Kočičí

  • Přijela z Karlových Varů tirákem kosmetické společnosti. Jednoduše při nakládání předváděcího stánku byla tak strašně zvědavá, jestli v tom obřím prostoru není nějaká myš, že se to rozhodla prozkoumat. Postarší řidič byl poněkud zaskočený, když na něj druhý den v Praze v osm ráno návěs, který se právě chystal otevřít, aby vyložil propriety na předváděčku, zamňoukal.
  • Ten chundelatý uzlíček s vykulenýma zelenýma očima a velkýma ušima přinesl mezi nás – uhihňané hostesky, které představování produktů a získávání nových zákaznic k smrti nudilo. „Holky, nechcete některá kotě?“ Věděla jsem, že ji nesmím vzít do náruče, jinak je to v háji. Vydržela jsem to 30 vteřin. No … a bylo to v háji. Koukla na mě těma svýma kukadlama a prokousla mi prst. Když viděla, že ještě pořád váhám, rozhodla se ukázkově pos…t, čímž mě definitivně utvrdila v přesvědčení, že si ji musím nechat, protože ostatní potenciální zájemkyně v tu chvíli daly ruce pryč. Tehdy jí byly zhruba čtyři týdny.
  • Než jsem dojela domů, vymyslela jsem hned několik důvodů, proč nemůžu chovat kočku. Tak především – sestra měla dobrmana, který všem mňoukajícím potvorám v okolí dával jasně najevo, že velikostně mu tak akorát pasujou do huby. Pokud ji nesežere on, tak babiččin přerostlý kocour určitě. Můj tehdejší přítel byl na kočky alergický. Nikdy jsem kočku nechtěla, protože „to jsou přece mrchy“. A tak dále …
  • Nejdřív se vypořádala s kocourem – zasyčela na něj a vyťala mu takovou přes čumák, že se k ní až do konce života přibližoval jen s nejvyšší opatrností. Stejně tak všechny ostatní kočky v okolí dokázala řádně profackovat (navzdory tomu, že byla poloviční). Dobrman (přestože pes) ji okamžitě adoptoval. Nechal ji spát ve svém pelechu a žrát ze své misky – on, který veškeré žrádlo netrpělivostí v podstatě „vdechoval“, najednou dokázal počkat, než se to mrňavý chlupatý přežralo a odvalilo pryč. Mohla ho tahat za uši a kousat do čenichu, nesčetněkrát po něm sekla drápkem. Když mu došla trpělivost, jednoduše ji vzal do tlamy, chvíli podržel a pak někde neuvěřitelně oslintanou zahodil. S alergickým přítelem jsem se po pár měsících rozešla (na čemž tedy kočka vyjímečně neměla žádný podíl) a mě samotné nezbývalo, než si na „mrchu“ zvyknout a (protože jsem četla Malého prince) převzít zodpovědnost. Bylo to překvapivě snadné.
Společná pohoda v sestřině posteli

Společná pohoda v sestřině posteli

  • V osmi měsících vypadla ze druhého patra a rozdrtila si kolenní kloub. Podstoupila dvě operace a přestože už navždycky silně kulhala, rozhodně jí to nebránilo v lumpárnách. Když jsme s ní tehdy byli u veterináře, dobrman prý stál celé odpoledne za domovními dveřmi a naříkal jako smyslů zbavený. Když jsme ji pak ještě omámenou narkózou přivezli, dal jasně najevo, že spát bude u něj. Ležel pak vedle ní nehnutě celé hodiny a něžně ji olizoval. Když před sedmi lety umřel, nežrala 14 dní. Od těch operací přestala růst, což zapříčinilo, že ji lidé neustále považovali za odrostlejší kotě.
  • Když jsem začala bydlet se svým budoucím mužem, který kočky zrovna dvakrát nemusí, protože „jsou to přece mrchy“, stěhovala se pochopitelně se mnou. Manžel zachoval zdání nevraživosti, ale kolikrát jsem ho přistihla sedět u počítače s „mrchou“ stulenou v klíně. Jelikož kočku nikdy neměl, fascinovalo ho, jak je u vytržení ze zmačkaného kusu papíru. Několikrát jí ze starých matrací (které jsme tehdy používali namísto gauče) postavil překážkovou dráhu a s papírkem na provázku ji po ní honil tak dlouho, až jsem se bála, že dostane infarkt (kočka, ne manžel). Taky jí v obýváku na zemi sestavil elektrický vláček, jehož pohyb ji uváděl do loveckého transu.
  • Jenže byla zvyklá chodit ven a dvoupokjový panelákový byt pro ni byl hodně malé hřiště. Poté, co během pár měsíců dokázala zdemolovat to málo, co jsme v něm tehdy měli (jeden z jejích nejoblíbenějších kousků bylo šplhat po tapetách až ke stropu), naznali jsme, že je čas ji vrátit zpátky do domku mé rodiny. Babička bez mrknutí oka rozšířila svůj kočičinec a dobrman byl štěstím bez sebe. I když jsme se o spoustu let později „zpět“ do domu přistěhovali i my, zůstala už u staroušků. Přepočteno na kočičí věk byli zhruba stejně staří a neměli rádi změny.
  • Když pak vloni na podzim zničeho nic zmizeli, doufala ještě nejméně měsíc. Vyhlížela je, odmítala chodit k nám, spala v babiččině posteli a sedávala na dědově křesle. Teprve když pochopila, že už se ani jeden z nich nevrátí, vzala nás na milost. Spoustu času pak trávila v našem bytě, nechala se i ve svém pokročilém věku muchlat od dětí a večer se jednomu z nás stočila do klubíčka na klíně a spokojeně předla jako cirkulárka.

20150414_130245

  • Matyáš i Barborka ji zbožňovali. Nejsem zastáncem toho, aby se dětem pořizovali domácí mazlíčci ve věku, kdy o ně ještě nejsou schopny pořádně pečovat. Ale překvapily mě, jak dobře to zvládaly – hlídaly, aby měla co žrát i pít, Matyáš zvládl bez pomoci vyčistit její záchod (což nebyla žádná trága, vzhledem k tomu, že v 95% případů konala potřebu venku). Pochopily, že ji nesmějí tahat a až na velice vyjímečné a spíš nehodové situace se k ní vždycky chovaly velice něžně. Když se jim po nějaké době začala sama od sebe usazovat na klíně, byly na vrcholu blaha a dokázaly úplně klidně! sedět, aby ji nerušily.
  • Chromá noha a díky tomu silně vybočená páteř ji s postupem času začínaly trápit a musela brát léky. Asi před měsícem prodělala něco na způsob mrtvice, takže začala být chvílemi zmatená a po každých dvaceti metrech chůze se několikrát zatočila dokolečka. Kromě starostlivé péče se s tím nedá nic moc dělat (podobně jako u lidí).
  • Když se ztratila, prohledali jsme několikrát dům, zahradu i okolí. Volali ji. Ptali se sousedů: „No jo, to víte, oni to cejtěj a někam zalezou.“ Matyáš namaloval velice komplikovaný výkres: „Maminko, to je stroj na hledání ztracených zvířátek. Neboj, vždycky všechny najde.“ Bohužel se zdá, že ani ten nám nebude k ničemu. Dnes už je to osm dní a je v podstatě nemožné, aby ve svém stavu takovou dobu sama přežila. A zatímco děti ji ještě několikrát denně volají a hledají, já už se vzdala naděje.
  • Měla v mourovatých chlupech na hlavě a na pravé přední tlapce drobnou světlou tečku. Bylo jí čtrnáct. Jmenovala se Mia.
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Kočičí

  1. narunill napsal:

    Já kočky miluju, jsou stejně tvrdohlavé jako já, tak se v nich trochu vidím. Měli jsme i kocoury, kteří se téměř vůbec nemazlili, i když byli rozmazlováni jak králové. Většina se nám někde zatoulala, přejelo je auto nebo je zakousl nějaký pes. Po každé jsem je oplakala, protože to jsou přeci členové domácnosti. Poslední kocourek Vilibald odešel doprovodit dědu k bráně nebeské. V den, kdy nám umřel děda, se jednoduše nevrátil domů a už ho nikdo neviděl.

  2. jolana88 napsal:

    Určitě existuje i zvířecí nebe – se spoustou tlap k pohlazení, pamlsků a starých známých ..

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s