Čtyři roky … a dost?

  1. prosince 2012 jsem napsala první příspěvek.

Po čtyřech letech to je a není stejné jako na začátku. Sobecké důvody jsou totiž čím dál tím sobečtější. Zkrátka myslím víc na sebe. Uvědomuju si, že nějakou dobu píšu sobě (a dětem) v podstatě deník. Bez ohledu na to, co z toho máte Vy (i když se to sem tam ještě pokouším maskovat). Jsem si vědoma toho, že informační hodnota některých mých příspěvků se blíží nule. A je mi to jedno. Už nemám potřebu si tu vybíjet literární choutky, protože je uspokojuju jinde. Už mě neznervózňují nízké statistiky návštěvnosti a nerozvášňují ty vysoké. Co mě znervózňuje, je fakt, že si nemůžu psát, co chci úplně bez omezení, protože internet je jednoduše internet a už tak naše soukromí místy odhaluju víc, než zpětně sama považuju za vhodné.

(Pokud tohle čte někdo, kdo se blogováním zabývá na profesionální úrovni, musí se momentálně válet smíchy po zemi, protože svým přístupem evidentně porušuju snad všechna pravidla a doporučení kurzů s názvy jako „Jak být úspěšný v blogosféře“ a „5 zásad dobrého blogera“.)

Abyste mě nechápali špatně. Já si Vás vážím. Opravdu. Bez čtenářů a zpětné vazby bych to nedala. Morál psát opravdu jen sama pro sebe do takových těch přesladkých mimiknížek bych měla sotva měsíc. A vida, blog navzdory mé přirozené lenosti a neschopnosti dotahovat věci do konce žije už čtyři roky. Jsem ráda, že tu jste se mnou. Děkuju za každý nový komentář nebo email, který mi přijde. Za všechny Vaše postřehy a rady. Jsem nesmírně vděčná za všechna virtuální i osobní přátelství, která mě díky blogu potkala. A jsem ohromně pyšná, že je vůbec někdo ochoten mé výplody číst. Děkuju.

Ale … dozrává to už nějaký čas. Začalo to, když jsem někdy v létě psala odmítavou odpověď na nominaci do soutěže Mamablog roku 2016. Uvědomila jsem si, že tudy pro mě cesta nevede. Je pro mě důležitější psát osobněji a soukroměji, než lámat rekordy v návštěvnosti a veřejně prezentovat sebe a svoji rodinu. Mám trochu dlouhé vedení a tak mi dojít k tomuhle závěru čtyři roky trvalo. O to jistější si jím však jsem.

Chvilku ještě potrvá, než se svým hlemýždím tempem doberu konečného řešení. Blog zůstane, ale k jeho čtení budete potřebovat heslo. Možná k celému blogu, možná jen k vybraným příspěvkům. Nevím a popravdě řečeno jsem ještě ani nezačala zkoumat technické možnosti, které WP nabízí.

Nicméně jsem chtěla, abyste měli představu, kam bude Alinčin blok směřovat v pátém roce svého života. Věřím, že Ti z Vás, kterým se moje zápisky líbí, se mnou zůstanou i tak.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice O blogu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Čtyři roky … a dost?

  1. Sedmi napsal:

    Chápu. Taky nechci psát veřejně. A taky píšu hlavně deník… Každopádně doufám, že dostanu heslo 😃

  2. Vanilka napsal:

    Jak moc tě chápu! Já už delší dobu přemýšlím, že psaní blogu pověsím na hřebík úplně. Momentálně je to u mě zase velmi aktuální myšlenka. A musím říct, že mi skoro míň vadí odhalování soukromých detailů veřejnosti, než sdělování soukromých informací lidem, kteří mě znají osobně a na které občas zapomínám, že můj blog čtou taky! Kromě toho mám problém s tím, že si kvůli blogu vytvářím neuvěřitelný vnitřní stres (hlavně z toho, že nepíšu dost často, a z toho, že moje příspěvky jsou poslední dobou moc jednotvárné a nezajímavé). Říkám si, jestli mám tohle zapotřebí. Na druhou stranu se bojím, že když psaní blogu nechám úplně a oficiálně, budu toho potom litovat. Nevím… nedokážu se rozhodnout.
    Každopádně i když tě neznám osobně, moc ráda si čtu tvoje postřehy ze života maminky… jsou mi velmi blízké. Doufám, že také dostanu heslo 🙂 Měj se krásně.

    • Alinka napsal:

      Tak to já si jsem jistá, že psát chci, protože (ač monotńní a z pohledu cizího člověka možná nezáživné) to pro mě představuje perfektní způsob, jak zaznamenat náš život. Kolik věcí bych bývala zapomněla, kdybych nepsala! A to se mi nechce. Naopak, občas mám potřebu napsat i něco velmi osobního a nemůžu, protože to už si do veřejného prostoru prostě dát netroufám. Stres z nepsaní s emi už nějak podařilo odbourat. Právě proto, že to dělám pro sebe a píšu opravdu jen tehdy, kdy na to mám náladu (ne čas, ten nemám nikdy :))). Někdy to trvá třeba i tři týdny než napíšu. No a co. Tím bych se (být Tebou) skutečně netrápila.
      Heslo dostaneš, neboj ;).

  3. Lucie napsal:

    Skoda, ale chápu… myslím, ze jsem nikdy nekomentovala, ale ctu Vás pekne dlouho :). Mnohokrát jsem si z článku neco vzala. Vás přístup k dětem a k životu všeobecně je mi velmi blízký :). Hodne stesti, Alinko :).

    • Alinka napsal:

      Lucie, nemusíte být smutná. Řekla bych, že většinu svých stálých čtenářů (i těch, co nekomentují) jsem schopná dohledat podle toho, jak na blog přistupujete. Ještě jsem úplně nedomyslela, jak budu určovat komu ano a komu ne, ale doufám, že se mi podaří to vymyslet tak, aby ho měli všichni, kdo si v naších zápiscích jednoduše rádi čtou a dělá jim to radost ;).

  4. Martina napsal:

    Pochopení i na mé straně. Mnohokrát jsem si říkala, kde bereš čas a energii ještě psát blog 🙂 A tušila jsem, že „něco“ přijde, když teď nebyl dlouho žádný nový článek. Pokud dostanu heslo, budu ráda, pokud ne, pochopím a nedá se nic dělat. Pořád doufám, že se potkáme i osobně, navzdory nepovedenému plánu potkat se na podzim 😦

    • Alinka napsal:

      Marti, heslo dostaneš, neboj ;).
      A omlouvám se, že teď je návštěva u Vás na vedlejší koleji, ale u nás je teď momentálně fakt boží dopuštění (a to Vánoce v tom hrají pramalou roli). Takže teď fakt řešíme pouze životně důležité úkony a úkoly a pokoušíme se to všechno nějak „přečkat“. Ale rádi přijedeme. Na jaře, nejpozději v létě. Slibuju. A pak už třeba budete i Vy moct přijet k nám ;).

      • Martina napsal:

        Alinko, vůbec si z toho nedělej těžkou hlavu. Momentálně mám já a dvě mladší děti virózu a podzim byl z hlediska nemocí u nás stejně náročný… V podstatě jsme na tom teď tak, že už neplánujeme ani týden dopředu a když chceme realizovat nějakou návštěvu, tak si s těmi lidmi zavoláme nárazově ráno, jestli jsou doma a mají čas. Držte se a krásné Vánoce (v rámci možností!). Vždycky vám trochu závidím ty možnosti, kam v Praze s dětmi jít… My trávili podzim akorát procházkami po vsi, maximálně do lesa 🙂

  5. avespasseri napsal:

    Také chápu. Obzvlášť blogování o dětech může být s každým rokem náročnější. Člověk by rád zaznamenával, ale musí brát ohledy na soukromí všech zúčastněných. U sebe na blogu jsem kvůli tomu začínala anonymně. Dnes už jsem sice snadno dohledatelná, i proto, že jsem skrz blog začala prodávat knížku a dohledatelná být musím :-)) Nicméně stále se snažím do mých zápisků dceru, manžela atd. moc nezatahovat. Se zaheslováním můžu poradit – sama mám pár článků zaheslovaných. Před publikováním je možné nastavit viditelnost – je to kousek nad tlačítkem publikovat. Celý blog je možné mít čistě soukromý také, ale to už přesně nevím, jak na to 😦

  6. Ela napsal:

    WP zaheslovat umí všechno a i vybrané kusy 🙂
    ona zlatá éra blogování je už pryč a v poslední době mám pocit, že většina mých oblíbených blogů se změnila na – co nejvíc lajkujte a já vám dám to co mi dal sponzor a to mě ukrutně nebaví, takže nemám moc kam chodit číst a pak nemám ani tolik potřebu psát

    • Alinka napsal:

      Já si říkala, že ty to budeš vědět ;). Btw. psala jsem email, došlo?
      Jj, taky mě to neba. Ale soudě podle stovek a tisíců komentářů u každé GA, na to má spousta lidí názor zcela opačný. Osobně to řeším tak, že to prostě nečtu. I tak mám dost blogů, který tohle nedělaj (nebo jen velice omezeně).

  7. Martina napsal:

    Píšete svým dětem moc pěkný deník. Těším se na pravidelné měsíční shrnutí toho, co jste s nimi prováděli. Máte můj obdiv nejen za velmi čtivé (a stručné – to já jsem hrozný grafoman) texty, navíc s mnoha tipy na to, co s dětmi dělat. Já na Vás narazila až po narození mého mláděte. Na jednu stranu mne mrzí, že dojde ke změně, na druhou stranu jste mi o to více sympatická, protože Vám naprosto rozumím. Internet je internet.

    Odkazy na některé Vaše články mám speciálně založené, abych je našla až moje mládě doroste do věku, kdy to pro něj bude vhodné. Tolik inspirace!

    Snažím se dočíst si texty i zpětně, zejména o výchově. Mládě mě učí trpělivosti a já jsem moc ráda, že u vás mohu načerpat rady, jak by ta výchova byla lepší a nevztekali jsme se oba. Abych si to mateřství víc užívala a nebyla pořád ze všech novinek tolik vystresovaná.

    Pohledám na blogu Váš e-mail a pěkně poprosím o heslo, byť pochopím odmítnutí. Vůbec se totiž neznáme a já jsem jen pravidelný čtenář.

    Hezký čas a držím palce, aby se bydlení dařilo úspěšně dokončit a nebyly další zdržovačky a potíže.

    Martina

  8. Lenka napsal:

    Já chci heslo… prosím 😀

  9. Pingback: Na klíč | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s