Tour de ZOO a poznatky k rodičovským přístupům

Nedávno jsme vyrazili do ústecké zoo. Já s dětmi, kamarádka s těmi svými, sestra s neteří a překvapivě … se švagrem. To mě trochu zaskočilo. Ne, že by mi vadil, ale bylo mi (na rozdíl od mé sestry) jasné, co bude následovat.

Platíme vstupné, vcházíme do zoo a ujdeme prvních 50 metrů, načež si dvě z pěti dětí vzpomenou, že potřebují čůrat. Manžel mé sestry (místňák) s úsměvem ukazuje kudy. Vyřízeno. Dalších 50 metrů. Pětiminutová zastávka u slonů, protože děti se zuřivě dohadují, který obr je holka a který kluk (byly to obě samice, což jsme si mohli při troše snahy přečíst na velkých informačních tabulích). Následuje další zdržení u interaktivního „sloního hřiště“, kde si lze vyzkoušet, kolik unesete. Ano, všichni to musí prubnout. Zprava. Zleva. Opakovaně. Společně a každý zvlášť. Další dítě potřebuje na záchod, tentokrát dělat bobek. Švagr protáčí panenky, nicméně stále dobře naladěn pro jistotu zjišťuje, jestli se opravdu nechce ještě někomu dalšímu. Nechce. Návrat části výpravy k záchodům. Hotovo.

Pokračujeme dalších 30 metrů k žirafám. Následuje focení jednoho dítěte po druhém u metru se žirafátkem, kterýžto proces je neúměrně prodloužen rvačkou o to, kdo bude stát modelem jako první. Kolem jaguára projdeme vcelku rychle, bloumá na vzdálenějším konci výběhu a není s ním žádná sranda. „Mamííííí, čůůůů!“ „Ježkovy voči, už zase???“ Pohled na podivně zkřivený obličej mého švagra mě přiměje vydat bleskový rozkaz k občůrání šelmího výběhu.

Dalších 50 metrů. To nám to hezky jde. Ovšem pak následuje zásek v podobě dětské zoo. Kóóóózičkýýýýý. „V pohodě.“ odpovídá manžel mé drahé sestry odevzdaně na otázku, jestli nevadí, že se tam CHVILKU zdržíme. Nepočítám-li vyprošťování pětky zaseklé v automatu na granule, pak všechno to přelézání plůtku (na co používat branku) x-krát tam a zpátky, překonávání strachu, krmení v pravidelných intervalech přerušované bezhlavým útěkem ve chvíli, kdy se kozy rozhodly sežrat spolu s granulemi nejen igeliťák, ale i rukáv nebo dokonce ruku dobrodince, hlazení, hledání pampeliškových listů, zevrubná prohlídka chlívku, pokus o jízdu na koze (zmařený matkou, která si pozorně pročetla „návod k obsluze“), zkoumání velikosti, složení a konzistence kozích bobků a další kratochvíle, trvalo nejméně 20 minut.

Zatímco my matky nadšeně asistujeme dětem v jejich sbližování se s přírodou, případně vesele klábosíme (a, ano, v nouzi nejvyšší i ty emaily na mobilu zkontrolujeme), švagr se nudí. Zprvu jen tak trošku, nenápadně. Kontroluje výsledky sportovních přenosů. Později s rukama zabořenýma hluboko v kapsách kope do kamínků, oškubává stébla trávy, ostetntativně vzdychá a hází zpruzené obličeje. Zbytku výpravy je však jeho očividné utrpení šumák. Když špunti po oněch zmíněných 20ti minutách nejenže zcela ignorují jeho pokyn k dalšímu postupu, ale navíc se dožadují gáblíku, pohár jeho trpělivosti přetéká a vypouští z úst nepublikovatelné výrazy.

Teprve v tu chvíli má sestra konečně zareaguje, konejšivě ho objímá a slibuje, že – cituji: „hned půjdeme“ a „trochu zrychlíme“. Chachá. Po 10 minutách se potomstvo posíleno první z mnoha svačinek opravdu přesouvá … na přilehlé hřiště. V tu chvíli můj švagr zapomíná, že sestře sliboval cosi o „navždy v dobrém i zlém“ a prchá. Když později líčím celou příhodu manželovi, drží chlapskou basu a nepokrytě toho zbabělce lituje s tím, že „on by tak dlouho rozhodně nevydržel“.

Dumám nad tím pak celý den, zatímco v pravidelných intervalech zastavujeme na hřištích, děláme nezbytné občerstvovací zastávky a neřešíme, kolik zvířat jsme stihli vidět. Se mnou se děti většinou dožadují full servisu (a mě to nevadí). Moc dobře vědí, že v batohu vždycky mám nejen něco na zub, ale i náhradní sadu oblečení pro všechny případy, vlhčené ubrousky, aspoň dvě autíčka a poslední číslo Čtyřlístku pro nezáživnou cestu autobusem. Můj muž nic z toho nenosí a nadstandardními požadavky svých potomků se nikterak neznepokojuje.

Na výletech se mnou se hlavně tak nějak je. V zoo se může na hřiště a v muzeu si klidně čteme knížku. Když děti předem naplánovaná aktivita nebaví, zvysoka na ni dlabem a vymyslíme jinou i přesto, že už jsme zaplatili vstupné. Pokud vyrážejí s tátou, je důležité stanovení cíle a následné podniknutí akce k jeho co nejrychlejšímu dosažení. Na procházce se bez zbytečných řečí chodí, na výstavě se zkoumá (a hřištím se obloukem vyhýbají, protože hrabání v písku a houpání na houpačce je pro mého manžela synonymem nudy k uzoufání).

A víte co? V obou případech jsou všichni spokojeni. Zajímavé to začíná být teprve ve chvíli, kdy někam vyrážíme všichni čtyři. Myslím, že potenciální nezávislý pozorovatel se občas musí velice dobře bavit.

Máte to stejně?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 reakcí na Tour de ZOO a poznatky k rodičovským přístupům

  1. Mari napsal:

    Ač mám děti dávno ZOO kratochvílím (tedy dlouhochvílím:-) odrostlé, skvěle jsem se při čtení bavila! Tatínkové jsou různí, někteří skvělí. Je bezva, že jsou „jiní“. Důležité je, aby byli předvídatelní a dávali jasně najevo, co chtějí (v tom se můžou od svých potomků většinou učit:-) ALE – jsou tatínkové, (obávám se, že vlastně i maminky), kteří dokážou naprosto pokazit super zážitkovou akci. A od nich se to pak učí děti? Nebudu to radši rozebírat. Díky za další skvělou sdílenou příhodu…

    • Alinka napsal:

      Jojo, to je pravda. Ale tohle jsem na mysli neměla. Proto pokud vím, ž by se někde manžel nudil, tak ho tam prostě neberu a zařídíme si akci bez něj. Jindy si naopak užijeme výlet podle něho. Znám jen velmi málo tatínků (vlastně mě v tuhle chvíli napadají jen dva), kteří v pohodě zvládají mama akce. Můj můž by na akci, kde koncentrace matek převyšuje 60% vyletěl z kůže. A myslím, že většina chlapů. To není nic špatnýho, však mě by na „chlapskejch“ akcích asi taky trefilo 😀 .

  2. Sedmi napsal:

    No tak to jsi trefila přesně 😀 a já myslela, že je to specialita Lva 😀 že nás všude na výletech honí jak nadmuty kozy a nebo se šíleně nudí na hřišti…

    • Alinka napsal:

      Však říkám „lovci“. Oni mají úplně jinej rytmus. Ve všem.

    • Alinka napsal:

      Apropos, tojsem četla u tebe na blogu, že podle Pekopové jsou děti rozmazlené tehdy, když s něčím otravují přes čáru naší tolerance? Nepamatuju si úplně přesně jak to bylo a samozřejmě to už nemůžu najít, ale ta myšlenka mi straší v hlavě. Tohle je naprosto exemplární příklad. Se mnou vyžadujou servis a pohodičku, protože jim to dovolím. U muže si to nedovolej, protože vědí, že jim to jednoduše neprojde. Vzpomněla by sis, kdes to četla/psala? Dík moc!

  3. Lenka napsal:

    Mám pochopení, neb se taky na hřišti šíleně nudim… 🙂 Proto nosim čtečku, diář, pastelky a omalovánky (pro mě, nikoli pro děti). A do ZOO by mě nedostal, tu zvládnu tak max. jednou za dva roky 😀

    • Alinka napsal:

      Já taky nosím mobil (s knížkou/blogama) nebo knížku. Bez toho nevycházím z domu. Ale zoo fakt můžu, hlavně proto, že vidím, jak to děti fakt baví. oni opravdu ty zvířata pozorujou, chtějí se dozvědět víc. A mě samotnou to baví, líbilo se mi tam už jako malé. Klidně můžem co měsíc ;). Já obecně zvládnu s dětma jakýkoli program, pokud tam není moc lidí. Coby lehký asociál se cítím líp, když jsme někde spíš sami ;).

  4. tornado-lou napsal:

    Cha:-) nj, znam taky takovy tatinky. Ten nas je takovy jenom castecne. Svaciny nenosi, na hriste jde jen v nouzi nejvyssi, zase dokaze z obycejne casty pres les udelat dobrodruznou vypravu.
    Ale v zoo vydrzel a prestoze jsme sli prakticky ze hriste na hriste, tak byl v pohode. Deti si to ohromne uzily. Jestli si pamatuji nejake zvire nevim, ale vyblbly se skvele:-)
    Me spis zarazilo, proc berou rodice do zoo deti rocni a mladsi. Myslim ze osmimesicni dite v kocarku by se radsi bavilo jinak a zvirata jsou mu ukradena.

    • Alinka napsal:

      Tak to jako pozor. Vůbec jsem tím nechtěla naznačit, že s tatínkama je nuda. Já jsem si celkem jistá, že s tím naším děti tráví čas raději než se mnou. Zaprvé proto, že je jim výrazně vzácnější, zadruhé proto, že s nimi dokáže dělat neuvěřitelné kraviny (což já prostě moc neumím). Jen prostě tátové potřebujou akci a nějaký cíl. Holt lovci, no. My jsme ti sběrači a jsme naprosto spokojený, hlavně, když je s kým to probrat :D.
      Já teda brala děti do zoo cca od půl roku a zvířata rozhodně vnímali. Ale vždycky jsme to měli (a do dneška máme) jako výlet na celý den – pohrajem si na hřišti, dáme si dobrou baštu, zablbnej si u potůčku a u toho všeho ještě zkouknem nějaká zvířátka. Já beru třeba pražskou zoo (kam máme vždycky roční permici) jako místo, kam se dá jít na procházku, kde jsou mi jiné k vidění i zvířata. Samozřejmě tam člověk nesmí jít o víkendu/o prázdninách, páč to je tam hlava na hlavě. Ale jinak? Proč by ne? Pamatuju si, jak Matyáš sotva uměl stát, stál 15minut u výběhu tygra a hulákal „čičííí“, protože znal morovatou kočku od babičky.

      • tornado-lou napsal:

        S tatínkama rozhodně není nuda, naopak! 🙂
        Ale s tou zoo mám fakt pocit, že maličkým dětem nic moc speciálního nepřináší. Bud je zvíře v obrovským výběhu, schovaný nekde pod listem, sotva ho vidí dospělý, dítě vůbec. nebo v kleci v pavilonu, tak ho zas není vidět přes lidi, nebo je noční a spí…. když si chceme prohlídnout zvíře, tak je lepší mrknout do knížky. děti baví hrřiště, to jo, hlazení koz a oveček, to taky, ale hřiště a ovečky jdou zařídit i jinak a není nutný kvůli tomu jezdit speciálně do zoo (autem, leckdy dost daleko) u nás bylo daleko větší nadšení ze sousedových slepic.

        • Alinka napsal:

          Nevím, já tuhle zkušenost nemám – naše děti jsou jednoduše od mala zoo-typy. Možná je to pražskou zoo, kde zvířata vždycky vidět jsou (v různých ročních i denních dobách různá, ale to nám nevadí) možná jednoduše jen jejich náturou. Možná tím, že já je primárně netahám do zoo proto, abysme něco viděli, což je trochu paradox, uznávám. Možná tím, že u nás nikdo ze sousedů slepice nemá (kdyby měl, věřím, že by taky měly veliký úspěch :)). Ale oba dva opravdu od mala na zvířata reagovali a chtěli vidět další a další. Matyáš ani neuměl chodit, ale visel mi na ruce a tahal mě od výběhu k výběhu: „Mami, dááášíííí.“ jen aby viděl další zvíře. A Barunka to dost možná odkoukala od něj a div nevypadla z kočáru, jak moc chtěla zvířata vidět. Ale taky je pravda, že máme zoo u nosu (netřeba nikam složitě cestovat), máme permici (vstupné tak vyjde na velice rozumnou sumu) a pokud člověk vychytá dobu, kdy tam nejsou davy (což zase není tak složité), je to krásná procházka a zvířata jsou jednoduše jen bonus.

  5. Alena napsal:

    Moc pěkné čtení. Moc ráda si čtu v tvém blogu. A teď na tvou otázku – náš tatínek je lovec i trpělivý sběrač zároveň. Myslím, že bys ho klidně mohla počítat jako třetího mezi ty dva, které znáš. Na rodinných výletech bývá často trpělivější a možná i více než já chápe, že i cesta je cíl. Ženská parta mu nevadí, a kdybych chtěla, určitě by s námi vyrazil i na mamanici 🙂 Jen jedna sběračská akce mu letos moc nevoněla – trhání borůvek 🙂

    • Alinka napsal:

      Ali, však říkám, že se najdou vyjímky ;).
      Mě vyhovuje, že se s manželem tak nějak doplňujeme, že děti vědí, že jsme každý jiný (stejně jako ony jsou každé jiné). Základní přístup k životu a hodnoty máme stejný, takový nějaký rámec, který dětem předáváme (bo se aspoň snažíme) synchronizovaně. Ale zbytek jedem každý podle svého, občas se to potká – jako třeba na dovolených, kdy cestujeme – občas je lepší se rozdělit (já s dětmi absolvuju zoo, on výšlap na kopec).

  6. věrka napsal:

    Pěkné počteníčko, díky. Věrka

  7. jolana88 napsal:

    hmm – tak to já budu spíš „lovec“ … 🙂

  8. Pingback: S mužem v zoo – Luxusní život Vanilky

  9. LadyBird napsal:

    Hezký den,
    opravdu moc jsem se při čtení pobavila… 🙂 Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, ale musím s Vámi souhlasit… 🙂 Děti jsou úžasně pružné a přizpůsobivé… 🙂 A je vždycky prima, když to jde, že poznají „svět“ z různých úhlů pohledu… 🙂
    Mějte se krásně, Peťka 🙂

  10. Pingback: V červenci a srpnu … (2) | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s