Bít či nebít?

Můj muž rozvíjel onehdy se svými kolegy složité filozofické teorie v tom smyslu, že musí existovat jakýsi gen nebo hormon, který rodiči zabrání svého potomka ve vypjatých situacích zabít.

o o O o o

Má kolegyně byla zas minulý týden na mezinárodním školení. V rámci družby si při obědě příjemně povídala se sdílnou a usměvavou Norkou. Seveřančina mírumilovnost však vzala za své ve chvíli, kdy byla dotázána, jestli je pravda, co se povídá o odebbírání dětí u nich doma. Špatná otázka. Norka prý začala velmi uraženě a dotčeně vysvětlovat, že „přece nejsou národ pitomců, že média jednotlivé kauzy zveličují, překrucují a nafukují a že norské úřady mají ze zákona povinnost o případech mlčet, tudíž se do povědomí veřejnosti samozřejmě dostane jen hysterická verze rodičů.“ Nicméně dodala, že „je ale pochopitelné, že blaho dítěte je na prvním místě a vztáhnout na něj ruku, je zločin.“

To kamarádku (zasloužilou matku dvou dětí) natolik zaskočilo, že vyhrkla: „To ho fakt nesmíš ani plácnout?“
„You must be kidding!!!“ vykřikla pohoršeně norská (mimochodem bezdětná) kolegyně. Načež následovala několikaminutová plamenná přednáška na téma „jak jsou děti ten nejúžasnější a nejvzácnější poklad, jaký máme; jak k rodičům vzhlížejí s bezelstnou důvěrou a jak je taková důvěra aktem fyzického násilí obrácena v prach a nebohý potomek neblaze poznamenán až na věky věků; jak je samozřemě zcela v pořádku, když v případě takového neodpustitelného prohřešku na sebe stát vezme zodpovědnost za štěstí dítěte a rodiče šoupne na pár dní do chládku“.
„A kdo se pak o to dítě stará, když je rodič ve vězení?“
„Každé dítě má přece dva rodiče!“ Tím byla konverzace skončena a má kamarádka klesla v očích té ženy až kamsi do bahna kriminálních živlů, protože když se potkaly u večeře, už ji ani nepozdravila.

Já jsem dneska Matyášovi vyťala pohlavek. Poté co jsem ho třikrát upozornila, ať s jídlem přestane skákat po posteli, protože mu zaskočí. Načež se v následujících třiceti vteřinách málem zadusil kusem rohlíku. Poté, co se s Barborkou do krve servali o kousek jejího jabka (máme v lednici už jen další dvě kila) a on, aby ho nemusel vydat, si ho hamtalsky vecpal do pusy. Když jsem ho okřikla, že takové chování se mi opravdu nelíbí, rozžvýkané ovoce ostentativně vyplivl na podlahu uprostřed pokoje. Prostě mi to ujelo a ruka byla rychlejší než mozek.

Je správné/vhodné/trestuhodné potomka občas usměrnit ručně? Ponechme, prosím, stranou surové výprasky, kdy si rodič prostřednictvím dítěte kompenzuje nějaký mindrák, vybíjí zlost nebo nějaké to promile. Zjistila jsem, že mezi rodiči je nějaké to plácnutí celkem vděčné diskusní téma. Jako všechno má přívržence a odpůrce (oba tábory by se mezi sebou nejraději samy zřezaly do mrtva).

Myslím, že cokoli ode zdi ke zdi, je špatně. Nenechám si potomtvo kálet na hlavu jen proto, že ti dva jsou neúžasnějším pokladem, který mám (což bezesporu jsou). A občas mi prostě ujedou nervy. Ale jinak jsem na straně odpůrců. Protože:

  • Vysvětlovat dítěti, že bít ostatní se nemá a že jestli to udělá ještě jednou, dostane na zadek, je typická ukázka zvrácené rodičovské logíky.
  • Argument pro: „Za chybu musí následovat trest. A plácnutí je okamžité, dává jednoznačný signál o názoru rodiče, je lehce spojitelný s provedenou neplechou a snadno pochopitelný. Je to zkratka, kterou bleskurychle pochopí i dvouleteé dítě.“ No já nevím. Zaprvé vytváříme vnější motivaci, která je na dvě věci. (Více o vnitřní/vnější motivaci má oblíbená přednáška tady.) Zadruhé mi ta zkratka většinou přijde až moc krátká. To, co vidím v očích svých dětí, poté, co jim jednu střihnu, nejčastěji, je totální nepochopení a zmatek. Ovšem možná je tluču málo, takže pavlovův reflex není ještě dostatečně zautomatizovaný a ony to jednoduše nečekají.
  • Když už přívrženec výprasku neví kudy kam poznamená (velmi opovržlivě): „No jistě, vy jste holt dokonalá matka, vy svoje děti nebijte.“ Nepřipadá vám, že ta věta sama o sobě implikuje, že bití je projevem slabosti? Přijde mi v pořádku, když se rodiče alespoň pokoušejí o to, vyjít se svými dětmi po dobrém, co to jde. A když jim to opravdu funguje, není to naopak hodno spíš obdivu než opovržení?
  • Občas se rozhlédněte po ulici. Skoro pokaždé najdete nějakého rodiče, jak vláčí své dítě za ruku někam, kam ono nechce, kurtuje ho násilím do kočárku, plácne ho přes zadek, ječí na něj nebo mu vyhrožuje. Přijde nám to většinou relativně v pořádku. A teď si představte ve stejné situaci ne malé dítě, ale čtrnáctiletého puberťáka nebo dokonce dospělého. Divný, co? V čem je rozdíl? Kde je ta zlomová věková hranice? A proč?
  • Když plácnu, je to většinou zcela automatická reakce vnitřního autopilota, který na chvíli přebral velení, protože rozum už neví kudy kam. (Lituju toho už v následující vteřině a takové incidenty bez výjimky končí tak, že se jim omlouvám, že mi ujely nervy a že mě to mrzí.) Poslední instance. Zoufalý pokus, který nikam nevede. Následně autopilost briskně přehodí zpět na kapitána, aby se s nastalou situací – dítě na pokraji hysterie a pocity viny – nějak vypořádal. Bídák! Nevíte, kde se vypíná?
  • Argument pro: „Dáte mu na zadek a je hotovo. Obě strany vědí, o čem to je bez sáhodlouhého poučování a vysvětlování. Potomek se zklidní v tu ránu. Netřeba se s tím mazat.“ No jo, ale co až mu bude patnáct a bude mít o 10 centimetrů víc než já? Vrátí mi to? A kde jinde by se měly děti naučit konstruktivní kritice a rozumné argumentaci, když ne právě ve chvílích, kdy se jejich názor odlišuje od toho našeho? Facka se mi pro tuhle dovednost nezdá jako nejvhodnější výchovný prostředek.
  • A co dělat, když už ani ten pohlavek nepomůže? Kam jít dál? Zabít ho přece nemůžete. Mimochodem, co je a co není fyzickým trestem? Když vzpouzející se dítě na pokraji amoku odnesu do jiné místnosti a tam ho zanechám svému osudu, je to fyzické násilí? Co už ono zmiňované násilné kurtování do kočárku nebo autosedačky (zažili jsme to všichni, že?), tedy jednoznačné omezení osobní svobody?
  • Dotaz přívržence: „A jak teda jinak dítěti vysvětlit, že ….?“ Zaprvé plácnutím mu taky nic nevysvětluju, jen uplatňuju právo silnějšího. Zadruhé odpověď překvapivě poskytuje už samotná otázka – něco „vysvětlit“, můžeme překvapivě jen „vysvětlováním“.
  • Argument pro: „No jo no, když ono nic jiného, než to plácnutí nezabírá, tak co mám dělat?“ A, ruku na sdrce, funguje fakt to plácnutí na daný problém nebo se vlk nažere a koza zůstane celá? Příště si dítě zlobení rozmyslí jednoduše podle toho, jestli hrozí výprask nebo ne. Nikoli podle toho, že by vědělo, že to či ono dělat nemá a proč.
  • Má sestřenice a bratranci byli doma biti jako žito. Mě a sestru naši nebili, respektive občas jsme nějakou slízly (asi v obdobném rozsahu, jako dnes moje děti) a dlužno poznamenat, že téměř vždy právem. Spoustu věcí neřešili, a když už, tak vysvětlovali. Když jsem si kdysi v pubertě postěžovala sestřenici, že bych kolikrát radši dostala pár facek, než snášela další sáhodnouhé kázání, smutně se na mě usmála: „Nevíš, o čem mluvíš.“

Takže za mě nebít. V ideálním světě nikdy. Nicméně dovolenou v Norsku si necháme ještě nějaký ten pátek ujít. Pro jistotu. Co Vy?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Bít či nebít?

  1. Milan napsal:

    Než jsem se stal tatínkem, byl jsem přesvědčen, že své děti nikdy neuhodím, neboť totéž jsem si pamatoval o svém tatínkovi (napamatuji, že by mne byl kdy uhodil).
    Jenomže když si pak dvouleté batole postaví hlavu a mocí mermo chce vběhnout do vozovky…
    Nebo když se starší brácha usilovně snaží zmrzačit mladšího bráchu…
    Prostě jsem také selhal.
    Ale přesto jsem je miloval horoucně a stále miluji a miluji i svá vnoučata…

    • Alinka napsal:

      Jo, právě to mě zaráží na tom severským přístupu. To jejich přesvědčení, že neosobní ústav se o dítě postará líp, než vroucně milující rodič, kterýmu holt občas ujede ruka.

  2. Sedmi napsal:

    Když jsem byla bezdětná tak jsem byla jednoznačně proti. Ještě u May jsem byla spíš proti, definitivně mě to přešlo, když jsem pak ve švédsku viděla, kam to vede…nejsem zastánce fyzických trestů, ale v některých případech, pokud se člověk nenechá ovládnout vztekem, tak jedna dobře mířená na zadek zabere líp jak dvě hodiny přednášek…

    • Alinka napsal:

      A kam to vedlo? Me ten severskej pristup taky prijde na palici. Predstava, ze diteti bude lip bez rodice, kterej ho sem tam pleskne, je zcestna.

      • Sedmi napsal:

        Koukni ke mně, psala jsem o tom hodně, když jsme tam byli… Ale ve zkratce, do pekel.

        • Alinka napsal:

          Já si to tak nějak matně vybavuju, ale myslela jsem, že dostanu nějaké shrnutí „bez práce“ ;). Nicméně problém spatřuju v tom, že ono ani to bití nikam nevede. Nebo tedy alespoň ne u nás. Tedy jo, k tomu, že možná dítě v ten daný okamžik přestane dělat tu jednu konkrétní bejkárnu, kterou zrovna dělá, ale vymění ji za hysterák, protože jsem na něj hnusná, následuje můj hysterák, protože mi dojde, že to tak nechci a že jsem to měla vyřešit víc v klidu a oba brečíme a omlouváme se a celá situace trvá asi tak 3x dýl, než kdybych se bývala vzpamatovala včas a vyřešila to v klidu. O výčitkách svědomí nemluvě. Mám vyzkoušeno, že pokud se mi to fakt povede a dám sama sobě včas stopku a nevybouchnu, dá se to vždycky vyřešit. Ještě doladit právě tu stopku ;).

          • Sedmi napsal:

            😃 každý to má jinak. Máš je ještě malý… U nás to je často pak rychlejší, protože to je jasný signál, že to přehnali a že ta hranice tam je pevná. Už jsem našla pozici, kdy to plácnutí je spíš symbolický a význam to má jinde. Teda ne, že by mi to nikdy neujelo, pak se taky omluvim…

  3. Vanilka napsal:

    Já jsem jednoznačně odpůrce bití… v teorii. V praxi mi ruka ulítne mnohem častěji, než co bych byla schopná sama sobě odpustit. Jsou situace, které se odehrávají strašně rychle a já prostě nevím, jak jinak reagovat. Samozřejmě mě to pak strašně mrzí, ale ani výčitky mi nezabrání plesknout ho (toho staršího) příště znova. Myslím, že je to způsobené mou impulzivní povahou, ale i tím, jak jsem byla vychovaná já sama. Tyhle zlozvyky se prostě přenášejí z generace na generaci. V tomhle těm Norům závidím: jim přijde tak strašlivé uhodit dítě, protože je také nikdo nebil, když byli malí. V naší společnosti je plácnutí naprosto běžné, u nich nikoli. A to mi připadá rozhodně lepší.
    Jinak tvůj článek je krásně napsaný. Všechny ty argumenty proti bych si měla vytisknout a pověsit doma na viditelné místo.

    • Alinka napsal:

      To známe asi všechny. Pokud Tě to uklidní, naprosto přesně vím, jak se cítíš.
      Vím, co myslíš tím záviděním, ale mě vadí, že dítě je nad rodičem na piedestalu nedotknutelnosti a (pokud jsem to tedy správně pochopila, Sedmi, kdyžtak mě prosím oprav) může si na rodiče a další dospělé dovolovat co a chce a jak chce. Nikdo mu nejenže jednu nestřelí (což minimálně teoreticky považuju za správný), ale ani mu v tom nijak zásadně nebrání nebo se ho nesnaží usměrňovat, aby náhodou nenarušil jeho křehké ego (což už mi teda špatně přijde).

  4. Witch napsal:

    Jako sociálka i jako předtím hodně zkoušená matka jsem byla vyškolená jak zkušeností, tak výukou, že existuje výchovné plácnutí. Takže shrnu (co už tu bylo řečeno): Dítě potřebuje mantinely. Na rozdíl od děcek, dnes cpaných prášky, moje děti věděly, co si (ne)mohou dovolit, a to byly děti s ADHD i poruchami učení. Tři cvrčci v rozmezí 3 let. Ve věku 1-4 jsem šla do krámu, posadila je za výlohu k topení a ani se nehnuly, protože jsem je mezi regály sledovala a měly slíbenou třetinu rohlíku. Před přechodem jsme se všichni připravili a vyrazili (byla to cvozovka předškoláky smrtící). Na kočáru byla z obou stran ucha ze staré kabelky, takže je ruce nebolely a já mohla rychle zareagovat, kdyby některý viděl kamínek. Už Matězjček říká, že dítě kolem dvou let reaguje na matčinu nevoli. Takže jsem se někdy při napomínání škaredila jako čert, ale výchovných plácnutí moc nebylo.
    Výchovné plácnutí stačí jedno s doprovodem signálu, jako když cvičíte psa – prostě jednoznačné „nesmíš“ nebo jiný povel. To se zaryje a posléze vyvolá okamžité ztuhnutí (život zachraňující). A plácá se tak, že to přehluší zabranost do lumpárny, tam, kde to neublíží, tedy na zadek, ještě oplenkovaný a dítko si chytnu za packu. Pokud to MNĚ dělá dobře, je chyba ve mně. Tohle není záležitost k mému uklidnění!
    Za chybu následuje trest – později reakce, upozornění, domluva – okamžitě a jednoznačně. Žádné dvacetkrát upozornit. Zvednout zadek od kafe a jít. Vychovat sám sebe k důslednosti. Já nefackuju, spíš jsem dávala polosrandovní záhlavce (u stolu, když se blblo nad jídlem a provokovalo se). Facka je ponižujícídotek tváře v mnoha kulturách a vnímám to taky tak. Navíc jde o hlavu. Blbě plesknete (netrefíte se) a můžete i bubínek roztrhnout.
    Dítě prostě potřebuje meze, aby je zkoušelo posouvat. meze pro ně znamenají bezpečí. Když zařvete u silnice, vychované dítko ví, že štronzo, něco se děje. Hajzlík veselý naopak začne provokovat. Já jednou myslela, že tam ta máma už vletí, ale bála se, aby ji auto nesrazilo – no a dítko poskakovalo na druhé straně, vyplazovalo na blbou mámu jazyk – auto stihlo vidět mámu, přibrzdilo a dítko náhodou nerozšmelcovalo. Já byla daleko, jinak bych asi zasáhla po svém. No, maminka se potom hroutila a zlatíčku (5 let) za to, že plakalo vystrašením, strčila lízátko… Tady to byla spíš hra na rodinu, strašák šelestů na srdci a přehazování starostí předvedením hysterie na dětskou doktorku, dále chlast a lenost matky. Doktorka mne měla ráda, neb jsem jí několikrát ušetřila výjezdy před půlnocí, když matka bezmocně vzlykala. Přišla jsem, viděla, že se prdlajz děje, změřila teplotu, pulz, nalila čaj a dítko klidně usnulo. Potom se přestěhovali pod dohled babičky a ta už srovnala do latě všechno. Chlap dřel jako vůl, hodnej a zamilovanej…
    Taktéž nedoporučuji strašit prodavačkou nebo jinou paní/pánem, co se bude zlobit – já podle toho vidím, že máma je slabá, víc služka, než vychovatel. Buď jsem to já, co rozhoduje o správném chování, nebo se to musím naučit. Nebo také nejsou doma v pořádku role – domácí násilí. Veřejný činitel nebo cizí člověk není strašák – to bych taky jednou mohla dopadnout jako ty bité a vycucávané seniorky, které se potom stydí za to, co se jim děje. A že jich znám dost, abych srovnala, že maminka bývala ta hodná, co u nich nikdy neměla slovo, musel je rovnat táta… Nebo na ně neplatil nikdo.
    S tím souvisí držet dané slovo, případně se omluvit a dohodnout na náhradě. Zapojit do rodinných porad a plánování. Když jsme měli opravdu chudobu, věděl každý, kam jdou peníze, i když děti byly na 1. stupni. A naopak si cenily snahy dát jim něco extra. Značkové triko (burza), nové tepláky (doma šité) a podobně. Dítě je náš partner. Výchova je pro ně i pro nás.

    • Alinka napsal:

      Zajímavý zkušenosti. Ještě pořád děláte sociální pracovnici? To musí být občas hukot.
      Já v podstatě se vším souhlasím a už jsem to psala v těch předchozích komentářích, že to je přesně to, co mi na tom severském přístupu vadí. Že ty děti neznaj hranice, můžou všechno. Což mi přijde horší než, když občas nějakou chytnou.
      Zatím s tímhle problém nemám, děti zkouší (zvlášť Barborka), co si mohou a nemohou dovolit, to jo. Ale když o něco jde (např. letí do silnice, stačí fakt jednoduchý povel a vědí). Hrozně pomáhá jim všechno vysvětlovat pokud možno dopředu – proč teď chci/potřebuju, aby vydržely chvíli v klidu, proč teď půjdeme přes silnici za ruku a nebudeme kravit, proč není dobrej nápad pít vodu z kaluže, atd.). Ony jsou rozumější, než si myslíme. A chápou velice rychle, přesně jak říkáte.
      Strašení jinými lidmi je mi velmi proti srsti. Mě totiž vůbec vadí, pokud někdo prudí moje děti (takže je tím ani nebudu strašit). Mám za to, že si je dokážu srovnat sama, pokud mám pocit, že to je třeba (samozřejme pouze v těch případech, kdy jsem s nimi). Pokud s tím má někdo problém, ať si to napřed vyřídí se mnou. Jenže na to ti lidé často nemají odvahu – na prcka si troufnou hudrat. Jeli jsme nedávno tramvají – já s Barborkou na klíně, Matyáš na sedačce před námi. Jak seděl zády k nám, tak se každou chvilku otáčel a vrtěl, aby si s námi mohl povídat. Opravdu nedělal žádné vylomeniny, nepovykoval, ani nic podobného. Před ním seděla paní v evidentní nenáladě, které to jeho vrtění vadilo a napřed začala jen tak pod vousy cosi mrmlat o nevychovaných dětech. Když nikdo z nás nereagoval, otočila se přímo na něj a poměrně nevrle mu vyčinila, že v tramvaji má sedět klidně. Přestal se mlít, protože na něj cizí člověk udělal bububu a seděl jako pěna. Nechtěla jsem se s ní přímo hádat (navíc na mě nemluvila, na mě se ani nepodívala), tak jsem mu jen řekla, ať už to chvilku teda vydrží sedět jak prkno, že paní je z toho jeho vrtění evidentně nervózní. A on prej: „Jojo, já to chápu, já jsem taky někdy mrzutej.“ No baba se nezmohla na nic a pak už jsme vystupovali, tak doufám, že ji z toho nešvihlo (zvlášť, když se pár dalších cestujících zasmálo). Venku jsme si pak v klidu vysvětlili, proč se v tramvaji chováme pokud možno klidně a tiše, abychom ostatní nerušili. Ale náladu mi na chvíli zkazila.

      • Witch napsal:

        Ano, jsem sociálka dál, i když jsem změnila působiště – teď chodím do rodin a koukám, kdo potřebuje příspěvek na péči. Leccos by u ADHD dětí zvládl režim dne a důslednost, ale nechám na posudkáři, ať napíše, že jde o nedostatky ve výchově 😉 Případně někdo přepečovává a taktéž zveličuje, aby dosáhl na víc, než tři tisíce. Mno, životní zkušenosti a praxe se hodí. Vlastně je to i se zdravotnictvím a vychovatelstvím necelých třicet let, různá dítka a rodičové mne školili 😀 Takže matky mohu i utěšovat a chválit. Občas k Vám zabrousím a je mi dobře v rozumném prostředí. Držte se a nedejte 😀

  5. ela napsal:

    Já občas dítkám jednu střelim, nejčastěji, když stokrát vysvětlím, proč po nich chci to co chci, požádám, pak varuju a pak prostě přiletí, často pak vysvětlím proč jednu chytly, moje trpělivost není bezmezná a já nejsem dokonalá a myslím, že je to tak dobře. Mnohem větší problém mám s ironií typu, no to se ti fakt povedlo..

  6. Lenka napsal:

    Já už skoro dva roky nebiju kluky vůbec. Kubík by „plácnutí“, která za život dostal, spočítal na prstech obou rukou, Jirka na jedné, jen proto, že je mladší, ne že by byl „hodnější“. Jednou jsem v rámci nějakého prozření dospěla k tomu, že jsou příliš úžasní než abych je bila. Vždycky jsem byla proti bití, ale od toho okamžiku mi ruka „neuletěla“ ani jednou, je to fakt o vnitřním nastavení. A možná jsem nekritická ke svým vlastním dětem, ale myslím, že kluci s hranicemi problém nemají. Pravda je, že tady na dědině je těch životu nebezpečných situací málo a tím pádem není nutné stanovovat tolik „neporušitelných“ hranic, ale dají se nastavit i jinak. Nebo mám zkrátka extrémně hodné děti… Každopádně jsem za to na nás pyšná. Spokojená sama se sebou budu v okamžiku, kdy na ně přestanu ječet. Protože to mi teda zatím nejde, často vyletím, většinou ale z únavy a nedostatku sil reagovat jinak. A taky se za to omlouvám, tak jako ty za bití.

    • Alinka napsal:

      Leni, tož já nemůžu říct, že „absolutně vůbec“, ale řekla bych že „absolutně minimálně“. A rozhodně spíš jen tak „výchovně“ plesknu, než že by to mělo bolet. Pořád platí, že to je ta automatická reakce, kde je ruka rychlejší než rozum. Ale zlepšuju se ;). I když ne zas tak zřídka jim plácnutím na za dek vyhrožuju – hlášky typu: „Hele, ale už dost nebo ti fakt jedku střelim“ jsou u nás celkem běžné. Oni moc dobře vědí, že to nemyslím tak úplně vážně a že v 99,9% případů nic nepřiletí, ale taky zároveň vědí, že už se kloužou po tenkým ledě mojí trpělivosti.
      Nicméně (a to se musím pochválit) i ječet pomalu přestávám (i když manžel tedy za ječení považuje i „zvýšený hlas“, což jen dokazuje, že jsem vážně už dlouho opravdu neječela:)). Začala jsem používat Volemortský šepot. Mazec, fakt funguje.
      Btw. viděla jsi toto: https://gasurvey.gemius.com/recruiting/index.php?sid=27285&g=10603&o=46215&id=gUU61Auj8EXCHW5d1ZJWzfa7&v=0&c=0&xc=88E86B13&debugtimes=,1496609365811
      Musím říct, že místy hodně hustý.

      • Lenka napsal:

        Voldemortský šepot? To jsem nezkoušela, jak to děláš? A propo, co má být na tom odkaze? Skáče mi tam nějaký dotazník…

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s