Zvoník od Matky boží

Odvykla jsem dlouhému sezení v kanceláři. Po třech dnech strávených víceméně pouze za stolem se budím s totálně zablokovanou páteří. Před sebou mám „volný“ den s dětmi, kdy máme spoustu plánů. Ploužím se po bytě rychlostí želvy, která si šlehla příliš velkou dávku Lexaurinu. Děti jsou zpraveny o tom, že maminku opravdu strašně bolí záda. Soucitně mě hladí a moudře pokyvují hlavičkami. Tím se však jejich dnešní dávka empatie zcela vyčerpává.

Vydáváme se k doktorce pro razítko na přihlášku do školky. Ratolesti plně si vědomy toho, že má pohyblivost (rozuměj jakákoli možnost zabránit jim v lumpárnách) je mizivá, jsou rozjívenější a divočejší, než kdy jindy. Pravděpodobně ohluchly neb na slovní povely nereagují. A jiných nejsem schopna.

Razítko získáváme, načež pokračujeme směr mé pracoviště, nechala jsem si totiž v kanceláři generátor přístupového kódu pro vzdálené připojení. Děti při cestě vesele poskakují, přičemž mi tak lomcují rukama, že mi při každém kroku vystřeluje palčivá bolest z beder přes hrudník až do krku. Do očí mi stoupají slzy. Polykám kouzelnou piluli a věřím, že to přejde.

Oběd si dáváme v restauraci s dětským koutkem. Ti dva lítají jako splašení, ječí jak na lesy a já (neschopna jim v tom jakkoli bránit) se tvářím, že k nim nepatřím. Vyrážíme na výstavu Titaniku. Radši bych seděla doma, ale slíbila jsem to a sliby se mají plnit. Zatínám zuby a suneme se směr metro.

Výstava je dost velkým zklamáním. Jedinou větší atrakcí je obří kus ledu. Jinak se děti zabavují více či méně úspěšnými pokusy zjistit, co všechno vydrží audioprůvodce. Zatímco já se stále pohybuji rychlostí důchodce, kterému ukradli chodítko, děti pobíhají a skotačí, jako bysme od rána nebyli na nohou. Barborce se podaří v cukuletu odpojit jednu z obrazovek se simulací nárazu a potopení lodi. Opět nasazuji výraz typu: ta malá kudrnatá není moje.

Cítím, že jdu celá nakřivo, jedna noha mi občas podivně vynechává. Obličej se mi křiví bolestí, ale statečně to maskuji úsměvem. Výsledkem je škleb, za který by se nemusela stydět ani rozdováděná panenka Chuckie. Hekám při každém kroku. Má bederní lordosa se změnila v kyfosu, hrudní kyfosa potom v hrb. Ten už mi pravděpodobně zůstane navěky. Jsem mrzutá a protivná. Polykám druhou kouzelnou piluli. Ta má za následek pouze to, že se mi chce neuvěřitelně spát.

Jsou to však děti, kdo v autobuse MHD po cestě domů v mžiku usíná. Přemýšlím, co asi tak budeme dělat na konečné, která pochopitelně není naším cílem. Naštěstí se mi alespoň Matyáše podaří probudit natolik, že je schopen z autobusu vystoupit, aniž by si přivodil nějaké zranění. Barborku musím zcela bezvládnou vynést. To je vzhledem k mé pohybové indispozici skutečně heorický výkon. Čerstvý vzduch ji probere. Načež v dalším autobuse ztropí z rozespalosti tak vzteklou scénu, že se dočkám mnoha soucitných úsměvů.

Konečně doma. Vzpomínám na svého tatínka, který díky bolavým zádům často chodil zkroucený jak paragraf. Se sestrou jsme mu mnohokrát chodily po zádech. Pomáhalo to. Pokouším se děti přimět k témuž. Napřed se seperou o to, kdo mi prošlápne hřbet jako první. Následně po mě hopsají jak na trampolíně a já nejsem schopná se jakkoli bránit. Můj zoufalý řev, vzlyky a prosby zcela ignorují.

Z práce přijíždí manžel a rozhoduje, že je třeba to rozhýbat. Vyrážíme směr bazén. Zatímco on se stará o to, aby se neutopily plody naší lásky, já se pokouším udržet nad hladinou sama sebe. Po třičtvrtě kilometru mě záda bolet nepřestala. Zato cítím už i ramena. Můj nejdradžší navrhuje, ať přestanu simulovat. Mám chuť ho praštit něčím po hlavě, ale nezvednu tak vysoko ruce. Pokouším se mu alespoň vysvětlit, že utahovat si z kripla není ani trochu vtipné. Velmi ho to pobaví.

Ležím v posteli, nahřívací deku na plný pecky. A nepoučena mukami celého dne stále věřím, že to nějak zázračně přejde. Myslím přitom na slova své kamarádky, které jsem si nedávno stěžovala, jak špatně snáším, když jsou děti nemocné: „Když jsou nemocné ony, je to blbý. Ale když jsi lazar ty, je to teprve v prdeli.“ Pravdu děla, ta moudrá žena.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Zvoník od Matky boží

  1. Jitka napsal:

    Jj, když trápí záda, je to děs. A samo od sebe to nepřejde, když s tím člověk nic aktivně neudělá (rehabilitace, kvalitní protažení a cvičení, jóga a pod.). Já přestala chodit na pravidelná „zádová“ cvičení v říjnu (od procvičování hlubokých zádových svalů to šlo jen k obyčejnému bodystylingu a nic z toho) a teď naříkám, že jsem si zavčas nenašla nové kvalitní cvičení. Mám nějaké prášky a toužebně čekám na novou hodinu cvičení (na které dojíždím pěkně daleko) a na rehabilitace, kdy nejbližší termín mají až po velikonocích. A věřte nebo ne, na tom cvičení jsou teď samé nové ženy a nejspíš je březen se zády takový vážně krizový. Naštěstí mám v manželovi plnou podporu. A pravidelně jezdit jednou týdně na kvalitní „zádové“ cvičení jsem si teď ve 30 letech dala za důležitý životní cíl na zbytek života 🙂

    • Alinka napsal:

      Já mám výbornou fyzioterapeutku, ale je kus cesty a je třeba napřed zkoordinovat hlídání, pak se teprve může na rehabilitaci :). Takže jsem nakonec skončila v neděli na pohotovosti (a bylo mi to k ničemu). Teď už je líp. A cvičení je mi jasné, jen prostě v tuhle chvíli mám furt spoustu jiných aktivit (rozumějte výmluv), proč se k tomu nemůžu dostat. Obávám se, že tohle už mě dokope.

  2. Milan napsal:

    Nahřívací deka?
    Vy jste se snad zbláznila. Máte-li blok na páteři, je nahřívání (a vibrační masáže) to nejhorší, co proti sobě můžete spáchat.
    Průtok krve svaly se zvětší, tím svaly natečou a ještě více na nerv tlačí, takže bolest se zvyšuje. Zvýšená bolest pak svaly stáhne a uskřípnutí nervu se zase zvýší a zase se zvýší i ta bolest.
    Zajděte si raději na neurologii. Neváhejte požádat o pomoc a o analgetika, protože právě analgetika léčí „housera“ nejlépe – když to přestane bolet, svaly se uvolní a přestanou obratle stlačovat a nerv skřípat.
    Pak teprve může nastoupit prevence: chození, plavání, cvičení.

    • Alinka napsal:

      Vy asi máte na mysli, že se nesmí do horké vany nebo vířivky, a to ani jsem to nezkoušela. Taktéž uznávám, že bazén byl trošku úlet ;). Ale na nahřívací deku mi nesahejte. Ta jediná mě totiž skutečně zachránila, když i ona „báječná“ analgetika byla k ničemu.

  3. Vanilka napsal:

    Mně přijde, že jste toho za 1 den stihli strašně moc. V kolik zhruba jste šli do toho bazénu? To by moje děti už asi nedaly. Teda mimčo asi jo, to by spalo, ale ten starší už by byl strašně protivný. A co teprve já!

    • Alinka napsal:

      Do bazénu jsme z domova odjížděli v šest, plavali jsme od třičtvrtě na sedm hodinu. To víš, soví rodina ;). Děti většinou usínají až po deváté. Matyáš je ještě v půl deváté čilý, že by se dal napojit na nějaké dynamo. U Barunky strašně záleží na tom, jak spí v noci a kdy vstává. Když blbě a brzo, pak musí přes den spát a pak klidně vydrží do deseti. Když dobře a pozdě, zvládne taky klidně řádit do půl desáté a občas už ani není tak mrzutá (respektive ne víc, než normálně;)).

  4. M.A.R.K.I napsal:

    Ali, ty jsi hrdina !!!! Tohle já bych s bolavými zády nezvládla … nedokážu si zavázat ani tkaničku u boty …. jediné co mi pomůže jsou „obstřiky“ …. po nich nastane neskutečná úleva …. držím palečky, ať jsi zase brzy fit … pa, pa Marki

    • Alinka napsal:

      No však jsem na té pohotovosti nakonec stejně taky skončila. Ale nepomohlo. Až po týdnu to víceméně samovolně povoluje. Takže už zase chodím skoro normálně ;).

  5. Hanka K. napsal:

    Tak ta záda opravdu nezávidím, ale to jak je to podáno a napsáno – to jsem se opravdu pobavila. Člověk si ze sebe musí občas srandu udělat. Nejlepší je důchodce, kterému ukradli chodítko 😀

  6. Pingback: V březnu … | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s