Přečteno

 Nebe nemá dno (Hana Androniková)

nebe-nema-dno

„První, co vás napadne, je, že ta knížka je divná.“ říkala mi lektorka tvůrčího psaní, zatímco mi knížku vřele doporučovala. A je. Věty nezačínají velkým písmenem a občas tak nějak ani nekončí. Realita se nečekaně prolíná s iluzí, iluze vás zas vrací do reality, přičemž hranice mezi oběma se více či méně stírají. Neuspořádané zápisky nebo spíše útržky autentických zápisků člověka, který stojí tváří v tvář vlastní smrtelnosti. Ta knížka je divná, ale zároveň je úplně boží. Skutečná. Když jsem si na tu neuspořádanost zvykla, když mi po určité době došlo, proč to tak je, byl to neuvěřitelný čtenářský zážitek. Začala jsem si všechny ty hrátky se slovy náramně užívat. Příběh o tom, že jediný možný způsob, jak se přestat bát vlastní smrti, je bezvýhradně ji přijmout. O tom, že teprve když ztratíte, můžete nacházet. Je to hodně náročné čtení a není pro každého – buď vás zcela nadchne nebo otráví hned na druhé třetí stránce. U mě nastala ta první možnost a hned jsem si pořídila další autorčinu knihu. Obrovská škoda, že k těm napsaným už žádnou další nepřidá.

Hodnocení 9/10

Chantal: Život na laně (Chantal Poullain, Michaela Zindelová)

chantal

Autobiografická kniha o jedné z mých oblíbených hereček. Velmi upřímná, řekla bych až pokorná kniha o životě doma i v cizí zemi, s láskou i bez ní, o radostech i strastech. Musím říct, že mi nějak nesedl literární styl, což možná to bylo dáno tím, že Poullain autorizovala text ve francouzštině nikoli v češtině a překlad není úplně všude přirozeně český. Nicméně je to silný příběh zajímavé ženy, která se jen tak nevzdává.

Hodnocení 7/10

Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu (Barbora Šťastná)

stastna-kniha jak-jsem-sebrala-odvahu

Mnozí z Vás určitě znají Šťastný blog. Především z něj autorka čerpala při sestavování obou knih. Jednotlivé posty jsou dovedně pospojovány do několika kapitol, že skoro ani nepoznáte, že původně fungovaly každý zvlášť. Blog čtu pravidelně už několik let a měla jsem trochu strach, že mi to bude při čtení knížek vadit. Tak vůbec. Ano, texty jsem samozřejmě poznávala, „tohle už jsem přece četla“, ale bylo to příjemné znovuoživení. V těch zážitcích a úvahách sama sebe natolik poznávám, že mi přišlo dobré si připomenout, že ve svých každodenních pocitech, náladách i nenáladách, bolístkách i vítězstvích nejsem sama, že je v pořádku, když je mi někdy mizerně a že „být šťastný“ je úplně něco jiného, než „mít štěstí“.

Hodnocení 8,5/10

Mami, kdy už konečně umřeš (Martina Rosenberg)

mami-kdy-umres

Kniha s kontroverzním názvem, která ve své podstatě ale vůbec kontroverzní není. Je opět autobiografická a autorka v ní vypráví svůj příběh o tom, jak se starala o maminkou nemocnou Alzheimerovou chorobou. Není to žádné sluníčkové čtení o tom, jak prospěšné a přirozené je soužití více generací a o tom, jak samozřejmé a naplňující je postarat se o své nemohoucí rodiče. Jen drsná realita, do které vás uvede absolutní rozpad osobnosti blízkého člověka, problémy, které se vrší a nikdy nekončí. Snad jen, když nemocný (konečně) zemře. Silné a depresivní. Je poznat, že autorka není spisovatelkou, protože styl je poněkud těžkopádný, místy zbytečně rozvláčný, ale v zaujetí tématem mi to zas až tak moc nevadilo.

Hodnocení 7,5/10

Enola Gay (Gordon Thomas, Max Morgan Witts)

enola-gay2

Literaturu faktu (zvlášť válečnou) moc nečtu, protože byť poučná, připadá mi povětšinou strašně nudná. Ne tak v případě příběhu Paula Tibbetse – prvního pilota a velitele posádky Enoly Gay (letounu, který svrhl atomovou pumu na Hirošimu) – a jeho mužů. Přečteno jedním dechem (občas zcela bez něj). Autoři jsou novináři, kteří nasbírali neuvěřitelné množství materiálu – rozhovorů, zápisů z jednání, vojenských příkazů, atd., aby z nich seskládali mozaiku nejkontroverznějšího vojenského útoku v dějinách lidstva. Pokusili se přitom o maximální objektivnost – vyprávějí vše pokud možno z americké i z japonské strany a nesoudí, pouze konstatují a předkládají fakta. Neexistují tu zlí proti dobrým (ať už si dosadíte kteroukoli stranu), jsou tu jen jednotliví lidé, kteří se pokoušejí obstát ve světě válkou postaveném na hlavu. Všichni víme (alespoň v hrubých obrysech), jak to bylo a jak to dopadlo. Přesto to bylo neuvěřitelně napínavé a mrazivé čtení. Doporučuji.

Hodnocení 9/10

Peníze nebo život (Tomáš Hajzler)

penize-nebo-zivot

Na Tomáše Hajzlera už jsem tady upozorňovala několikrát a konečně jsem se dostala i k jedné z jeho knih. Nezklamala mě, i když řadu myšlenek už jsem znala díky Tomášovu blogu. Pohled na náš život z tak trochu jiné perspektivy, který by si podle mě dnes měl přečíst úplně každý. Není potřeba se vším souhlasit, ale bylo by krásné se nad tím aspoň zamyslet. Je opravdu potřeba živit se prací, která nás nebaví a/nebo která ostatním dokonce škodí? Je naše každodenní kolečko v „krysím závodě“ nevyhnutelné nebo se z něj dá vylézt? Můžeme být skutečně šťastní? Co do literárního stylu se knize dá vytknout ledatak občasné opakování se, ale je pravda, že v jinak velmi hutném textu se to občas hodí. Psáno upřímně, s nadhledem, s touhou bořit zažité vzroce chování. Skvělá kniha.

Hodnocení 9,5/10

Dalajlamova kočka (David Michie)

dalajlamova-kocka

Velmi příjemné čtení. Autor ve svých knihách srozumitelnou formou přibližuje buddhismus – a tahle je z nich asi nejznámější. Vyprávěno očima kočky, která se jednoho dne ocitne v dalajlamově domě. Nenáročné, přitom moudré a překvapivě i vtipné. Chcete-li se seznámit se základní buddhistickou filozofií nenásilnou a zábavnou formou, tahle knížka vás určitě nezklame. Jste-li navíc milovníci koček s pochopením pro jejich nálady, lehkou aroganci a marnivost, užijete si čtení dvojnásob.

Hodnocení 8,5/10

Ostrov šedých mnichů (Michaela Klevisová)

ostrov-sedych-mnichu

Vy, kdo mé čtenářské poznámky čtete už nějaký ten pátek, víte, že detektivky nejsou až tak můj oblíbený žánr. Vyjímku dělám pravidelně jen u JKR, a to ještě jen proto, že moc jiných knih momentálně zrovna nepíše (A já ji prostě číst chci) a v poslední době ještě u Petera Mayem, kde mi opravdu sedne jeho styl. U Míši Klevisové jsem taky udělala vyjímku, a to proto, že ji znám osobně a zajímalo mě, co tahle velmi sympatická a stále usměvavá žena napsala. Myslím, že knížka splnila to, co od detektivky čekám – vraha jsem dopředu neodhalila, ale zároveň nebyla zápletka nijak překombinovaná, aby se stala neuvěřitelnou. Je to spíš oddechové čtení (žádné hromady zohavených mrtvol a vyhřezlé vnitřnosti) v neokoukaném prostředí nizozemských Fríských ostrovů.

Hodnocení 7,5/10

Vděčnost (Oliver Sacks)

vdecnost

Na tuhle knížku mě nalákala Radka Kubíková, autorka mého oblíbeného (nejen) knižního blogu … na skok jinam … ve své recenzi (jelikož všechno důležité je v ní napsané, nemá cenu to tu znovu psát). Asi jsem ale čekala nějak moc. Tedy takhle, kniha je to útlounká a maličká, takže ji míte přečtenou za hodinku, ani ne. Myšlenky v ní jsou hluboké, silné a pravdivé. Ale přitom mě to celé nějak minulo. Nezasáhlo, nerezonovalo. A já nedokážu říct proč. Přitom i na databázi knih má vcelku vysoké hodnocení a nadšené komentáře. Takže mě neberte zas až tak vážně, možná jsem ji četla v nevhodnou chvíli, možná zbytečně rychle. Nevím, ale určitě si od Sackse přečtu něco dalšího, protože je mi jasné, že má hodně co říct.

Hodnocení 8/10

Stříbrná zátoka (Jojo Moyes)

stribrna-zatoka

Třetí knížka od téhle autorky, kterou jsem četla – nejpředvídatelnější, s nejkýčovitějším koncem, a přitom se mi kupodivu líbila ze všech tří nejvíc. Moc dobře se četla, žádné zadrhávání v ději, kdy koukáte na konec, kolik vám toho ještě zbývá. Moyesová umí moc dobře vykreslit jednotlivé postavy i jejich motivaci, což mě hrozně baví. A až na ten konec, kdy jsem teda párkrát musela otočit oči v sloup, je celý příběh relativně uvěřitelný. Navíc se pokouší upozorňovat na problémy ničení životního prostředí ve prospěch turismu a konzumu, a to mi bylo sympatické. Příjemné, nepříliš náročné, romantické.

Hodnocení 8/10

Zvěrolékař a spol. (Luke Gamble)

zverolekar

James Herriot 21. století, prý. Hmmm, když teda srovnáváme, tak srovnáváme. No, autobigrafické vyprávění z veterinární praxe (ať už v bezpečí kliniky nebo ze světa) je rozhodně zajímavé a neotřelé, autorovy snahy o „lepší svět“ jsou jistě chvályhodné a jen víc takových nadšenců. Nicméně za mě Herriot zůstává i nadále jediným Herriotem. Pouhá shoda tématu neznamená, že i kniha bude stejně dobrá. Gamblovi chybí určitá pokora (většinu knížky na mě i přes své nesporné kladné vlastnosti působil jako namachrovaný frajírek, který chce hlavně udělat dojem) a jeho textům poetika, aby kdy dosáhl Herriotových kvalit. Takže milé, lehce vtipné, ale nijak zásadní.

Hodnocení 7/10

Nežijeme věčně (Atul Gawande)

nezijeme-vecne

Tohle ovšem velmi zásadní kniha je. A měli by si ji podle mého názoru přečíst úplně všichni. Všichni strárneme a všichni umřeme. Stejně tak stárnou a umírají naši blízcí. A my na to nejsme připraveni, nechceme být. Gawande je povoláním chirurg, kterého ale kromě lékařského přístupu k nemocem a smrti, zajímá i rozměr lidský. Velmi pěkně a srozumitelně vysvětluje, jak se to stalo, že jsme smrt naprosto vytěsnili z našeho každodenního života, proč většina lidí dnes umírá v nemocnicích, a jaké to má důsledky, a pokouší se nalézt možnosti, jak z toho ven. Přestože jsem ji měla z knihovny, obratem pořizuji vlastní výtisk, protože k téhle knížce se určitě ještě vrátím.

Hodnocení 9,5/10

Bábovky (Radka Třeštíková)

babovky

12 žen vypráví svoji část mozaiky ze svého úhlu pohledu, každá jednu kapitolu. Čtivé, zhltnuto během několika hodin. Líbí se mi autorčin styl vyjadřování, metafory, celková stylistika. Je mi něčím hodně blízká. Ale … ale příběh jako takový mě naopak nezaujal vůbec. Zaprvé je dost o ničem, nanápaditý, řekla bych až trochu klišoidní. Vlastně hodně klišoidní – dospívající dívka bouřící se proti nezájmu svých rodičů, homosexuál-kadeřník, jehož matka si mermomocí přeje vnoučata, těhotná milenka a podváděná manželka, která celý svůj život podřizuje touze otěhotnět, děvka, na počátku jejíž „kariéry“ byl sen dostat se k filmu. Zadruhé, nejenže je třeba se u každé kapitoly zorientovat v tom, kdo vypráví, ale v rámci každého vyprávění se ještě skáče z jedné časové roviny do druhé, zpátky a zase někam jinam. To samozřejmě pomáhá udržovat čtenářovu pozornost. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Hlavní zápletku jsem si nakonec musela pomocí šipek nakreslit na kus papíru, abych se vůbec zorientovala co, kdo, komu a kdy (a stejně mi to ještě úplně nesedí). Celé je to nakolik zkombinované a prošpikované „náhodičkami“, že to přestává být uvěřitelné. Zatřetí na to, jak detailně je propracovaná první půlka knížky, mi ta druhá připadala nedotažená, odfláknutá. Jakoby to autorku už přestalo bavit a chtěla mít psaní rychle za sebou, tak příběh(y) nějak ukončila/neukončila. Škoda, protože to „jak“ Třeštíková píše, se mi líbí moc. Tak ještě dotáhnout to „co“.

Hodnocení 6,5/10

PS pro Sedmi: Až se zase budeš chtít děsit „kolik jsem toho přečetla“, tak dopředu říkám, že to je zas report za půl roku ;).

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Přečteno

  1. Martina napsal:

    Alinko, díky 🙂 Už mám zase vypsaný seznam, co si půjčit v knihovně 🙂 Zrovna čtu Jak jsem sebrala odvahu, tak mě až skoro pobavilo, že výjimečně čtu něco stejného, co Ty, dřív, než jsi to sem „pověsila“ 🙂 Konečně jsem se po několika letech probdělých a prokojených nocí vrátila ke čtení (čti „konečně nepadám na hubu a nezavírají se mi oči, sotva knížku otevřu“) a v podstatě si teď uvědomuju, jak moc si to užívám a už při tom čtení „o knížkách“ a plánování, co si přečtu, se tetelím blahem. A taky náš skoro 7mi-leťák už kousne knížky, které se líbí i mně a zajímají i mě, tak to je vždycky další bonus před uspáváním dětí 🙂 A stejně toho přečteš dost!

    • Alinka napsal:

      To naprosto chápu, já jsem taky hrozně ráda, že už mám zase na čtení víc času. I když často si čtu na úkor nějaké „důležoitější práce“ – třeba žehlení nebo i práce do práce. Bez televize zvládám žít v pohodě, bez knížky ne.

  2. Sedmi napsal:

    Lol, už jsem chtěla 😀 tak jen napíšu, že obdivuju, jak si to pamatuješ, já bych to nedala…a že už taky zase stíhám číst, hurá 😊

    • Alinka napsal:

      No já si píšu seznam, co jsem přečetla, abych nejakou knížku nezapomněla. Ale to jak to na mě působilo, co se mi líbilo a co ne, to půl roku udržím ;).

  3. Ela napsal:

    Já poslední měsíc naskakuju zpátky do čtení (doufám, že mi to vydrží), dala jsem tři knížky (Dívku ve vlaku, Mráz a Stoletýho staříka) a ve čtečce nic nečeká, ale tady si vyberu 🙂 minimálně Nežijeme věčně je pro mě silný téma. Díky

    • Alinka napsal:

      Stoletej starik se mi libil moc. Divku ve vlaku jsem si zrovna vcera prinesla z knihovny – manzel uz ji ma do pulky prectenou a teda prej z ni neni nijak odvazanej, tak jsem zvedava. Ten Mraz je gut? A Gawandeho fakt muzu doporucit. Docvaklo mi docela hodne veci, doted to zpravovavam a jeste chvili budu. A momentalne mam rozectenyhovtretiho Galbraitha – Ve sluzbach zla (zatim kvalitativne odpovida predchozim dilum). Nejake dalsi tipy?

      • Ela napsal:

        Dívka ve vlaku je zvláštní, ke konci se to trochu vleče a najednou je konec.. Mráz byl moc dobře, má to přes 600 stran a chytlo mě to tak, že za dva dny bylo po 🙂 teď jsem po cestě do školy načala Divergenci a vypadá to hodně dobře 🙂

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s