V listopadu …

listopad… vypukl totální chaos. Maléry na stavbě se vrší a náš dům je v čím dál horším stavu (ač by jeden zcela logicky očekával přesně opačný trend). ¾ naší rodiny byly téměř na měsíc vyexpedovány mimo domov, aby byly ušetřeny toho nejhoršího. Chyba v matrixu (asi) neb říkat o našem domě v tuto chvíli, že je „obyvatelný“, se může nezasvěcenému jevit jako poněkud nadsazené. Ale pár světlých stránek to má. Naučila jsem se řezat sádroš. Manžel už zase levou zadní zvládá instalovat rozvody vody. A taky jsme dostali hned několik nabídek k provizornímu ubytování (ač zatím víceméně nevyužitých). „V nouzi poznáš přátele“ a já prosím mohu pyšně prohlásit, že my jsme poznali. Děkujeme!
… po třech týdnech strávených v bytě o 15m2 se dvěma dětmi a absolutním minimem osobních věcí chovám hluboký obdiv ke každému (zvlášť matkám), kdo takhle žije pořád. Jasně, člověk toho opravdu moc nepotřebuje a zvládli jsme to až překvapivě hladce. Přesto jsem byla šťastná jak blecha, když jsme se mohli vrátit domů. Kde je prostor (uvnitř i venku), člověk nemusí řešit, jestli děti moc neječí a nedupou někomu nad hlavou a kde na nás (krom tatínka) čekaly takové vymoženosti jako mikrovlnka, dostatečně velká a správně tvrdá postel, normální kuchyňský stůl, kde není třeba jíst ve třech lidech na etapy, dětský pokoj, kam lze v případě potřeby potomstvo zavřít (a mít aspoň zdánlivý pocit klidu). A což teprve takové nezbytnosti jako krabice s bordýlkem na vyrábění, knihovna plná knížek, výhled z okna dál než na 20m vzdálené průčelí protějšího domu.
… jsem si poprvé v životě užila pyžamový den. S dětma. Moc je to zaujalo.
… jsme se asi čtyřikrát vypravili pouštět draka. Foukalo a podle předpovědi to tak mělo i zůstat. Zřejmě někde na cestě mezi školkou a parkem leží antivětrný kořen, který jsme pokaždé překročili. Jen jsme draka vypakovali, ani lísteček se nepohnul. Zkoušely ho „rozběhat“ a jediným výsledkem bylo, že ho zuřivě vláčely po zemi.
… jsem děti poprvé zanechala doma samotné. Asi na 15 minut. Barunka spala a Matyáš si stavěl lego. Potřebovala jsem na bleskový nákup. Matyášovi jsem zanechala svůj telefon s instrukcí, že mi na ten služební má volat jen v případě nouze nejvyšší. Pokyvoval jakože to je přece jasný. Připomněli jsme si pohádku o kůzlátkách a šla jsem. Poprvé volal (a vyděsil mě tím k smrti) ještě než jsem došla do (50m vzdáleného) Alberta. Prý, že se Barunka budí a jestli to nevadí.
… jsem byla po deseti letech konečně zase dávat krev.

kocici

Listopad se nesl víc v duchu vlastivědných vycházek po Praze než čehokoli jiného, protože se nám nechtělo sedět „doma“. Návštěva karlínské Kavárny Kočičí. Kamarádka mě varovala, že to tam smrdí a že „je to tam celý divný“. Děti naopak měly velká očekávání. Hmmm. Z pohledu labužníka a kavárenského povaleče super – vynikající dortíky (včetně těch zdravých), velké ach! Mě osobně kočky nevadily ani trochu, naopak jejich stoický klid působí velmi příjemně. Chlupy v jídle jsme neobjevili. Smrdí tam granule, nikoli kočky samotné (nechápu, proč třeba tohle obsluha nevyřeší tím, že misky se žrádlem dá mimo hlavní prostor kavárny). Z pohledu dětí zklamání. Ač byli oba dva naprosto vzorní, kočky nehonili a trpělivě čekali, až k nim nějaká přijde, nedočkali se. Čtyřnožci se jim vyhývali velkým obloukem. Následně obsluha přiznala, že jsou z malých návštěvníků nervózní, protože zdaleka ne všechny děti se k nim chovají tak slušně jako ty moje. Škoda. Pro dopělé milovníky koček ale můžu doporučit.

zizkov

My chceme nahoru, zavelel Matyáš už před časem, maje na mysli Žižkovský vysílač. Matka slíbila, aniž  by se předem podívala na ceny vstupného. Takže když jsme jednoho krásného listopadového odpoledne dorazili k věži (děti natěšené), pokoušely se o mě mdloby. Sliby chyby. Vyjeli jsme nahoru, načež Barborka během 30 vteřin oběhla všechny vyhlídky a prohlásila, že už chce dolů. No, podařilo se mi nakonec ukecat asi 20 minut. Aspoň že Matyáš byl spokojený, ten by tam klidně koukal do dálky ještě teď. A v létě určitě dáme minigolf, co, Adélo? 😉

Dole pak prohlásil, že nás dovede domů. Důrazně mě varoval, že mu nesmím radit. Nikdy předtím jsme tudy nešli, takže se o mě pokoušely mdloby podruhé, protože představa, že zmrzlí bloudíme nočním městem, mi nepřipadala ani trochu vzrušující.  Zeptal se, kterým směrem je Vítkov, aby chytil směr a vyrazil. A kdyby si v nastalém soumraku na Husitské nespletl dvě (hodně podobné) křižovatky, které znal jen velmi letmo z autobusu, býval by nás dovedl až do Karlína na první dobrou. Takhle si u vojenského muzea vyžádal Mapy, bleskově se zorientoval a během 15 minut jsme byli doma.

prasna-brana

Výlet do centra města a další výšlap do výšky, tentokrát na Prašnou bránu. Staroměstské náměstí a děti konečně viděly orloj v akci. Načež jsem se trochu zamotala do výkladu „kdo to byli ti apoštolové“.

strelak

Střelecký ostrov naše děti naprosto zbožňují. Je tam provazové hřiště a hladové kachny, labutě a racci. Kdyby bylo na nich, krmily by nenasytné ptactvo nejradši každý den. Musím říct, že z labutí rodinky jsem měla respekt i já (stojící labuť je vyšší než naše Babu), ale i oni vzorně čekali, až jim nějaký ten kus starého rohlíku přiletí.

workshop

Víkendové výtvarné workshopy Edukačního centra Galerie hl. m. Prahy (plánované workshopy pro rodiny s dětmi naleznete tu). Jen v listopadu jsme byli dvakrát. Musím říct, že nám vyhovují víc, než (i tak oblíbené) výtvarné herny Národní galerie ve Veletržním paláci. Zaprvé jsou na celé odpoledne, kdy můžete kdykoli mezi 13 a 18 hodinou přijít a zase odejít. Pokud chcete (jako my) strávit výtvarnými hrátkami dvě tři hodiny, můžete. Zadruhé sem chodí jen pár lidí (a to prosím platíme vstupné včetně vstupu do výstavních prostor za všechny tři 20 Kč celkem), takže vás nikdo neruší a nehrozí, že byste se s ostatními účastníky museli přetahovat o výtvarné potřeby. Barunka se tam navíc chodí i vyspat.

Taky jsme byli v cirkuse Berousek Sultán (vztahy v rodině Berouskových a jejich dohady o to, který cirkus je ten jediný originál, jsem nějak nepobrala). Fotky jsou natolik nepoužitelné, že zaznamenávám jen písemně. Děti nadšené velmi. Mě zaujalo kolo smrti, kdy se i dospělému dovákovi opravdu tají dech hrůzou. Jinak to bylo takové nějaké nijaké. Musím říct, že mi v curkuse strašně vadí reprodukovaná hudba. Ze svých dětských let ještě pamatuju cirkusové kapely, které mi k tomuhle řemeslu sedly daleko víc. Já vím, že náklady, a tak. Ale to kouzlo se (alespoň pro mě) někam ztrácí.

zoo

A zastavili jsme se i v pražské ZOO okouknout sloní miminko. Měli jsme štěstí, že ho ošetřovatelé zrovna z nějakého důvodu prohlíželi a tak bylo krásně vidět. Údajně je prý jinak dost často schované mezi máminýma předníma nohama a moc se neukazuje. Je nádherné, takový prcek.

parapleDílnička v Parapleti. S Barunkou jsme vyrobily korálkovou hvězdu na stromeček, Matyáš byl unešený z výroby dřevěných zvířátek (ex post jsem zjistila, že pan řezbář je kamarád kamarádů, takže jsme se s ním určitě neviděli naposledy), oba dva zdobili perníčky, malovali andělíčky. Trošku mě mrzelo, že ač pořádáno pro veřejnost, z nedomácích (rozuměj z těch, kdo nebyli rodinnými příslušníky nikoho z klientů) jsme tam za celý večer byli jen my a kamarádka s dětmi. Přitom to byla tak příjemná akce.

vizovicke

Barunka má svoji kuchyňku. A jídlo na hraní. Ale chybělo jí cukroví. Takže jsme jí společně vyrobili „hrací“ pamlsky z vizovického těsta. Měla jsem v plánu je ještě pomalovat akrylkami, aby to bylo echt. Ale nedostala jsem šanci. Sbalila ho a už slouží svému účelu, i když nenabarvené. Mimochodem jsme tu (stejně jako u perníčků) použili fígl od Lenky – na rozválené těsto naklást vykrajovátka těsně vedle sebe a přejet válečkem. Pro děti je to jedodušší, rychlejší a není takový odpad těsta, do kterého se opětovným rozvalováním zbytečně dostává moc mouky.

A co jste v listopadu dělali Vy?

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na V listopadu …

  1. Alena napsal:

    Vy jste tak neuvěřitelně aktivní! Tak trochu závidím ty možnosti velkoměsta… já po celém týdnu a dojíždění už ani nemám chuť zase někam autem jet. Ach jo, dáváš tolik krásných tipů, že bych nevěděla, kam dříve. PS: Dáš mi heslo? 🙂

  2. Mari napsal:

    Geniální! Myslím ten fígl s formičkami a válečkem! Hned zítra použiju 🙂

  3. Lenka napsal:

    Ten fígl není můj, taky jsem ho někde obšlahla! Ale geniální to je 🙂 Jinak – my to máme zase obráceně, pořád toho máme tolik, že jsme pak vděční, že jsme doma. Ale pravda je, že rozhodně netrávíme čas po výletech, zvlášť teď na podzim ne… Možná škoda.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s