Na mateřské …

… jsem ztratila veškeré iluze. O tom, jak je výchova potomstva jednoduchá, když přece víte, jak na to. O tom, jak je rodinný život s dětmi romanticky idylický. O tom, jaká budu skvělá máma, jak všechno budu dělat jinak a líp, než to dělali moji rodiče. O tom, jak se svými ratolestmi budu vycházet jedině po dobrém a jak mě ony na oplátku budou respektovat. Je to ta největší škola, jakou jsem kdy v životě dostala. Ti dva záškodníci mi dávají lekce den co den. Zkoušejí stejně jako kdysi na gymplu naše fyzikářka – bez varování a nemilosrdně (s tím rozdílem, že ona to dělala jen párkrát do roka). A já si připadám stejně jako tehdy – nevím. Hrozně často nevím.

… jsem se naučila používat aukro i second-handy a pořádat výměnné seance s kamarádkami. Pochopila jsem (po spoustě utracených peněz), že dítě potřebuje mnohem méně oblečení, hraček a věcí vůbec, než jsem si jako nastávající maminka dokázala nejen představit, ale i připustit.

… jsem plně pochopila koncept 24/7, zjistila, jak vypadá absolutní ztráta soukromí i několikaletá spánková deprivace.

… jsem se zděsila, kam dřív přišel všechen ten volný čas. Co jsem proboha dělala celých těch 33 let, než jsem měla děti? (A mimocodem, všechna ta drahá školení time managementu byla absolutně k ničemu.)

… mi teprve došlo, že některé věci musíte prožít, abyste je mohli doopravdy pochopit. Za těch skoro šest let jsem se v duchu i nahlas omlouvala své mamince tolikrát, až je mi stydno.

… jsem si uvědomila, jak dobře jsem si vybrala manžela. A to i přesto, že mám chuť ho někdy ubzdít (on mě koneckonců taky). V dobrém i zlém. Spolu, ne proti sobě. Láska je důležitá, ale bez pokory se neobejdeme. Nejsem totiž ta nejchytřejsí a neomylná. I když mám občas tendenci si to myslet.

… jsem dokonale prozkoumala netušené možnosti a rozsah svého hlasového fondu. Dokážu výt, štkát i ječet. Bože, jak já umím ječet!

… jsem přišla na to, jak osvobozující, uklidňující a uspokojující může být dělat něco rukama, tvořit (bez ohledu na to, jak moc jsem levá a mé výrobky šišaté).

… jsem si ujasnila, co nechci dělat. Teď už zbývá jen přijít na to, co bych dělat chtěla. Došlo mi, že mnoho věcí začíná dávat smysl, zatímco jiné ho zcela postrádají, díváte-li se na svět optikou matky.

… jsem zjistila, že neustále čekám, až nastane to či ono. Až bude léto, až po Vánocích. Až budeme mít víc peněz a/nebo míň práce. Až jednomu dítěti přestanou růst zuby a druhé se srovná ve školce. Až jeden začne chodit a druhý se přestane vztekat. Až budu mít chvíli klidu. Až nebudu kojit. Až … až … až … Taková „až“ se jen hromadí. Za jedním překonaným číhají dvě další. Kašlu na ně.

… jsem opakovaně prožívala stavy pýchy, dojetí, zoufalství i intenzivního štěstí.

Strávila jsem na mateřské nejkrásnějších pět let svého života. Zítra to končí. Už nebudu jen doma, zato mohu se svými kolegy znovuobjevovat osvěžující účinky dospělácké konverzace. Už nebudu moct zcela svévolně využívat 100% svého času jen podle momentální nálady, protože čtyři hodiny denně jsem se rozhodla věnovat svému zaměstnavateli. Už si nemůžu jen tak odjet na dva měsíce na chalupu, protože mám jen několik týdnů dovolené. Už totiž nebudu na mateřské.

Ale máma (a ten člověk, jímž jsem se díky mateřství stala) budu pořád.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Na mateřské …

  1. h. napsal:

    Ty ty moje pocity umíš vždy tak krásně popsat. Přeji moc a moc štěstí v nové životní etapě!

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s