Prázdninový deníček No 2: Východní Slovensko

Dlouho plánovaný, několik let z různých důvodů odsouvaný a ve finále naprosto báječný – týdenní výlet na „dálný“ východ. Když manžel zjistil, že se s dětmi chystám až k hranicím s Ukrajinou, tázavě pozvedával obočí: „A jseš si jistá???“ Jo! Měla jsem s sebou maminku a čekala na nás celá čtvrtina naší rozvětvené rodiny. Příbuzní, které jsem skoro 25let neviděla.

Rodiče mé babičky (Maďarka a Moravák) se po několika stěhováních nakonec usadili na východním Slovensku. Babička měla sedm sourozenců a jako jediná se vdala do Čech. Ostatní žijí se svými početnými rodinami blízko sebe, často se navštěvují a jeden o druhém neustále vědí. A sledují i nás tady v Praze, kdysi dávno s pomocí dopisů a dálkových hovorů, dneska přes email a skype. Chvíli trvalo, než jsme se s mamkou dokázly na několika frontách zkoordinovat natolik, abychom mohly využít jejich opakovaných pozvání. Ale povedlo se.

slovensko1

Cestovali jsme nočním lůžkovým vlakem. Matyáš o té cestě mluvil půl roku dopředu a rozhodně nebyl zklamaný. Zvládli jsme vše na jedničku a to i přes poněkud nepříznivě pozdní hodinu odjezdu z Prahy a večerní teplotu v kupé kolem 42 stupňů (díkybohu za Tatry).

Tip pro noční cestovatele: Dítě do šesti let cestuje zdarma. No jo, jenže pokud pro něj chcete lůžko, musíte ho nejen zaplatit (což mi ještě přijde vcelku logické), ale taktéž připlatit poloviční cenu jízdenky (což už mi moc smyslu nedává). Obé v našem případě činilo sumasumárum 1500Kč a to mi už přišlo jako dost. Naštěstí mi poradila kamarádka, která nočňákem s rodinou cestuje pravidelně, a já to teď pošlu dál (kdyby jako náhodou). Zaplatila jsem lůžka pro dva dospělé, za děti nic. Lůžková kupé jsou ale po třech – připraveno máte tolik postelí, kolik zaplatíte, Nicméně fyzicky jsou tam pořád tři, jen sklopené. Takže jsem do kufru přihodila prostěradlo a dvě dětské deky. Překonala svoji vrozenou nechuť něco chtít po cizím člověku a poprosila stevarda, jestli by nám tu třetí postel pro děti přeci jen nesklopil. A voilá, ani při jedné cestě to nebyl problém. Děti spaly společně na té dolní, pro jistotu jsme k ní s mamkou náskladaly kufry a tašky, kdyby se jeden z nich skulil, a my se pohodlně vyspaly každá na svém lůžku.

Průměrná teplota těch sedmi dnů se pohybovala kolem 32 stupňů, takže jsme se hodně koupali. Jak venku, tak v termálních bazénech. Děti ani po třech hodinách pobytu ve vodě nejevily žádné známky prochladnutí a odmítaly vylézt ven.

Jsem hrozně vděčná mamince i jejímu bratranci (který byl celou dobu naším průvodcem), že program jednoznačně přizpůsobovali dětem. Návštěvy příbuzenstva jsme prokládali aktivitami jako je ZOO, nespočet hřišť, muzeum panenek i velice vtipné socialistické muzeum. Tam byl Matyáš v sedmém nebi z veteránů. Barborku zase zaujala busta Vladimíra Iljiče, pořád chtěla vysvětlovat „Kdo je ten ošklivej pán?“ a já moc nevěděla, co jí na to odpovědět. Napočítali jsme víc čápů, než jsem jich viděla za celý svůj život. Zajeli jsme na Domašu a já skoro se slzami v očích vyprávěla dětem, že sem jsme léta jezdívali na ty nejlepší školy v přírodě.

A jídlo … ach bože! Lokše, halušky, kapustnica, pirohy, guláš … všechno tak vynikající, že jsem byla neustále přežraná. Ale nemohla jsem si pomoct. Děti měly celý týden sladké orgie, protože mě už druhý den opustila síla neustále vysvětlovat, že bonbóny jim nedáváme (stejně se to totálně míjelo účinkem). Snědly tolik zmrzliny a cukru, že mě jímala hrůza, aby nedostaly glykemický šok nebo jim nezačala téct přeslazená voda z uší.

slovensko2

Užívala jsem si slovenštinu, tu řeč prostě miluju. Je stejně barvitá, složitá a krásná jako čeština, ale je měkčí, něžnější, zpěvavější. Vzpomínala jsem na svůj někdejší pracovní pobyt v Bratislavě a osvěžila si slova jako rušeň, žúr, mláka, olovrant, bocian nebo beťár. Zjistila jsem, že řeka protékající Vranovem je Topľa nikoli Ťoplá, jak jsem se léta domnívala. Mluvili jsme česko-slovensky a překvapila mě má praprateta (babiččina sestra, která dětství prožila na Moravě), že okamžitě spustila česky včetně bezchybného Ř. Děti zpočátku nerozuměly ani zbla, ale po pár dnech se zorientovaly natolik, že chápaly smysl a dokázaly odpovídat. Matyáš pak trávil spoustu času tím, že si překládal jednotlivá slova z češtiny do slovenštiny a naopak. Mě samotné slovenština naskakovala téměř automaticky a já si pak připadala trapně, že jí svou prachbídnou výslovností komolím, protože mluvím dřív, než si to v palici zase převedu do češtiny. Nicméně ve chvíli, kdy se začalo hutoriť, jsem byla v kelu taky. Z pětiminutového monologu jedné starší velmi vážené matróny jsem pochytila akorát slovo „Čecháre“. Jelikož se usmívala a ostatní nic nenamítali, pevně věřím, že nám nenadávala.

Nemám tušení, jestli to bylo Slovenskem obecně, východem nebo venkovem, ale nabyla jsem dojmu, že lidi jsou tam víc v pohodě než u nás. Že jsou k sobě milí, usmívají se, nikam se neženou, pomohou ještě dřív, než vůbec začnete uvažovat o tom, že je o to požádáte. Naprosto mě odrovnala situace, kdy se z motoru našeho auta ozval prapodivný zvuk a strejda radši zastavil, aby zkontroloval, co se stalo. Ještě než stačil pořádně otevřít kapotu, už u nás zastavovalo projíždějící auto s přeochotným pánem, který se nerozpakoval ochutnat vodu kapající z našeho podvozku, aby ji identifikoval jako destilku zkondenzovanou z klimačky (ukázalo se, že je to automechanik a tohle dělá běžně). Pomohl, dokonce nás ještě dalších 20km doprovodil, aby se ujistil, že je auto v pořádku. S každým, s kým jsem dala do řeči, jsem jednoznačně sdílela jakýsi bezmocný smutek z faktu, že už nejsme jeden stát.

Chvílemi mi připadalo, že se tam zastavil čas. Dostalo se nám neuvěřitelně vřelého přivítání. Až mě dojímalo, když jsem si připomněla, že všichni ti milí lidé, kteří nás ubytovali, neustále něčím krmili a vůbec se o nás vzorně starali, jsou vlastně moje rodina. Naše rodina. To, že se s nimi vidím jednou za čtvrtstoletí, nehraje roli. Díky!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Prázdninový deníček No 2: Východní Slovensko

  1. Pingback: Barborka – 3. narozeniny | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s