Mimo

„U sousedů hoří!“
„Babička asi brzy umře.“
„Pořád má 39,5.“

Všechny tři věty zazněly v první půlhodině mého roku 2017.

Tu první pronesl kdosi z mých přátel těsně po přípitku, když nějaká nešťastně vystřelená silvestrovská světlice vletěla do šestimetrové proschlé tůje, kterou okamžitě proměnila v louč plápolající nebezpečně blízko domu. U těch samých sousedů hořelo před několika lety, bohužel s velmi tragickými následky. A tak mě v tu chvíli polévá horko i mráz zároveň. Chvíli trvá než se dokážu normálně nadechnout. Panebože, prosím, ať to zvládnou, snad už zavolali hasiče. Vzápětí mi jako políček naskakuje poučka o efektu apatického diváka, takže během chvilky s bušícím srdcem vybíhám společně se třemi chlapy do tmy ozařované vybuchujícími rachejtlemi. V ten samý moment se rozeřve siréna svolávající dobrovolné hasiče. Chvíli trvá než se k sousedům dostaneme, protože musíme oběhnout rozlehlou ohradu s ovcemi. Během těch dvou tří minut se jim bohudík podaří zvládnout oheň vlastními silami. Takže ani přijíždějící požárníci už nemají moc co na práci. Roztřesenýma rukama si tedy aspoň všichni přejeme šťastný nový rok a vracíme se do tepla. Až teď si uvědomuju, že nemám čepici ani rukavice a je mi strašná zima.

Tu druhou mi do telefonu o pár minut později říká mamka. Má téměř devadesátiletá babička přes Vánoce prodělala zápal plic a je hodně slabá. Umře. Jasně, že „jednou“ umře. Vždyť je jí 89 a 95% bdělého času je díky Alzheimeru stejně už dávno někde mimo tenhle svět. Čekáme to všichni. Kdykoli mi máma volá, bojím se a zároveň tak trochu doufám, protože jestli smrt může být milosrdná, je tohle určitě jeden z těch případů. Stejně mě to dostane jak rána palicí. Zase ten nedostatek vzduchu. Právě se probudivší Matyáš, který mi sedí na klíně a chtěl jen zavolat babičce, aby jí popřál šťastný nový rok, se rozpláče. Obě mlčíme. K tomuhle se totiž nedá nic moc říct.

Tu třetí pronáším já, když Matýska společně s mužem ukládáme zpět do postele. Už druhý den bojuje s jakousi virózou a jako obvykle mu teplota ani přes léky vůbec neklesá. Lehám si k němu, horečnaté tělíčko se ke mě pevně přitiskne. Vnímám jak mu rychle tluče srdce, jak s ním lomcuje zimnice, slyším jak namáhavě dýchá. A já pro něj nemůžu udělat vůbec nic. Do očí mi vstupují slzy, protože tenhle stav bezmoci z duše nenávidím.

Třicet minut nabitých emocemi tak, až se mi z toho točí hlava. Jestli je pravda, že jak na Nový rok, tak po celý rok, jsme v pěkné bryndě. Když koukám do tmy, kterou pořád ještě sem tam prosvětlují ohňostroje, nemůžu se zbavit dojmu, že to všechno není jen tak. Trvá mi ale několik dní, než mi ten význam dojde (nebo než sama pro sebe tomu všemu význam dám).

Na tom začátku roku jsem totiž byla TADY a TEĎ. Je jedno, jestli jsem se zrovna chytala dech při přespolním běhu, nohy ztěžklé hrůzou, co všechno může případný velký požár zase znamenat. Nebo jsem se pokoušela strávit fakt, že svoji milovanou babičku možná už nikdy neuvidím, nechytím ji za drobnou vrásčitou ruku a neuslyším jak mi říká: „Holčičko.“ A nebo jsem se silou vůle pokoušela vyhnat nemoc z těla svého syna. V těch třiceti minutách jsem neplánovala, nepromýšlela, neposuzovala, jen jsem prostě byla.

A já PROSTĚ JSEM poslední dobou málo. Vždycky jsem totiž tak nějak krok sama před sebou. Dopoledne v práci přemýšlím o organizaci odpoledne. Odpoledne s dětmi dumám, co všechno je potřeba v nejbližší době zařídit, co nestíhám a na co jsem zapomněla. Večer mi naskakují pracovní věci, které bude třeba druhý den udělat. Mezi tím vším jsem neustále jedním okem ve virtuálním světě internetu. Vymýšlím, co bych mohla dělat kdyby … nebo co budu dělat, až … a nakonec nedělám nic. A tak pořád dokola. Jsem až moc často nesoustředěná, duchem nepřítomná. Mimo. Žiju, ale neprožívám.

Takže moje jediné předsevzetí do nadcházejícího roku zní: PROŽÍVAT VĚDOMĚ PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK, ať přinese cokoli. Udělat duchem ten pomyslný krok zpět a být co nejvíc tam, kde mám zrovna i zbytek těla. Stejně, jako když jsem měla strach nebo prožívala smutek a beznaděj. Protože jedině tak skutečně prožiju to, co den za dnem žiju. Ale uvědomím si to jen tehdy, když si to uVĚDOMÍm.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Mimo

  1. Martina napsal:

    Alinko, jako bych tohle psala já. I když první půl hodinu tohoto roku jsme neměli tak dramatickou. Taky jsem nad svým životem v poslední době podobně přemýšlela. A musím říct, že aspoň třeba poslední 2 týdny se dařily lépe 🙂 Prostě když bobujeme, jsem naplno s dětmi, když měla dcera zase jednu ze svých teplot, nedalo se nic dělat než být zalezlí doma a prožít si to. Btw., zní to hrozně, ale na horečky své dcery jsme si už natolik zvykli, že slyšet, že má někdo 39,5°C mě nechává chladnou. To je teda hnus… Ona mívá kolem i přes 40°C běžně kolikrát do roka a ještě pořád neznáme příčinu… Pokud víš, že je to viróza, chce to vždycky tu víru, že to ten jinak zdravej organismus probojuje!

    A ještě jedna věc – včera jsem dočetla Na co Alice zapomněla – díky za tip, parádní knížka, lepší jsem asi ještě nikdy, nebo minimálně už hodně dlouho, nečetla. Jdu zase prozkoumat další Tvoje tipy před zítřejší návštěvou knihovny 🙂

    • Alinka napsal:

      Díky. Já myslím, že tenhle problém má obecně víc lidí – nebo mi to tak aspoň připadá. Proto mi přišlo důležitý to sem napsat. Tak třeba to někoho inspiruje k podobnému zamyšlení. Jasně, že to nepůjde vždycky a všude, ale čím častěji, tím líp.
      Já to s tou teplotou chápu, je to kus od kusu. Barunka třeba na horečky netrpí vůbec. Matyáš mívá přes těch 39 úplně běžně několik dní. Taky už u toho tolik nevyšiluju, ale rozhazuje mě to, to jo.
      Jj, Moriarty je skvělá. Mám tu od ní připravené hned další dvě knížky na přečtení, jen se k nim musím nějak prokousat. Mimochodem, snad se dokopu a brzy dám zase knižní přehled za posledního půl roku.

  2. Martina napsal:

    Díky, to se budu moc těšit na inspiraci! Já toho zdaleka tolik, co Ty, nepřečtu, takže si vybírám výhradně ty knížky, co u Tebe prošly výborně (hodně mi to šetří čas a aspoň jsem vždy spokojená :)) a mají je v naší knihovně 🙂 Máme podobnej vkus, takže rovnou čtu jen ty „kvalitnější“. Moriarty je teď u nás v knihovně rozpůjčovaná, tak zkusím Stoletého starce (Jonasson). Marťan byl taky super… no už jsem toho z Tvého seznamu početla víc.
    Ještě jsem „od Tebe“ taky přečetla Zázračný úklid a taky mě to nijak zvlášť nevzalo. Jako jo, některá inspirace dobrá, ale žít tím nehodlám… Ale tenhle komentář vlastně nepatří pod tenhle článek – pardon.

    S těmi teplotami to máme taky tak. První syn taky horečku má málokdy. Když měl v září poprvé v životě 40°, už to bylo fakt hodně zlý. Dcera horečkuje taky kolem 40° běžně, taky už nevyšiluju, ale v noci vstáváme a kontrolujeme á 2 – 3 hodiny, to jo. Spíš mě štve, že pořád neznáme přesnou příčinu těchhle jinak bezpříznakových horeček. Ale už se snad blížíme nějakému rozuzlení 🙂 A třetí dítě je zase úplně jiné, prostě kus od kusu, jak jsi napsala 🙂

  3. Vanilka napsal:

    Obdivuju, co sis v těch podivných událostech dokázala najít. Ale naprosto souhlasím: být tady a teď je takový malý zázrak.

  4. Narunill napsal:

    Hluboké, dojemné, pravdivé. Děkuji za každý článek, každý mě nějakým způsobem inspiruje. Přeji celé rodince opožděně vše nejlepší do roku 2017, hlavně plno zdraví, protože to se nedá jen tak koupit.

  5. E. napsal:

    Alinko, ať se ti to daří, naplněný nový rok přeju! (Taky jsem si různě po domě nalepila afirmační hesla v duchu „žiju tady a teď“ a ukládám si to do podvědomí kudy chodím.)
    A do budoucna budu ráda za heslo, bude-li se ti chtít – ráda se sem vracím, vždycky mi tvé úvahy kápnou do noty.

    • Alinka napsal:

      Ty tvoje kolečka se mi moc a moc líběj. Jenže to by manžel asi nedal. On nemá tyhle „psychologicko-duchovní blbinky“ moc rád. Ale ještě to zkusím nějak zvážit. Zrovna nedávno jsem někde na pinterestu narazila na článek o tom, jak je pro nás v době přeučování se zažitých vzorců hrozně důležitá vizuální připomínka. V tom článku byl moc pěkný příklad, jak si upomínat, že chceme konflikty s dětmi (a obecně v rodině) zvládat v klidu – rodina měla po celém domě nalepená malá papírová srdíčka. V každém pokoji několik. A každé to srdíčko znamenalo: „Máme se rádi, nechceme na sebe křičet a ubližovat si, ani když se rozzlobíme.“ nebo tak něco. Přišlo mi to jako moc pěkný nápad.

  6. Sedmi napsal:

    Přidám se k tobě 😃 přesně o tom poslední dobou přemýšlím taky…

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s