Líná aneb Prozření plánovačovo

Léto končí. Ale my jsme si ho užili. Povětšinou na chalupě, kde jsme strávili asi dvě třetiny prázdnin, částečně na jižní Moravě, částečně doma v Praze. Měla jsem pro děti připravenou spoutu aktivit a výletů, přijela za námi řada návštěv a i my jsme nějaké absolvovali. Měla jsem velké plány.

A proto takhle jedno krásné dopoledne s kamarádkami/manželem/sestrou nervózně postáváme na terase a řešíme, že jako „už bysme se teda měli pohnout, protože tu přece nebudeme jen tak zbůhdarma sedět, ty děti přece potřebují nějaký program“. Jenže ty děti se zrovna ráchají v potoce bez ohledu na venkovní teplotu i množství oblečení, bagrují v pískovišti, lezou po stromech, pozorují divoké králíky, přerovnávají dřevník, ztrácejí se v pšeničním poli, zkoušejí nakolik je potřeba v kopci do vsi na kole brzdit, experimentují s tím, co všechno jsou sousedovic ovce schopny pozřít, perou se a usmiřují, stavějí z dupla rozhledny, malují, stavějí bunkr, trhají maliny, pitvají mrtvého sršně, sypou kamínky do bazénu, řeší záhadu rezavých hrábí, zakládají šnečí farmy nebo v rámci nějaké hlubokomyslné hry zběsile pobíhají okolo.

Co teď? Měli jsme přece naplánováno, že pojedeme na lodičky/na rozhlednu/do zoo. Ale pokud okamžitě nevyrazíme, už to nestihneme. Můj veleorganizovaný mozek zachvacuje panika, musím ihned zasáhnout, zjednat nápravu. Všechny popohnat, zorganizovat odchod, převzít velení. A pak se to ozve. Tam někde vzadu v hlavě, takový hlásek pidihlásek. Napřed moc netuším, co chce, přece jen mám v hlavě hlavně ten plán. A plán je plán a toho bysme se měli držet, pokud si to dneska chceme opravdu užít.

Jenže hlásek sílí, až tak, že mu i přes své megalomanské vize nakonec rozumím: „Matko, klídek!“. Jak klídek? Já jsem přece v klídku … naprosto v klídku, jen chci, abysme stihli, co jsme chtěli. Ale je neodbytný: „Tom Hodgkinson … Líný rodič …“. A i mě to po chvilce dojde (ano, přesně to, co Vám došlo určitě už ve druhém odstavci). My totiž nikam nemusíme. Vůbec nikam. Děti jsou naprosto spokojené tak, jak jsou. Nepotřebujou, abychom jim já nebo kdokoli jiný dospělý něco vymýšleli. Ony nás vůbec nepotřebují (teprve až je dožene hlad, samy přijdou).

A tak si udělám čaj, vlezu si do houpací sítě, dám nohy nahoru (to je hodně podstatný detail) a buď příjemně klábosím s ostatními dospěláky (kterým už to mimochodem taky došlo), čtu si nebo jen tak zírám nahoru na nebe a pozoruju kroužící káňata. A hlavně nic neřeším … jsem líná matka. Tak líná, že dneska (a třeba ani zítra) už nikam nepojedeme a mě je to jedno. Ne, vlastně není, dělá mi to dobře.

Tahle situace se v různých obměnách během léta opakovala několikrát, ale s každým dalším kolečkem mi to docházelo vždy o něco rychleji. Proto jsme spoustu z mých plánů neuskutečnili. V nejmenším toho nelituju. Kromě toho, že jsme si opravdu užili krásné dva měsíce, jsem jako máma zase o kousek povyrostla.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Co přinesl den, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Líná aneb Prozření plánovačovo

  1. Martina napsal:

    Chápu 🙂 Taky jsem v tomto ohledu letos hodně prozřela, i když oproti Tobě pořád asi málo. Alinko, došly Ti mé dva maily ohledně našeho plánovaného srazu? Vlastně jsem posílala už dvakrát skoro to samé a mám pocit, že nedošlo nic, anebo se nějak míjíme v těch plánech 🙂 Pořád bychom vás rádi viděli!

  2. Jitka napsal:

    Jé, to je milé. Já podlehla módní vlně a když byl synek ještě miminko, přečetla jsem si populární knížku „Líný rodič“ a tohle prozření na mne přenesla ta knížka a praktikuji ho už dlouho. Ale jinak tu knihu ráda nemám a nelíbila se mi, nicméně to hlavní sdělení z ní bylo dobře použitelné. Tak pevně doufám, že Vaše prozření pomůže spoustě jiných maminek tohle „pravdu s rodičovským plánováním dětských aktivit “ zjistit zavčas 🙂

    • Alinka napsal:

      Ja Lineho rodice cetla uz asi pred dvema lety. I jsem tu o nem psala, ale jak jsem zaprve pomerne organizovany clovek (ktery nema moc rad necekane zmeny situace) a za druhe jsem ze skoly (a dalsich ustavu) naucena, ze se proste neco delat musi, obcas mi trva, nez si to vsechno pripomenu.

  3. avespasseri napsal:

    Tak s tímto já nemám vůbec žádný problém 🙂 Střídám ty chvíle, kdy nechám tu svou opičku, ať si dělá co, co chce (případně ať se zabaví s kamarády na chatě), s chvílemi trochu toho cíleného poznávání a rozšiřování obzorů. A já jen s údivem zjišťuju, že rozhodně vědí, jak se zabavit a moc si to užívají! A když za mnou občas dcera přijde s tím, že se nudí a co má dělat (vždy tím naznačuje, abych jí dovolila jít na mobil), tak mohu opáčit – však si najdi nějakou zábavu, vždyť to umíš :-))) Jak se jsem někde četla – nechte děti, ať se nudí 🙂 Oni se dobrovolně dlouho nudit nebudou. Jen je potřeba dohlédnout na to, aby ta zábava byla v mezích slušného chování :-))

    • Alinka napsal:

      To my to střídáme taky. Nemám problém s tím, když si chtějí hrát podle sebe. Dokonce ani nemám problém s tím je nechat nudit, protože ony se fakt nějak zabaví. Jen bych ráda častěji sladila chvíle, kdy ony si chtějí hrát a zabaví se samy s tím, že já si budu dělat svoje a pak zase chvíle, kdy oni se naopak chtějí zabavit se mnou a já na to mám čas, náladu a odpovídá to mému plánu :D.

  4. Sedmi napsal:

    Jj…akorát to chce nemít za zády akční mámu, která ti už od osmi ráno volá a chce po tobě nějaký úžasný program pro ní a děti, protože se přece nebudou jen tak flakat…

    • Alinka napsal:

      No tak s tímhle problém fakt nemám – vzhledem k tomu, že u nás se jedna babička jaksi nezapojuje vůbec a druhá si odhlídá své dvě hodiny týdně a co nejrychleji mizí.

  5. Jana napsal:

    Na jednu stranu souhlasim, ale pak jsou taky chvile, kdy mi ty neorganizovane deti prerustaji pres hlavu – havne kdyz se mezi sebou hasteri. A blby je, kdyz je na nich videt, ze na kino/rozhlednu/zoo… nemaj vlastne chut, ale jsou nastvany nebo smutny, ze se tam nejelo…

    • Alinka napsal:

      Ono je to o tom, že jsou pořád víc orientovaný na přítomnost. Chtějí si hrát TEĎ. To že tím potenciálně přijdou o zoo je v tu chvíli netrápí, protože zoo je v nějakém hypotetické časové linii, která je pro ně samozřejmě natolik abstraktní, že si neuvědomují, co to znamená. A pak akorát vědí, že tam nebyli. Já je vlastně chápu. A snažím se, aby veškeré aktivity, které já plánuju, ony schválily, že to a to opravdu dělat chtějí. Většinou to funguje v pohodě, občas se něco nepovede, občas něco plánovaného vynecháme. Cvičej mě ve flexibilitě a zjišťuju, že to není zas až tak blbej trénink ;).

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s