohy s malou mezerou, různými barvami, nataženou rukou několik dní za sebou – výsledek je i ozdobný).
    Výsledek můj? Pusa od psycholožky v té osmé třídě za zvládnutí a obdiv synkovi, co v sobě objevil i talent jazykový. Čte tak od 17. let i těžší a velmi tlusté knihy a po dvacítce v anglických originálech. V práci dokáže nejlíp stylisticky vypracovat dlouhé texty a bez chyb, je spolehlivý, zodpovědný a postupuje. Není sice IT specialista, ale kolem počítačů a elektroniky se vyzná i v rámci programování.
    Takže věřte sobě i svým dětem. Dalo to fušku věnovat se každému prckovi podle jeho odlišností a vycházeli jsme z dostupných jednoduchých možností, ale po různých kombinacích průšvihů naší smečky (mimo již zmíněného zhoubně zvrhlé buňky, RHB po ochrnutí, smyslové postižení, rodové problémy s vazivy, hyperalergie, ADHD, ztráta IQ kvůli hormonům) musím konstatovat, že byli navíc tak disciplinovaní, že si vymýšleli to své postupně. Bylo možné se vždy „vrhnout“ na toho jednoho a vyškrábat ho z maléru. Uznám ale, že když jsem musela rok čekat u tříletého prcka, zda se objeví metastázy, byla to šílená doba a asi ho taky poznamenala. Koukat na špunta a říkat si: dej mu co nejvíc a přitom neodbývej ty ostatní, budeš tu muset být hodně pro ně, kdyby něco…

    • Witch napsal:

      Jenom jedno přetrvalo: Tu a tam zapomeneme, že tenhle jediný potomek nesmí být poslán cokoliv hledat. 😉 Specialista na neobjevení věci, co má před nosem. Nikdo není dokonalý…

    • Alinka napsal:

      Mě právě přijde, že pokud je nějaké dítě opravdu takto „postižené“ a rodiče se mu věnují, je na tom často líp než dítě úplně „normální“, kterému se rodiče nevěnovali.

  5. tornado-lou napsal:

    Jj. Taky to semtam pozoruju. Nekde sem slysela teorii, ze je to tim, ze pani ucitrlka (a ani maminka) nikdy nebyla maly chlapecek. Tudiz si moc nedovede predstavit jak se maly chlapecek citi. A jak obrovska je jeho potreba fyzickeho vybiti. Da holcice koralky a at si navlika. No vetsina holcicek bude nadsena. Ale kluky to velice rychle otravi- aby ne. Zacnou se postuchovat, merit kdo je vetsi, kdo je silnejsi, kdo ma delsi jazyk, protoze tohle mladi samecci vsech druhu delaji. Nakonec se seperou, aby trenovali preziti. No a nalepka falesne hyperaktivity je na svete.
    Pekne o tom pise napr. Biddlup v knize Vychova kluku.

  6. Vanilka napsal:

    Já tedy tvůj článek čtu taky s otevřenou pusou. Asi mám poruchu pozornosti. Asi bych taky měla brát nějaké léky. Protože je mi přes 30 a stále se nevydržím půl hodiny v kuse soustředit na něco, co mě nebaví! A ano, také jsem si všimla, že těch údajně hyperaktivních dětí je nějak moc. Obzvlášť v ČR je tento výraz už několik let velmi v módě. Tady v Luxu je opačný extrém: na děti nikdo moc nemá čas, tudíž si nějaké hyperaktivity nikdo nestihne všimnout 🙂 Ale v ČR každé dítě, které se projevuje trochu výrazněji než momentálně děti v jeho okolí, je označeno za hyperaktivní. Jen jsem netušila, že pak tyhle děti musejí začít brát prášky! Hyperaktivita samozřejmě existuje, ale myslím si, že maminky doopravdy hyperaktivních dětí nemají čas na hřišti tlachat s kamarádkami.

  7. já věřím, že čudle by dostalo tolik diagnoz, kolik by se jen do kolonek vešlo, všechny návštěvy a vzdálenější příbuzný zíraji s otevřenou pusou, co dokáže a kolik má energie a následně se dozvím, že ten jejich je vlastně anděl 🙂 nemůžu říct, že zlobí, ale je ukrutně akční, zlobí, když se nudí, ale to všechny děti..
    ono je to smutný, ale dneska matky spíš hledaji jak si odpočinout a zařídit, aby dítě neotravovalo.. mě dneska nadzvedla kamarádka, která včera odpoledne porodila a do dnešního dopoledne viděla mimino jednou na kojení, protože ona se potřebovala přece dobře vyspat, radši nedomejšlim, co to nebohý dítě někde samo

    • Adéla napsal:

      Elo a to je prvorodička? Možná si jen blbě vybrala porodnici. U Apolináře tímhle balamutí každou zpovykanou novopečenou maminku. Že se potřebuje vyspat. Taky jsem jim na to nalítla, blbice. Tím spíš, že můj první porod nekončil úplně standardně, ale neplánovanou narkózou. Vyčítám si to ale dodnes.

      • Vanilka napsal:

        Já teda nevím, ale já se v porodnici vyspala nádherně i s miminkem vedle sebe.

      • není prvorodička a je vděčná za každou lékařskou pomoc a samozřejmě i vyspání, doktor má vždycky pravdu..

        • Alinka napsal:

          Já si teda po porordu nechala odvézt obě děti. Oba dva jsem rodila nad ránem a byla jsem strašně utahaná. U Matyáše mi to přišlo docela vhod, protože jsem cítila, že se potřebuju vyspat, ale stejně jsem pořádně neusnula. U Barči už jsem váhala, ale byla jsem taky dost utahaná. Jenže se to samozřejmě opakovalo a nezabrala jsem. Naštěstí mi v obou případech po třech hodinách předali usmívající se/spící miminko, takže jsem neměla nijak extra výčitky. U třetího bych to ale asi už neudělala. Připadá mi to zbytečné.
          Jinak jakmile už měla matka dítě zpátky v rukou, sestřičky už ho ani na sesternu nebraly (myslím jako na „hlídání“). Dokonce jsem slyšela, jak jedné mamince, co se jim potomka snažila šoupnout, sestřička vysvětlovala, že odteď už si s ním musí poradit sama.

      • Alinka napsal:

        Podle mě je to standardní postup ve většině českých porodnic.

    • jolana88 napsal:

      Vyspat se je důležité. Ačkoli většinou se to řeší 2 – 3 den po porodu.

  8. jolana88 napsal:

    K výše napsanému přidám dvě věci. „PřeSečtělé“ rodiče za prvé. Dítko není podle příruček – hledají se odborníci. Samozřejmě, že každý z nich „něco“ najde. Nějak svoji existenci vysvětlit musí. Namísto uvažování rodiče klidně přistoupí k medikamentům. Důvod? Řekl to odborník a, hlavně, je to pohodlnější než zvednout zadel – jak píše Vanilka – přestat tlachat s kámoškama. Druhá – aktivní dítko se narodí do „klidné“ rodiny. Tudíž se, logicky, usoudí, že „není v pořádku“ – protože po kom by byl?? Budeme zklidňovat robě, místo aby se rozpohybovali dospělí. Ať se líbí nebo je – je nutno říct, že většina takových rodičů si o léky řekne sama. V obou případech. Dítěti s opravdovou ADHD je třeba hledat a poskytovat i jiné než domácí podněty. K zabavení samotná rodina nemá dost sil, členů ani času. Nezmínily jste holčičky. Bývají také hyper. Kupodivu u nich se to přechází častěji. „Ona je taková kurážná, zvídavá..“ slýchám. PS: k té „kontrole“ – rozhlédněte se, kolik dětí má fejs, např. Kolik rodičů dřepí na hřišti s tabletem, founem – skvělý příklad 😦 Zrovna včera jsem zjistila, jak si rodiče i myslí, že vědí, čím se jejich dítka u počítače zabývají. Ani náhodou.

    • jolana88 napsal:

      koukám, že jsem zapomněla zmínit věk rodičů. Což je proměnná docela významná.

      • Alinka napsal:

        V jakém smyslu?

        • jolana88 napsal:

          Pokud mají rodiče dítě v mladém věku (žena po 20) – jsou živější, energičtější, intuitivnější, nezatíženi přebytkem informací; méně pochybující o všem (bráno obecně, vyjímky se najdou). Prostě nemládneme – a na přístupu k dětem i na dětech je to znát.

          • Alinka napsal:

            Jo, to je mi jasné, jen nějak mi nedochází, jak to souvisí s ADHD a poruchami pozornosti. Jakože starší rodiče jsou úzkostnější a víc všechno řeší a tím svým dětem nějakou tu poruchu vytvoří?

          • jolana88 napsal:

            Ano. Často vidí „poruchu“ i tam, kde žádná není – dokáží stresovat sebe i dítko. A ne snad přímo, že by poruchy způsobovali (natož úmyslně) – ale mnohdy přispějí k jejímu spuštění, pokud je predispozice. PS: „stáří“ pozoruji i u sebe (a nejsem sama). Je rozdíl, jak jsem přistupovala k (dnešním) dospělcům a nejmladšímu. Vybalancovat vztahy a stavy není jednoduché.

          • Alinka napsal:

            Tak to jsem to pochopila dobře a souhlasím ;). Na druhou stranu, kdybych měla dítě o deset let dřív, asi bych z toho bývala byla dost nešťastná. Dneska si to strašně užívám a jsem daleko víc v pohodě, mám větší nadhled. Ono to má všechno svoje ….

    • Alinka napsal:

      Ten nejpalčivější případ, co mám ve své blízkosti, je psychicky labilnější dítě narozené do nepříliš přátelsky laděné rodiny (rodiče se často a hrubě hádají, jak mezi sebou, tak s ostatními příbuznými), které má strašně málo pohybu a 2-3 hodiny denně prosedí u TV, protože jeho maminka chce mít aspoň chvíli klidu. To bych nějakou diagnózu měla taky :(.
      Zajímavé je, že celkem schopná učitelka ve školce ho i s 25 dalšími dětmi dokáže zvládnout lépe, než jeho rodiče. Achjo.

      • jolana88 napsal:

        pěstouni se testují, rodiče nikoli 😦

        • jolana88 napsal:

          promiňte – zajímavé je, že nejvíce „zanedbaných“ dětí jsem potkala z tvz. „příkladných“ rodin – což bude tím, že pod pokličku příliš vidět není…

          • Alinka napsal:

            Zase jsem nějaká natvrdlá, protože mi uniká souvislost. Omlouvám se, pokud píšu mimo mísu ;).
            Zaprvé, co míníte pojmem „příkladná rodina“? Pokud taková, která má hezký byt, pěkné oblečení, rodiče mají dobrou práci, v létě jezdí na dovolené a v zimě na hory a děti mají oslavy narozenin se spoustou balónků a dárků, pak ano. To by se asi shodovalo. Koneckonců i případ, o kterém jsem mluvila výše do toho modelu zapadá. Problém je v tom, že ten model je hrozně obecný a zapadnou do něj nejméně 2/3 rodin u nás. Takže i jen čistě statistiky (uvažujeme-li lineární výskyt takových poruch třeba z důvodů genetických) je dost pravděpodobné, bude nejvíc postižených dětí právě z takové rodiny.
            Zadruhé, co si představujete pod pojmem „zanedbané dítě“? Je třeba pětileté dítě, které lítá celý den po zahradě se třemi sourozenci a rodiče vidí jen u jídla víc/míň zanedbané než stejně staré dítko, se kterým je matka celý den doma a většinu času mu pouští pohádky v televizi? Je dítě, o které se rodiče například z neznalosti starají nevhodně, ale přitom mu poctivě věnují svoji péči a svůj čas, automaticky zanedbané? A je zanedbané dítě s liberální výchovou v milující rodině?
            Myslím, že tady nejde ani tak o příkladné rodiny ani o zanedbané děti. Zdaleka ne všechny zanedbané děti trpí takzvanou „poruchou pozornosti“ a naopak. Jde v první řadě o to, že dospělí se snaží děti nacpat do nějakých škatulí podle svých představ a řada dětí se do nich zkrátka nevejde. A zadruhé o to, že když už se dítě nějakým způsobem mimo tu škatuli chová, nezkoumá se proč se tak chová, ale nasadí se mu léky. A to mi přijde špatně.
            Jsem se nějak rozkecala, koukám …

          • jolana88 napsal:

            Rodinou myslím povětšinou takovou, která dítku poskytuje maximální (hmotné) zabezpečení, často dokonce i když je to nad jejich možnosti. Statistiky jsou velice zkreslující, podle demografů cca každé čtvrté dítko je z neúplné rodiny. Tudíž by to nebyly 2/3. Pojmem „zanedbané“ myslím dítko, kterému se nedostalo patřičné pozornosti. Ta, podle mého, není rovna času, který s dítkem strávím. Souhlasím s Vámi v tom, že tohle nemá vliv na poruchu pozornosti. Zmínila jsem to v souvislosti s rodinou, kterou jste dávala jako příklad. I z takových děti vycházejí „dobře“ – snad je to tím, že co je pro nás divné – je pro ně standard? nevím. Každopádně – máte pravdu. Dospělí tlačí děti do škatulek, a to vždy podle „trendů“. Smutné, ale fakt. Co by dříve přešli, řešili běžně, na to dnes máme tabulky. Co mi však přijde nejhorší – že pod vlivem těchto příruček, „poznatků“ ..nejvíce medikaci žádají sami rodiče. A nikdo nezkoumá pozadí. PS: na druhou stranu – nejsem sama, kdo má dítko s PAS – ale léčbu doporučili mně :/ ; mnoha dětem, které znám – medikaci odmítli (at se rodiče více snaží – když Vám dítě spí 4(slovy čtyři) hodiny za celý den – po týdnu se snažíte maximálně nepraštit sebou z okna). Tudíž mi to přijde paradoxní. Léky nejvíce dostávají ti, co by je ani nepotřebovali 😦 To je mi líto. (ne léků – těch dětí).
            Rovněž netuším kam přesně chodí učitelé „na porady“ – ale některé jejich přístupy jsou vysloveně kontraproduktivní.

        • Alinka napsal:

          Tohle mě pobavilo 😉

  9. narunill napsal:

    Krasné kontroverzní téma. Neustále nás ve škole poučují o možnosti „poruch“ u dítěte, sice nás vůbec neučí, jak si takové dítě zklidnit o hodině, nebo jak se chovat třeba k autistovi, ale to je jiný případ. Učitelé jsou neustále upozorňováni na problém ADHD. Ti rozumnější vyučující věří, že taková porucha neexistuje, byla záměrně vymyšlena a je moderní označovat takovouto nálepkou každé dítě, které prostě nemá náladu se v danou chvíli učit.

    Osobně bych medikaci doporučovala jako poslední možnost. Chápu, že učit na základní škole je o zdraví rozum a že jedno dítě dokáže totálně rozbít vyučovací hodinu, nicméně je povinností učitele zjistit, jak se dá dítě „zkrotit“. Nikoho nebaví se učit, zvlášť věci, které nám nejdou…

    • Alinka napsal:

      Ve škole bych řekla, že je problém hlavně počet dětí ve třídě. Matyášek teď chodil do školky, kde jich bylo 10-15 na dvě učitelky. Mezi dětmi byla jedna takováhle neřízená střela (bez oficiální nálepky a diagnozy) a i když s ním občas byly problémy, učitelky to zvládaly v pohodě.
      Ty případy, co vidím kolem sebe jsou (podle mě) hlavně o tom, že dítě je prostě nevybité. Vidím to i na svých dětech – stačí, když z nějakého důvodu nejsme třeba dva dny venku a už se to rozjíždí. A nejenže jsou podrážděné ony, ale jsem protivná i já.
      Stejně tak si myslím, že je pro děti strašně důležité klidné a stavbilní zázemí v rodině. Pokud na sebe táta s mámou pořád štěkají, na klidu mu to určitě nepřidá. Achjo.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s