Chyba v Matrixu

Po přichcíplém začátku prázdnin, kdy jedno dítě několik dní zvrací a druhému (taktéž několik dní) nejde srazit horečka, si konečně (netušíc, že třicetistupňové demíčko léta skončí po třech dnech) užíváme na chalupě – klídek, tropy a chladná voda v bazénu, milé návštěvy, voňavé lípy příjemně hučící včelami, zmrzlina, třešně a meloun v neomezeném množství, atakdále …

Jakmile vedro jednoho odpoledne trochu poleví, berou děti kola a vydáváme se na hřiště do vedlejší vesnice. Matyáš přesně podle mých instrukcí vzorně čeká na každé křižovatce, než na můj povel šlápne do pedálů, aby po pár stech metrech opět zastavil a počkal. Barborka se na kole-odrážedle snaží, co to jde. Pokud se rozjede z kopečka, zvedá nožičky do výšky a výská radostí, že skvěle drží balanc. Zatímco spokojeně poklusávám vedle ní, s úsměvem zdravím sousedy. Pohoda. Na hřišti taktéž.

Když se vydáváme na zpáteční cestu, děti vyrazí trošku napřed, zatímco já sbírám věci. Vidím, jak Matyášek mizí za první zatáčkou, zatímco Barunka se zastavuje. „Na další křižovatce počkej!“ houknu naprosto zbytečně spíš ze zvyku. Vždyť to přece ví. Barborka už je trochu unavená, a tak nám to jde pomaleji. Trvá několik minut, než dojedeme k místu, kde jsem Matyáše viděla naposledy. Odtud už vidím na plac, kde by správně měl čekat. Měl. Jenže nečeká.

Trochu, opravdu jen trochu (zatím) znervózním a popoháním Barunku, aby přidala, že Matyášek jel hodně napřed. Další křižovatka … opět tam není. Nebojím se aut – jsme na vedlejší silnici, kudy rychlostí 20 km/h projede jedno auto za půl hodiny. Mám strach, že mohl špatně uhnout. Přeci jen těch cest je tu několik, jsou si dost podobné a my tudy šli za posledního půl roku jen jednou. Volám ho jménem. Barborka mi pomáhá, co jí hlásek stačí. Nic. Je to zhruba 10 minut od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy.

Volám manželovi, co se stalo. Vydává se Matyášovi od chalupy naproti. My procházíme několik nejbližších cest 200m tam a zpátky a hledáme ho. Ptám se kolemjdoucích i lidí na zahrádkách. Nikdo si neuvědomuje, že by viděl projet kolem pětiletého kluka na kole. „No, pamatuju si, že jste šli všichni tři tam. To jo. Ale zpátky? Ne, to nejel.“ Až jedna paní: „Jo, viděla. S takovým starším pánem.“ COŽE????? Matyáš by dobrovolně s cizím člověkem nepromluvil ani v naší přitomnosti. Natož, aby s ním SÁM někam odešel, respektive odjel. Blbost. To je prostě blbost!!! „No ale počkejte, to asi byla holčička.“ pokračuje paní. „Asi nebo URČITĚ???“ slyším, jak se mi do hlasu vkrádá panika. Není si jistá. Ježíšikriste!!! 15 minut.

Volá manžel. Místo úlevné zprávy, na kterou tolik čekám, mi sděluje, že došel až na místo, odkud jsem mu volala, a nepotkal ho. Není možné, aby jel správnou cestou domů a přitom se minuli. V tu chvíli se mě zmocňuje strach. Skutečná, nepopsatelná, naprosto paralyzující hrůza. Když k němu doběhneme, mávám na něj telefonem. „Volám policajty.“ On, alespoň na první pohled výrazně klidnější než já, mi to rozmlouvá. Zcela rozumně argumentuje, že napřed musíme zkontrolovat, jestli přeci jen nedojel domů. Jenže já neuvažuju rozumně. Nechci. Logika v dané chvíli daleko přesahuje moji mozkovou kapacitu. Ztratilo se mi dítě!!! Musel někde špatně odbočit. A teď někde bezradně stojí a netuší kudy zpátky??? Nebo dojede až na hlavní, kde to kteréni kalej sedmdesátkou??? Nebo ho přeci jen někdo unesl??? „S takovým starším pánem.“ Panebože ne, prosím ne. Pro všechno na světě ….  22 minut. Třesu se po celém těle. Zanechávám Barborku manželovi a vybíhám směr chalupa.

Nejsem žádný trénovaný běžec. Běh nenávidím už od základní školy z hloubi duše. Ale teď běžím jako o život. Ale já přece běžím o život!!! O život svého syna. Zastavuju a sípavě se vyptávám – evidentně stejných lidí, jako před deseti minutami můj muž. „Ne, neviděli jsme ho.“ Kde je??? Proboha, kde jen může být??? Jsem si jistá … stoprocentně jistá, že by nejel jen tak sám domů. Dala bych za to ruku do ohně. Ví, že má čekat. VŽDYCKY čeká. 30 minut Pod strmým kopcem vedoucím k našemu domu na pár vteřin zastavuju, abych popadla dech. Už ten krpál je sám o sobě zárukou, že nahoře není. Nikdy by tudy totiž nevytlačil kolo úplně sám.

„Matyáši!!! Matýsku!!!“ volám, ale nic se neozývá. Před domem není. V naprostém zoufalství obíhám stavení a na mé (teď už sotva slyšitelné) zavolání se konečně ozve vytoužené: „Tady jsem maminko.“ Sesouvám se k zemi a až v tu chvíli se rozpláču. Úlevou. Slzy jako hrachy se mi koulejí po tváři. A když ke mě doběhne, sice na něj zcela nektontrolovaně hystericky ječím, ale pevně ho sevřu v náručí. Je mi naprosto jasné, jak to Erben myslel s tím zalknutým dítětem. Panebože, děkuju! DĚKUJU!!!

Ani po čtyřech dnech pořádně netušíme, co se vlastně stalo. Byl schopný mi vysvětlit tolik, že při odchodu ze hřiště ho Barborka něčím nazlobila a on se urazil. Ve vzteku potom vypálil domů na vlastní pěst. Tvrdí, že jel stejnou cestou, jakou jsme na hřiště přišli a já mu to věřím, protože jiná cesta (aniž by vjel na hlavní silnici) k nám prostě nevede. Přesto si ho nikdo nevšiml. Ani jeho vlastní otec. Netuším, jak je to možné, ale docela určitě vím, že na tuhle drobnou časoprostorovou nerovnalost do smrti nezapomenu.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Matyášek. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Chyba v Matrixu

  1. avespasseri napsal:

    Jéžiš… mně někdy stačí jen pár vteřin pocitu, že se mi dítě ztratilo. Tolik minut se bát….
    No, je to tedy záhada, jak se tam dostal, aniž by si ho někdo všimlo, ale hlavně že se našel, uffff

  2. Vanilka napsal:

    Teda fuj. Zadržuju slzy, protože jsem v práci a nechci, aby někdo viděl těhotnou kolegyni bulet o polední pauze u počítače. Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Modlím se, aby se nám podobné situace vyhnuly. Jenže ono je to asi raz dva, že jo. Někdy si bláznivě představuju tu hrůzu, když třeba nechám Motýlka čekat před domem a pro něco se vracím do garáže. Je to zhruba 5 sekund, co ho spustím z očí, a už mě ovládá zděšení. Co kdyby během té doby prostě zmizel? Pracuju v novinách, neustále čtu o únosech dětí apod., takže jsem asi paranoidní.

  3. Shareen napsal:

    Mě taky jímal děs. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že kdyby byl opravdu pryč, tak bys to takto románově nevypisoval. To mě udrželo, abych to přečetla v dramatické úpravě až do konce a nepřeskočila na závěr hned ;-).
    Naštěstí funguje u dětí ta přímočarost – obvykle (kromě únosu, kterých ale fakticky kromě médií tak moc není) udělají to nejočekávatelnější a nejběžnější, na co jsou zvyklé. Akorát rodič v panice na to nějak nepomyslí.

    Já jsem se též „ztratila“, když mi byly čtyři. Rodiče lítali na chalupě po celém kopci a já jsem (naprosto standartně) seděla 10m od baráku v křoví u slepic, akorát když se tam rodiče dívali, tak jsem zrovna byla za chatou… Prostě jsme se minuli. Totéž asi vy, i když věřím, že doteď nechápete, jak. Tfuj, tfuj, přeju, ať se to už neopakuje.

  4. E. napsal:

    Uf, úplně jsem u čtení přestávala dýchat, to muselo být fakt šílený. Ještě že to dobře dopadlo a snad už se to nebude opakovat…

  5. tornado-lou napsal:

    Stašný. ani si to radši nepředstavuju. hlavně že to dobře dopadlo.

  6. h napsal:

    Myslím si, že Matýsek byl pekelně rychlej. Odhodlaný nečekat, každý zvuk za sebou přisuzoval vám a to ho ještě víc popohánělo. Mohl stihnout být nahoře, když jste telefonovali, jít vrchem a minuli se s tátou kolem domu. Taky jsem uměla být takhle uražená, ale nevybavuji si, že bych naše až takhle potrápila. Určitě to pro něj byla lekce.
    Moc vás zdravíme z neštovicového hnízda 🙂 Mám pro děti diplomky za filmy, ale stále se mi nedaří je k vám dostat.
    h

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s